Dalimil/6.

Dalimil Josef Kajetán Tyl
5.	6.	7.

Údaje o textu
Titulek:	6.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 137–144. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Příjezd nového krále byl pravý svátek pro lid pražský; zvláště oddávali se dávno nepocítěnému veselí obyvatelé města Většího, jelikož na Menším Korytané ještě zlé hospodářství své udržeti usilovali.

Nebylo domu, kde by toužebně očekávaný den tento nebyli nějakým kvasem oslavili. Bohaté hody strojily ale rodiny šlechtické, z nichžto každá nějakého přítele z panstva venkovského anebo hosta z velikého komonstva královského přechovávala. Napnulyť se veškeré síly, aby začátek nového v zemi života radostným besedováním zasvětily.

Několik zvláštních kvasů dali si však připraviti mladí šlechticové, kteří byli s vojskem do Prahy vtrhli. Z rozličných krajů k vyzvání stavů zemských na pomoc novému vladaři se dostavivše, vešli na poli v přátelství mezi sebou i s cizinci, a za času kruté zimy a napadlého sněhu po oddechu toužíce, chtěli nyní nový svazek srdcí svých v teplé komnatě, u plných číší slaviti.

Podobný kvas vystrojil mladý rytíř Michalovský, který byl toho roku starého otce pochoval, a nyní, jsa plnoletým, velikým vlastním jměním vládl. Mimo nejvěrnější soudruhy mladosti jeho sedělo u stolu i několik Lucemburčanů, a mezi nimi také hrabě Lohstein, onen smělý posměváček.

Byla to veselá, skoro až rozpustilá společnost; z pouhých rozprávek povstal brzo hlasitý smích a tak pevně se při zpěnělém víně ukořenil, že nebylo chvíle na něco vážnějšího pomysliti. Tu se vypravovala malá dobrodružství z krátkého vojenského tažení a ze života v táboře, zde se přidávalo a přilhávalo; tam přicházely na jevo zamilované příhody, a jinde vyskytovaly se kousky prostopášné, bez nichžto arci veselý život bezstarostných mladíků býti nemohl.

Bez ustání stíhaly se přípitky, a čím plamenněji hroznová šťáva srdce a hlavu besedníků rozpalovala, tím šířeji rozprostírala se ňádra i mozek jejich, a celý svět byl jim pouhou skořepinou, kterou mohli v hrsti odnésti.

Největší počet přípitků týkal se arci ženské milosti a spanilosti. Nebyloť času na něco přísnějšího mysliti.

„Ale jak pak ty, srdcí ženských podmaniteli?“ zvolal nyní jeden z hostů, k mladému Lohsteinovi se obrátiv. „Tyť jsi na svou neznámou krásenku nějak zapomněl! Není tedy asi něco tak valného, jakož jsi nám povídal.“

„Bůh mě tresci,“ zvolal tento, „málem bych byl celou svou pamět v českých číších utopil! Ať je zdráva ta dennice mezi pražskými pannami!“

I pozvednul číši svou, a v okamžení cinkaly nádoby stříbrné i v rukou ostatních.

„Ale kde pak mi opět zasvitne zlatý lesk její?“ ptal se Lohstein souseda svého, po notném doušku číši rázně na stůl postaviv. „Kde ji naleznu? — kde vězí?“

„To bude přítel Ojíř nejlépe věděti; onť je veliký ctitel člověka, pod jehož perutí jsme dnes neznámou holubičku viděli!“ řekl soused jeho, domácí hospodář, mladý Michalovský.

„A neměl bych snad býti jeho ctitelem?“ ozval se na to rytíř z Červené Lhoty mimo svůj obyčej horlivěji; neboť i v něm počínalo víno hráti. „Doufám, pane Michalovský, že v tom nic neslušného nenacházíš?“

„Co jsem řekl?“ dal se mladý hospodář do smíchu. „Sotva se člověk o tom se vší poctivostí zmíní — již jest oheň na střeše. Což kdybychom v tom nějaký chloupek nalezti chtěli —“

„Tak pošetile, doufám, nebude žádný poctivý Čech jednati,“ vpadl do toho Ojíř, „leda by patřil mezi pány, o nichž Dalimil právě napsal, že

Na svůj jazyk málo dbají
A hru v kostky za čest mají.“

„Co je to?“ ptal se Lohstein; neboť Ojíř byl verše jazykem českým přednesl, ačkoliv se k vůli cizincům, i dle nešťastného, mezi tehdejším panstvem již hustě rozšířeného zvyku ostatní hovor téměř naskrze po německu vedl. „Je to snad nějaké čarodějné zaříkávání?“

Veselý hospodář mu to se smíchem vyložil.

„Ont nám pověděl ještě více pěkných věcí,“ doložil při tom; „jenom že to člověku v paměti neuvázne, protože má na něco moudřejšího mysliti.“

„Ah!“ zvolal cizí hrabě. „To je tedy váš nepovolaný kazatel? Škoda, že neumím česky — hahaha! celý den bych se s jeho písničkami obíral, a v noci bych si je položil pod hlavu. Musel by to býti roztomilý breviáš!“

„Máš-li, pane, po něm tak velikou toužebnost,“ ozval se zase Ojíř, „naučím tě z toho breviáše několika průpovídkám, třebas ani česky neuměl. Ku příkladu:

Chceš-li cizích obyčejů míti,
Hledej, kde to v které zemi zříti,
Při sobě by cizozemců měli,
Mezi sebe v radu připouštěli.“

Nejdříve pronesl tyto řádky v jazyku původním, potom ale vysvětlil je posluchači svému německy.

„I aby do něho devět tisíc blesků!“ zvolal Lohstein, jehož rozohnělý mozek v těchto řádcích nějaké osobní zneuctění vypátral. „Ten chlap je blázen, a já nevím, jak si člověk zdravého rozumu takovými nestvůrami cizí šílenosti kotrbu obtěžkávati může.“

„Oh, milý pane hrabě,“ řekl Ojíř, jemuž palčivé zraky hosta neušly a jenž ve slovech jeho nové popíchnutí nacházel, „já umím ještě více podobných nestvůr, jak se tobě zdravé a jadrné rýmy našeho Dalimila pokříti zalíbilo; ku př.

Hleďte, páni, dobré-li jste rady,
Dávajíce Němcům v zemi hrady;
By vás byli neměli kde schovati,
Byli by nesměli na vás povstati.“

Při tom se byl vzchopil a oběma rukama o stůl se podepřev, poněkud přehnutý mladému Lucemburčanu řádky vykládal. Domníval se, že mu ostrý šíp do prsou vbodne, ale zmýlil se v lehké mysli vychloubavého mladíka, jemuž prudké Ojířovo rozhorlení najednou líbiti se začalo a příležitosti k smíchu i dalšímu obveselení poskytnouti slibovalo.

„Dobře kázáno, dobře!“ chechtal se Lohstein, několikrát po sobě hlavou kývaje. „Prostosrdečný alespoň je ten váš rýmotepec a pravdomluvný také, že se nebojí a nestydí o své slabosti v pěkných rýmech mluviti.“

„O jaké slabosti?“

„Nu, že jste nám statky své postoupiti musili!“

„Musili? — Čechové nikdy nemusejí — jen kdyby nechtěli.“

„I toť musíte býti přepodivný národ — jediný na celém světě. Kdybyste nechtěli! Jiný na místě vašem byl by nechtěl — kdyby byl nemusil. Neznáte u vás přísloví: Kdo s koho, ten s toho?“

„Ale, pánové a přátelé,“ ozval se nyní hospodář, „nechte marného slov utracování a hleďte si raději číší! Zdaliž pak celý ten rýmotepec za to stojí, aby se dva poctiví muži o jeho nemoudrost hádali? Sedni, sedni, bratře Ojíři! — a splákni svou nevčasnou žluč hodným přípitkem na zdar utěšené budoucnosti!“

„To učiním!“ zvolal Ojíř vysokým hlasem, když byl slova Michalovského s uzardělou tváří a klopotným srdcem vyslechl, „to učiním; ale bez tebe, bez vás všech; neboť moje a vaše příští je zcela rozdílné. Setrvejte ve své krátkozrakosti, pohrdejte moudrostí světského proroka, jakož je Dalimil, posmívejte se napomínkám i výstrahám jeho — neboť jste vesměs rozumnější, zkušenější, národu a jazyka svého milovnější, nežli člověk, který při bídě i slávě země naší sestárnul, v mnohé kruté seči lásku svou k lidu českému osvědčil a v mnohé radě věhlasná slova promluvil.“

Při tom odstrčil stolici svou a otočil se od stolu, maje v úmyslu odejíti.

Mezi hodovníky povstal hluk. Někteří se smáli, někteří láli, někteří jej zdržovali.

„Nechtě svobodnou cestu člověku svobodnému!“ zvolal zase Ojíř, z rukou se jim vymknuv. „Víno mi vstoupilo do hlavy a rozvázalo jazyk můj; nemohu zde seděti, abych tajil a mořil v sobě, co se z prsou na boží světlo déře.“

„I nechte ho!“ ozval se hlas mezi hostmi. „On se musí Dalimilovým veršům nazpaměť učiti.“

„To máš pravdu, panáčku! — přisámbůh, to učiním!“ řekl Ojíř, jiskrnýma očima po mladíku házeje. „Budu se jim nazpamět učiti, a tobě by to také neškodilo, kdybys jimi svůj rozoumek osvítil. Pak by snad předce jednou o tobě něco mluvili, to jest: něco řádného a poctivého; tak ale, jakož posavad jsi a bezpochyby zůstaneš, zahyne jméno tvé, zahyne rod tvůj, any zatím Dalimilovy rýmy zvučeti budou, dokud jazyk český do posledního kořínku nezhnije, což — dá Bůh všemohoucí — na věky se nestane!“

Po té řeči sháněl se po svém klobouce a šťastně jej uchvátiv, rozhorlený vtiskl ho na čelo. Ostatní mu déle nezbraňovali, jsouce tomu povděčni, že obstárlého mravokárce pozbudou, ačkoliv jinak zmužilé, udatné mysli jeho si vážili a proto také živěji domluvám jeho se neopírali.

Takto stál nyní Ojíř na odchodu, a podepřev levici o rukověť meče svého, děkoval hospodáři za dobré vyčastování.

„Abys ale neřekl, že na tobě zadarmo něco žádám,“ doložil na to, „povím ti, co slavné paměti kníže Oldřich pravil, když ho velmoudří kmetové zrazovali, aby Boženu nepojímal za ženu:

Raději chci s českou selkou se sníti,
Než královnu německou za ženu míti;
Vřeť každému srdce k jazyku svému,
Takž by nepřála tato lidu mému —

a tak dále! — jakož se může každý sám naučiti, komu na moudré radě záleží.“

Po těch slovech odešel.

„Šťastnou cestu!“ zamumlal Michalovský mrzutě, když byl Ojíř ze síně vystoupil. „Já to věděl s nemalým strachem, že nám uši daremnými řečmi naplní. — Odpusťte, pánové, že jste museli turnaj s nabroušenými jazyky provozovati! Pomyslete si, že vám hospodářovou nevinou neschopný kuchtík připálené jídlo předložil — a splákněte nelibou chuť jeho čerstvým douškem spravedlivého vína! Na vaše zdraví, pánové a přátelé!“

Při těch slovech uchopil se číše, a v okamžení zněly stříbrné nádoby i v ostatních rukou, a hlučné zvolání s přípitkem na zdraví hospodářovo rozlehlo se po síni.

„To je ovšem moudřejší kousek, nežli daremné jazykem sekání,“ ozval se nyní mezi lucemburskými hostmi tělnatý mladík s hořícíma tvářema, a zamlasknul při tom, kníry po víně si utíraje, „moudřejší na všechen způsob; člověk by ale předce také rád věděl, oč se tady vlastně jednalo. — Člověk není dnešní; to tu ale sedí a poslouchá, a neví co, a otvírá oči, a neví nač; — u všech všudy, kdo pak je vlastně ten chlapík, o kterého jste se tady hádali?'

„Oh,“ zachechtal se proti němu sedící Lohstein, „to je vzácné zvíře — ale hladové a hltavé, a zvláště prý žádostivo masa, které cizinou zapáchá! Musíš se míti na pozoru, abys mu do tlamy nevběhl.“

„Já? — do tlamy!“ vyvalil Lucemburčan vínem zapálené oči. „Co pak je nějaký medvěd?“

„A jaký medvěd!“ chechtal se Lohstein dále. „Já ho viděl — šedivý medvěd, a kde prý cizí krev vyčenichá, tam začne zuby šklebiti.“

„A proč se mu nevytlukou?“ zvolal mladík, silně pěstí na stůl udeřiv.

„Snad se ještě tak odvážlivého reka nenašlo, který by vzal v Čechách cizí plemeno pod svou ochranu.“

„Nuže tedy, já to učiním'“ zkřikl mladík, vzchopiv se se svého sedadla, ačkoliv mu ani nohy ani hlava patřičné, přirozené služby konati nechtěly. „Já vztýčím praporec, já seberu pole a porazím člověka, který proti cizí krvi brojí.“

„Bůh mě tresci,“ zasmál se Lohstein, „to bych rád viděl, jaké hrdinství bys dnes vyvedl: a kdybych věděl, kde toho šedivého kazatele hledati, na mou duši! musil bys svému slovu dostáti a hned tu válečnou výpravu podstoupiti.“

„Já ji také podstoupím!“ dokládá mladík, horlivě do prsou se tluka a stůl povolně opouštěje. „Doufámť, že brlohu nepřítelovu naleznu.“

„Pánové, seďte — seďte!“ prosil Michalovský, chtěje nově povstávající rozmíšku uchlácholiti. „Sice padne na mne podezření, že jsem vám očarovaných nápojů předložil.“

„A kdo ví, co jsi neučinil!“ zvolal Lohstein, jejž víno čím dále tím více podpichovalo. „Podívej se jenom na přítele Viliberta, jak očima kroutí a nohama mate — Bůh mě tresci! to nejde přirozeným způsobem; a byl bys pravý ďáblův učeník, kdyby Vilibert na svém zůstal a brlohu vašeho rýmotepce vyhledávati začal.“

„Baba člověk — mrzák na těle i na duši — kdo o tom pochybuje!“ jektal Vilibert rozhorleně, „a kdybys věděl, co to znamená: cizí krev a cizí maso —“

„Vím, vím, co to znamená, moudrý příteli!“ dosvědčoval Lohstein, „a abys poznal, že důležitost rytířské výpravy tvé nahlížím, půjdu s tebou a pomohu ti všeliké překážky přemáhati, ohnivé draky potírati, obry zabíjeti — všecko dělati, abychom se do brlohy toho medvěda dostali.“

S těmi slovy vzchopil se, a dal tím příčinu k obecnému hnutí.

„Byl by to prožluklý kousek, abychom nyní Dalimila navštívili!“ dal se hlas mezi ostatními hostmi slyšeti.

„On by se musel při pohledu našem domnívati,“ řekl jiný, „že je to houf kajícných hříšníků, kteří se dle slov jeho na pravou cestu vydali.“

„A nebo by myslil, že jsme zástup zvědavých žáků,“ zasmál se třetí, „kteří by se rádi verše dělati naučili.“

„Ty nejspíše,“ posmíval se mu čtvrtý; „protože se ti samým básnickým zanícením celý nos leskne!“

„I ať si myslí, co chce,“ ozval se mezi touto směsicí hlasů hrabě Lohstein, „ale my ho navštívíme — tak jak jsme a bez prodlení! Já si dám ukázati zlatou holubičku, kterou jsme dnes v jeho rukou viděli — a zeptám se ho, kde se takoví ptáčkové chytají. Přítel Vilibert může pak s ním o cizí krvi jednati, a bude-li potřebovati pomocníka — také při tom jazyk do tobolky nestrčím.“

„Oh — však můj také něco vydá a snese!“ řekl Vilibert, pás okolo těla si urovnávaje a pevně postáti se namáhaje. „Já mu jím vydlabu takovou díru do svědomí, že bude musit celou horu nových rýmů složiti, bude-li chtít bezedno její zanésti.“

„Na to jsme žádostivi! — To rádi uvidíme! — Byla by to švanda rozkošná! — Jen jestli starého proroka doma nalezneme!“

Těmi a podobnými slovy přistupovali též ostatní k úmyslu cizozemců a u vinném rozkvašení vydali se brzy na cestu.