Dalimil/5.

Dalimil Josef Kajetán Tyl
4.	5.	6.

Údaje o textu
Titulek:	5.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 128–137. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Mezi tím dostihl Dalimil svého bytu a odevzdal Kunhutu staré, pečlivé hospodyni na starost, kteráž ovšem nad neobyčejným hostem tím velmi hlavou vrtěla, poněvadž s ním, pouhá Češka, rozprávěti nemohla.

Byla to však poctivá letitá žena, která na světě nic jiného neznala, než vůli pána svého a povinnosti v malém hospodářství; protož i ve své skrovné komnatce o Kunhutino pohodlí ochotně se starala.

Cizí zbrojnoš pustiv se zase do města, aby pána svého vyhledal, odešel z domu pro větší bezpečnost v oděvu sluhy Dalimilova, a tento seděl nyní opět s přítelem svým samoten v komnatě. Oba se zamyslili, přebíhajíce v duchu právě minulé události a dávnější příběhy. Zvláště Dalimil ponořil se daleko v zašlou minulost, a v pohybech mírné tváře jeho jevili se živí citové, probíhající ňádra jeho.

Konečně se poněkud vzchopil Hynek a důvěrně položiv ruku na rameno jeho, ptal se ho hlasem srdečným:

„Nemáš mi nic říci?“

Dalimil rozuměl otázce jeho.

„Chceš, abych strhnul před očima tvýma oponu, která ony dny života mého zakrývá, v nichžto se věci udály, pro něž jsem nyní tak živé účastenství s neznámou dívkou projevil?… To jest ona jediná stránka v knize života mého, kterou jsem před tebou utajil; z toho poznej, jak bolestně mi bylo na písmo její hleděti!“

„Bolest nechci v prsou tvých buditi,“ řekl Hynek; „a nemůžeš-li bez ní srdce své přede mnou odkryti, nech je zakryto věčným pokrovem!“

„Nikoli!“ zvolal Dalimil poněkud živěji, „nyní nemohu před tebou tajemství ukrývati, které podivnou náhodou z hrobu povstalo, v němžto je pamět moje pevně držeti usilovala. Přihodíť se třeba něco v nejbližších hodinách — co? sám ještě nevím; nechci ale, abys jako nevidoucí na to hleděl, a dopustím-li se něčeho lidského, spravedlivě mě posouditi neuměl. Není to sice nic neobyčejného, co ti z událostí dnů svých pověděti mám, a častěji přihodila se již věc podobná i přihodí se budoucně; ale mne zasáhla tak důtklivě, že takměř celému běhu života mého jinou cestu vykázala.“

Opět se zamlčel a přeběhna v mysli ještě jednou všechnu řadu oněch dnů, o nichžto nyní mluviti měl, jal se posléze takto vypravovati:

„Dědičný hrad otců mých stával, jakož víš, nad Sázavou, v tichém, odlehlém údolí. Rodiče moji byli se odebrali za statnými předky, a já seděl spokojeně s milovanou manželkou v domě svém, ne sice bohatém a velikém, ale dosti pohodlném a úpravném.

Měli jsme jedinou dceru, Boženu. Byla nejvzácnější poklad naší majetnosti; ztepilá na těle, plna kvetoucí spanilosti, dobrá a pobožná, radost a pýcha matčina, a já sám, člověk mužné mysli, přepadla-li mě časem tichá žalost, že Bůh manželství naše synem nepožehnal, pohledl jsem jenom na zdařilou dceru, a srdce moje potěšilo se a pokořilo před Pánem, který mě obdařil takovým klenotem.

Tu nastali časové braniborské vlády. Co tehdá království naše dopuštěním božím a nepřátelskou zlomyslností utrpělo, nebudu vypravovati.

Tyť sám patřil jsi na to očima hořeplnýma a vztyčil pak hlavu na postrach lupičů a vztáhl rámě na záhubu vrahů. Žádný kraj, žádná dědina nezůstala prosta těch zločinných hostů, i moje tiché, odlehlé údolí musilo je spatřiti.

Přihodila se pouť v okolí našeho domova, kdežto z blízka i dáli scházívali se nábožní zástupové k prosté kapli. I choť moje vypravila se dle mnoholetého zvyku s Boženou k místu posvátnému, vzavši za průvod dva věrné oděnce.

Já sám meškal toho času v Praze, kdežto se o polepšení veřejného pořádku jednalo.

Hlučněji nežli kdy jindy shromáždil se lid venkovský u obrazu Matky Boží, hledaje útěchu a posilu ve svém protivenství. S nebezpečenstvím života opustili mnozí skalné sluje a lesní brlohy, které jim bídného útočiště před úplnou záhubou poskytovaly; ale míra jejich utrpení nebyla ještě dovršena, prosby jejich před svatým obrazem nebyly vyslyšeny, a jakoby jich vrahové všechny stupně ohavnosti byli proběhnouti chtěli, přepadli je před samou tváří nejsvětější orodovnice, ačkoli jim ničeho více pobrati nemohli, nežli pouhý, nahý život.

Ale jestřábí jich zraky byly hned v osobách manželky a dcery mé kořist vypátraly, která jim za chudobu ostatních měla dáti bohatou náhradu.

S vítězným pokřikem přepadl zástup surových pacholků zděšené ženštiny, kterým ani násilím přemožení oděnci ani zhubenělí houfové rolníků k pomoci přispěti nemohli. Byl to skutek do nebe volající, a choť moje, nabyvši po prvním uleknutí slov, vzývala vysokým hlasem věčného soudce o pomstu. Ubohé dítě moje leželo ve mdlobách v rukou hanebných lupičů.

Náhle, jako na úpěnlivé prosby od Boha poslán, vyskytl se mezi prchajícím množstvím mladý rytíř, jehož rozkazem se draví lupiči řídili.

Slovo jeho zaplašilo je od ženštin, a v malé chvíli nacházely se obě, osvobozeny a beze vší pohromy, na cestě k domovu. Jich ochránce je provázel.

Byl to jeden z oněch braniborských dobrodruhů, kteří za správy Eberharda do země naší jako hejna hladových vlků vpadli, větříce, kde by k obohacení hubených kapes svých nějaké poklady nalezli.

Byl to jinoch mužně zrostlé postavy, hladkých tváří, ohebného jazyka a způsobného chování. Všemi nebes mocnostmi dokládal se, že veškerý zástup opovážlivých škůdců k přísnému soudu požene, a sám své nejvřelejší služby ženštinám k bezpečí a pohodlí nabízel.

I mluvil tak soucitnými slovy o smutném stavu království a lál na všech neřestí původce, že lehkověrné ženštiny podle měkké přirozenosti své řečí jeho snadno se pohnuly a v ochranci svém i nejšlechetnějšího zástupce všech utlačených spatřily. I přičinily se, pokud jim to skrovná jazyka cizího známost dovolovala, dáti mu radostné překvapení své na jevo, a byly by to za poklesek proti hostinnosti pokládaly, kdyby ho nebyly pod mou střechu uvedly.

Já o celé té příhodě dostal zprávu listem a poslem, kteří oba mysl mou poděsili a slovy zbytečnými víc, nežli potřeba bylo, obraz té události zhoršili. I neměl jsem oddechu ni pokoje. Vedle bídy celého království spatřoval jsem i blízké nebezpečí vlastního domu, i neviděl jsem jiné pomoci, nežli zůstaviti rokování o věci veřejné mužům, pod jichž krovem plameny se ještě nechytaly — a se srdcem sklíčeným spěchal jsem domů.

Kéž bych se byl raději nikdy z tichého prahu svého nevzdálil! Moudří pánové naši byli by se shodli a neshodli i beze mne — a já mohl zatím nejdražší poklad svůj střežiti! Snad bych tu neseděl nyní samoten na dalekém světě.“

Po hlubokém vzdychnutí byl se Dalimil na nějakou chvíli zamlčel, duse v sobě bolest, která po tolika letech jako nově rozjitřená rána propuknouti hrozila. Hynek z Dubé viděl ovšem tichý zápas jeho; věda ale, že v takovýchto okamžicích všeliké utěšování marné bývá a ránu jen více dráždívá, trval také v hlubokém mlčení, čekaje, až přítel sám žalostnou zpomínku přemůže.

I vzchopil se Dalimil konečně a přejev si dlaní po tváři, jakoby poslední strašlivý přízrak s očí zaháněl, jal se dále vypravovati:

„Z listu i od posla se dověděv, že mladý ochrance můj dům denně navštěvuje, spěchal jsem z Prahy s úzkostlivým tušením. Děvče moje bylo vyrostlo jako kvítí na poli — prosté, nelíčené, nepřetvářené, vtělený obraz panenské nevinnosti. Mimo rodiče své a domácí čeleď a několik duší z naší malé osady neznala na světě žádného. Dům náš byl vzdálen hlučného vůkolí, a náklonnost nevedla nás k tomu, abychom byli společnost vyhledávali; mimo to padla léta mladistvého rozvinutí se dívčího v časy, kde bylo nejmoudřeji ohraditi se mezi jistými stěnami a nepouštěti nohu cizí přes tichý práh.

I třásl jsem se, věda, že je nyní mladý muž na blízku mé Boženy. Stálať v onom nebezpečném věku, kdežto se první, tajemné, nevýslovné hlasy v srdci dívčím ozývati a kypící ňádra sladkým toužením plniti začínají — kdežto se dívka tak snadně veškerou bytostí svou dojmům oddává, které v ní setkání se s prvním mužem působí. I tanulo mi na mysli, že by to i mé děvče potkati mohlo — a přisámbůh, člověk z krve lupičů našich nehodil se za zetě poctivého rytíře českého. Srdce mi úzkostí pukalo, když jsem na to pomyslil.

Snažil jsem se ovšem celou cestu sebe sám klamati, přemlouvaje se, že rodinu mou nic takového potkati nemůže; ale tajný, mermomocí z prsou mých se deroucí hlas varovný byl silnější, nežli mysl moje, a brzo shledal jsem, že bylo mé obávání pravdivé. Hned po radostných, plesavých slovech obou ženštin, po jasném, zářícím oku nevinné dívky v první hodině opětného shledání poznal jsem, že byl cizinec hlavu i srdce nejen mé Boženy naplnil, ale i matčiny přízně u velikém stupni dosáhl.

Nezkušené dívce nemohl jsem to pokládati za zlé. Cizí dobrodruh měl na sobě tolik půvabných vlastností, že byl s to i mužnější a chladnější srdce pohnouti, nežli bylo ono sedmnáctileté dívky. Mimo to byl si průchod k tomuto srdci prokázáním rytířské služby proklestil — a urozeností svou měl právo ucházeti se o dceru z krve šlechetné. Abych byl dívku z jiné strany proti milostnému náběhu cizího dobrodruha ohradil, abych ji byl před nepřítelem a škůdcem vlasti varoval, na to jsem zapomněl, anebo vlastně: toho, myslil jsem, není se v domě mém báti, to jsem považoval za věc nepřirozenou a nemožnou.

I shledal jsem záhy, že srdce dívčí v plném plamenu stálo, a hlava moje nevěděla, co počíti. Nemohl jsem snésti myšlénku, že se Branibor v mém domě uhnízdil, a srdce mé nedalo se přemluviti, aby k němu laskavě bylo přilnulo. Mluvil jsem o zhoubcích lidu českého — ohnivými slovy líčil jsem utrpení pod žezlem braniborským; ale nešťastné děvče nepojalo smysl řečí mých, ani nejvzdálenější myšlénkou nepřipadlo jí, že by vyvolený srdce jejího k těmto hltavým pijavicím náležel. I musil jsem jí bázeň svou přímě vyjeviti, dokládaje, že denní host k té samé třídě náleží. Děvče se toho zděsilo — zbledlo, dlouhou chvíli na mne hledělo, potom se dalo do hořkého pláče a odešlo do své komnaty.

Od té chvíle uzavřelo se přede mnou srdce dítěte mého; neboť zlý duch nedůvěry opanoval je. Domnívalať se dívka nešťastná, že jí zúmyslně zlaté hrady lásky její podkopávati chci, nemohouc pochopiti, že by v nich se zlým člověkem, s nepřítelem české krve, s loupeživým dobrodruhem přebývati měla. Ah, totě právě to veliké neštěstí lásky první, že, jakož bystrýma očima všecky krásné a dobré stránky vyvolence svého vystihne, tak i opět úplně zaslepená vady a skvrny jeho viděti nechce!

Já byl tehdá velmi nešťastný! Až potud krvácelo srdce mé toliko ranami, které mu neštěstí země naší zasazovalo; nyní se kormoutilo také nehodou, která je pod vlastní střechou potkala. A kdyby jen při oněch ranách bylo zůstalo! Kdyby nebyla ještě horší hodina těžká pářata svá do prsou mých zaryla! Kdybych ti nemusil o větší bolesti mluviti!

Vida, že nesvedu nic dobrotou, vyvolil jsem cesty přísnější. Zapovědělť jsem Boženě laskavými sice, ale vážnými slovy na milence mysliti, který nemohl býti synem českého rytíře, velel jsem ji násilně vytrhnouti z prsou všechnu památku na nešťastnou, české dcery nehodnou lásku — a braniborskému dobrodruhu zakázal jsem navštěvovati dům, v němžto příštím jeho bylo símě nesvárů a neshody vzešlo. Ale pevná vůle moje přišla pozdě. Láska stála v plném pancéři a za tajnými náspy ukryta; útok můj byl marný. Dítě moje bylo již ztraceno — a spíše byl bych se nadál, že se pevné klenutí domu otcovského na mne seřítí, že hrobka naše oživne a otcové moji k stolu mému přisednou; — jednoho jitra nenalezli jsme Boženu na hradě, nenalezli jsme ji po celý den — v noci byla zmizela!“

Kvapně vzchopil se Dalimil po těchto slovech se svého sedadla; hořké vzpomenutí hrozilo jej břemenem zavaliti. Jal se tedy po komnatě přecházeti, jakoby je z paměti a z prsou setřásti chtěl.

Hluboká lítost rozložila se v srdci přítele jeho; i vzchopil se také, a pojav otce nešťastného za ruku s vřelým stisknutím, provázel ho mlčky po komnatě.

„Nechtěj, příteli, abych se pokoušel podati tobě obraz rozsápaného srdce, jak tehdáž v raněných prsou mých leželo!“ jal se Dalimil po chvíli jemným chvějícím se hlasem opět mluviti. „Musilť bych sebe sám na mučírnu připnouti a každou žilku bytosti své žhavým železem nejbolestnějšího zpomínání trýzniti. — Já zuřil, slídil a sháněl se v okolí — jasně stálo mi před duchem, že byl Branibor dítě moje odvedl; já držel strašlivý soud v domě svém, neboť bez pomoci osoby třetí a čtvrté zdálo se mi nemožno, aby se byl hanebný skutek povedl; jednoho oděnce jsem pohřešil, i nebylo pochybnosti, že jej ošemetník porušil a přemluvil. Ale všecko moje přičinění uběhlíky vypátrati zůstalo daremné. Bolestí rozjitřená a zuřivostí napnutá mysl moje posléz ochabla — slzel jsem, bědoval — byl více dítěti než muži podoben, ale drak nenávisti uhnízdil se v ňádrech mých a vplížil se do srdce mého, nalezaje hojnou potravu. Každé bodnutí jedovatého jazyka jeho byla výstraha přede vším cizím a popíchnutí proti krve naší hubičům. Já byl často naše pány pro jich nešťastné dychtění po cizině kárával; nyní jsem mohl sebe samého za příklad při svém varování vystaviti. I bylať okamžení, kde jsem vysoko a veřejně hlasu svého pozdvihnouti, o pomstu volati a obecné síly ke zkáze hladových utiskovatelů spojiti chtěl; ale vychladlejší rozum pravil mi opět, že při tak důležitých, svatých věcech žádná osobní příčina, žádná samolibost, žádný nízký popud hru svou prováděti nemá, i mlčel jsem a nesl bolest svou.

Brzy na to pochoval jsem ženu. Dílem žalost ze sklamané naděje, dílem hoře pro nešťastné, vždy ještě milované dítě, dílem snad i lítost, že záhubný plamen v prsou dívčích hned co jiskru neudusila — všecko přičinilo se, před časem jí chladné lože ustlati. Nyní stál jsem samoten — samoten v domě svém, samoten na dalekém světě. Zdi hradu mého, komnaty moje — všecko zdálo se mi býti hrobem, kdežto blaženost moje práchnivěla, vedle nížto jsem za živa pochován ležel. Jako půlnoční příšery stály okolo mne zpomínky na minulé dny, honíce mě z místa na místo; mezi to zvučelo hořekování celého národa, táhnouc jako břitký meč srdcem mým. I neměl jsem klidného postání, a zaplakav nad rakví otců svých a velikou přísahou novému životu se zasvětiv, začal jsem veřejný odpor činiti škůdcům země a mečem tisknouti Branibory ve svém okolí, a požárem vyhánět je z hnízd, které si byli loupeživě osobili, smočivše je dříve krví jich prvnějších držitelů.

Nový život vjel do krve mé — nový, nikdy nepocítěný, jakýsi divoký duch zmocnil se bytosti mé, i zdáloť se mi, že k pravému účelu dnů svých vždy o kročej blíže přicházím, kdykoli jsem hubitelům a trýznitelům lidu českého nějakou škodu způsobil.

Avšak stálými útoky a nájezdy svými obrátil jsem na sebe zřetel všech nepřátel a popudil je k spojenému odporu. I sehnali se okolo hradu mého, a já musel krvavě brániti hradby své. Vida však, že velikému počtu obléhajících neodolám a hájením nepatrného domu život svůj i čeledi své jenom v nebezpečí uvedu, který bych mohl jinde s větším prospěchem skončiti: ostavil jsem hrad za nočních temností a vyšel tajným průchodem do blízkého lesa, z mohovitosti své nic jiného s sebou nenesa, nežli skrovnou zásobu peněz a nějaké šperky po ženě a matce.

Druhého dne lehl můj dům popelem. Zběř braniborská vylila na něm vzteky své, nenalézajíc života lidského, který by krvechtivosti své obětovala. I dědina moje utrpěla zuřivostí cizáků.

Já rozpustil čeleď svou až na několik nejvěrnějších oděnců, a stál potom při Hazmburských, při Lomnických a při tobě. Vždyť znáš ony časy nejlépe!

Byla to doba zoufalého zmužení se a vytrvalých odporů. Ty sám povstal jsi jako metla mstitelná a shromáždiv okolo sebe pravé přátely českého národu, škodu jsi činil jeho trýznitelům. Byly to časy krvavých bojů, ale jméno tvoje vzešlo z nich jasné a zářící.“

„Víra, vím!“ usmál se pán z Dubé prostosrdečně a starému příteli vroucně ruku tisknul. „Kdosi mluvě o těch časech, pověděl o mně, že jsem

Mlatem braniborské helmy koval,
Až z nich světlý oheň vyprchoval.

Znám ty časy, znám; ale zpomínka na ně — právě dnes, kdyžto se v zemi zase cizopanská vláda počíná, není věc tuze líbezná. Dopověz mi raději, proč tě náš míšenský host, zbloudilá panna Kunhutka, tak živě a silně dojala, že jsi ji, abych řekl, již ani z rukou nepustil?“

„Neslyšel jsi, že jmenovala otce svého?“

„Slyšel jsem; jmenovala rytíře Kufenheimského.“

„Plamenným písmem vězí toto jméno v paměti mé, a mezi tisícem tisíců jmen hříšných o dni soudném bude zníti jméno to v uších mých; neboť Kufenheim odvedl dceru mou.“

„Otec naší chráněnky?“

„To nevím; ale příští hodiny to okáží. Může býti, že mezi lupičem dítěte mého a otcem Kunhutiným žádného jiného spolku, žádné jiné jednoty není, nežli pouhé jméno; ale možno také, že Branibor Kufenheim, který podkopal blaženost mého domu, a Míšňan Kufenheim, jehož dítě jsme z drápů nevázané luzy vysvobodili — jedna a ta samá osoba jest.“

„A co hodláš nyní počíti?“ tázal se Hynek, zastaviv kroky své před přítelem, na němžto veliké pohnutí mysli znamenal.

„Já nevím,“ odpověděl tento. „Stará krev moje bouří, smyslové se rozletují, a pokoj duše, o který jsem dlouhá léta těžké boje vedl, rozpadává se v kořenech. Ještěr pomsty hnízdí se v ňadrech mých.“