Dceřina přísaha/2.

Dceřina přísaha Josef Kajetán Tyl
1.	2.	3.

Údaje o textu
Titulek:	2.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 220–228. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Spanilá byla Kunhuta Lipnická; spanilá, tichá, nábožná kvetla patnáctiletá dívka na hradě otcovském. Zdáloť se, jakoby zvláštní požehnání boží na nevinné hlavě její spočívalo — tak blahodějná byla všem obyvatelům přítomnost její.

Přede tváří její nemohla vzniknouti zlá, bohaprázdná myšlénka, leda v prsou zledovatělého prostopášníka, kterýž nemaje citu pro výjevy samého božstva, krásu ženskou jen za denní květ považuje, kterýž utrhnouti, trochu se jím pobaviti a pak odhoditi může. Avšak takového zatvrzelce nebylo na blízku. Otec, moudrý, v rytířské poctivosti sestárlý muž, choval dceru svou jako zřítelnici oka svého, a matka, dobrá, měkká žena, plna pokory před Bohem a oddané lásky k manželu, milovala ji drahou jako život svůj. Ale nikdo z nich neměl se potěšiti úplnou, vyvinutou krásou rozkvétajícího poupěte; otec i matka uložili se k otcům, nežli dítě své do rukou odevzdati mohli, ježto by stejnou láskou a šetrností o ně byly pečovaly.

Jediný starší bratr pozůstal k ochraně její — ale v srdce starostlivých rodičů nevešel mír při této myšlénce. Nebýváť vždy pravdivé staré přísloví: jablko nepadne od stromu daleko! — Daleko, daleko zavalí se někdy, anebo upadne uhnilé, červivé a zůstane v prachu, v blátě pohozeno ležeti.

Bratr Kunhuty mimo nadání osiřelé, Jaroš Lipnický, byl o deset let starší, ale ve světských nectnostech o padesáte let zběhlejší nežli nejzkušenější rytíř v celém okolí. Časné tovaryšení se zlými soudruhy bylo srdce jeho, zpočátku arci všemu ušlechtilému přístupné, tak nečistou, drsnatou, tvrdou korou potáhlo, že ji ani matčin pláč, ani otcův hněv tak dalece protrhnouti nemohly, aby se nebyla brzy opět zacelila.

Jediná Kunhuta, tento čistý, jasný cherub, zmohl někdy svým nebeským pohledem a čarovně sladkou řečí mysl i srdce jeho tak dalece, že oboje rozumem i lítostí uchváceny, cest svých se zděsily a kroky své napraviti slíbily. Avšak sliby tyto trvaly dotud, dokud je touha po divoživých soudruzích nepřemohla a zvuk číší nebo veselých písní nepřehlušil.

Nyní byl Jaroš pánem, náhlou smrtí otce svého úplným, svobodným pánem, pánem statků, pánem vůle, pánem činů svých. Bývajíť okamžení — ale jen kratinká, rychle hynoucí okamženíčka v životě lidském, kdežto každá, i sebe opovrženější mysl, tahem a jiskrou věčného, vesmírem panujícího ducha uchvácena jsouc, něco pěkného, šlechetného, velikého před se béře, aniž třeba z toho účty složiti může: a takové okamžení nastalo i v prsou Jarošových, když byl poslední zvuk pohřebních písní za otcem odešel, a dědic jména i jmění jeho v tiché komnatě se slzící sestrou stál. Byloť mu v té chvíli, jakoby sil svých nyní k něčemu použíti měl, o čem by celá země s podivením mluvila, a jakoby svou nejvřelejší, nejsrdečnější starost na jedinou sestru vznésti měl. Brzy ale cinkaly stříbrné číše u kvasu pohřebního, a Jarošovi nezbývalo času, mysl svou ledva vzniklými záměry déle obtěžovati.

Byl to bohatý, skvostný kvas.

Jaroš musel hned prvního dne okázati, jakou mocí vládne, a dílem úcta vůkolní šlechty k zemřelému, dílem přátelství soudruhů nového pána Lipnického shromáždily na hostinné tvrzi veliký počet smutných i zvědavých ke dni pohřebnímu.

Kunhuta strávila skoro všechen čas ve své komnatě a neukázala se hostům, jenom kde toho potřeba nebo slušnost kázala, ale i tyto krátké chvíle byly dostatečné, vhoditi v zatemnělou oblohu života jejího nový, jasný paprsek.

Zdáloť se, jakoby jí nad rakví otcovou vonné růže zkvésti měly, jimižto by příští dny pozemského putování svého zdobila.

Spatřilať totiž po dlouhých letech zase jednou soudruha nejútlejších roků svých, mladého Zdenka Řepického, kterýž byl syn chudého rytíře v sousedstvu, a dosáhnuv let dospělejších, do zaslíbené země s křižáky byl táhl, aby rytířské ostruhy dobyl a čest rodu svého obnovil.

Bývaltě od jakživa mysli mírné, tiché, spíše mezi stěny klášterní nebo v lůno pokojného života domácího, nežli na bojiště a mezi hluk válečný se hodící: ale stoústá pověst přinášela o něm od břehův dalekého Jordánu a ode zdí Jerusalemských všelikou chválu statečného hrdiny, a mnohý zmazlenec, jemuž se bylo více líbilo mladý, jarobujný život po domácích hradech, při hrách a číších, nebo na lově a v rozmíškách se sousedy promařiti, při jeho jménu hněvem zahořel.

A když nyní přišel — na těle otužený, spanilý, silně zrostlý mladý muž, poněkud osmahlých tváří, živého, výmluvného a přece tak nevýslovně jemného, skoro prosebného zraku, v celém vzezření šlechetnou hrdost udatného hrdiny a spolu pokoru křesťanského bojovníka — jakž mu letěly vstříc veškeré duše ušlechtilé! — a jak se odvraceli podtají zlomyslníci!

Avšak Zdenka nedotkly se ani zraky s tajnou libostí na něm spočívající, ani pohledy s ukrytou závistí po něm střílející. Před duší jeho vznášel se obraz, kterýž ho byl vedl na daleké, nebezpečné pouti do krajin východních, kterýž se okolo něho vznášíval v děsivém lomozu krvavého boje, kterýž ho jako strážný anděl zlatými peruťmi ochvíval po tvrdém zápasu a líbezným úsměvem sílu mu vléval do prsou, pod parným nebem prahnoucích.

A obraz tento byla Kunhuta Lipnická.

Myšlénka na drahou dívku otužila útlého jinocha k činům hrdinským a vedla jej až posud životem.

Jakožto syn nejstaršího a nejvěrnějšího přítele starého pána Lipnického ztrávil mnohé dny útlého dětinství na blízké hostinné tvrzi, a nenalezaje velikého zalíbení v divoké mysli Jarošově, lnul spíše k jemné Kunhutě.

Z dětinské příchylnosti zrostla v dospívajícím mládenci nejvřelejší, nejčistější láska; ale hluboká úcta k spanilé, vysoko nad jeho zásluhami stojící panně, a šlechetný, důstojnou pýchou pomíšený stud, že dceři bohatého i pověstného domu ničeho podati nemůže, co by se na váhu jejích vysokých ctností stejnou tíží položilo, uzavřely prsa i ústa jeho, a dříve nežli žvavé oči tajemství srdce jeho prozradily, vydal se mládenec na pouť rytířskou.

Těžcí, únavní dnové potkali jej v daleké cizině, ale s tajným ochranným kouzlem v srdci a mysli vyplul jinoch statečný z proudů záhubných bojů a navrátil se s obnovenou, oživenou nadějí v dědinu domácí.

První zpráva, kteráž na hradě otcovském ucho jeho zasáhla, bvia pověst o smrti starého Lipnického.

S radostí a žalostí, s city bolestně sobě odpornými a divě v prsou jeho vířícími jel Zdeněk na pohřeb.

Až posud byl se kojil myšlénkou, že mu obyvatelé Lipničtí radostně vstříc vyběhnou, až při vjezdu jméno své oznámí; on si líčil v duchu blahé uzardění Kunhuty, slzavé oči matky její a žehnavé řeči poctivého starého rytíře: ale vše toto bylo nyní ztraceno.

Dobrá matka tlela již v rubáši, za starého pána zněly pohřební modlitby, a Kunhuta chvěla se jako nalomená lilie; chvěla se — ale on sám, hrdina, kterýž se nebyl při divém hluku zuřících Moslemínů zatřásl, on se zachvěl také, a jestli ho samolibá touha neklamala, spatřil i slabý odlesk vlastního vysokého uzardění na tváři panenské.

Pozdravení jejich bylo krátké, skoro bez řeči; ale ruka její spočinula k uvítání v ruce jeho, a jemu bylo při tom, jakoby pannu věčně takto držeti, jakoby opuštěnou po celý život štítem svým ukrývati měl: pak se potkaly oči jejich, a dívce se zdálo, jakoby v pohledu tomto jisté rukojmě budoucího blaha svého, jakoby v srdci soudruha mladistvých dnů svých otce i matku a desaterou náhradu za bratra nalezala. Srdce jich srozuměla se v jediném okamžení a upnula k sobě čarovně pevnými okovy.

Ale na pohřebním kvasu byly ještě jiné dvě oči, kteréž jako plamenné šípy po Kunhutě lítaly, a byly jiné dvě ruce, kteréž dívku spanilou jako drahou kořist uchvátiti toužily. Byly to oči a ruce mladého Krušiny Těchobuzského, věrného tovaryše Jarošova, a tento nečinil před bratrem své v duchu vyvolené dlouhých tajností a pověděl mu brzy, po čem duše jeho prahne. Vyzvalť Lipnického na bohaté Těchobuzy, a když se jim plné číše v rukou pěnily, otevřel před ním prsa svá.

Jaroš se usmál.

Krušina byl milovník honby a ctitel kvasů, držitel výnosných dědin a štědrý častovatel přátel svých, dle rodu mezi nejvzácnější rody rytířské patřící — jakýžto svat a krevní přítel mohl hýřilci býti vítanější?

„Máš ji míti, bratře!“ zvolal, celou dlaní na dlaň jeho uhodiv, „s tělem a duší míti. Bůh mě trestej! jesti to arci vzácná bylina; kdybys projel celé kraje české, nenajdeš druhou Kunhutu Lipnickou! Ale tys také duše statečná a srdce upřímné, i budeš vědět, jak si toho zlatého květu vážiti. Máš ji míti!“

„Jenom neslibuj, co nebudeš moci splniti!“ ušklebil se Krušina, velikou hlavou svou s dlouhými havraními kadeřemi nedůvěrně pohodiv. „Mně se zdá, že ji ten svatý poutník, ten bosý Jerusalémský hrdina již oslepil — a pak arci dobrou noc, naše přátelské veselí společné! Hubený pan ženich bude se chtít na tvém tuku, na tvém právě nabytém dědictví vypásti, a ty —“

„Mlč, mlč!“ zakřikl jej bratr Kunhutin, plnou číší zanícený, „nebude se pásti — nebude žádného oslepovati! Já jsem pánem; vůle moje musí se díti. Kunhuta bude tvou — jako že mi Lipnický říkají!“

A s tímto pevným úmyslem domů se navrátiv, bez meškání sestře o lásce a žádostech bohatého Krušiny pověděl.

V hlubinách duše své ztrnula dívka při této novině a nevěřícím okem hleděla na bratra, kterýž jí tak nemilosrdnou rukou útlé srdce rozervati hrozil.

Neznalať Krušinu dle osoby déle, než co jej byla o dnu pohřebním na otcovském hradě spatřila; ale toto jediné setkání bylo jí dostatečným rukojemstvím, že je všeliká pověst pravdivá, kterážkoli o Těchobuzském pánu po kraji se rozchází. Temné, vilným plamenem sršící oko jeho bylo pravdivé zrcadlo pusté duše; v hrubé, nestřídmostí zohavené tváři jevilo se znatelným písmem nízké smýšlení, a řeči, posuňky, celé pohybování jeho byly ozvěna a obraz sprostých vášní, zmítajících duší jeho.

Kunhutě minuly smysly, když si v duchu život zobrazila, kterýž ji po boku vášní plného Krušiny očekával. I opřela se žádostem bratrovým vší zmužilostí milující panny, zakládajíc naději svou na lásku Zdeňkovu.

Ale ohavní přátelé učinili mezi sebou pevný úvazek, nevinnou oběť v sítě své polapiti, až i nešťastnou s výsosti zlatých snů strhnuvše, v osidla svá dostali. Nejdříve uvrhli Zdenka v podezření, že ji nepravými sliby šálí a srdce své jinde zadává; i obklíčili ji uplacenými náhončími, že pravda k uším jejím doniknouti nemohla, a takž víru i lásku její podkopávajíce, v onen stav nečinný ji přivedli, kdežto mezi otupenou čitelností a budící se zoufalostí slabá dívka sebou vládnouti nechala, jak se bratru a příteli jeho líbilo.

Bylo to v tiché, letní noci. Kunhuta stála na vysoké pavlači, a hleděla dolů v krajinu spící, a potom pozdvihla zraků k jasné, budící se obloze.

Temným zármutkem, hlubokým žalem byla sklíčena duše její, veliké, prázdné poušti podobalo se srdce její.

Neměla již slzí, jimiž by tíží své byla ulevila; ale pohledem na krásnou, stříbroleskem luny ozářenou, svatým tichem zahalenou krajinu a na tisíce zlatě paprskovitých hvězd, ježto k ní jako věčně milostivou rukou psané písmo o útěše mluvilo, rozjitřila se novou ale jemnou ranou ňadra její, rozehřál se i omladil utuhlý pramen slzí jejích, a veliké, drahé perle visely na krásných řasách jejích. Pod vysokou pavlačí, na hradní zahradě, klokotal toužebnými hlasy slavík.

V tom okamžení přistoupil k ní bratr. Celá bytosť jeho zdála se býti pobouřena; divým plamenem sršelo oko jeho. Kunhuta se ho ulekla.

„Sestro!“ jal se k ní vášnivě mluviti, a pravice jeho tiskla křečovitě ruku její. „Chceš mě zachovati? Chceš syna matky své před světskou hanbou a potupou uchrániti? Chceš nový život před bratrem svým otevříti? anebo raději záhuby jeho se dočkati? raději s této pavlače ve skalnatou hlubinu jej svrhnouti?“

„Milosrdný Bože!“ zděsila se dívka. „Co je ti? Co se stalo, bratře?“

„Jsem hotový žebrák, zneuctěn, v posměch dán, bědoval Jaroš, „jestli mi nepomůže jediný přítel, v něhož naději svou skládám, a kterýž by pomohl, kdybys ty chtěla, Kunhuto! Krušina Těchobuzský ukryje statky svými pád bratra tvého, a odvrátí potupu s hlavy syna matky tvé. Neprosím pro sebe, ale k vůli tobě, k vůli památce rodičů našich, jichžto pověst mnou nešťastníkem pohromu vzíti hrozí; smiluj se, Kunhuto! Obměkči srdce své, Krušina tě bude jako svou kněžnu a panovnici chovati, jemná mysl tvoje bude strážným andělem kroků jeho!“

Zděšena, mlčíc poslouchala Kunhuta slova bratrova. Myšlénky její se pletly, nevěděla, k čemu se odhodlati, co odpovědíti má.

„Snad by mohl Zdeněk —“ jala se konečně bezděky mluviti, a zraky její utkvěly v dáli na hradě, kterýž byl kolébkou muže, jehož jediného posud milovala. Ale bratr vskočil jí s výrazem hněvu i opovrženosti vášnivě do řeči.

„Pomoci — ne? Ta nahá žebrota — mně?“ sypalo se z úst jeho. „Ten licoměrný nevěrník, jenžto se mezi pohany sliby rušiti a srdcem dívčím zahrávati naučil? Ten hanebník, kterýž právě dnes veselku s jinou slaví —“

„Co že pravíš?“ vyletělo dívce ze rtů se třesoucích. „Zdeněk beře sobě choť —“

„A slaví dnes svatební hody,“ odpověděl Jaroš s trpkým úsměchem. „Kdybys chtěla hodně pozor dávati, snad bys z těch starých zdí hudbu zaslechla.“

To byla poslední dýka do srdce ubohé, zradou obklopené dívky. Hněvem, lítostí, žárlivostí a útrpností s bratrem puzena, slíbila Krušinovi ruku podati a v krátkém čase přistoupila s ním k oltáři.

Ale kde zůstali po tomto kroku dnové radostní, kteréž bratr dívce sliboval? Nic platna nebyla krása mladé manželky, nic jemnost ducha jejího, nic veškerá ušlechtilost její; to byly outlé, jemné květy, kteréž padly v ruce divého, smyslného vášnivce, a v rukou jeho také — uvadly. Smyslové jeho byli se jenom neobyčejnou spanilostí kvetoucí panny zanítili, ale v loktech manželčiných brzy opět ochladli. Svazek manželský nesměl ničeho v pustém životě jeho změniti; a když mu Kunhuta někdy prosebným, sladce lichotivým slovem v pamět uváděla, že nestřídmostí, vášnivou honbou, dlouhým nocováním zdraví svému škodí, že ji o samotě nechává, že na ni zapomíná: tu se jí na počátku smával, potom se škaredil a hrubé ji odbýval, posléze hrozil a utopiv zdravé smysly v plné číši, i surově s ní nakládal.

Takto vedla ubohá žena, hanebně zrazená od vlastního bratra a opuštěná od celého světa, život trudný, strasti a pláče plný, jako nízká, opovržená služka nebo otrokyně divokého pána, a ne jako šlechetná, vážená manželka bohatého rytíře.

Jediná dcera byla plodem jejího manželství: ale i tato stala se novou příčinou k surovým činům u víru vášní tonoucího manžela. Onť nenáviděl ubohé dítko, neboť se byl těšil na syna, kterýž by s ním v pozdějších letech byl mohl zábav jeho se zúčastňovati. I nenáviděl dcerušku, a nenávist tato padla i na matku. Dnové její byli takořka úplný řetěz trpkého pronásledování; síla její klesala, květ časně opadal — a toliko dítě její a nábožná, z dětinství uchovaná mysl poutaly ji k životu a nedovolily reptati proti věčnému řízení.

Konečně ale podlehl outlý strom života jejího. Dávno byla vyschla životní šťáva jeho, a kořeny práchnivěly; bylo jen jediného silného vanutí větru potřebí, a zkácen ležel v prachu. I stalo se, a nebes Pán vztáhnuv milostivou ruku, uvedl nešťastnou trpitelku v život věčně jasný, věčně mírný.