Dějiny Těšínska/Sasové a Švédové v Slezsku

Dějiny Těšínska František Sláma
Rodinné poměry kněžny Eližběty. Spor o těšínské léno	Sasové a Švédové v Slezsku	Švédové na Těšínsku

Údaje o textu
Titulek:	Sasové a Švédové v Slezsku
Autor:	František Sláma
Zdroj:	SLÁMA, František, Dějiny Těšínska Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha, Nákladem spolku pro vydávání laciných knih českých, 1889. s. 148 – 155.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Těšínsko

Obraťme se opět na krátko k událostem, které odehrávaly se na bojišti. Císaři vzešel nový nepřítel v králi Švédském Gustavovi Adolfovi, který v létě 1630 se svým vojskem v Pomoří přistál a válku proti císařským počal.

Knížata němečtí s císařem spolčeni, naléhali na císaře, aby odňal Valdšteinovi velitelství. Ačkoliv Valdštein císaři platné služby prokázal, byl z velitelství propuštěn. Odebral se na své statky do Čech a štěstí válečné odvrátilo se nyní od vojsk císařských.

Švédové vítězně postupovali v Německu, kde v době jednoho roku opanovali mnohé země. S nimi spojil se saský kurfiřt a jiní knížata protestantští. Mnozí šlechtici čeští, vypuzeni pro povstání české z vlasti, vstoupili do služeb švédských a saských, kojíce se nadějí, že vítězství švédských zbraní proklestí jim návrat do milované otčiny. Za nedlouho s vojskem saským vstoupili na půdu rodnou. Dne 15. listopadu 1631 vtáhlo vojsko saské do Prahy a vystěhovalci čeští, kteří několik let tráviti musili v cizině, uvítáni byli radostně od svých přátel. Ve slavném průvodu dali sníti 12 hlav sťatých po bitvě bělohorské pánů českých s věže u kamenného mostu pražského a pochovali je slavně v kostele týnském. Uvázali se opět ve správu statků, jež byly jim po bitvě bělohorské pobrány.

Štěstí válečné císařským nepřálo. Císař proto znovu odevzdal nejvyšší velitelství svých vojsk Valdšteinovi, který 15. května 1632 dobyv Prahy, zapudil Sasy z Čech, načež vtrhl do Bavor.

Sasové obrátili se potom do Lužice a do Slezska. Dobyli Hlohova, a porazivše některé zástupy císařské v Slezsku, postoupili k Lehnici. Kníže lehnický Jiří Rudolf, maje v Lehnici četné vojsko, zpěčoval se brány lehnické otevříti Sasům, ačkoliv mu domlouvali, že kurfiřt saský zbědovanému Slezsku pomoci přináší. Sasové odtáhnuvše potom s nepořízenou k Vratislavi, donutili císařské vojsko, že musilo hlavní město slezské opustiti a evangeličtí žoldáci obsadivše ostrov Písek u samé Vratislavi, řádili tam surově v chrámích a v knihovnách.

Spojení Sasové a Švédové porazili císařské voje na Břežsku, v dalším průběhu války opanovali též Nisu, Opolí a Ratiboř a všude, kde před několika lety Lichtenšteinští vojáci byli donutili obyvatelstvo, aby přistoupilo k víře katolické, povoláváni nyní opět kazatelé evangeličtí a lid mstil se císařským úřadníkům.

Celé Slezsko nalézalo se nyní v moci vojska evangelického. Vítězný švédský král Gustav Adolf chtěl nakloniti si i lid slezský, aby v dalším průběhu války vždy mohl spoléhati se na pomoc Slezáků. Rozkázal svým velitelům, aby dbali kázně ve vojště, a aby hleděli obyvatelstvo získati dobrým chováním a jinými lákadly. Vyslal též plukovníka švédského Ondřeje Kochtického do Slezska, aby naklonil knížata a stavy Švédům, a aby jménem krále švédského slíbil Slezanům úplnou volnost a svobodu náboženskou. Ba král švédský zamýšlel úplně a trvale Slezsko koruně své získati. Kdyby Slezáci krále švédského svým knížetem zvolili, byl král ochoten volbu přijati. Sasové žárlili však na Švédy, neboť též si přáli, aby jim Slezsko připadlo. Když tedy chtěl švédský plukovník Ondřej Kochtický spůsobiti, aby stavové slezští sjeli se na sněm, saský vojevůdce ihned tomu odporoval, boje se, aby snad nezvolili krále švédského za svého knížete. A co takto Švédové a Sasové tajně proti sobě pracovali, došla do Slez radostná pro ně zvěsť, že Švédové dobyli slavného vítězství nad Valdšteinem dne 16. listopadu 1632 u Lützenu v krvavém zápasu. Věsť tato byla však pro Švédy též velice žalostná, neboť v bitvě této padl jejich vítězný král Gustav Adolf. S ním klesla do hrobu též myšlenka, aby král švédský stal se pánem Slezska.

Teprv v květnu 1633 vypravil se Valdštein do Slez, aby odtamtud vypudil Sasy a Švédy. Jeho vojsko bylo mnohem četnější než nepřátelské. Vojsku švédskému velel český vystéhovalec hrabě Thurn, vojsku saskému Arnim.

Valdštein dosti dlouho otálel na ně udeřit nýbrž vyjednával s nimi, dávaje si slibovati království české. Nemohl se však odhodlati, aby postavil ae proti císaři jako nepřítel a zbraně zatím spočívaly. Ač Švédové i Sasové naléhali na stavy slezské neustále, aby zjevně se s nimi proti císaři spojili, dlouho to trvalo, než se vítězným dosud vůdcům evangelických vojsk podařilo, stavy slezské ku spolku nakloniti. Konečně spolek takový uzavřen dne 9. srpna 1633, knížata lehnický, břežský a olešnický, město i knížectví vratislavské podepsali úmluvu, že spolčují se se Sasy a Švédy. Opatrní měšťáci vratislavští k úmluvě této doložili, že spolčují se pod ochranou kurfiřta saského, jedině na uhájení náboženských svobod, které jim byly akkordem drážďanským zaručeny, že však nechtějí se tímto spolkem prohřešiti proti císaři.

Valdštein náhle přerušil dosavadní vyjednávání s nepřáteli císařovými. Žádal totiž, aby vojevůdce saský Arnim přede vším spojil se s ním k „vyhození“ Švédův. Když pak Arnim k takovému spolku svoliti nechtěl, Valdštein hnul se se svým vojskem, jakoby táhl do Saska. Arnim proto spěchal ihned se svým vojskem za Valdšteinem do Sas, zůstaviv v Slezsku pouze jednu čásť vojska evangelického a sice Švédy s hrabětem Thurnem. Valdštein, který jen na oko byl učinil pohyb se svým vojskem ze Slezska, ihned se zas do Slez vrátil, když se mu byla lesť zdařila, a obklíčil z nenadání u Stínavy Švédy, jichž bylo jen asi 10 tisíc. Celé toto švédské vojsko padlo i se svým velitelem hrabětem Thurnem do zajetí Valdšteinova, který Thurna propustil, když mu podepsal vyzvání na všechny posádky švédské, aby se taktéž císařským vzdaly.

Brzo na to vyrval Valdštein nepřátelům císařským několik pevných míst v Slezsku, vyklidil hravě skoro všechny zbytky Sasů a Švédů ze zemí slezských. Jen na ostrově Písku u samé Vratislavi posádka saskošvédská vzdorovala statečně zbraním císařským. Též Opolí a Břeh odrážely dosud šťastně všechny útoky vojsk Valdšteinových.

Valdštein vytáhnuv do Lužice a Branibor, opanoval tyto země a stroje se již na další pochod do Pomoří, byl císařem volán do Bavor, kde Švédové obléhali Řezno. Zatím u dvora císařského dověděli se, že Valdštein vyjednává s nepřáteli císařovými a císař vydal již rozkaz, že odnímá se mu velitelství vojska císařského. Valdštein vida, že stahujou se nad hlavou jeho mraky, odebral se do Chebu. Tam císařští důstojníci v noci 25. února 1634, přepadnuvše ho v jeho bytu, zavraždili výtečného válečníka.

Slezští stavové přidružili se nyní rozhodně k Sasům, a když Ferdinand II. sliboval, že bude chrániti všechna jejich práva a svobody, Slezáci odpovídali mu výčitkami, čeho se dopustil na náboženské svobodě v Slezsku. Mělť tedy saský vojevůdce Arnim pro Slezáky nejlákavější sliby a oni důvěřujíce mu, pohrdali nabízenou jim milostí císařskou. Netušili, že právě v té době poslové kurfiřta saského domlouvají se s císařem o mír.

Sasové je šeredně oklamali. Dlouho přemlouvali Slezáky, než odvrátili je od císaře, naslibovali jim svobodu náboženství a výhody všeliké, a když konečné Slezáci podali jim přátelskou ruku, Sasové smířili se s císařem a o Slezáky nepostarali se. Vydali je císaři.

V této době války saskošvédské proti císaři Ferdinandu II. kněžna Eližběta Lukrécie věrně stála na straně císařských. Země těšínská nespolčovala se ani se Sasy ani se Švédy, zachovávajíc věrnosť slíbenou císaři. Utrpěla však též dosti škod a zkusila neméně běd jako ostatní země slezské.

Skoro nepřetrženě po celou tu dobu císařské voje a posádky střežily Těšínsko před vpádem evangelických vojsk. Ale knížectví toto draze zaplatiti musilp tuto ochranu, neboť hůře než nepřátelé řádili tam žoldáci císařští, sběř to různých národů. Kde co bylo, ochrancové vzali. Nečinili rozdílu v stavu a náboženství. Vyplenili pána jak poddaného, katolíka jak evangelíka. Lid vesnický hladem zmíraje, utíkal se do sousedních zemí, aby hledal tam výživy, neboť rodná země jí neposkytovala; pole neobdělávány a v městech dávno již obchod a řemesla hynuly. Kdo měl tělo zdravé, družil se k vojsku, tam aspoň byla výživa jistá, aneb hledal si výživu v lupičství.

Kněžna Eližběta Lukrécie dlouhým listem prosila císařského plukovníka Pestřice, aby vylíčil císaři stav Těšínska, a aby získal u ného podporu a milost zemi zubožené.

Již vojsko Mansfeldské — tak naříkala kněžna — zpustošilo r. 1626 všecku zemi. A od r. 1627 až 1631 musilo knížectví na šance jablonkovské dodávati dvěma sborům Valdšteinským, třem sborům Dohnovským a potom ještě sboru Lichtenšteinskému potraviny a střelivo, ba i žold. Mimo to Těšínsko na vlastní náklad budovalo šance. V městě Těšíně pak toho času chorvatští rejtaři r. 1629 tak řádili, že mnoho měšťanů se vystěhovalo. K tomu ještě mnoho vojska táhlo zemí těšínskou do Moravy i do Uher, tak dragouni s Brandmüllerem, Hufem a Gurschdorfrem, uherský lid jónský Kováčův a Bárkocův, husarský pluk a část praporců pěchoty hraběte Šlika, které v Těšínsku na náklad zemský se vyzbrojily. Pluk Buttlerův ležel na sklonku roku 1631 celé dva měsíce u Struměni a Skočova, potom ještě Schaumburgův, který i do Těšína přišel. Komisař císařský Schneider, nemaje srdce v těle, žádal též ještě peníze, až kněžna své klenoty i koně prodati musila. Neměl slitování, že tolik vojska země živiti musila. I polský pluk Nemagovského, pluk Rostokův, Zahradeckého, Minicův v Těšíně pomeškaly. Polský plukovník Jarocký s plukem cizího lidu léta 1632 v Těšíně se usadiv, tak sužoval měšťany, že nářek byl velký, že i kněžna plakala. Též setník Kostelecký v Těšíně se usadil s 250 mušketýry, aby je obec živila. Hrabě Colloredo přivedl do knížectví 1000 koní na celou zimu. Sotva odtáhl, země musila na pluk Tiefenbachův dáti 20 tisíc zlatých a město Těšín musilo dopřáti kapitánům Wahlovi a Fingermannovi dva tisíce zlatých na víno. Na zimu roku 1635 ležel v knížectví pluk Šlikův, jejž země musila živiti 21 týdnů a na nějž mimo to za sedm týdnů ještě 13 tisíc zlatých musila zaplatiti. Než odtáhli, dáno jim na hotovosti ještě devět tisíc zlatých. Též knížeti Lobkovici dáno bylo bezplatně vyzbrojení pro jeho lid, a setníku Froentzlovi koně k dělům. Těžko by bylo do podrobna všecky tyto dávky vypsati, a ještě hůře bylo by vyličovati všechny útrapy a nebezpečenství, časem též hrozby a slova hanlivá. Vydírání nemá konce, exekuce a molestace ruce si podávají a země záhubu má jistou, nebude-li pomoc rychlá. —

Tak žalovala kněžna císaři. V létech následujících však země těšínská ještě více utrpěla.