Dějiny Těšínska/Švédové na Těšínsku

Dějiny Těšínska František Sláma
Sasové a Švédové v Slezsku	Švédové na Těšínsku	Po válce třicítileté. Úmrtí kněžny Eližběty

Údaje o textu
Titulek:	Švédové na Těšínsku
Autor:	František Sláma
Zdroj:	SLÁMA, František, Dějiny Těšínska Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha, Nákladem spolku pro vydávání laciných knih českých, 1889. s. 155 – 164.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Těšínsko

Švédové již pozbývali chuti a odvahy k dalšímu boji, když Sasové a Braniboři od nich byli odpadli. Náhle získali však nových spojenců ve Francouzích.

Švédský vojevůdce Baner vtrhl r. 1639 do Čech. Z Čech pak vojska švédská zabíhala do Moravy i Slezska, kdež obsadili mnohá pevná místa. Kamkoliv přišli, ihned zaváděli bohoslužbu evangelickou, aby naklonili si obyvatelstvo protestantské. Slibovali též katolíkům, že jim v náboženství neukřivdí a tak se chovali, jakoby Slezsko chtěli získati koruně švédské. Tentokráte byli však již Slezáci opatrnější. Obyvatelstvo slezské, které tolikrát bylo od cizích přátel sklamáno, nevěřilo již slibům žádným. Jen několik málo šlechticů v Dolním Slezsku přidružilo se ku Švédům.

Mnohé bitky byly svedeny v zemích slezských. Na Těšínsku několikrát již roznesla se pověst, že Švédové se blíží, aby navštívili též tuto slezskou zemi, které dosud neznali, a obyvatelstvo zbědované již třáslo se před neznámými hosty. Měloť knížectví toto dosti útrap s vojsky císařskými, jak jsme již vylíčili. K tomu ještě r. 1639 musilo živiti císařský pluk Pagackého, a r. 1640 pluky Munstra a Lembgaua, které se tam byly rozložily. Sotva pak tyto pluky odtáhly, přišel nový císařský pluk Christianův.

Město Těšín bylo již tak zchudlé, že kněžna Eližběta, chtějíc je šetřiti, dala vojáky rozložiti po dědinách. Jednotliví páni chtěli sice kněžnu přemluviti, aby tak nečinila, neboť by rolníci nemohli potom klidné v polích pracovati, z čehož by velká škoda celé zemi vznikla. Kněžna však nemohla nařízení své odvolati, neboť jí bylo známo, jaká bída a sklíčenost vládne v městě. Když potom vojáci císařští dopouštěli se na vesnicích násilí a plenili tam jako nepřátelé, stavové vyslali do Vídně k císaři pana Jana Hadeckého z Radoc a velký nářek vedli, čeho země trpí od císařských i od vojska zemského.^[1] Na šancích jablunkovských totiž střežili hranice zemské ozbrojení valaši, kteří v této době nazývali se vybranci. Země spnstošená a zchudlá nedodávala jim žádnou potravu, ani nevyplácela jim slíbenou mzdu, pročež vybranci, ač byli synové této země, dali se též na loupení. Naučili se tomu od vojsk císařských. Vycházejíce v zástupech od šancí jablonkovských až k Frýdku, ba až k samému Těšínu, kde byla čásť vojska císařského, násilně opatřovali se potravinami.

Císař Ferdinand II. zemřel již roku 1637 a po něm zasedl na trůn syn jeho Ferdinand III., který dověděv se o žalobách stavů těšínských, dal ze šancí jablonkovských vybrance rozpustiti a vložil tam žoldáky z pluku Tappova. Měšťané těšínští musili však náklad vésti na tuto posádku, která střežila hranice zemské proti Uhrám.

Odtamtud nehrozilo však toho času Těšínsku žádné nebezpečí, nýbrž ze Slezska samého. Nový nejvyšší velitel vojsk švédských Torstenson vnikl v dubnu r. 1642 do Slezska a dobyl po delším oblehání Velkého Hlohova dne 4. května. Dne 27. května téhož roku objevily se jeho voje u Lehnice, odkud spěchaly vítězným pochodem k Svídnici. Dne 31. května porazily v zápasu krvavém vojsko císařské na hlavu u hory Sobotky, Svídnice, Nisy a jiných měst pevných, udeřily na Olomouc, která padla po čtyřdenním oblehání, načež Prostějov, Litovle a Unčov se jim vzdaly.

V tomto čase přední stráže vojska švédského na rychlých koních zaletěly až do Těšínska. Strach a nepokoj opanoval v celé zemi a kněžna Eližbéta prchla do Haliče, kdež meškala v městě Kenty. *) ^[2]Obavy před vpádem švédským byly však zbytečné, neboť Torstenson zůstaviv v zemích slezských posádky, dal se do Lužice a pak do Sas, kdež poražen byl vojskem císařským. Ze Sas vtrhnuv roku 1643 do Čech a do Moravy, hubil zemi až k Vídni. Když pak Dánové spojili se s císařem, královna švédská rozkázala Torstensonovi, aby vpadl do Dánska. Spěchaje tam, postrašil na své cestě město Krnov několika výstřely, načež rychle postupoval k Vratislavi a pak dále do Němec. Po jeho odchodu švédské posádky v zemích slezských nemohouce odolati císařským zástupům, vzdávali se. Však Torstenson přemohl Dány i vojsko císařské s nimi spojené, a obrátiv se r. 1645 do Čech, porazil tam 6. března u Jankova blíže Tábora nové vojsko, jež císař Ferdinand III. byl sebral, a jemuž general Götz velel. Na to odtáhl Torstenson se Švédy do Moravy a spojiv se a knížetem sedmihradským Jiřím Rákoczym, vpadl do Rakous, kdež Vídeň třásla se před vítěznými zbraněmi švédskými. Vojska švédská vrhla se potom znova do Slez a podrobila si rychle velkou část země.

Šance jablonkovské, které byly vždy nad míru důležitým bodem vojenským, nacházely se nyní v moci císařské. Již 16. dubna 1644 oznámil kněžně Florian Thill, velitel vojska císařského, že ubírá se na šance jablonkovské s mušketýry. Žádal tedy kněžnu, aby se postarala o dobré zaopatření jeho lidu vojenského. Lid Thillův bezpochyby nebyl četný, neboť když dne 19. července téhož roku kněžna dověděla se, že vojsko knížete sedmihradského chce z Uher do Slezska vpadnouti, ihned vyslala posla do Pštiny, žádajíc pana Promnice, aby k ochraně jablonkovského průsmyku vypravil četný lid. Pan Promnic slíbil tak učiniti^[3] a dne 26. července oznámil kněžně, že žádaný lid již na pochod se dal, a že by již dříve tento lid byl poslal, kdyby nebylo pokřiku, že Uhři z Oravy do Bílska táhnou. Následujícího dne císařský velitel z Olomouce zvěstoval kněžně, že švédský posel od Rákóce tyto dni překročí hranice u průsmyku jablonkovského; císařský velitel tedy žádá, aby kněžna dala švédského posla chytiti.^[4] Byly tedy stále obavy před hrozícím z Uher nebezpečím, pročež vypravil se na ochranu průsmyku jablonkovského a knížectví těšínského plukovník Rochov r. 1645 s vojskem císařským do Těšína a dal šance jablonkovské na rychlo opravovati. Za práci obdrželi tehdy obec Bukovec, Písek a Jistebná 1508 zl., Bystřice 612 zl., Mosty 1544 zl., Javořinka, Milikov, Karpentná a Návsí 1556 zl. 24 kr. Též studeň byla tehdy na šancích zřízena.^[5]

V květnu roku 1645 hrozil opět vpád vojska povstaleckého z Uher, jež tam sebral proti císaři sedmihradský kníže Rákocy. Docházelyť denně ze Slovenska zprávy o brzkém vpádu nepřátelském a posádka císařská na šancích nebyla četná, neboť vojsko císařské bezpochyby zas jinam odtáhlo. Povstalci uherští zajali již přední stráže císařské na hranicích uherských^[6], posádka císařská na šancích trpěla nedostatkem střeliva a Valaši od ní zbíhali, což bylo tím trapnější, že posádka byla německá a že neměla lidí, kterých by mohla na zvědy v tomto kraji slovanském poslati. Císařští velitelé proto žádají stále od kněžny spolehlivých valachů. Slovanské obyvatelstvo horské, nejsouc císařským nakloněno, nechtělo jim žádné služby konati, ba přepadalo je v lesích.^[7] Bezpochyby horalé tehdy ještě vesměs byli protestanté. Nejen valaši, i císařští žoldáci zbíhali, neboť setník Fröhlich dne 21. srpna žaluje, že utekl mu jakýsi Kašpar Streibel k jinému císařskému pluku Davaggovskému.^[8]

Švédové vnikli r. 1645 do Těšínska a vypudili posádku císařskou z města Těšína. V říjnu a listopadu ležel v Těšíně tělesní Königsmarkův pluk, jehož velitelem byl Matiáš Rodovalel. Císařské vojsko ustoupilo k Jablonkovu a drželo ve své moci jen čásť kraje horského k pomezí uherskému, kdežto Švédové vládli ostatním Těšínskem, vypisujíce mnohé kontribuce. Hrozili též pleněním, pročež stavové těšínští sešli se na půdě polské v Kentách, kdež usnesli se na tom, vypraviti k veliteli vojsk švédských Königsmarkovi posly, aby vylíčili mu truchlivý stav země. O tom dověděli se měšťané těšínští a sepsavše své stesky a žaloby, poslali písemnou svou prosbu Königsmarkovi. Žádali dojemnými slovy, aby švédské vojsko své požadavky mírnilo a zchudlého obyvatelstva šetřilo. Opis tohoto svého memoriálu doručili též kněžně,^[9] prosíce ji, aby stavové u Švédů též měšťanstva se ujali a za ně přimluvili. „Memoriál“ podepsán jest od „měšťanů hubených, kteří zde dosud zůstali.“ Většina obyvatelstva městského i vesnického utekla se totiž do Polska. Však ani stavové se svými posly, ani město se svým „memoriálem“ u Švédů nepořídili, neboť stížnosti své na velké kontribuce, ba i na násilné odjímání dobytka opakovali od měsíce k měsíci. Takž v srpnu r. 1646 stavové těšínští sešli se opět v Polsku a vyslali do Hlubšic k plukovníkovi Joachimu Borckému posly, aby nářek a lamento vedli, že ani žádaných peněz ani obilí sehnati nemohou, a že nelze žádných nových kontribucí Švédům dávati.**)^[10]

Poselství stavovské nemělo výsledku.^[11] Hrozil i plukovník švédský poslům, že dá celou zemi vojsku svému v plen a že ani životů lidských šetřiti nebude, pročež zemský maršálek i pan Sedlnický myslili, aby stavové znova se sešli k poradě, jak by bylo lze sehnati nové kontribuce na penězích a obilí pro Švédy.

Pravili jsme již, že vojsko císařské r. 1645 ustoupilo před Švédy z Těšína k Jablonkovu; tam v okolí rozložilo se k hranicím uherským. Celá země byla tedy obsazena buď vojskem švédským aneb císařským. Obyvatelstvo ovšem rozdílu mezi Švédy a císařskými nepociťovalo, trpěloť všude stejně. I sám švédský generál Wittenberger uznal, že země, zvláště pak město Těšín jest zbědováno nad míru. Z ležení svého fryštáckého oznámil sklíčenému Těšínu dne 16. března 1647, že jej přijímá do milosti královny švédské a že zakazuje svému vojsku, měšťany obtěžovati.

Na území pak, jež obsazeno bylo vojskem císařským, bylo ještě hůře. Horský tento chudobný kraj u Jablonkova nemohl vyživiti četné zástupy vojenské a žádaná podpora peněžní neb obilní nepřicházela odnikud. Velitelé císařští stále opětovali své stížnosti, že vojsku nevyplácí se žold a že trpí nedostatkem potravin. Ba obyvatelstvo městečka Jablonkova rozutíkalo se docela z rodného svého místa. V únoru 1647 nechtěl prý — tak píše totiž císařský vojín — v Jablonkově nikdo zůstati než vojáci.

Jak vojsko švédské, tak i císařské na Těšínsku oddávalo se nečinnosti. Velitelé nevyhledávali bitek, aspoň nezachováno nám žádných zpráv o tom, že by se byli Švédové s císařskými na Těšínsku v boji utkali. Teprv na počátku března hnulo se vojsko císařské k Těšínu, kdež tehdy velel švédské posádce Sobigard. Když císařský plukovník Davaggi několik týdnů město obléhal, švédská posádka konečně se vzdala a odtáhla do Opavska. Pouze císařští zůstali na Těšínsku.

Hodina osvobození udeřila. Byloť toho nekonečného vydírání a hubení země již dosti. I vojsko císařské konečně opustilo zchudlé kraje, kdež ani pilný rolník nemohl výživy nalézti.

Císař odvolal pluk Rochovský z Těšínska a poslal jej do Moravy. Proto nařídil v srpnu 1647 kněžně, aby svým vlastním lidem dala obsaditi průsmyk a šance jablonkovské, a aby nyní sama starala se o bezpečnost země. Za velitele nového vojska, jež kněžna najímala, poslán byl na hranice uherské bývalý císařský plukovník Rudolf Jiří Wolframbsdorf.^[12]

Lépe než Těšínsku dařilo se v těchto letech sousednímu knížectví ratibořskému, kteréž císař již roku 1645 králi polskému v zástavu dal zároveň s knížectvím opolským. Švédové šetřili proto těchto zemí, nechtějíce si pohněvati krále polského. Za to hůře řádili v knížectví opavském a břežském. I Vratislav dosti zkusila od švédských vojsk. Nejhůře ztrestáno bylo město Javor, v němž ležela švédská posádka. Císařský plukovník Villani vypraviv se z Lehnice, aby vyrval Švédům Javor, měl mnoho práce, než přemohl odpor udatné švédské posádky. V hněvu svém pomstil se 25. července 1648 městu, jež dal na 16 místech zapáliti.

I čásť Prahy padla Švédům do rukou. Zradou bývalého císařského důstojníka Arnošta Otovaldského podařilo se švédskému veliteli Königsmarkovi, že zmocnil se 26. července 1648 Hradčan a Malé strany, kterou potom švédské vojsko dva dni loupilo. Staré a Nové město pražské bránilo se však srdnatě proti Švédům. Měšťanstvo, studující mládež a všecko obyvatelstvo chopilo se zbraní, až konečně došla 3. listopadu radostná zvěsť, že švédové a Francouzi uzavřeli s císařem mír.

Švédové na to odtáhli ze zemí českých. Válka, která počavši povstáním českým roku 1618, třicet let trvala, byla skončena.

---

1. Roku 1640 vyslalo též město Těšín do Vídně deputaci, sestávající z Jana Sagoše, Augustina Iskry a Jiřího Santaria.
2. Celestýn Lorenczowski z Kent poslal kněžně dne . prosince 1642 do Těšína „Kvitunk za hospodu, když před švédskými ujeti ráčila, na 185 polských zl.“
3. Pan Rapil z Horních Sebišovic byl méně ochotný. Dne 24. července 1644 píše kněžně, že do hor nevytáhne, dokud se nedoví, jakou odměnu za své namahání dostane.
4. Kněžna Eližběta obávajíc se vpádu nepřátelského do své země, vyzvala tehdy též frýdeckého pána z Oppersdorfu, aby vyslal na šance zkušený lid vojenský. Na to odpověděl kněžně úřadník frýdecký: „Poněvadž můj pán po smrti své paní je sklíčený a jinými ještě molestacemi okupovaný, tedy já s respektem oznamuji, že jsme rozkázali, aby celé panství frýdecké bylo na pohotově a zbraněmi se opatřilo. Bude však Vaší Knížecí Milosti známo, že na tomto panství poddaní proti našemu pánu milostivému povstání a rebelii učiniti se opovážili, a že jen několik málo lidí poslušno jest.“ Omlouvá se tedy, že žádanou pomoc vojenskou na šance odeslati nemůže. Oznamuje však, že dva průsmyky čili pěšinky z Uher do Frýdecka dal zase osaditi a žaluje trpce na neposlušnost valachů.
5. Purkmistr jablonkovský psal dne 6. května 1645 „urozenému a statečnému rytíři panu Maximiliánu Procklovi na Bažanovicích a na Horním Žákově J. C. M. Kadilo a direktoru J. Knížecí Milosti na zámku Těšíně,“ „že studnař ten týden vyjímajíc svátka až do dnešního dne studnu robí i daleji robiti musí." Přikládá též vysvědčení císařského kapitána, dokládaje, „že ten studnař nemá smluvu na den, ale na celú sumu peněz vycimrovati má.“ — Dne 17. května 1645 psal do Těšína František Wesselényi, pán na Badatýně, Strečně atd., zda-li by mohl průsmykem jablonkovským bez překážky na cestu do Vídně se vydati. Kněžna odpověděla mu, že by nebylo radno cestu na Jablonkov do Vídně zvoliti, nýbrž radí mu, aby jel na Jablonkov do Prahy. — Dne 1. července 1645 zvěstoval kněžně purkmistr frýdecký, že vyslal Martina Sputu z Janovic na zvědy na Slovensko. Sputa navrátiv se, seznal na dobré svědomí, že na Slovensku leží na 3000 lidu kol Žiliny v dědinách Luky, Nesluše, Liskov, Brodně a Budatýn. Dověděl se od nich, že k nim do Uher přijdou Švédové Moravou a že též Liptáci a Oravci na Švédy čekají, načež, že potáhnou všichni na jahlonkovské šance. Kdyby však Švédové nepřišli, že prý nikam Slováci nepotáhnou.
6. Listy setníka Fröhlicha ze šance Hortava na zámek těšínský nacházejí se v archivu zámeckém.
7. Z listu velitele císařského Floriana Thilla od šancí jablonkovských (dne 31. května 1645) se dovídáme, že na šancích nebylo vody. Když pak poslal oddělení vojska pro vodu, valaši vyřítili se z lesa a pobili a zajali několik císařských. Mezi těmito valachy nacházel prý se též bývalý náčelník vybranců. — Plukovník Rochov 30. října 1645 stěžuje si na velkou zimu a na to, že na šancích je mál kamen, u nichž by se vojáci mohli ohřáti. Žádá proto kněžnu, aby tam několik kamen poslala.
8. Dal jsem lehkomyslnému ptáčkovi peníze na dva měsíce a utekl mně!
9. 27. listopadu 1645. Všechny tyto listiny o pobytu vojsk na Těšínsku„nalézají se v zámeckém archivu. — V Skočově uložili Švédové několikrát velkou kontribuci, pročež měšťané tamější obrátili se k městu Těšínu s prosbou, aby jim aspoň ovsa půjčilo. Slibujou, že s poděkováním zaplatí v lepších časích.
10. V městě Těšíně vyrábély se ručnice zvané těšínky. Plukovník švédský Joachim Borcký táborem v Hlubšicích psal moudrým a opatrným měšťanům těšínským a přátelům svým, aby mu zhotoviti dali několik pěkných těšínek a kulek. Ačkoliv prý má ručnic dost, chce těšínky darovati vznešenému jakémus pánu. Zároveň slibuje, že zaplatí a že neopomene i jinak se odsloužiti ctěným pánům. Když pak mu žádané zbraně poslali, poděkoval se jim, žádaje, aby i oznámili cenu. Zároveň jim píše (německy): Co týká se Vaší omluvy, že nemáte polního hospodářství a že naše skladiště zásobiti nemůžete, jest mně známo, že nemáte mnoho, ale něco přece. A čeho se Vám nedostává, mate zato jiné důchody, které lepší jsou polního hospodářství. Nevím Vám tedy rady, neboť víte, co učiniti máte, abyste se do neštěstí nevrhli.
11. Ze zprávy poslů vyjímáme, že celá země i páni stavové jsou u plukovníka švédského ve velké nemilosti a zajisté někdo je u něho očernil a pohaněl. Odpovídal prý stavům jen pichlavými slovy, snad proto, že přišli s prázdnýma rukama.
12. Tento nový velitel píše již 17. prosince 1647 na zámek do Těšína o peníze a o lepší zásobení potravinami. Kněžna vyslala proto na šance jablonkovské pány Maximiliána Prokla a Jana Mitrovského, kteří dne 20. téhož měsíce podávají zprávu, že vyslechli přání nového velitele a potom všecku posádku viděti chtěli, aby se přesvědčili, zda-li se tam všickni nacházejí, jak jsou „v roli“ zapsáni. Poněvadž ale někteří z posádky byli na horní šanci, čekali poslové až do poledne, načež se všech najatých vojáků otázali, čeho by si přáli. Nepřáli si však ničeho, jen aby jim plukovník potvrdil, že byli najati pouze pro šanci jablonkovskou, a že nejsou povinni nikam jinam táhnouti. Potom celá posádka vyjdouc před šance, přísahu učinila. Pozdvihli všichni dva prsty a přísahali. Při tom však poslové se přesvědčili, že mnoho je tam špatných a neschopných osob, též nedostatečně oděných, neboť někteří neměli ani mušket i ani mečů a nebyli nijak vycvičeni, ačkoliv již tam na čtvrtý měsíc posádkou leželi.