Údaje o textu
Titulek: 8.
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 149–156.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Dlouho seděli oba muži, Dalimil a drahně let neviděný, podivným vedením věčné spravedlnosti opět nalezený zeť jeho, ještě pospolu. Kufenheim musil strhnouti oponu s minulých dnů divně poháněného života svého, který mu nedal na jednom místě postáti, nýbrž ze služby do služby k rozličným dvorům knížat německých jej poháněl.

„Božena,“ vypravoval Míšenský, „byla jasnou hvězdou, která mě na podivných, často se křižujících cestách věrně provázela; ona byla utěšující anděl v bouři života mého, ona byla kotvice, jížto se loď moje, často vzteklými vlnami poháněná, pevně udržovala. Láska její byla moje štěstí, moje síla, moje víra. Po její smrti upnula se duše moje vší silou na jediný závazek lásky naší, na dceru Kunhutu. Pro tu jedinou jsem myslil, pro tu se snažil a pracoval. Srdce, mysl — veškerá bytost její jest pouhý otisk zvěčnělé matky, duši její mám za nejdražší dědictví po milované manželce. Jen ji, pane, poznej, a jestli tě mnohaletá lítost, kajicnost a prosba umírajícího dítěte, kterou s sebou nosím od lože smrtelného, nic nevěda, že se jí budu moci kdy zbaviti — jestli tě, pane, to všecko nepohne, tedy tě smíří dítě dcery tvé, vnučka tvá.“

Dalimil neodpovídal; seděl ve hlubokém zamyšlení a obyčejný tichý úsměv pohrával okolo rtů jeho. Potom z hluboka si oddechnuv, povstal a zavolav starou služku, velel, aby přivedla Kunhutu.

S hlubokým vykřiknutím vrhla se dívka na prsa otcova. Vřele a dlouho držel ji Kufenheim v náruči, jako drahý, ztracený, ale zase nalezený poklad, potom pak vyvinuv se jemně z rukou jejích, přistoupil s ní k Dalimilovi, po jehož vráskovitých tvářích dva potůčky jasných perel se řinuly.

„Poděkuj se muži, v jehož ruce tě věčná prozřetelnost uvedla,“ řekl při tom; „poděkuj se mu, jako ochranci života svého, a vypros na něm požehnání pro sebe i otce svého — vyprosíš je na otci matky své.“

S nevýslovným úžasem hleděla dívka na starce, jehož ruce se bezděky jako k obejmutí zdvihaly — i vidělať na tváři jeho lesknoucí se slzy i opravdovost v obličeji otcově, a srdce její překypělo sladkou bolestí a hnalo ji to na prsa mužova, o němžto jí byla drahá matka v osamělých hodinách zlaté pohádky povídala.

„Bůh s tebou — dítě dcery mé!“ šeptal stařec, drže dívku v náručí a panenské čelo jí líbaje. „Zapomínám pro pohled milostného květu tvého na zprahlou pustinu dnů minulých — nebe tě provázej na všech cestách života!“

Posvátné ticho nastalo v komnatě, přerušované toliko temným štkáním Kunhuty.

V tom se ozvaly hřmotné rány na domovních dveřích. S podivením poslouchali hospodář i hosté jeho, a podivení jeho zrostlo ještě více, ana letitá hospodyně s novinou do komnaty vešla, že se houf mladých, vzácných pánů do domu dobývá.

„Je mezi nimi rytíř Dubský? — Vede si snad hosti?“

„Pana Hynka jsem nepoznala — ani neviděla, ani neslyšela.“

„A co tu chce ten houf mladých, vzácných pánů? Vědí, kdo zde bydlí? — a čí pokoj ruší?“

„To vědí, pane! Neboť volají jméno tvé a praví, že mají s tebou jednati. Snad abych otevřela, pane! — vždyť nám dvéře vyrazí.“

Tlučení nepřestávalo, a mezi tím hřmotem bylo i smíšené lidské hlasy slyšeti.

„Kdož by to byl?“ řekl Dalimil, a hluboká vráska potáhla čelo jeho. „Mladý lid? snad se vrací z hostiny, jížto příjezd nového krále slavili — nezletilého člověka, o němžto ještě nevědí, jak žezlo v ruce držeti bude! — Co hledají u mne, o něhožto celý čas nedbají? Ty pošetilé výstřelky z naší panské krve — co chtějí u člověka, který stojí vzdálen od nich, jako osamělý na daleké poušti dub?“

„Pane, mám je odbýt, anebo jim otevřít?“ ptala se žena služebná s tváří starostlivou. „Škoda dveří.“

„Vpusť je!“ řekl stařec odhodlaně. „Podívám se, co mi tento podivný den ještě přinese.“

Kufenheim odešel s Kunhutou do vedlejší komnaty — a v okamžení na to vrazili do dveří mezi divokým smíchem a křikem rozpustilí hodovníci z domu mladého Michalovského. Na chladném povětří byly se rozpálily hlavy jejich, a mozek, plný vína, kolotal se nyní horem dolem, podivné stvůry mladíkům na oči uváděje a k rozpustilosti je popouzeje.

Nemálo užaslý vítal je Dalimil očima zpytavýma. Šlechetným hněvem zarděly se klidné tváře jeho, kdyžto mladí hejskové do tiché komnaty se vhrnuli, jakoby do veřejné krčmy vcházeli. Nemohlť si vyložiti chování osob cele neznámých, a hledaje mezi houfem člověka, jehož přítomností by se hosté nenadálí snad omluviti dali, neměl hned řeči pohotově, aby podivení své projevil.

„Byl-li jsi, příteli, právě na modlitbách za nového krále, když jsme na dvéře tvoje bouřiti začali, tedy to nic neškodí, můžeš to zejtra odbýti, dobrá modlitba vždycky nebesa prorazí!“ začal mladý Lucemburčan rozkládati, poněkud jektaje a rukama semotam šermuje. „Hleděl-li jsi ale — he, he! — své spanilé milůstce do očí, tedy odpusť, že jsme tě z důležitého díla vytrhli! Nechcemeť nikomu radosti kaziti, neboť se také rádi veselíme.“

Hlučným smíchem ukončili soudruhové řeč jeho.

„Dovol, příteli veršovče, abych svým zemdleným hnátům pohověl!“ ozval se jiný mezi houfem, a nečekaje na odpověď, hodil sebou na nejbližší židlici, nohy široce roztáhnuv. „Ty zpropadené mrchy chtěly pode mnou mermomocí tancovat, ačkoli hlava říkala: Nechte toho! — abyste českého rýmotepce zastihly.“

„Nu — a kde pak ji máš?“ jal se zase první mluviti, důvěrně k starci přistoupiv a hlavu k němu nakloniv. „Kde pak máš zlatou holubičku? Slyšeli jsme — slyšeli! Víme, že není z tvého vlastního hnízda.“

„O čem to mluvíš, mladíku, jehož neznám, který ale smysly minulým býti se mi zdáš — samou radostí, že jsi českých číší se dopídil?“ ozval se nyní Dalimil hlasem povýšeným a na krok od něho ustoupil. „Co to žvatlá jazyk tvůj, an se ti z otěže utrhl? Co chceš? co zde hledáš? — ty i soudruhové tvoji?“

„Ale jdi, stará kotrbo — a nedělej, jako bys nás neznal!“ spustil zase Lucemburčan. „Aspoň my dva známe se již od rána, a od té chvíle slyšeli jsme o tobě tolik chvalitebného, že jsme nemohli odolati spravedlivé zvědavosti, abychom ti tváří ve tvář pohleděli. Pomysli jen — rovnou cestou přicházíme od stolu, na němžto se ještě plné číše pění, ačkoli jsme jich hezký počet na zdraví nového českého krále vyklopili.“

„Ale nemluv vážnému hospodáři o věcech, které srdce jeho rozrývají, jakobys mu tříhranou dýku do něho vrážel!“ ozval se třetí hlas mezi zástupem. „Pan Dalimil — anebo jak se náš vzácný český písničkář jmenuje — spotřebuje, tuším, hrozně málo papíru, aby svou radost z nového pána projevil.“

„Ještě jednou se vás táži, pánové: kdo jste a co žádáte?“ zvolal nyní stařec, běloskvělou hlavu pozvednuv a mladicky plamennýma zrakoma celý houfec proběhnuv. „Odpovězte, nežli vás místo pánů jinak nazývati začnu! Jeť ovšem slýchati o veselých, jinak rozpustilých kouskách naší mládeže; o tom jsem posud ale nevěděl, že se také nepozvána do tichých příbytků poctivých osob dobývá — a jestli se tomu z cizích mravů přiučila, tedy — přisámbůh, nebudu mnoho papíru potřebovati, abych z nového řádu v království našem radost projevil. Naposledy se vás táži, pánové — co hledáte v obydlí člověka, který po společnosti vaší netouží?“

„Ah — to je česká upřímnost!“ zachechtal se hrabě lucemburský. „Ta se mi líbí. Ale u nás umíme také býti upřímnými — a proto věz, pane veršíkáři! — i my po tvé osobě netoužíme — ne, to si nemysli! Ale pod tvýma křídloma viděli jsme dnes zlatou holubičku, a tu se nám zachtělo ještě jednou spatřiti.“

„Ha, prostořeký hejsku!“ zvolal Dalimil velikým hněvem zahořev. „Myslíš ty, že můžeš nectné šašky s mužem tropiti, jehož hlava ve cti sešedivěla?“

„Jaké šašky?“ zachechtal se Lucemburčan plným hrdlem. „V mé kotrbě se teď žádné nerodí. Co mluvím, je živá, svatá opravdivost. Okaž holubičku! — okaž — a neboj se, že s ní nedovedu nakládati! Ani pírko nepřijde jí na zkázu.“

„Tuhle jsou dvéře — a tu visí můj dobrý meč!“ zvolal stařec, a přikročiv ke zdi, strhl s ní pádnou zbraň. „Hleď, abys odešel, nežli zapomenu, že jsi tuze hluboko do číše nahlídl. Podívám se přece, mnoho-li český rytíř od cizopanského panáčka snášeti musí!“

Při tom byl vytasil meč a stál tu nyní jako velebný soudce nad hříšníky, maje ihned ortel smrti vykonávati. Mladíci byli poněkud ustoupili; ale šedivec nezdál se jim býti dosti velikou překážkou na cestách rozpustilosti.

I přistoupil mladík český a jal se takto mluviti:

„K čemu ta nebezpečná hračka v rukou tvých? K čemu se rovnati mečem, kdežto proti tvému deset jiných zařinčí? Nech toho, nech, dědoušku — věc taková se pro tebe již nehodí; a chceš-li mermomocí šermovati, vezmi pero do ruky.“

„Vezmu, vezmu!“ vzkřikl Dalimil, „a věrně naznamenám každý tah tváří tvých — každou žilku srdce tvého — ty nezvedený synu statečných praotců! Já tě znám! Jako děcko hrával jsi okolo mých nohou, když jsem otce tvého navštívil. Tenkráte spočívalo oko jeho nadějně na jediném synu — ale co by řekl, kdyby z rakve povstal, do nížto si ve cti ulehl? Ó hanba, dějí se změny strašlivé!“

„Ne tak strašlivé, jako pamětihodné!“ dal se mladík rozpustile do smíchu. „Nebo tenkráte hleděl otec můj na tebe, pane, jako na statečného rytíře, a teď se udělal z tebe pisálek. Kdo může za popudy srdce svého? — že ne? Každý hledá slávy své po jiných cestách.“

„Hledáš i ty slávy své?“ řekl Dalimil. „A snad v této společnosti? Věru, ty jsi vyvolil cesty výborné!“

„O to se nestarej! Tak daleko to přivedu jistě, jako ty se svými verši, a nepotřebuji tak nerytířských prostředků, aby se o mně mluvilo.“

„O mně mluvilo?“

„Nu? — což myslíš, dědoušku, že jsme opravdu tak zpozdilí, abychom nepozorovali, proč vlastně rýmy kuješ?“

„Proč? — proč?“ zvolal stařec vášnivě, neboť se byl mladík, ani nevěda, jeho nejslabší stránky dotknul. „Co víš vůbec ty o rýmech mých? Pro tebe nejsou — a kdybys je čítal, musel bych tě viděti v jiné společnosti; neboť tak zkažená, doufám, není ještě větev šlechetného stromu, který býval vlasti ozdobou. Co tedy víš o rýmech mých?“

„To, co celá Praha mluví,“ odpovídal mladík, „že se jimi hmoždíš, abys nějakého jména získal, aby se o tobě mluvilo —“

„Proto? — proto?“ úpěl Dalimil z hlubokosti duše své, a zaťav levici, uhodil se pěstí do čela, pravice pak, v nížto meč držel, chvěla se mu tak silně, že ocel na podlaze řinčela.

„Teď toho mám dost,“ zvolal nyní zase Lohstein, dívaje se posud se soudruhy na boj řečnický, „daremné řeči k ničemu nevedou. Okaž — pust svou holubičku! Vidět ji musíme!“

Při tom učinil krok, jakoby chtěl do vedlejší komnaty vejíti; ale pohnutí jeho neušlo Dalimilovi, a hořká žalost jeho překypěla v prudký hněv. I zastoupil mu cestu a svalovitou rukou jej za rameno uchvátiv, mrštil jím do zadu, kdežto se na soudruhy povalil.

„Nestydaté hádě!“ soptil při tom v náramném hněvu. „Chraň se prahu posvátného, aby tě nezašlápla noha má!“

„Hoho!“ zvolal nestoudný Lucemburčan, z náručí soudruhů se dobývaje a rovně na nohy stavě. „Začíná ta hromada starých českých hnátů takovou písničku? Počkej, to ti pomůžeme zpívati. Hejsa, přátelé! Spusťme!“

Při tom zableskly se meče v rukou všech hejsků, a zvučné rány padaly na pádnou ocel šedivce, mladickou silou rozjařeného.

Ale rázem otevřely se dvéře z komnaty vedlejší, a v okamžení stál vedle starce mužný Kufenheim, prudkou sečí rány odrážeje, které se od nestoudných hostů na důstojného hospodáře sypaly. Bylať to pomoc statečná, a brzo počali vínem rozjaření mladíci ke dveřím se tlačiti, nemohouce dvěma odpůrcům odolati.

Povstaltě strašlivý povyk. Kufenheim zuřil, a s každou ranou letělo hrozné klení mezi drzý houf. Na prahu objevila se bědující Kunhuta, a na předsíni křičela o pomoc stará hospodyně. Tamtéž začal ale také oděnec Kufenheimův zuřiti, a rány meče jeho zděsily houf nočních hostů tak velice, že jako metlou boží poraženi v útěku spasení hledati začali. Ale útěk tento děl se velmi nepořádně, tak že ve tmách jeden do druhého vrážejíce, po schodech skoro všickni hlavou dolů padali a poroucháni k domovním dveřím se dostali. Jako rozkacený tur za tlupou zděšených psů řádil za nimi oděnec. Kam těžká ocel jeho dopadla, povstalo pronikavé zkřiknutí a bolestné úpění. Byla to hanebná porážka mladých hýřilů. Někteří z nich vyklouzli šťastně ze dveří, jiní ale nešťastným pádem nebo sečnou ranou k pohromě přišedše, museli trpěti, an je sprostý oděnec z domu vyhodil, mohouce to ještě za štěstí pokládati, že jim u svém roznícení meč do prsou nevrazil a tak cestu na věčnost neokázal.

Mezi tím byl se ale také výjev v komnatě proměnil; Kufenheim totiž a mladý Lohstein leželi na podlaze v krvi své, bědující dcera klečela nad otcem, zachycujíc krev, ježto se mu z boku prýštěla, a Dalimil, volaje hospodyni, aby přišla k pomoci, otvíral unavenýma, třesoucíma se rukama skříni, aby vyndal balzám, který mu byl druhdy samému také mnohou ránu zacelil.