Děti kapitána Granta (Beneš)/Žralok „Kladivák“
| Děti kapitána Granta Jules Verne | ||
| Žralok „Kladivák“ | Tři listiny | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Žralok „Kladivák“ |
| Autor: | Jules Verne |
| Původní titulek: | Les enfants du capitaine Grant |
| Zdroj: | VERNE, Jules. Děti kapitána Granta. Praha, online Moravská zemská knihovna v Brně |
| Vydáno: | 1923 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Václav Beneš |
| Licence překlad: | PD old 70 |
 |
|
Dne 26. července 1864 za ostrého větru severovýchodního razila si nádherná jachta plnou parou cestu po vlnách Severního průplavu. Anglická vlajka třepetala se na jejím malém stěžni zadním; na vrcholku hlavního stěžně byl připevněn modrý prapor, na němž byla ve zlatě vyšita písmena E. G. s vévodskou korunou. Jachta nesla jméno Dunkan a náležela lordu Glenarvanovi, jednomu ze šestnácti pairů skotských, kteří zasedají ve vyšší sněmovně, a výtečnému členu „Royal-Thames-Yacht-Clubu“, známého v celém Spojeném království.
Lord Edvard Glenarvan byl na lodi se svou mladou ženou, Lady Helenou, a s jedním ze svých bratranců, majorem Mac Nabbsem.
Dunkan, nově zbudovaný, vykonal právě své první pokusy v plavbě několik mil mimo záliv Clydský a ubíral se zpět do Glasgowa. Již objevoval se na obzoru ostrov Arranský, když plavčík na stráži oznamoval, že velká ryba žene se po blízku lodi. Kapitán John Mangles vzkázal to ihned lordu Glenarvanovi. Lord vystoupil na dunettu, vyvýšené to místo na kormě lodi, s majorem Nabbsem a tázal se kapitána, jaká to jest ryba.
„Myslím, Vaše Milosti,“ odvětil John Mangles, „že to jest žralok značné velikosti.“
„Žralok v těchto končinách!“ zvolal Glenarvan.
„Nepochybuji o tom,“ namítl kapitán, „ryba tato náleží k takovému druhu žraloků, s nimiž se možno setkati ve všech mořích a na všech zeměpisných šířkách. Jest to tak zvaná ballance-fish[1] a musil bych se velice mýliti, kdyby tu nešlo o jednu z těch šelem. Souhlasí-li Vaše Milost a zamlouvalo-li by se to poněkud lady Glenarvanové, že by byla přítomna zajímavému lovu, přišli bychom brzo věci na kloub.“
„Co soudíte o tom, Mac Nabbse?“ pravil lord Glenarvan, „myslíte, že bychom se měli pokusiti o toto dobrodružství?“
„Souhlasím se vším, co vám bude libo,“ odvětil klidně major.
„Ostatně“ — podotknul John Mangles, „nemůžeme ani dost vyhlazovati tyto strašné živočichy. Využitkujme dané příležitosti libo-li Vaší Milosti, každým způsobem bude to zajímavé divadlo a zároveň dobrý čin.“
„Tedy dobrá, Johne,“ pravil lord Glenarvan.
Lord vzkázal pak pro lady Helenu, která dostavivši se na vyvýšené místo na kormě, očekávala s napětím vzrušující lov.
Moře bylo velkolepé; lehce bylo možno sledovati na jeho hladině prudké pohyby žraloka, jenž se ponořoval a vymršťoval s překvapující silou. John Mangles dal své rozkazy. Lodníci vrhli do moře přes okraj pravého boku na zádi parníku silné lano, opatřené hákem, na němž jako vnadidlo byl upevněn velký kus slaniny. Žralok, ač byl ještě vzdálen padesáte yardů[2], ucítil vnadidlo, dráždící jeho hltavost. Přibližoval se velice rychle k jachtě. Bylo viděti, jak jeho ploutve, šedivé na krajích, černé při těle jeho, bijí prudce do vln, co jej ocas jeho udržoval v čáře přímé. Čím více se přibližoval, tím více bylo viděti jeho velké vypoulené oči, z nichž sálala žádostivost kořisti, a jeho zející čelisti, když se převracel, odkrývaly čtyřnásobnou řadu strašných zubů. Jeho hlava byla široká a měla tvar dvojitého kladiva, nasazeného na topor. John Mangles se nemýlil, byl to nejžravější druh z čeledi žraloků, byl to kladivák, jemuž Angličané říkají „ryba-váha“ a Provencálové „ryba-žid“.
Cestující a lodníci na Dunkanu sledovali s živou pozornosti pohyby žraloka. Za chvíli již se přiblížil k samému vnadidlu, převrátil se naznak, aby je mohl lépe spolknouti, a celý velký kus slaniny zmizel pojednou v jeho ohromném jícnu. Ihned bylo pozorovati, že „zabral“, poněvadž počal prudce trhati lanem, a lodníci jali se vytahovati žraloka pomocí hřídele, připevněného u velkého rahna. Obluda mlátila sebou divoce, byvši vytažena z přirozeného živlu svého. Ale odpor její byl marný. Lodníci zachytili provazem, na němž udělali oko, její ocas a ochromili tak její pohyby. Po několika okamžicích byl žralok vytažen přes okraj na palubu jachty. Nato jeden z lodníků přiblížil se, ne bez potřebné opatrnosti, k němu a jednou ranou, sekerou vší silou zasazenou, uťal živočichu strašný ocas.
Lov byl skončen; nebylo třeba již se obávati ničeho od netvora; pomsta lodníků byla ukojena, ale nikoliv jich zvědavost. Je obyčejem na palubě každé lodi, když polapí žraloka, že bedlivě prohlížejí jeho žaludek. Lodníci vědouce, že není při své hltavosti pranic vybíravým, očekávají vždy nějaká překvapení, a jich očekávání nebývá zklamáno.
Lady Glenarvanová nechtěla býti přítomna tomuto odpornému „prozkoumávání“ a uchýlila se opět na dunettu. Žralok ještě těžce oddychoval; měl deset stop délky a vážil přes šest set liber. Tato délka a váha není nic neobyčejného; ale byť i kladivák nenáležel k obrům druhu svého, přece klade se mezi nejstrašnější.
Bez okolků byla ryba několika ranami sekerou rozpárána. Hák vniknul až do žaludku, který byl úplně prázdný; patrně zvíře se již dlouho postilo, a zklamaní lodníci chtěli již vnitřnosti vmetnouti do moře, když správce lodi zpozoroval jakýs předmět úplně ve střeva zamotaný.
„Co pak je tohle?“ zvolal.
„To,“ odpověděl jeden z lodníků, „to je patrně kus skály, kterou zvíře spolklo, aby se zatížilo.“
„Co tě to napadá!“ namítl druhý, „to není nic jiného, leč kule s tyčkou, kterou ta obluda dostala do břicha a dosud nemohla strávit.“
„Mlčte přece, vy tam,“ zvolal Tom Austin, vrchní kormidelník jachty, „což nevidíte, že to zvíře bylo opilcem nejvyššího stupně a že, aby o nic nepřišlo, vypilo nejen víno, ale i láhev?“
„Co pravíte?“ zvolal Glenarvan, „žralok má v žaludku láhev?“
„Ano, skutečnou láhev,“ odvětil správce jachty. „Ale je na ní viděti, že nepřichází přímo ze sklepa.“
„Nuže, Tome,“ pravil lord Edvard, „vyndejte ji, ale opatrně: láhve, které se vyloví z moře, obsahují často vzácné listiny.“
„Myslíte?“ pravil major Mac Nabbs.
„Myslím aspoň, že by se to mohlo přihoditi.“
„Neodporuji vám nikterak,“ odvětil major, „snad je v této láhvi také nějaké tajemství.“
„Uvidíme,“ odvětil Glenarvan.
„Nuže, Tome, co jest?“
Vrchní kormidelník položil láhev, nalezenou za okolností tak zvláštních, na tesaný stůl, kolem něhož zasedli lord Glenarvan, major Mac Nabbs, kapitán John Mangles a lady Helena, neboť každá žena bývá poněkud zvědava.
Na moři každá maličkost jest událostí. Chvíli nepromluvil nikdo. Každý zkoumal pohledem předmět nikomu nenáležející. Bylo v něm ukryto tajemství nějaké pohromy čili toliko bezvýznamné poselství, svěřené libovůli vln nějakým plavčíkem, který měl dlouhou chvíli?
Bylo však třeba zvěděti, oč tu jde, a Glenarvan bez okolků přikročil k prozkoumání láhve; ostatně užil při tom veškeré opatrnosti, které jest třeba v podobných případech; zdálo se mu, jako by v té chvíli byl coronerem[3], který odhaluje jednotlivosti vážného případu trestního; a Glenarvan měl pravdu, neb známka na pohled sebe nepatrnější může často vésti na stopu závažného odhalení.
Než se přikročilo k prohlédnutí vnitřku, byl prozkoumán pečlivě zevnějšek láhve. Měla úzké hrdlo, na němž ještě byl připevněn kousek drátu železného, pokrytý rezem; velmi tlusté stěny láhve, které byly s to, aby snesly tlak několika atmosfér, prozrazovaly její původ šampaňský. Takovými lahvemi přerážejí vinaři v Ai neb v Epernay příčky lenochů u stolic, aniž láhve popraskají. Tato láhev mohla tedy bez úrazu vydržeti dlouhé putování.
„Je to láhev vinařské firmy Cliquotovy,“ podotkl prostě major.
Poněvadž se vědělo, že se v tom vyzná, bylo tvrzení jeho přijato bez odporu.
„Milý majore,“ namítla Helena, „co na tom, jaká to jest láhev, když nevíme, odkud přichází.“
„Dovíme se toho, milá Heleno,“ podotknul lord Edvard, „již nyní mohu vás ujistiti, že přichází z daleka. Podívejte se na ty látky zkamenělé, které ji pokrývají; látky tyto vlivem mořské vody proměnily se, abych tak řekl, v nerosty. Tato láhev byla již dlouho vlnami oceánu sem tam zmítána, než ji žralok pohltil.“
„Musím s vámi souhlasiti“ — odvětil major — „křehká tato nádoba byla kamenným svým obalem tak chráněna, že mohla vy konat dlouhou cestu.“
„Ale odkud přichází?“ netrpělivě se znovu tázala lady Glenarvanová.
„Mějte strpení, drahá Heleno; člověk musí býti při lahvích trpělivým. Musil bych se velice mýliti, kdyby sama neodpověděla na všecky naše otázky.“
Po těchto slovech Glenarvan počal seškrabovati tvrdé látky, jež se na hrdle láhve usadily; brzo objevila se zátka, ale byla značně poškozena mořskou vodou.
„To je nemilá okolnost,“ pravil Glenarvan, „neboť je-li uvnitř nějaká listina, bude asi ve velmi špatném stavu.“
„Toho jest se vskutku obávati,“ odvětil major.
„Musím doložiti,“ pokračoval Glenarvan, „že tato špatně uzavřená láhev byla by se brzo ponořila, a jest to šťastnou náhodou, že ji žralok spolkl, aby nám ji přinesl na palubu Dunkana.“
„Máte pravdu,“ odvětil John Mangles, „a přece bylo by snad lépe bývalo, kdybychom ji byli vylovili v širém moři, na určité zeměpisné délce neb šířce. Mohli bychom pak zkoumajíce proudy vzdušné a mořské poznati směr cesty, kterou urazila; ale s takovými listonoši jako jsou žraloci, kteří plují proti větru i moři, člověk vlastně neví, na čem jest.“
„Uvidíme ihned,“ pravil Glenarvan.
V tom již vytáhl zátku s největší opatrností a silný zápach solný se rozšířil po zadní části paluby. „Nuže?“ tázala se lady Helena s čistě ženskou nedočkavostí.
„Ano,“ odvětil Glenarvan, „nemýlil jsem se. Jsou tam papíry!“
„Listiny! Listiny!“ zvolala lady Helena.
„Pohříchu,“ pokračoval Glenarvan, „zdá se, že jsou porušeny vlhkotou, a mimo to nelze je vytáhnouti, ježto přiléhají k stěnám láhve.“
„Rozbijme ji,“ radil Mac Nabbs.
„Chtěl bych ji raději zachovati celou,“ namítl Glenarvan.
„Já také,“ odvětil major.
„To se rozumí,“ doložila lady Helena, „ale obsah jest draho cennější než nádoba, a obětujme raději ji než listiny.“
„Vaše Milost mohla by uraziti toliko hrdlo,“ radil John Mangles, „to by postačilo, aby se vytáhly listiny bez poškození.“
„Nuže, ku předu, milý Edvarde,“ zvolala lady Glenarvanová.
Nebylo lze užiti jiného způsobu a lord Glenarvan se odhodlal uraziti hrdlo láhve. — Bylo třeba vzíti k tomu kladivo, ježto kamenný obal ztvrdl jako žula. Střepy padly na stůl a objevilo se ně kolik kusů papíru, na sebe slepených. Glenarvan je opatrně vytáhl, oddělil je od sebe a rozložil je před sebe, kdežto lady Helena, a kapitán zvědavě se tlačili k němu.