Dřevorubec/XXXV.

Dřevorubec Adolf Heyduk
XXXIV.	XXXV.	XXXVI.

Údaje o textu
Titulek:	Dřevorubec
Autor:	Adolf Heyduk
Zdroj:	HEYDUK, Adolf. Dřevorubec. Praha: J. Otto, 1882. s. 205–210. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V takém vzdoru po lesích jsem těkal,
do Šumavských rozvalin a spár,
noční stín mne více nepolekal,
ani živlů neústupný svár;
zvykl jsem jim, ba i hladu zlotě,
a jen zřídka chodil po žebrotě.

Často mně to ovšem duší trhlo,
jak by medvěd zaťal do ní dráp,
okamžení všecky kroky zvrhlo,
a strach o dítě mě mrskal v kvap,
abych pohleděl, zda v nočním šeře
za lup neupadlo divé zvěře.

Žalost však mě opět zpátky hnala,
přes balvany, močály a houšť,
skalnaté kde údy rozkládala
líná, vysílená horská poušť,
kamo sup jen svoje křídla sklonil,
když sbor pěvců vyplašil a honil.

Chtěl jsem oddechnout si na samotě,
na temenech nebetyčných skal,
s nichž jen mrak v své přesycené zlotě
příšerná svá křídla rozpínal,
jako černá káň, když v touze svojí
na padlého jelena se strojí.

Zde jsem dumal o svém žití celém,
až v mém srdci úmysl se líh’,
abych skály rozrazil svým čelem,
nebo střemhlav skočil dolů s nich,
a štít plesa, jenž se svůdně blyštil,
tíhou srdce svého náhle tříštil.

Rád bych býval v jezerní tu vodu
na vždy skryl svou bolest, chorý cit,
však já neodolal tomu svodu,
na své drahé dítě nemyslit —
nechť se mi radš věčně lámou skráně,
nežli smrtí zapomenout na ně!

Tak vždy síla jakás neodolná
bránila mně vzpružiti se v skok,
tajná ruka zachytla mne zvolna,
předtucha mi zaklepala v bok —
a vše před kýženým smrti prahem
šeptalo mi: chceš být samovrahem?

Nechceš nikoho zřít nad hvězdami?
snad tam čeká stará tvoje máť,
otec, žena, dítě! — či to klamy?
Nezoufej! ta pásma nepohať,
jež vás všecky upoutala k sobě
ať to v živobytí nebo v hrobě!

Chceš se vraždit, abys zniknul strachu?
ó jak zmámen jsi, ó jak jsi chor!
Vzmuž se, zaplaň jiskrou v bídy prachu,
staň se rekem, jařmu duše vzdor
vítěz žitím nad podloudnou smrtí,
sic tě opak na věčnosti zdrtí! —

Zvítězil jsem, ale na čas pouze;
v také chvíli vše mne hnalo zpět,
abych v smrti plamenité touze
líbal hoškův zesinalý ret;
dnem i nocí nazpátek jsem kvapil,
bych své dítě opět v náruč lapil.

Však zde hůř zas bylo nežli venku;
každý pocel, každý oka hled
chvěl mou duší, jako při oddenku
chrobák lístkem, na odnož když sed’,
a mé srdce po ostnatém cestí
zase pospíchalo do bolestí.

Vše mě rvalo, třelo hroznou mukou:
bílý den mně šípal v hněvný zrak,
noc mně hrozila svou černou rukou,
vítr bušil v hlavu mou a znak,
a v sluch zpívala mi meluzina:
Umři raděj’, umři ztratil’s syna!

Chtěl jsem prchnout dále z oné koby,
kde byl pohřben celičký můj svět…
ne, to nelze! ať jsou dva zde hroby,
umru s tebou, hochu! hrstku let,
jež mi ještě kyne, s beder střesu,
ani krok ji odtud neponesu!

Chyt’ jsem pušku, ránu ukrývanou
do hlavně mi ručí tiskl chvat,
byl jsem hotov, dřív než hvězdy vzplanou,
se svým jedináčkem umírat —
a juž k němu ukláním se tedy,
abych celoval ho naposledy.

Líbám ho, a v slz mých proudné síle
v ráz se oteplila chladná tvář,
na očkách dvě mušky zabloudilé
vstříc mi nesou kmitnou svoji zář,
a jak stejně s mou by cítil mukou,
pohnul chlapeček můj ztuhlou rukou.

Vánek plavým pohrával mu vlasem,
a když jsem jej na svá prsa vzal,
zdálo se mně, jak by polohlasem:
„Nevraždi se, otče,“ šepotal;
„či se ti snad báchorkami zdají
všecky zvěsti o nebi a ráji?

Co se stalo, vše je z boží rady;
odpočiň si, vejdi na úkoj
v naše milé pošumavské sady,
tam u matky přírody se hoj —
napij jarosti se z krásy její,
jak raněný jelen při ručeji.

Doufej v boha!“ — Puška klesla z ruky,
a já na synkovo tělo kles’,
srdcem mým jak lahodnými zvuky
ohlas dětských písní by se nes’,
jež jsem druhdy v chrámě s otcem zpíval:
„Hospodin zná pláče tvého příval!“

Ztichl jsem a jako topol štíhlý,
když jej hněvný obletuje mrak,
v němž se blesky blízké smrti zlíhly,
tiše v nebe noří vlhký zrak:
tak i já chtěl zírat ve svém želi
v ústret smrti — svému spasiteli.