Dalimil/10.
| Dalimil Josef Kajetán Tyl | ||
| 9. | 10. | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | 10. |
| Autor: | Josef Kajetán Tyl |
| Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 163–168. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Čirá tma ležela na městech Pražských a chladný větřík profukoval ulice, metaje drobounký sníh do tváří nočních tuláků. Zástup rozprášených hejsků z domu Dalimilova hnal se dílem tou, dílem onou stranou k obydlí mladého Michalovského. I sebrali se konečně všickni, jeden s naseknutou rukou, druhý s naraženým hnátem, jiný s roztrhnutým šatem, všickni ale s mrzutou tváří. Hanebná porážka a studené povětří byly je ochladily a těžké, nepokojné páry z mozku jim vyhnaly. Za to počala v prsou jejich žluč vříti, a studem nevěděli, jak na sebe pohlednouti.
„Pěkná historie!“ mumlal jeden, nevrle sebou na židli hodiv. „Až se to zejtra po městě roznese, budeme si musit larvy nastrčiti, aby za námi ta česká čeládka neběhala.“
„Proč jste si to dříve nerozvážili!“ nutil se mladý hospodář do smíchu, „české hlavy jsou tvrdé oblázky; meče od nich jen odskakují!“
„Čert Lohsteinovi tu radu dal, že se mu zachtělo, s tou cizí holubicí zahrávati!“ řekl jiný, okolo zkrvácené ruky pásku svou si otáčeje. „Jeho nápady trčí vždycky nosem do světa; jen že si ho často narazí.“
Nyní nastalo krátké pomlčení. Všickni očekávali, že se mladý Lucemburčan ozve — ale hlas jeho nedal se ovšem slyšeti. Nyní teprva shledali, že on jediný z noční výpravy se nevrátil — a dva, tři uvedli si nyní na pamět, že ho zahlídli, an v komnatě proklatého veršovce k zemi klesl.
„Mnoho štěstí, pánové!“ ozval se zase hlas první, „to nás přivede do pěkné tísně a pověsti, jestli ho tam necháme. Kdo ví, jak se ten ďábelský písničkář na něm mstíti bude. I bodejž do toho!“ zkřikl a vyskočiv udeřil na stůl, až na něm stojící ještě číše zacinkaly. „I totě bych se raději v pustinách mezi rozsápanými medvědy viděl, nežli u plných číší, an zatím soudruh v klepetech nepřátelských vězí.“
„No — tedy ho z nich vyrvi, moudrá hubo,“ řekl jiný, „a nedopaluj nás nadarmo!“
„Kdybych tě jen mohl dopáliti, abys dnes ještě jednou po meči sáhl a s hlavou střízlivou k vyproštění člověka vyběhl, jehož zabavení nám tolik hořkosti může způsobiti, že ji vším vínem nezatopíme, jehož nám sklepy české poskytnou.“
I padla slova hořká a popudlivá ještě z jiných úst, a posléze rozplamenila se mysl všech zase tak, že vespolek uzavřeli ještě jednou obydlí plesnivého veršovce — jak Dalimila nazvali — navštíviti a Lohsteina z rukou jeho vyprostiti.
Podali si ruce a pevným slibem se zavázavše, vyhrnuli se poznovu na tmavou ulici.
Dalimil seděl již opět sám ve své komnatě. Dlouho byl ještě s věrným přítelem o své budoucnosti rozmlouval, až se posléze na tom usnesl, že s ním na tichý venkov, na vzdálený hrad jeho odjede a tam poslední dny života svého ztráví.
Této noci nemohl se ale odebrati na lože. Prsa jeho byla přeplněna tak rozmanitými výjevy minulého dne i noci, jakož i mysl jeho roznícena podivnými sny o budoucnosti.
V tomto stavu chtěl tedy srdci ulehčiti a něco na kronice psáti.
S perem v ruce seděl stařec u své drahé kroniky.
Mnoho jiného by bylo mluviti,
Ale chci již v tomto dost učiniti. —
To byla poslední slova, která mu z pera vyplynula. Duch jeho zanesl se opět z těsných okovů těla do říše minulosti a rozehřáv se zpomínáním, namířil těkavou perutí v budoucnost. Pero mu vypadlo z ruky — a hlava sklesla na prsa v hlubokém zamyšlení.
I viděl mladého krále, an po boku spanilé Češky, poslední to ratolesti domácího kmene královského, dlouhou chvílí zívá a po vzdálené otčině hledí — an uprostřed cizokrajně vyšperkovaného komonstva hrad Pražský opouští a po lesích se baví, anebo cizích dobrodruhů svolává a podivné hry strojí, anebo nepokojného, v zemi české nezakořenělého ducha svého projížďkami po cizinách ukájí.
Vysoko dmula se prsa starcova; oči jeho byly zavřeny, ale duch věštným světlem ojasněn; z úst vyklouzaly mu polohlasité prozpěvy.
Náhle viděl se v duchu na velikém prostoru; věčnost ležela na něm rozprostřena s vlajícím rouchem, a pod ním stála nepřehledná řada lidských dnů, s radostmi a žalostmi národu. Ale všecko leželo v tuhém spaní; toliko jednotliví vzdechové jevili, že spáčové s těžkými sny zápasí. On sám, samojediný pobíhal mezi nimi s otevřenýma očima, a vzdechové z těžkého spaní rozrývali jako dýky prsa jeho.
I byloť mu, jakoby již smrdutý dech pomíjejícnosti přes údy jich vanul — jakoby hnili za živého těla. I pozdvihl tedy hlasu svého a bouřil je ze smrtné ospalosti.
A někteří povstávali mrzuti z brlohy své a kleli nepovolaného prý budiče — a jiní opět poskočili bujaře na nohy a žehnali jej; i nastal veliký ryk a pomíšené volání. A ze všech stran hrnuli se naň zástupové, vztahujíce po něm ruce své — jedni hněvem, druzí vděčností.
A stařec dal se plesem do smíchu a roztrhnul roucho své, aby se tisícové o ně rozdělili — i rozedral prsa svá, že pramen krve daleko z nich vystříkl a hlučné množství pokropil; a z každé krůpěje povstala jiskra a z jiskry rozdechl se plamen, a všecko splanulo v jedinkou ohromnou pochodeň, a se všech stran hučeli hlasové: Totoť je památka tvá.
A stařec sebou trhnul — i byloť mu, jakoby měl v nesmírnou dálku letěti; postava jeho se tyčila, rostla — otevřel oči a procitlý upřel je pevně před sebe. Komnata byla plna světla a podivných postav.
O novém útoku svém brzy hlučný brzy temný hovor vedouce, byli se odvážliví hejskové s pochodněmi svými k Dalimilovu příbytku dostali.
Nejdříve padlo několik silných ran na dvéře; že se ale neotevřely, začali se mladíci vesměs o ně opírati, až v zetlelých veřejích skoba vyskočila, a houf nočních tuláků do síně se vrhnul.
Při záři pochodní brali se nyní po schodech a dosti hlučíce vstoupili do komnaty.
Dalimil seděl ve svém divném vidění tiše u stolu. Pohledem na důstojného starce zarazil se sbor nočních hostů u prahu, a teprva když se Dalimil pozvedl, začali se i mladíci hýbati. Ale zvednutí starce trvalo jenom okamžení — klesl zase na sedadlo, a zrak jeho polil se skleným závojem.
„S dovolením, pane hospodáři,“ ozval se nyní hlas mezi zástupem, „že ještě jednou přicházíme; ale příčina je trochu větší, nežli byla při první návštěvě.“
1 čekal několik okamžení na odpověď; když ale Dalimil žádnou nedával, vystoupil ze sboru smělý mladík a přiblížil se k starci.
„Zapomněli jsme zde jednoho z přátel svých,“ jal se mluviti, „a neradi bychom tě zbytečným noclehářem obtěžovali. Vydej Lohsteina, moudrá hlavo, zapomeň na veselý kousek mladých hlav a buď jist našeho přátelství!“
Ale Dalimil ještě neodpovídal. Hlava jeho byla hluboce na prsa sklopena, ruce sklesly na klíně. I přistoupil mladík nevrle ještě blíž a chopil starce za ruku. Ale ruka jeho byla studena — seděl tu mrtev u své kroniky.
Třesoucí rukou zastíráme slabounký obraz, kterýžto jsme o posledním dni muže nakresliti se osmělili, jehož jméno by žíti mělo v ústech každého Čecha, ježto ale divnými osudu cestami sotva kdy ze rtů milovníka domácích starožitnin sklouzne. Tak nezaslouženě postrčil jím nelítostný čas v prudkém letu svém, že skoro všeliká památka po něm zmizela — kromě té jediné, pro kterou mu v chrámu srdce svého vděčně oltář vystavěti máme — jeho kroniku.
Hrůzou posvátnou zachvěla se tlupa nočních hostů při pohledu na mrtvolu jeho — ale brzy ozýval se nářek po skromném domě.
Stará hospodyně topila se v slzách — věrný přítel, statný Hynek, přiběhl v nočním oděvu.
Ale nadarmo bylo snažení vespolné, připraviti starce k životu. On byl již odešel tam, kde ho snad žádné starosti o milovaný národ, o jeho čest a blaženost netrápily — a s budícím se jitrem stál Hynek z Dubé v komnatě zesnulého a hleděl na kroniku posud nezavřenou.
I četl poslední řádky její:
Mnoho jiného by bylo mluviti,
Ale chci již v tom dost učiniti.
„Dosti — dosti jsi učinil — ubohý!“ zvolal slzu s oka stíraje. Potom namočil pero a těžkou rukou připsal:
Ta kronika mluví od narození Syna Božího,
Leta po tisíci po třech stech po devíti prvního. —
Druhý den na to vezl mrtvé tělo přítele starého z bran Pražských na rodinný hrad svůj — a po čtvrt letě vrátil se do nich zase na svatbu mladého Lohsteina se spanilou Kunhutou.