Dřevorubec/XXXIV.

Dřevorubec Adolf Heyduk
XXXIII.	XXXIV.	XXXV.

Údaje o textu
Titulek:	Dřevorubec
Autor:	Adolf Heyduk
Zdroj:	HEYDUK, Adolf. Dřevorubec. Praha: J. Otto, 1882. s. 202–204. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Těmi bolestmi a těmi klamy
vyschly žhavé slzy, usláb’ dech,
naděj’ v ňádru skryta vyhasla mi,
rozum zachvěl se mi v základech,
každá čiva chvěla se a mřela,
a noc kolem duše mé se střela.

Její brvy nasypaly jedu
v pramen citů, jenž mi srdcem tek’,
a vlk vášně vkrad’ se ku posledu
v stádce bílých jindy myšlének,
rval a trhal, až v mé hlavě bědné,
nezůstalo ovečky ni jedné.

Čelo moje zoufalostí zryté,
potřel trpkým vzdorem sytý mrak;
blíny srdce, posud nerozvité,
jedem rozpínaly rudý zrak,
aniž by ho spánek víčkem klopil —
celý svět se pro mne v křivdách topil.

Světu lál jsem, reptal proti bohu,
a mých prsou hněv a hlavy vzdor
v skalnou propast tlačil moji nohu
a zas bušil pěstí v štíty hor,
ba i v nebes klenby v děsném vření —
a já v půlnoc volal: „Boha není!

Je-li bůh, proč nevinného trestá?
a proč se silou jen pobratřen?
či je pro chudáka žitím cesta
proto, aby loupen byl a třen? —
Je-li, nechať mluví! nač ty zmlky —
žije člověk pro káň jen a vlky?

Dravci páni! — budu žíti s dravci:
loupit bude, vraždit moje páž,
vezmu příklad sobě na krkavci —
ó já vím, pak — pak mne zachováš;
několik těch nuzných v bídném koutku
připravíš mně vždycky za pochoutku!“

Jako chlapec, jehož ruka slabá
v skálu z luku vrže loučný šíp,
vypouštěla duše moje chabá
v nebe hněv svůj; mohlo být tak líp? —
Šíp i hněv, vše jako prach se tříští,
tětivou kde nitka na lučišti.

Tak i já se rouhal; v ustrnutí
na ta děsná slova vzpomínám,
vlas mi vstává v ňader tajném vzdmutí,
ku pokání krátký čas že mám;
a nechť kde chce mysl má teď prodlí,
v práci, v spánku, vždy a vždy se modlí…