Dalimil/9.

Dalimil Josef Kajetán Tyl
8.	9.	10.

Údaje o textu
Titulek:	9.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 156–162. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Hrobové ticho panovalo zase v domě Dalimilově. Raněný Kufenheim ležel v ložnici hospodářově, a smyslové jeho byli opoutáni polo spaním, polo mdlobou. Úzkostí sevřená bděla nad ním dcera, a u dveří, na nízké stoličce, seděl věrný oděnec, hlavu maje o dlaň opřenu. Čekalť na každé pokynutí své mladé velitelky. — V hostinské komnatě ležel raněný Lohstein, jsa pečlivé hospodyni odevzdán.

O samotě, v jizbě své, ruce maje před sebou na klíně sepjaty, seděl Dalimil na široké židli. Hlava jeho byla skloněna k prsoum, a myšlénky jeho přebíhaly události dnešního dne a večera.

Vedle něho, na kulatém dubovém stole hořel knot v mosazné lampě a světlo jeho padalo na svazek pergamenových listů. Leželť rozevřen, a vedle něho péro. Na levé straně se shora byla psána tato slova:

„Radím vám, svůj smysl mějte,
Hosti v zemi nepouštějte;
Nechcete-li z toho moudří býti,
Snadno sekyra můž hrdlo stíti;
Radím, přijde-li kdy volení,
Nechte na zkřivená drva chození!
Co tím míním, sám znamenej.
Jazyka zvol svého, cizího pak nechej!
Pomni, čemuť Libuše učila,
Že v své řeči nikdy neskřivdila!“

Byly to verše z kapitoly sté a šesté, kterou byl Dalimil v kronice své napsal, když se byl toho dne z hluku městského do tiché svatyně své uchýlil.

„Proto tedy? — proto?“ zamumlal konečně stařec s jakousi hořkostí, a zvuk řeči jeho umíral mu na rtech jako poslední ohlas umíráčku. Na to upadl zase v hluboké zamyšlení, a zdál se krutý boj vésti s úmyslem svým. Prsa jeho začala se dmouti, líce jeho zahořela, oči se zaleskly plamenem nepřirozeným a rtové jeho chvěli se, jakoby tajnou řeč srdce vypouštěli; ale ani hlasu z nich nevyšlo. Posléz vášnivě povstal a začal po komnatě přecházeti.

„Nic jiného tedy nenašli v rýmech mých,“ mluvil horlivě sám s sebou: „celá Praha nenašla v tom nic jiného, než pošetilou žádost po chvále, nemužnou chtivost po oslavě! — Veliký Bože na výsostech,“ zvolal z hlubin duše své, a zastaviv kročeje, pozvedl oka a ruku položil na prsa, „tys viděl úmysl můj — tys prohlédal záhyby srdce mého a víš nejlépe, zdali mě světská marnost vedla, když jsem hlasu svého pozvedl! Ty víš nejlépe, zdali jsem toho zasloužil, aby mi krev česká takto splácela! Ale já jim dokáži, těm moudrým sudičům, že si s úsudkem svým na křivé cesty vyběhli!“

A opět začal po komnatě přecházeti, bolestný zápas veda se srdcem a hlavou.

„Ano, zničím, co jim oči otevříti mělo!“ řekl pak s hlubokým povzdechem. „Ani památky nesmí po mně zůstati — nechť si jiného proroka objednají, který by na poušti pozvedl hlasu svého anebo který by na ssutinách Jerusalema zaplakal!“

I přistoupil ke stolu a vzal svazek listů pergamenových do ruky. Oko jeho sběhlo s nich na protější stranu, kdežto v širokém krbu z doutnajících oharků poslední plamínky vyšlehovaly, a bezděky zachvěl se rukopis v rukou jeho.

„Několik okamžení,“ řekl stařec tiše, „a Praha by musela mlčeti. V popeli by leželo, co jsem celému národu zůstaviti chtěl, nemoha proň nic jiného učiniti; zničeno bylo by, co jsem tak horoucně pěstoval, při čem duše moje byla — co mě v sladké sny o velikém, jasném příští unášelo — čím jsem na bránu ohluchlých, otupělých duší zabouřiti a je k novému životu povzbuditi chtěl —“

A v zpomínkách těchto zaletěl duch jeho do minulosti, do oněch dnů, kdežto v něm první myšlénka vznikla, národu svého kroniku psáti, a tímto zpomenutím zmužil, sesílil se duch jeho.

„Nikoli!“ zvolal jako nadšen, a důstojný mír zasvitnul mu zase ve tváři, „nikoli, nezničím tebe, poklade můj! Mne se nesmí tknouti slovo člověka zmalátnělého — já musím pevně, mužně, trvanlivě státi a neunavně bouřiti mezi lenivými ospalci. Vědomí mé je čisté, vůle moje byla ryzí — a lesklé jasno její nedá se zatemniti soudem pošetilců. Ne moje, ale národu mého oslava vznášela se přede mnou, když jsem začal tuto kroniku psáti; ne sám o sobě, ale k národu chtěl jsem mluviti, na mysl mu uváděje slavné činy otců, moudré výstrahy mu dávaje a ke všemu horoucí lásku rozněcuje, co z krve jeho pochází.“

I položil knihu zase na stůl, a učiniv přestávku ve své samomluvě, zdál se přicházeti k poslednímu rozhodnutí.

„Ano, ty vytrváš, útěcho moje!“ doložil konečně, „ty přečkáš osudy národu českého — já to cítím a vidím před sebou tak jasně, jako čistý úmysl můj. Ty vytrváš, třebas i jméno moje zahynulo, třebas i na spisovatele zapomněli. I nechci, aby ho jmenovali — nechci, aby dost malá důminka na něm lpěla, že snad k vůli oslavě jména svého péra se chopil —“

Při tom začal se přebírati mezi listy, až přišel na místo, které bylo psáno s obzvláštní pilností a kdežto se zvláště počáteční písmena rozličnými okrasami, strakatými květinami a podivnými figurami skvěla.

„Celý život žil jsem ještě jednou, když jsem toto psal; nyní se pochovám, a památka moje zhasne na věky.“

Takto řekl k sobě s tichým, jemně bolestným úsměchem, a vzav ze stolu nůž, vyříznul dva celé listy pergamenu ze svazku. S těmito listy přikročil potom ke krbu a drže je za jeden konec, druhým položil je na planoucí oharky. Listy začaly se kroutit a žloutnouti, a v několika okamženích vyrazil z nich plamen.

„Aj, aj, bratře kronikáři?“ ozval se v tom hlas mužský, a do komnaty vešel Hynek z Dubé s roznícenou tváří. „Co pak zde tropíš?“

Dalimil pozvedl oči své a upřel je na několik okamžení na příchozího.

„Zničuji svou nesmrtelnost,“ řekl pak s úsměvem, jakoby se z tuhého sna byl probudil.

„To musíš tedy víc umět nežli čarovati,“ odpověděl přítel s okem zářícím a hodiv biret na stůl, jal se odpínati meč svůj. „Já alespoň pozoruji, že se nesmrtelnost právě nyní o tebe teprva starati začíná. Ruko Páně, je-li pak to pravda, co mi právě tvoje stará Marta vypravovala? Měl prý jsi nepozvaných hostů — a dobře jsi jich — ha, ha! vyčastoval? Škoda, že jsem sám na hostinu odešel, mohl jsem se tady potěšiti.“

„Potěšiti?“ opakoval Dalimil hlasem polotichým. „Myslíš ty, že jsem já se potěšil? Veliký rak užírá údy království našeho, a nikdy nezarýval se do nich tak nebezpečně, jako právě nyní.“

„Oho, příteli kronikáři!“ zvolal Hynek rozmarně a vrhnul sebou na sesli. „Jakýma očima hledíš to zase na naše království? — Nikdy že tak nebezpečně jako nyní? A co byl hmyz braniborský? co pijavice korytanské? Nezažíraly se ty dosti hluboko do masa našeho?“

„Zažíraly — Bůh to ví!“ dosvědčil šedivý přítel, „ale měli jsme naději, že se jich sprostíme, že je vypleníme, že se na věčné časy do těla našeho nezahryzají. To nyní všecko přestává; samovolně zapřáhli jsme se do cizího potahu, a nyní drží nad námi bič tak silná ruka, že se jí více nevymkneme, kdybychom i vším právem na těžké jařmo naříkati měli.“

„Aj, aj, starý brachu!“ usmál se Hynek. „V tvém domě asi bydlí samá strašidla, že tak vyděšeným okem na stav království našeho pohlédáš! Jáť mám také oči — a přicházím od lidí, kteří mají také oči, zdravé oči —“

„A číši dobrého vína,“ doložil přítel.

„To mají — přisámbůh!“ usmál se Hynek a uhodil radostně na stůl. „A tys měl také do ní nahlídnouti, aby se ti oko vyčistilo.“

„Oko mé je čisté,“ řekl Dalimil poněkud rozníceněji, „a to jest právě moje nehoda. Slepotou měl bych býti poražen — těžkou slepotou a hluchotou, abych neviděl a neslyšel zmatky a neřády, které pod kuklou obnoveného práva království naše na novo rozrývati budou. Rány Boží, kam to dojde, když hned prvního dne tichý příbytek poctivého muže nejistou skrýší — když komnata českého rytíře rejdištěm přiletělých dravců býti počíná!“

„Mrzutá věc to je — velmi mrzutá — aby do ní z čista jasna deset tisíc blesků!“ kýval na to Hynek šedivou hlavou, netrpělivě prsty po stole klepaje, „ale já jsem dnes tak veselé mysli, že se z nejhlubší hlubiny mrzeti nemohu. Když jsem jel do Prahy, seděla mi říkaje strachem duše na jazyku; klel jsem a litoval mladých let svých a nevražil na stáří, že ze mne slabého muže učinilo — nu, vždyť víš, jak jsem, ničeho si tady nehledě, pod tvou přátelskou střechou sám a sám se uhnízdil, čekaje na věci, které se tyto dny díti budou; ale dnes mi roztálo srdce radostí a novou nadějí. Naši připovídají si vůbec velmi mnoho od rodu Lucemburského — a mladého krále vychvalují. I mezi našimi nalezl jsem ještě mnohé zlaté zrno, a byl bych věru měl čeho litovati, kdybych byl pozvání k hostině nepřijal —“

„— ale mně se zdá, že ty všechny hezké noviny sám sobě vypravuji?“ doložil, tvář k nemalému podivení napříčiv a oči na přítele upnuv.

Dalimil totiž byl se mezi řečí jeho usadil a skloniv dle obyčeje svého hlavu na ruce o kolena opřené, obíral se pilně s vlastními myšlénkami.

„Co tu sedíš, brachu?“ mluvil Hynek dále. „Co je ti? Zatemnila nesmyslnost několika chlapců mysl tvou tak velice, že ji ani úcta celého českého panstva — to jest ryzího, zachovalého panstva vyjasniti nemůže? — Nu, co na mne hledíš, jakobych ti kdo ví jak nepovědomé báchorky povídal? Úcta vší řádné šlechty a všelikého poctivce — povídám, a dnes jsem to slyšel zase na své uši, jak se o tobě smýšlí —“

„Já nechci, aby se o mně smýšlelo!“ vyrazil ze sebe stařec opět znepokojený. „Ať smýšlí sami o sobě a mne svým soudem ušetří!“

„I toť bys musel býti první nevídaný člověk pod sluncem, abys myslil, že se nemá o tobě smýšleti a souditi!“ usmál se Hynek srdečně. „A já jsem jako děcko s nebe spadlé, mezi lidem nezkušené, jelikož tě pochopiti nemohu.“

„Nechci to — nestojím o to — takový nebyl nikdy úmysl můj,“ řekl Dalimil rázně po sobě. „Tamto v popeli máš toho důkazy.“

„I ruko boží,“ zvolal starý přítel, rychle ze své pohodlné sesle vstávaje a zvědavě po krbu hledě. „Na to tvé upalování jsem docela zapomněl. Co pak jsi to tropil?“

„Dotápěl jsem komnatu kusem své kroniky.“

„Cože pravíš?“ zvolal Hynek, trhnuv sebou, jakoby mu byla tato zpráva k srdci sáhla. „Tvé kroniky?“

„Nelekej se,“ řekl Dalimil s úsměvem; „byl to jen můj život.“

„Tvůj život?“

„Nebývá člověk bez křehkosti; a tak i já pošetile myslil, že by snad jednou někdo rád věděl, kdo as kroniku národu svého přirozeným jazykem vyložil — i učinil jsem také v obzvláštní částce několik veršů o minulých dnech svých, o svém úmyslu a t. d. Ale přišel jsem k lepšímu poznání — a zmařil všelikou o sobě památku. Nemáť svět mysliti, že jsem pro marnou oslavu jména svého —“

„Ale u všech živých blesků!“ zvolal nyní Hynek netrpělivě a udeřil pěstí do stolu, „kdo pak si to myslí? Nasadila ti prostořeká ústa několika nestoudných hejsků tolik vrtochů do hlavy, že se jich nijak zbaviti nemůžeš? Anebo chceš, aby i rozumní tohoto světa se domýšleli, že jsi k neoslavě, k necti jména svého kroniku psáti počal? — že jsi něco bídného zhotovil? Dílo jest oslava mistra svého — to víš tak dobře jako já. Či-li myslíš, pane, že Hynek z Dubé jen proto po německých lebkách mečem tancoval, aby veršovec o něm napsati mohl

Hleďte z Dubé pana Hynka atd.?

Přisámbůh, já bych prvnímu zpěváku té písně svou starou ocelí ústa přejel, kdyby ve mně nic moudřejšího nehledal.“