Dějiny, jak je možná neznáte/Případ Galileo Galilei

Údaje o textu
Titulek: Případ Galileo Galilei
Autor: Pavel Zahradníček
Zdroj: fatym.com (PDF)
Vydáno: A.M.I.M.S., Vranov nad Dyjí – Přímětice – Bítov
2016
ISBN: 978-80-7266-422-1
Licence: CC BY 3.0

Kdo by neslyšel o tzv. „případu Galileo“. Váže se k němu celý mýtus o údajném nepřátelském postoji Církve k vědě, poznání, pokroku… A přitom jde o vědce, kterému ve skutečnosti s nadšením fandili nejen kardinálové, ale i papežové – Urban VIII. ho dokonce finančně podporoval. Ješitností a podvody si však Galileo dokázal mnohé postavit proti sobě.

Žák jezuitů

editovat

Původně se Galileo Galilei (1564 až 1642) chtěl stát řeholníkem – benediktinem. Otec ho ale poslal na studia medicíny. Vydržel na nich čtyři roky a pak se začal proti vůli svých rodičů věnovat své největší zálibě – matematice. Dopisoval si s významným matematikem, jezuitským knězem Kryštofem Claviem. Clavius rozeznal Galileovo nadání, ale také jeho sklon k unáhleným závěrům. Doporučil mu dalšího jezuitu, otce Paola Valla, který vyučoval na jezuitské koleji v Římě metodiku vědecké práce. Historik Michael Hesemann uvádí, že Galileo byl tímto jezuitou natolik ovlivněn, že ve svých spisech z let 1590–91 převzal Vallovy myšlenky téměř doslovně a kontakt s učenými řeholníky byl pro něj rozhodující inspirací. Díky nim se také dostal k astronomii, která byla tehdy módní vědou.

Velmi schopný, ale trochu unáhlený

editovat

Galileo se věnoval bádání v mnoha oblastech: pohyb kyvadla, pohyb po nakloněné rovině, měření teploty… Stal se lektorem matematiky ve své rodné Pise a v roce 1592 získal dokonce profesuru v Padově, přestože neměl žádný akademický titul.

I nadále se u něj však projevovalo to, co mu již kdysi vytýkal P. Clavius: unáhlenost v závěrech. V roce 1596 mu astronom Jan Kepler poslal pojednání o heliocentrismu, tedy o nauce, podle které nikoli Země, ale Slunce je středem vesmíru. Galileo se vzápětí stal nadšeným stoupencem heliocentrické teorie.

Zcela paradoxně však Galileo ještě v roce 1606 publikoval studii Trattato della sfera o cosmografia (Traktát o sférách neboli kosmografii), ve které uvádí důvody, proč Země je středem vesmíru. Na Galileovi je vidět, že přesvědčení o heliocentrismu bylo tehdy více věcí „víry a přesvědčení“ než jednoznačných důkazů – a Galileo sám tuto „víru“ nejednou změnil…

Heliocentrismus sto let před Galileovým procesem

editovat

Řada lidí dnes neví, že polský kanovník Mikuláš Koperník (1473–1543) přišel s heliocentrickou teorií přibližně sto let před Galileovým procesem. A ještě méně je známo, že řada církevních hodnostářů Koperníka podporovala. A zatímco byla tato teorie v katolických kruzích respektována a papežové Klement VII. (1523 až 1534) a Pavel III. (1534–1549) četli Koperníkovy spisy bez toho, že by v nich viděli nějaký problém ve vztahu k církevnímu učení, Martin Luther (původce německého protestantismu) Koperníkovo učení odsoudil velmi příkrými slovy: „Ten blázen mi chce převrátit celé umění astronomie! Ale jak ukazuje Písmo svaté, řekl Jozue Slunci, aby se zastavilo – a ne Zemi!“

I na katolické straně se sice vyskytly pokusy Koperníkovy hypotézy odsoudit, ale kardinál Bellarmin, jeden z nejučenějších duchovních té doby, který v Římě vedl nejen jezuitskou kolej, ale i římskou inkvizici, odpověděl, že k odsouzení Koperníkova učení není žádný důvod. Pouze zdůraznil, že dokud není možno k potvrzení Koperníkova obrazu světa předložit nepochybné důkazy, bylo by nerozumné tento systém lidem vnucovat.

Nepoctivý „vynálezce“

editovat

Ale vraťme se zpět ke Galileovi. Kromě sklonu k unáhleným závěrům byla pro něj příznačná ještě jedna vlastnost: nepoctivost. Právě ta – společně s jeho ješitností a unáhleností v závěrech – ho nakonec přivedla i do střetu s Církví, protože jak později uvidíme, rozbuškou konfliktu, který vyústil v jeho proces, nebyly Galileovy vědecké názory, ale podvod, kterého se dopustil na papeži. Nejednalo se však o první nepoctivost v jeho životě…

Historik Michael Hesemann uvádí, že Galileo si během svých výzkumů přivydělával prodejem tzv. proporčního kruhu, který byl předchůdcem logaritmických pravítek. Napsal k němu i vlastní návod k použití. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby po čase nezačal toto zařízení vydávat za svůj vynález.

Podobná situace nastala i s dalekohledem. Jeho princip vymyslel Giambattista della Porta v roce 1590 a jako první ho zřejmě vyrobil Holanďan Zacharias Janssen. Krátce nato začal Galileo v Itálii vyrábět dalekohledy ve velkém a vydával je za svůj vynález. Měl dokonce tu drzost, že po čase přenechal monopol na jeho výrobu benátskému dóžeti, aby od něj získal zdvojnásobení svého profesorského platu v Padově. Když podvod vyšel najevo, Galileo zase o výhody přišel a raději se „přesunul“ do Florencie.

Podpora ze strany Církve

editovat

I když Galileo dalekohled nevynalezl, je třeba mu přiznat velkou zásluhu o jeho další vývoj a zejména pak využití tohoto zařízení v astronomii. Byl totiž pravděpodobně první, kdo s pomocí dalekohledu začal konat astronomická pozorování. Jeho kniha Siderus nuntius (Hvězdný posel), kterou vydal v roce 1610, byla opravdovým přelomem v pozorování vesmíru: zjistil, že planety nejsou jen pouhé body, ale plochy – pozoroval dokonce fáze Venuše, že mají podobně jako Země své měsíce, a byl přesvědčen, že to je dostatečný důkaz toho, že také Země je jen jednou z planet kroužících kolem nehybného Slunce, které je středem vesmíru (dnes samozřejmě víme, že ani Slunce žádným středem vesmíru není).

Historik Thomas E. Woods říká: „Galilei byl se svou prací vítán a oslavován prominentními muži Církve. Koncem roku 1610 mu napsal jezuita Kryštof Clavius, že také jezuitští astronomové potvrdili objevy, které učinil svým dalekohledem. Když se Galileo příští rok objevil v Římě, byl s nadšením uvítán. Svému příteli napsal: ‚Byl jsem příznivě přijat mnoha slavnými kardinály, preláty a představiteli města.‘ Dostalo se mu dlouhé audience u papeže Pavla V. a jezuité z Římské koleje uspořádali slavnostní setkání na počest jeho objevů.“ Další historik Michael Hesemann k tomu dodává: „Galileova cesta do Říma byla triumfálním tažením,“ a pak cituje kardinála del Monte, který tehdy napsal: „Kdyby to bylo v době římské republiky, byl by mu postaven pomník na Kapitolu.“

Mýtus a skutečnost

editovat

Příběh Galilea Galileiho je ve své překroucené podobě velmi často uváděn jako ilustrace tmářství Církve, nepřátelské k novým poznatkům. Skutečnost je ale přesně opačná. Všechno se vyvíjelo v Galileův prospěch, a když v roce 1612 vydal své Dopisy o slunečních skvrnách, kde publikoval písemně své přesvědčení o souvislosti svých nových objevů s Keplerovou heliocentrickou teorií vesmíru, přišlo mu jako odezva mnoho nadšených dopisů. Jeden z nich byl od samotného kardinála Maffea Barberiniho, který se později stal papežem Urbanem VIII. Církev neměla žádné námitky proti používání koperníkovského heliocentrického systému jako elegantní hypotézy, jejíž nepochybná pravdivost nebyla tehdy ještě potvrzena, ale která odpovídala pozorovaným jevům lépe než kterýkoliv dosavadní systém.

Kde byl tedy problém?

editovat

Problém byl v tom, že Galileo nebyl ochoten brát svou teorii jen jako hypotézu a trval na její pravdivosti, i když ji zatím nemohl přesvědčivě dokázat. Například přímý experimentální důkaz otáčení Země podal až roku 1851 J. B. L. Foucault pokusem s těžkým kyvadlem na dlouhém laně: to se vůči Zemi během dne stáčí, protože rovina jeho kyvů nemění svou orientaci vůči stálicím.

Některé Galileem uváděné důkazy byly dokonce zcela chybné. Například jeho hlavní argument, že příliv a odliv je důkazem pohybu Země, je z hlediska dnešních poznatků naprosto nesmyslný (příliv a odliv je ve skutečnosti způsoben gravitací Měsíce a Slunce a existoval by, i kdyby Země stála a Měsíc a Slunce se pohybovaly). Nedokázal odpovědět ani na námitku, že kdyby se Země pohybovala kolem Slunce, musela by se zdánlivá poloha hvězd pozorovaných ze Země v průběhu roku lehce měnit (takzvaná paralaxa). Dnes víme, že tato paralaxa je díky obrovské vzdálenosti hvězd jen velmi nepatrná (podařilo se ji změřit až v roce 1838) a tehdejšími prostředky nemohla být pozorovatelná.

Odborník na „Galileův případ“ Jerome L. Langford říká, že je naprostá nespravedlnost, pokud někdo tvrdí, že nikdo nechtěl naslouchat Galileovým argumentům. Jezuitští astronomové již dříve potvrdili mnoho z jeho objevů a dychtivě čekali na další důkaz, aby mohli definitivně opustit starý systém. Také mnoho vlivných mužů Církve věřilo, že Galileo má možná pravdu, ale museli čekat na důkazy.

Když Galileo neustále veřejně hájil svůj názor jako dokázaný a nepochybný, církevní autority mu v roce 1616 sdělily, že musí přestat učit Koperníkovu teorii jako pravdivou a dokázanou, ale může ji pojednávat jako hypotézu (hypotéza je výpověď, jejíž platnost se pouze předpokládá, ale zároveň je formulovaná tak, aby ji bylo možno potvrdit nebo vyvrátit – srov. cs.wikipedia.org/wiki/Hypotéza). Galileo souhlasil a pokračoval ve své práci.

Podvod, skandál a zákaz

editovat

Vlivné církevní osobnosti i nadále Galilea podporovaly a sám papež Urban VIII. (1623–1644) mu roku 1630 přiznal vyplácení renty. V roce 1632 vyšla jeho kniha Dialog, kterou sepsal na popud papeže. Slíbil v ní nezaujatě vysvětlit dostupné názory na uspořádání vesmíru. Když kniha vyšla, vypukl skandál. Nejenže nešlo o nestranné pojednání, ale obhajobu starého systému se Zemí uprostřed vesmíru v tomto Dialogu vedl muž se jménem Simplicius (česky Prosťáček). Kniha navíc obsahovala církevní schválení, které Galilei získal podvodem. To byla poslední kapka… V následném procesu v roce 1633 bylo na Galileiho uvaleno podezření z hereze. Galileovi bylo přikázáno přestat publikovat koperníkovské názory (někteří dnešní odborníci se domnívají, že tento zákaz se týkal spíš jen Galilea osobně, protože další katoličtí vědci i nadále používali ve svých pracích myšlenku pohybu Země). Když složil vyznání víry, mohl dál pokračovat ve svých ostatních výzkumech (domácí vězení, ke kterému byl odsouzen, strávil v luxusních palácích svých přátel, vysokých církevních hodnostářů). Publikoval pak ještě další důležitá díla a i nadále pobíral papežskou rentu, kterou mu v roce 1630 přiznal Urban VIII. Ale nemoudrá cenzura Galilea z roku 1633 poskvrnila reputaci Církve a následující generace udělaly z Galilea mučedníka, i když jeho dílo bylo Církví rehabilitováno již v roce 1741 a papež Jan Pavel II. se roku 1992 veřejně omluvil za nepřiměřený soudní proces.

Pohled do zákulisí

editovat

Proč církevní představitelé v Galileově době tolik trvali na tom, že dokud nejsou k dispozici nezvratné důkazy, je třeba pohyb Země kolem Slunce učit jako hypotézu? Nešlo jen o dodržení základní zásady vědecké práce: pokud nový poznatek není dokázán a nejsou vyvráceny důvody, které mluví proti, zůstává pouhou hypotézou… Šlo o víc. Církev v té době citlivě vnímala obvinění ze strany protestantismu, že si katolíci údajně dostatečně neváží Bible. Věděla, že s ohledem na protestantismus, který trval na doslovném výkladu Bible, si nemůže sama dovolit opustit doslovné chápání biblických míst, která zdánlivě svědčí o nehybnosti Země, pokud k tomu nebude mít přesvědčivé důkazy. A ty v té době zatím nebyly.

Rozhodně však na jejich doslovném výkladu netrvala za každou cenu. Slavná je poznámka kardinála Roberta Bellarmina z té doby: „Kdyby se skutečně dokázalo, že středem vesmíru je Slunce… a že Slunce neobíhá Zemi, nýbrž Země Slunce, pak bychom museli postupovat velmi obezřetně při výkladu pasáží Písma, jež zdánlivě učí opak, a spíše připustit, že jsme je nepochopili, než abychom tvrdili, že názor, který je dokazatelně pravdivý, je falešný.“ To ale nebylo nic nového, protože například největší katolický učenec středověku svatý Tomáš Akvinský učil, že žádný konkrétní výklad Písma nemá být držen, jsou-li argumenty, které ukazují, že je nesprávný, protože jinak budou nevěřící pohrdat Písmem svatým a cesta víry jim bude uzavřena.

Prameny:
Woods, Thomas E. jr. Jak katolická církev budovala západní civilizaci. Praha; Res Claritatis, 2008
Hesemann, M. Die Dunkelmänner. Mythen, Lügen und Legenden um die Kirchengeschichte. Augsburg; Sankt Ulrich Verlag, 2007.
Langford, J. J. Galileo, Science and the Church. New York; Desclee, 1966.