Dějiny Těšínska/Rodinné poměry kněžny Eližběty. Spor o těšínské léno
| Dějiny Těšínska František Sláma | ||
| Eližběta Lukrécie (1625—1653) | Rodinné poměry kněžny Eližběty. Spor o těšínské léno | Sasové a Švédové v Slezsku |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Rodinné poměry kněžny Eližběty. Spor o těšínské léno |
| Autor: | František Sláma |
| Zdroj: | SLÁMA, František, Dějiny Těšínska Online na Internet Archive |
| Vydáno: | Praha, Nákladem spolku pro vydávání laciných knih českých, 1889. s. 145 – 148. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Související články ve Wikipedii:Těšínsko |
|
Kněžna Eližběta Lukrécie byla provdaná za Gundaccara z Lichtenšteina, který měl mocného přímluvčího u dvora císařského, bylť bratrem knížete Karla z Lichtenšteina, který v Čechách a na Moravě byl v pověsti neblahé, jemuž císař Ferdinand však přál velice; učinilť ho po bitvě bělohorské svým místodržícím v Čechách. Lichtenštein proslavil se tam tehdy nemilosrdným, ba ukrutným stíháním povstalců českých a bezpříkladným pronásledováním všech, kdož nechtěli přestoupiti na víru katolickou.
Kdyby Eližběta Lukrécie nebyla manželkou Lichtenšteinovou, snad nebyla by ani mohla zasednouti na prestol svých předků. Její bratr Fridrich Vilém nemaje potomků, odkázal sice této své sestře knížectví těšínské poslední vůlí. Těšínsko bylo však léno koruny české a dokud císař Ferdinand jako král český poslední vůli Adama Václava nepotvrdil, nemohla kněžna činiti nároků na lenní statky, jichž užívali její předkové.
Eližběta Lukrécie odvolávala se na privilegium z roku 1498, které král Vladislav dal knížeti Kazimíru II. Podle tohoto privilegia bylo knížectví těšínské dědičné. Císař však vykládal tuto dědičnost pouze do čtvrtého kolena po Kazimíru II., tedy až na knížete Fridricha Viléma, knížectví těšínské mělo tedy spadnouti jako léno na korunu českou.
Kněžna Eližběta nečekala, až císař potvrdí jí právo na zemi těšínskou, nýbrž odebrala se do Těšína na zámek a dala si tam učiniti slib věrnosti od stavů i města. Podpisovala se jako „rozená kněžna těšínská i Velkého Hlohova, též kněžna Lichtenšteinská.“
Manželství její s knížetem Lichtenšteinem nebylo šťastné. Byla prý Lichtenšteinovi dána proti vůli své. Procházejíc se v zahradě zámecké v Lednici na Moravě s kardinálem Dietrichšteinem, náhle byla prý s Lichtenšteinem spojena svazkem manželským. „Co ale po tom bylo, že sňatek proti její vůli se stal, jest celému světu známo a zjevno, neboť kníže ještě nyní nedochází u kněžny ani sluchu ani lásky,“ praví starý rukopis.[1]
Kněžna psala r. 1629 knížeti Minsterberskému, že s ní Lichtenštein zle nakládá, že neohlíží se na to, že ona je jeho manželkou, která pošla z rodu knížecího, nýbrž že mizerně a špatně ji hostí jako dívku služebnou jídlem, pitím a jinými potřebami.
Kněžna proto s Lichtenšteinem žíti nechtěla. Odebrala se na zámek těšínský a tam vládla samostatně, nechtějíc muži svému dovoliti, aby míchal se jí do vlády. Lichtenštein žaloval na takéto chování své manželky císaři, který poslal do Těšína Karla Hanibala Dohnu, aby tam jménem císařovým uvedl Lichtenšteina k jeho manželce, a aby jí zjevil, že císař káže, aby nevylučovala svého muže od vlády, ale aby s ním žila jako se svým manželem.
Tohoto rozkazu Eliška Lukrécie bezpochyby hned neuposlechla, neboť teprv následujícího roku její zmocněnci Jan Arnold a Maximilian Procl domluvili se s Lichtenšteinem, jak budou se oba manželé spolu snášeti. Lichtenštein slíbil kněžně, že bude Těšínsko spravovati na její i dvou jejich dětí prospěch a užitek a že jí důchody některé ze statků dopřeje, jiných však důchodů že užije na zvelebení země. Potom svolán stav panský i rytířský do Těšína a tam přečtena byla jim úmluva, která se stala mezi kněžnou a knížetem, načež mu poslušnost slíbili; kníže Lichtenštein zastupoval potom svou choť u práva zemského a na sněmích knížecích, jako manželský poručník dědičného knížectví těšínského.
Nedlouho však po oné smírné úmluvě znovu knížecí manželé nemohli se dohodnouti. Lichtenštein přál si, aby kněžna přesídlila s ním na Moravu. Udával za příčinu, že chce uspořiti důchodů ze statků těšínských, a že na knížecím dvoře v Těšíně panujou mnohé zlozvyky. Kněžna však nechtěla následovati svého muže do Moravy, zůstala v Těšíně a vládla až do své smrti sama, nestarajíc se o Lichtenšteina.
Pravili jsme již, že císař jako král český považoval knížectví těšínské za spadlé na korunu českou. Komorní prokuratorové vedli tedy spor, který konečně dne 29. prosince 1638 byl rozřešen takto: Kněžna bude vládnouti a užívati statků knížecích až do své smrti. Jí přísluší všechna práva a spravedlnosti, titule i znaky a stavové a města jsou povinni jí věrnosť a poddanosť zachovati. Po její smrti však spadne knížectví na korunu českou, která jejím dětem vyplatí 50 tisíc zlatých.
Císař Ferdinand potom odporučil nejvyššímu hejtmanu zemí slezských knížeti Jindřichu Václavovi z Minsterberka do ochrany kněžnu Eližbětu Lukrécii jako kněžnu panující i její poddané. Rozkázal však, aby stavové i města již nyní jemu jako králi českému dědičnému slib věrnosti učinili. Proto nejvyšší hejtman zemský vyslal do Těšína posly, kteří jménem královým měli přijati slib věrnosti a sice přísahou. Tomu však stavové odpírali. Nechtěli věrnosť přísahati, nýbrž pouze slíbiti, odvolávajíce se na zákonník Václavův, neboť podle zákona toho stavové pouze rukou dáním činiti měli slib a nikoli přísahou. Když poslové trvali na tom, že stavové musí věrnosť přísahati a nikoliv jen slíbiti, stavové přísahali. Vyhradili si však, že přísaha, kterou vykonají, nesmí býti na újmu jejich právu a svobodám. Na to vyslali do Vídně k císaři pány Mikuláše Ruckého z Rudy a Jana Radockého z Radoc, aby císaře pohnuli, aby potvrdil jim zákonník Václavův „Práva a zřízení knížectví těšínského.“ Císař vyhověl jejich žádosti dne 15. července 1639.
- ↑ Wuttke: Entwickelung der offentlichen Verhältnisse Schlesiens II. 92.