Dalimil/7.

Dalimil Josef Kajetán Tyl
6.	7.	8.

Údaje o textu
Titulek:	7.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 145–149. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Večer zastiňoval již svým šedým pláštěm ulice měst Pražských, konec čině kratinké vládě zimního dne, kdyžto na zvědy vyslaný zbrojnoš míšenský s pánem svým v příbytek Dalimilův se navrátil. V smrtelných úzkostech byl věrný sluha téměř celý den po městě slídil, nežli rytíře nalezl, kterýžto sám náramnými starostmi poháněn, z místa na místo těkal, ztracenou dceru hledaje.

S klopotným srdcem vešel Kufenheim k ochránci dítěte svého, a naleznuv jej v tiché komnatě sedícího, nemálo se důstojné postavě jeho podivil. Avšak i srdce Dalimilovo tlouklo hlasitě pod starými žebry, když domnělého lupiče dcery své vstupovati spatřil. Veliká změna byla se ovšem stala s člověkem, který byl zrádnou rukou po nejdražším pokladě jeho sáhl; leta byla mladistvý květ jeho tváří setřela a památku mnohého těžkého boje, mnohých strastiplných dnů jeho na nich zůstavila. Toto zpozoroval Dalimil okem zkušeným, a v srdci jeho chtěl se hlas šlechetného soucitu probuzovati; ale podoba lupiče jediné, milené dcery oživla při tom tak živě na paměti jeho, že všechno jemnější pohnutí v prsou jeho zase umlknouti musilo.

Žhavě utkvěly oči starcovy na mužné postavě příchozího cizince. On to zpozoroval, a tím snad zarazil se poněkud proud řeči jeho, kterou chtěl díkům svým ze srdce průchod učiniti.

„Mou nešťastnou dceru,“ jal se konečně Kufenheim mluviti, „potkalo to štěstí, že dvěma šlechetným rytířům do rukou padla, kteří ji před nátisky rozvětřené zběře uchránili.“

Opět se zamlčel — ale Dalimil ještě poslouchal, jakoby každinký zvuk jazyka jeho toužebně do sebe vssáti chtěl. Byli to — byli oni zvukové, jimiž druhdy pod tichou střechou Sázavského hradu nezkušenou mysl omamoval — byli to oni zvukové, jen mnohem usedlejší a hřmotnější! V prsou Dalimilových vířila bouře.

„Jsi ty, pane,“ začal posléze Kufenheim mluviti; „jsi ty jeden z oněch šlechetných mužů, jimžto za ochránění dcery své děkovati mám?“

„Je to jediná dcera tvá?“ vypravil ze sebe Dalimil po malé chvíli, odpovědi na otázku nedávaje. „Jediné dítě tvé?“

„Mé jediné.“

„A bezpochyby je miluješ?“ ptal se ho Dalimil dále hlasem polotemným, přidušeným.

„Byl-lis kdy otcem, tedy víš, co to jest, na jediné dítě naději svou zakládati a v něm nový život svůj očekávati; a že dceru svou nade vše miluji, nebude ti snad s podivením, jestli jsi jí jenom v oči pohlédl nebo zvuk hlasu jejího zaslechl.“

Hořké usmívání pohrávalo mezi touto řečí okolo rtů Dalimilových. Nyní se vzchopil a rychle k hostu svému přistoupil. Zdálo se, jakoby mu na dno duše nahlédnouti chtěl. Potom kynuv, aby se posadil, sám také zase na lenošce své se umístil. Kufenheim učinil podle pokynutí, nevěda posud, co o divném počínání ochrance dítěte svého mysliti.

„Jméno tvé, pane, je Kufenheim?“ jal se ho nyní Dalimil tázati.

„Rytíř Kufenheim, z krve míšenské.“

„Vím, vím! — Není to poprvé, co noha tvá pomezí české přestoupila. Či nebyl jsi ještě v zemi naší? — před lety za vlády braniborské?“

„Byl,“ odpovídal Míšňan s nemalým podivením, neboť až posud nebyl o těch časech se žádným domácím rozprávěl.

„Tehdá jsi byl mladík odvážlivé mysli, obratného jazyka, dychtě a jezdě po dobrodružství, dobývaje bran českých hradů a srdcí českých panen.“

„Byl to arci život pohyblivý,“ odpovídal Kufenheim, nemoha jakési nesnáze úplně přemoci; „k tomu mladá léta, bujná krev —“

„Arci, arci,“ smál se Dalimil s velikou hořkostí, „hladký jazyk, lehkověrné srdce, nepozorný otec, bezuzdná prostopášnost —“

„Já ti, pane, nerozumím,“ řekl host; „a prosil bych tě, abys mě v náruč dítěte mého uvedl.“

„V náruč dítěte tvého — abych tě uvedl?“ opakoval Dalimil, a jindy mírný zrak jeho upřel se o něho bodavě. „A co kdybych se ostýchal tvého vojenského vzezření a to útlé poupě toliko matce v náruč položiti chtěl?“

„Nedopouštěj, moci nebeská!“ zvolal host, starcovým nápadem nemálo poděšen. „To bys ji musil do rakve položiti.“

„Do rakve?“ zkřikl stařec s výrazem srdcelomné žalosti; i chtěl dále mluviti, ale zvuky jeho zemřely mu na jazyku v nesrozumitelném mumlání, jímžto si náramná hořkost a lítost ze srdce jeho průchod činily. Sklonil šedivou hlavu a ukryv zaslzené tváře ve dlaních, zůstal tak hodnou chvíli seděti. Srdce cizího dobrodruha bylo sklíčeno úzkostným, ale nevýslovným tušením, i zdálo se otci pečlivému, že dcera jeho do rukou — šílence upadla.

Po chvíli pozvedl stařec hlavu, a tvář jeho byla obrazem hrobového poklidu.

„Tedy je mrtva matka dítěte tvého?“ ptal se hosta svého dále. „Umřela pokojně? — s dobrým svědomím?“

„Pane,“ zvolal Kufenheim, rychle se vzchopiv, any mu věčné otázky starcovy jako šípy do prsou padaly; „já jsem ti povinen životem a ctí dcery své; ale prsa moje nejsou opnuta necitným brněním, aby se od nich slova tvoje odrážela, jako tupé střely. Co jest? — mluv jasně! Nezatahuj vůkol mne olověnou síť, která mě svou tíží udusiti hrozí! Či-li jsem padl před soudnou stolici člověka, který má právo kročeje cizích stíhati a v tajnosti rodin se vtírati?“

„To máš pravdu,“ řekl Dalimil, který byl tiše seděti zůstal a Kufenheima pokojně vyslechl. „Já se nezachoval jako hospodář k hostu svému, i lituji toho; ale člověk je podroben křehkostem a pokleskům, proto mi odpustíš — zvláště když povážíš, pane, že jsi mi jedenkráte stejnou měrou učinil.“

„Já — tobě, pane?“

„Jako host srdečně přijatý neostražitému hospodáři.“

„Já — tobě?“ opakoval Kufenheim, a srdce jeho počalo nepokojně tlouci, a zrakové jeho utkvěli na starci s horoucí zvědavostí. „Já tě, pane, neznám.“

„Rád věřím. Dlouhá, neradostná leta přeoděla tváře mé, a pamět tvoje neměla milé příčiny zachovati obraz člověka, jemužto jsi blaho celého života porušil.“

„Moci nebeská?!“ zkřikl Kufenheim a na krok ucouvnuv, křečovitě na prsou ruce sepnul.

„Neznáš rytíře Mezeřického?“ ptal se Dalimil hlasem nezvučným, jako z dalekého hrobu zaznívajícím.

Strašlivé zkřiknutí vyletělo z prsou Kufenheimových; kolena se chvěla pod lupičem panny české, a hodina soudu valila se na člověka, který byl zlatý strom poklidu šlechetné rodiny vyvrátil. Třesoucí držel se svého sedadla — a hlavu maje na prsa sklopenou, nedůvěřoval si pohlédnouti na starce. Ústa jeho jektala jediné slovo:

„Mezeřického!“

Dalimil se byl vzchopil a hleděl tiše na rytíře míšenského. Jemnou lítostí naplnilo se mu srdce, vidoucímu člověka, jemuž nebyly světské nehody týl sehnuly, odvážlivého i šťastného dobrodruha zlým svědomím sklíčeného, jako děcko se třesoucího. Hodnou chvíli stáli takto proti sobě oba muži mlčíce.

„Nevím,“ jal se konečně Dalimil mluviti, „zdali vysoké, mezi příkořím a nesnázemi všelikého způsobu dosažené stáří podobu mou tak změnilo, že na ní pranic nezbylo, co by ti otce Boženina v pamět uvedlo; ale jméno moje, zdá se, vězí posud v duši tvojí — a nyní víš, proč jsem se vtíral v tajnosti tvé rodiny.“

„Vím, vím!“ vynutil Kufenheim z prsou stísněných, jako železnou obručí sevřených.

„I naději se, že nebudeš na příliš velikou přísnost tchána svého naříkati!“

„Ustaň, ustaň, člověče — tímto hlasem láskyplným!“ vzchopil se nyní Kufenheim, vztyčil se a přiblížil se k Dalimilovi. „Zuř, syp hněvu svého blesky v prsa moje, rozervi je spravedlivými výčitkami, zaslouženým soudem — já to snesu spíše, duše moje nerozpuká se tak bolestně, jako tichou řečí tvojí, která mi zlatý věk mladosti a hřích můj na mysl uvádí!“

„Této chvíle jsi se asi nenadál?“ ptal se ho Dalimil, když byl jemné oči své několik okamžení zpytavě na tvář jeho upnul.

„Já myslil, že jsi dávno k otcům odešel,“ pronesl Kufenheim hlasem tichým a nejistým.

„Tak jako dítě moje?“ řekl Dalimil, a slova jeho chvěla se mu na rtech. „Jako dcera má?“

„Ona zemřela, v myšlénkách jsouc u tebe, a jméno tvoje bylo poslední slovo v ústech jejích.“

„Jméno moje?“ opětoval stařec s bolnohořkým úsměchem. „Oh, ona mě nosila odjakživa v paměti, a ty jsi bezpochyby všecko vynakládal, abys zpomínku na otce hluboce v duši její uchoval? Bůh ji tam potěš, kam jsi jí pomohl!“