Dějiny Těšínska/Eližběta Lukrécie (1625—1653)
| Dějiny Těšínska František Sláma | ||
| Fridrich Vilém (1617—1625) | Eližběta Lukrécie (1625—1653) | Rodinné poměry kněžny Eližběty. Spor o těšínské léno |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Eližběta Lukrécie (1625—1653) |
| Autor: | František Sláma |
| Zdroj: | SLÁMA, František, Dějiny Těšínska Online na Internet Archive |
| Vydáno: | Praha, Nákladem spolku pro vydávání laciných knih českých, 1889. s. 134 – 145. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Související články ve Wikipedii:Těšínsko |
|
Mansfeldovo vojsko. — Císařská komise stíhá Slezany pro podporu Mansfeldských. — Privilegium na ochranu katolíků. — Jiří Třanovský.
Panování Fridricha falckého v zemích českých bylo kratičké, pročež nazývali ho „zimním králem“. Panovník tento pro krátké své králování pozbyl i svých vlastních zemí falckých, neboť byl dán do achtu čili klatby říšské a císař Ferdinand zmocnil se jeho zemí.
Teprv nyní, když již bylo pozdě, počali se Fridricha falckého ujímati cizí panovníci. Tak stalo se, že na sklonku roku 1625 Anglicko, Holandsko a Dánsko ujednaly spolek proti císaři, chtějíce Fridrichovi falckému jeho zemí nazpět dobyti. Též sedmihradský kníže Bethlen Gábor slíbil spojeným nepřátelům císařovým pomoc. Císař pak učinil nejvyšším svým generálem českého šlechtice Albrechta Valdšteina.
Král dánský a protestantský vojevůdce Mansfeld najavše značný počet vojska, počali proti císařským boj. Vojevůdce protestantský byl však u Desavy poražen, načež vtrhl do Slezska. Tam bez velkého namahání zmocnil se některých pevností, neboť pomahali mu slezští protestanti.
Potom spěchal do Uher, aby spojil se tam s knížetem sedmihradským Bethlenem Gáborem.
Na cestě do Uher jedno oddělení vojska Mansfeldova oblehlo město a hrad těšínský dne 12. srpna 1626 a dalo kněžně ohlásiti, že přichází jako přítel. Slibovalo, že dále odtáhne do Uher, a že prý jen na krátko na Těšínsku ubytovati se chce. Brány městské otevřeny tedy Mansfeldským. Brzo se na žal ukázalo, že toto vojsko nepřišlo sem na krátko, ale že bylo sem posláno, aby osadilo trvale celou zemi těšínskou a průsmyk jablonkovský k Uhrám, aby vojska protestantská měla z Uher volný přechod do Slez a dále do zemí německých.
Velitel vojska mansfeldského v Těšíně žádal od kněžny kontribuci 30 tisíc tolarů [1], osadil hrad těšínský a najímal lid vojenský. Kostely vráceny byly opět protestantům a knížecí vláda musila vydati vojsku všechno střelivo; musila též rozkázati sedlákům, aby postavili se i s dobytkem svým vojsku mansfeldskému k službám a aby pomáhali opravovati cesty. Na rozkaz velitele vojenského měšťanstvo musilo opatřiti se prachem a olovem a zásobiti se na tři léta potravinami. Kdyby nepřítel se blížil, měšťanstvo bylo povinno spolu s vojskem brániti hradby městské.
Mansfeld dožil se v Uhrách velkého sklamání, neboť císařský vojevůdce Valdštein pustiv se tam za ním, vítězně postupoval, kdežto sedmihradský kníže Bethlen Gábor, k němuž Mansfeld se svým vojskem přitáhl, neměl chuti do války, ackoliv měl při sobě na 18 tisíc Turků, které mu paša budínský na pomoc byl poslal. Mansfeld proto rozpustil své žoldnéře do Slezska a na cestě do vlašských Benátek, kde chtěl nové nepřátely císaři hledati, náhle zemřel. Očekával svou smrt stoje, v plné zbroji.
Vojsku Mansfeldovu v Slezsku velel dánský plukovník Mislav a český šlechtic z Bubna. Proti těmto vojům dříve Mansfeldovým Valdštein vytáhl do Slezska a rychle dobývaje pevností, vypudil brzo ze Slezska všechny zástupy nepřátelské.
Mansfeldští, jež šlechta a lid protestantský v Slezsku vydatně byli podporovali jako své přátele, opustili teprv dne 6. června 1627 zemi těšínskou. Místo nich navštívili knížectví Valdšteinovy čety vojenské a brali, co po Mansfeldských ještě zbylo. Z celého Slezska hromadily se u císaře četné žaloby na vojenský lid Valdšteinův. Císař však sklíčené své poddané jen těšil, pomoci však nemohl, neboť Valdštein maje rozsáhlá práva, provozoval se svými vojsky v zemích císařských dále, co jemu se líbilo.
Opavu přísně Valdštein ztrestal za to, že přála Mansfeldovi. Dal radu městskou, přední měšťany, ba i některé stavy do vězení vrhnouti a žádal, aby mu město vyplatilo 100 tisíc tolarů za to, že je nedá v plen svému vojsku. Částku tuto snížil později na 60 tisíc, ale Opavané nesehnali více než 22 tisíc, neboť bída byla obecná.
Po bitvě bělohorské z českých zemí poměrně nejmenších pohrom utrpělo Slezsko. Rádcům císařovým zajisté nebyl akord drážďanský vhod, byli by rádi i v Slezsku statky šlechticům jako v Čechách pobírali, městům velké pokuty ukládali a protestanty na víru obraceli. Císař musil ohlížeti se na kurfiřta saského, který vřele ujímal se Slezáků. Nyní však, když vojsko nepřátelské od některých Slezáků bylo podporováno, naskytl se vhodný čas, potrestati též Slezáky, zavésti i ve Slezsku podobné hospodářství, jaké již zemi českou a moravskou skoro na mizinu bylo přivedlo.
Napřed bylo nutno dokázati, že Slezáci Mansfeldovo vojsko podporovali a k němu se přidávali. Zřízena k tomu konci komise, která jala se vyzvídati, na koho takové podezření dalo by se uvrhnouti a netrvalo to dlouho, vynikající šlechticové slezští byli obžalováni pro spolčování se s nepřítelem. Jmenujeme zde pouze pány Láryše, Sedlnické, Pražmy, Kravaře, Lichnovské. Statky těchto pánů a mnohých jiných byly již vyhlídnuty pro některé osoby, které ve službě císařské byly se vyznamenaly. Mnohým z nich bylo vytýkáno, že konali nepřátelům služby vojenské, jiným dáváno za vinu, že nepřátelům dodávali zboží. Nebyl to ovšem velký zločin, dodávati zboží, neboť nepřítel by si násilím vzal sám, čeho potřeboval a byl by ještě ztrestal ty, kdož by jeho rozkazům byli se protivili. Proto komise soudní vůči takovýmto vinníkům nebyla nad míru přísná: kdo zaplatil pokutu aneb přestoupil na víru katolickou, ušel trestu. Mnozí prchli ze země, obávajíce se rozsudku přísného. Kat přibil v Slezsku pouze 65 jmen na šibenici a jen těmto odsouzeným byly statky zabrány.
Císař Ferdinand počínal si v Slezsku mnohem mírněji než v Čechách a na Moravě; v Slezsku nedal pobírati tak houfně statky svým nevěrným jako v jiných zemích, nýbrž obmezoval se na to, aby víru katolickou rozšířil.
Na Těšínsku jak se zdá, málo šlechticů bylo trestáno ztrátou statků pro spolčování se s Mansfeldovými vojenskými zástupy. Mnozí dokázali, že ani tehdy v zemi nebyli a Václav Rymultovský, který prý pro dánského krále najímal lid, uprchl ze země ještě dříve, než ho spoutaného do Opavy odvésti mohli, jak již rozkázáno bylo.
Na Opavsku bylo na 93 šlechticů odsouzeno, že provinili se na věrnosti císaři slíbené při vpádu vojska Mansfeldova. Ve vratislavském státním archivu nalézají se listiny, z kterých se dovídáme, jak komise císařská počínala si proti všem, kdož v podezření byli, že s nepřítelem se spolčovali. Komise tato zaznamenala si napřed jméno vinníka, potom přečin, jehož se byl dopustil, a konečně uvedla i polehčující okolnosti. Za okolnost polehčující uznávala víru katolickou aneb že vinník přistoupil k této víře. Též jmění obžalovaného i jeho dluhy byly věrně zaznamenány a potom souzeno stručně. Obžalovaným dáváno za vino, že buď s nepřítelem se domlouvali, aneb mu daně odváděli, že v místech se zdržovali, kde vojsko Mansfeldovo posádkou leželo, že a důstojníky nepřátelskými jedli a pili aneb ochranu a bezpečnost si od nich byli zakoupili. Mnozí obžalovaní omlouvali se, že nemohli si pomoci, poněvadž vojsko dánské na nich násilím vymahalo peníze. Ku příkladu Jan Vojska byl toho času, když Mansfeldovo vojsko do Slez vtrhlo, nemocen a nemohlo se mu ničeho dokázati, než že vykoupil sebe a svou čeleď. Přesto musili jeho dědicové zaplatiti za jeho vinu 4500 tolarů. Jiří Láryš, ač nemohli mu ničeho dokázati, musil zaplatiti 100 tolarů pokuty. Mikuláš Jindřich z Kravař, který přijal od Mansfeldských úřad zemského hejtmana opavského, byl odsouzen, aby pouze 500 tolarů platil, neboť dokazoval, že je dobrý katolík a nemá jmění. Jan Bernhart ze Zvole jsa obžalován pro urážku císaře a pro buřičství, odsouzen byl k smrti; když však podepsal, že odstupuje císaři třetinu svého jmění, dána mu milost. Václava Láryše odsoudili ku ztrátě všech statků a věznili ho. Když pak podepsal, že zaplatí 2000 tolarů, propustili ho.
Tím přísněji však hleděno k tomu, aby veškeré obyvatelstvo protestantské přijalo víru katolickou. Primator, purkmistr a rada města Těšína byli již r. 1629 katolíky. Vidno to z privilegia, které téhož roku v úterek po sv. Trojice vydala kněžna Eližběta Lukrécie na ochranu náboženství katolického. Praví, že je potěšena, že vyplnilo se přání císařovo a že rada obecní s primatorem i purkmistrem opustili nepravou a bludnou víru, že vrátili se opět do ovčince Kristova, a že přišli k poznání staré pravé katolické apoštolské římské víry. Protož káže, „aby po všecky bndoucí časy jak v městech tak v předměstí do ouřadů a jiných správ městských žádný přijat nebyl, leč by víru katolickou měl.“ Dále kněžna rozkazuje, aby nekatolík do žádného cechu, řemesla neb bratrstva připuštěn, dosazen a v něm trpěn nebyl." Kupčiti dovolovala kněžna jen katolíkům, neboť poroučí: „Tolikéž tomu chtíti a nařizovati ráčíme, aby žádnému žádného obchodu městského vésti, kupčiti, prodávati i jiných handlův nižádným vymyšleným spůsobem provozovati dovoleno nebylo, než toliko katolickým osobám, tak aby oni své živnosti, řemesla i jiné obchody městské bez všeliké překážky neb újmy v živnostech od nekatolických s pokojem užívati a míti mohli.“ Kněžna určila též tresty na ty, „kdo by se tomuto obdarování knížecímu na odpor postavil, je lehčil a proti němu provinil.“ [2]
Měšťanstvo houfně odříkalo se učení Lutherova a kdož tak učiniti nechtěli, vystěhovali se do Polska a Haliče, hledajíce tam nového domova.[3]
Zdá se, že i na Těšínsku vojenským lidem činěn nátlak na obyvatelstvo, aby zřeklo se protestantství, neboť v knize městské čteme o sporu lékárníka těšínského s obcí toto: „Když leta 1629 město Těšín k náboženství katolickému skrzeva lid vojenský totiž chorvatské rejthary přinuceno bylo.“ Lékárník těšínský nechtěl se dáti totiž na víru obrátiti. Rada městská tudíž proti němu přísně zakročila, zavřela a zapečetila mu lékárnu, „neboť nekatolickým měšťanům obchod všecký jest zastaven.“ Lékárník nebyl však spokojen, že mu rada městská jen pro víru dala zavříti a zapečetiti jeho obchod, pročež pečeť obecní odtrhal a svou lékárnu opět otevřel, neboť měl od kněžny z doby dřívější výsadu, že se mu lékárna „na věcné časy“ povoluje. Primator, purkmistr, rada, vojt a právo vedli potom na lékárníka žalobu velmi tuhú, načež vyšla „vejpověď“ soudní, že lékárník „musí učiniti odpros radě městské, že odpečetil samovolně dvéře a že musí na rathúz se postaviti a nevycházeti až o propuštění.“ Mimo to musil zaplatiti do komory knížecí dvě stě hřiven pokuty, neboť neměl práva v lékárně prodávati kořalku, vosk, sukno, sůl, víno a jiné tovary. „Ze pak ouřad města Těšína zapečetil apateku, na kterou apatekář obdarování má, v trestání a pokutu upadl.“
Mezi kněžstvem z Těšínska vypuzeným nalézal se tehdy i Jiří Třanovský, muž, jehož jméno do dnes všem evangelíkům na Těšínsku je známo.
Jiří Třanovský získal si velkých zásluh o tehdejší literaturu českou. Narodil se roku 1591 v Těšíně. Vycvičiv se tam na školách latinských, odebral se do Guby v Lužici, pak do Kolobřehu v Pomoří a posléze do Vitemberka. Vyučoval pak na škole sv. Mikuláše v Praze, v Holešově, ve Valašském Meziričí a v Krásném, kdež svěřil mu Jetřich ze Žerotína kazatelství na tamní faře. Po bitvě bělohorské musil svou faru opustiti a odebral se do Bílska v Slezsku, kdež hrabě Sunnegh vzal ho do své ochrany. Však i tam nedopřáno mu dlouho prodleti. Na vyšší rozkaz musil se i s ochráncem svým hrabětem Sunneghem ze Slez vystěhovati na Slovensko. Tam účinkoval v duchovním úřadě na zámku oravském a později v Liptovském sv. Mikuláši, kdež r. 1637 skonal. Nesmrtelný básník „Slávy dcery“ nazval Třanovského „českoslovanským Lutherem“ a to právem, neboť Třanovský zasloužil si toho názvu pro krásu a čistotu řeči české, v níž sepsal mnoho spisů církevních. Byl to muž důkladně vzdělaný a básník nadaný. Přeloživ z latiny na jazyk český „Konfessí Augsburskou“ vydal ji r. 1620 v Olomouci a věnoval těšínským krajanům svým. S přítelem Janem Amosem Komenským pracoval společné na kancionálu čili knize žalmů a písní duchovních, kterou Komenský vydal r. 1659 v Amsterodámě. Největší zásluhy však pro církevní literaturu evangelickou získal si, že vydal první zpěvník československý, do něhož sebral písně nábožné v rozličných spisech a knihách dosud rozptýlené. Písně tyto rozhojnil zpěvy, které sám složil a opatřil je pěknými melodiemi. Celý spis vydal pak v Liptově r. 1635 pod názvem „Cithara Sanctorum aneb žalmy a písně duchovní staré i nové.“ Citara těšila se velké oblibě i všech zemích českých, neboť vyšla tiskem v Levoči a v Trenčíně devětkráte, v Prešpurku šestkráte, v Bánské Bystřici a Praze dvakrát, v Lipsku a ve Vídni jednou a mimo to v Loubně a v Pešti v mnohých vydáních. Není snad domu neb chaloupky evangelické na Těšínsku, kde by Citary Třanovského nebylo. Do nedávných dob ještě pěl z ní lid v chrámech melodické písně, doma hledal v ní útěchu. Od pokladu tohoto nebylo jej lze odloučiti. Když v letech šedesátých duchovenstvo evangelické počalo z chrámů a škol vypuzovati češtinu a místo ní zaváděti polštinu, mělo velkou potíž s Třanovským. Lid polský nechtěl se vzdáti svého českého miláčka a chtěl dáti pěti jeho písně v chrámech. Takž nezbylo kněžstvu evangelickému nic jiného, než že krajana Třanovského zachovali, oblekli ho však v polské roucho. Vydán totiž nový zpěvník polský, do něhož přeloženy byly z Citary všechny oblíbené písně Jana Husa, Táborského, Šturma, Jana Augusta, Jana Blahoslava, Třanovského a jiné. Potom polským překladem vytiskován z chrámů evangelických původní český Třanovský. Starší evangelíci však dosud chodí do kostelů s českým kancionálem Třanovského.
Třanovský musil se vystěhovati ze Slezska a kostel v Bílsku, v němž kázal slovo boží, odevzdán kněžím katolickým. Podobně i orlovský kostelíček vrácen r. 1631 katolické bohoslužbě. O dvě léta pak později zakročeno bylo proti evangelíkům ještě přísněji. Dosud byly jim odebrány pouze kostely, které byly kdysi katolické a k nimž tedy evangelíci práva neměli. Nyní však nařídila kněžna Eližběta Lukrécie, aby všechny kostely evangelické byly zavřeny. Toto nařízení vzbudilo v celé zemi velké pohnutí. Stavové hlásili se tehdy skoro výlučně ještě k učení Lutherovu a tedy kněžnu prosili, aby svůj rozkaz odvolala, aby jim kostelů ponechala aspoň pokud žijou. Vždyť i otec kněžnin, zesnulý kníže Adam Václav pouze v městech a na svých vlastních statcích odňal kostely luteranům, v dědinách však, jež náležely šlechtě, nezaváděl prý žádných novot. Stavové tak úpěnlivě prosili kněžnu, až ji uprosili. Rozkaz svůj sice neodvolala, ale ničeho nepodnikala, aby byl proveden. Zůstalo při starém. Příčinou této shovívavosti byly zajisté tehdejší války, o kterých ještě vypravovati budeme.
- ↑ Město Bílsko zaplatilo tehdy 1000 tolarů kontribuce.
- ↑ Tuto listinu, kterou učení Lutherovo mělo ze země vyhlazeno býti, nalezl dějepisec Biermann pouze latinsky sepsanou a nechce proto věřiti, že kněžna Alžběta Lukrécie proti protestantům tak přísně zakročila, neboť prý všechny jiné listiny této kněžny jsou české. Biermann domnívá se tedy, že ono privilegium pro katolíky podvrhli — Jezovité. Biermann ovšem nevěděl, že original této listiny byl český, jehož opis nachází se v knihách zápisů zemského práva a že listina latinská byla pouhým překladem. — Na privilegiu tomto nacházejí se též podpisy rodů knížecích: Maximiliana Prokla na Horní Suché a Bažanovicích, kancelářského, Erasma Ruckého z Rudz a na Vělopolí, zemského maršálka, Viléma Bořka z Rostropioe na Vendríni a Václava Ouřeckého z Kornic na Golešově, Andrýse Masura českého sekretáře.
- ↑ Učení Lutherovo nebylo ještě ani roku 1632 v městě Těšíně vyhubeno. Vidno to z listu děkana tehdejšího Vojtěcha Gagatkowského, který psal magistrátu: Všem vám — dostatečně vědomá jest vůle i vznešený úmysl Jeho Císařské Milosti pána našeho milostivého, aby vykořeněni byli kacíři a aby rozšířila se víra katolická. Kteroužto vůli Císařské Milosti plníc, jasně osvícená kněžna Její Milost Paní naše dědičná všem svým poddaným nakázala, aby blud kacířství opustili a víru katolickou, v které předkové jejich zrozeni a vychováni byli, přijali aneb ze svých statků pryč odešli. Tomu rozkazu knížecímu odporujíc, větší část zámožnějších od svých statkův i z města odešli. Toho času je vůle Jeho Císařské Milosti i to privilegium ve velké nevážnosti a zapomnění, neboť vidím, jak mnoho z těch poběhlíků do města se vrátilo, vidím, že statků nabývají, obchody, hospody, řemesla provozují. Pamětliv tedy úřadu svého, který mi byl od mých představených svěřen a obávaje se trestu Božího a své duchovní vrchnosti i pohany pánů komisarův — nemohu toho dále trpěti, a protestuju tímto proti tomu, že Vy poběhlíkův do města přijímáte a je do statků, obchodů, hospod a řemesel připouštíte." — List tento nachází se v archivu městském a jest psán v řeči polské. Řídký tento úkaz na Těšínsku vysvětliti lze i z dějin českých. Když z Čech kazatelé protestantští po bitvě bělohorské vypovězeni byli, přicházeli na jejich místa katoličtí kněži z Vlach, z Německa a z Polska, aby zaujali místa duchovních vypovězenou. V Čechách bylo prý tehdy takových cizích kněží katolických na tisíc. I děkan Vojtěch Gagatkowski přišel bezpochyby do Těšína z Polska.