Děje království českého/§. 76.
| Děje království českého Václav Vladivoj Tomek | ||
| §. 75. | §. 76. Císař Maximilian II. | §. 77. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | §. 76. |
| Podtitulek: | Císař Maximilian II. |
| Autor: | Václav Vladivoj Tomek |
| Zdroj: | TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 308–311. Online na Internet Archive |
| Licence: |  PD old 70 |
Císař Ferdinand I. zůstavil tři syny, z nichž nejstarší Maximilian II., korunovaný již za živobytí otce, nastoupil v císařství a v zemích koruny české i uherské. Země starého panství rakouského Ferdinand rozdělil poslední vůlí svou mezi všecky tři, tak že Maximilian dostal Dolních i Horních Rakous, arcikníže Ferdinand měl sídlo v Tyrolu, třetí pak, arcikníže Karel, ve Štyrsku.
Hned po nastoupení Maximiliana v panství strhla se opět válka v Uhřích s nespokojeným sousedem, Janem Sigmundem Zápolským, vojvodou sedmihradským (1565), a následkem toho také s Turky, (1566), s kterými byl císař Ferdinand zavřel mír posledně teprv roku 1562. Z příčiny té i pro některé jiné záležitosti přebýval Maximilian pul druhého roku po smrti otce svého mimo Čechy, po kterýžto čas spravoval zemi vždy ještě bratr jeho Ferdinand co místodržící. Teprv na začátku roku 1567 přijel ponejprv co panovník do Prahy, a položil stavům sněm, nejvíce pro obdržení pomoci peněžité k obrané Uher.
Maximilian, oddán byv za mládí zásadám protestantským, prohlédl byl později mělkost základů jejich nabytím hlubšího poznání soustavy církve katolické; pročež nesplnilo se, čeho protestanti některý čas žádostivě očekávali, žeby po smrti otce svého zjevně přestoupil k víře jejich. Poznání však obou živlů spolu zápasících zrodilo v něm vzácného onomu času ducha křesťanské snášelivosti. Pokud záleželo na náklonností jeho, mínil dopřáti svobody ve víře dle přesvědčení každého, maje za průpověď, že na trůn boží sedají, kdož vládnouti chtějí svědomím lidským. Toliko moc okolností časových ukládala mu v tom jisté meze nepřekročitedlné. Nebo jednak strany náboženské, jaké byly, neznaly téhož ducha snášelivosti, který vládl Maximilianem; jednak závisel i on, jako někdy otec jeho, v politice zahraničné od jiných katolických mocností, předně od papeže, který každé dobrovolné propuštění učiněné protestantům hrozil kárati tresty církevními, zadruhé od příbuzného dvora španělského, u něhož hájení výhradného panství církve katolické náleželo k nezvratným zásadám vládním.
Hned z počátku panování Maximilianova vznášeli naň bratří čeští žádosti o schválení své jednoty; neobdrželi však toho, ačkoli skutkem nedála se jim předešlá příkoří. Na sněmě roku 1567 žádali na něm stavové evangeličtí co většina mezi stavy pod obojí o svobodu své víry tím spůsobem, aby se napotom neměli spravovati kompaktaty, než slovem božím; i svolil k tomu císař, tak že kompaktata, dle kterých uznávaly se jen dvě staré víry za oprávněné v zemi české, vypuštěna jsou z privilegií zemských. Ale když stavové žádali zadruhé, aby jim císař navrátil osazování konsistoře strany pod obojí, odepřel toho, protože by tím staří pod obojí byli měli poddáni býti většině jinak smýšlejících; odkázali stavy toliko na další ohledání, zdali by měli právo k tomu. Po opětném delším přebývání Maximiliana mimo Čechy žádali stavové evangeličtí na sněmě roku 1571, aby jim císař povolil spravovati se konfessí Augšpurskou, na kterou se vztahoval mír Augšpurský v říši německé. Maximilian však ani toho nechtěl učiniti, a také odepřel stavům evangelickým zřejmého svolení, by se nemusili spravovati konsistoří, když z kanceláře královské byla osazována duchovními starého řádu pod obojí, ku kterému již jen malá část stavů skutečně se přiznávala. Mezitím však Maximilian zůstavoval také stranu katolickou samu sobě, nečině nic dál k jejímu zvelebení, jak byl otec jeho započal; nedopustilť ani arcibiskupu Antonínovi, aby držel synodu své dioecezí, jak ukládaly nálezy obecného koncilia Tridentského. A také starým pod obojí nepovolil ničeho, čímž by se byli mohli lépe upraviti k bránění novotám proti starým svým řádům.
Stavové protestantští však neupustili od opakování svých žádostí, aniž bylo to císaři proti mysli; neb čeho úsilím velkým na něm vymohli, z toho mohl se snáze omluviti papeži a druhým mocnostem katolickým, než čeho by jim dopřál sám od sebe. Na sněmě r. 1575, kdež Maximilian žádal větších pomocí než obyčejně k zapravení mimořádných potřeb svého panství, stavové pod obojí odepřeli jednati prvé o proposicí královské, pokud by se nestalo konečné spořádání věcí náboženských. Císař dovolil jim tedy poraditi se o tom mezi sebou. Stavové evangeličtí hleděli nejprvé od stavů pod jednou dosáhnouti svolení jejich a přímluvy u císaře, aby jim propustil konfessí Augšpurskou a osazování konsistoře strany pod obojí; k čemuž oni však pohnouti se nedali. Též strana starých pod obojí, ač právě v stavu panském a rytířském již jen několika osobami zastoupená, nechtěla upustiti od svého řádu. Tím byli evangelíkové přinuceni, hledati spolku s bratry českými, kteří přese všecko sobě protivné úsilí počteni vždy více se zmáhali jak v lidu tak mezi stavy. Po mnohých nesnázích přitom usnesli se, aby od konfessí Augšpurské bylo upuštěno, i složeno výborem k tomu zvoleným vyznání společné, nazvané konfessí českou, ve které vyznání Augšpurské v některých kusích bylo pozměněno dle smyslu bratří. Proto však nicméně jednota bratrská ani od svého zvláštního vyznání ani od svého zřízení církevního upustiti nemínila; nýbrž po usnešení takovém žádost vznešena na císaře v ten spůsob, aby nad stavy pod obojí, kteří se znají k této konfessí české, i nad milými přátely jejich z jednoty bratrské, kterých konfessí od této v ničem podstatném se nedělí, ruku ochrannou držeti a návrh nového zřízení církevního potvrditi ráčil, dle kterého měli stavové dosazovati konsistoř a k obraně její a k dohledu nad ní voliti defensory ze svého prostředka.
Císař Maximilian odkládal stavy dlouho s odpovědí k těmto žádostem, na které vyžádal sobě jmenovitě i zdání dvoru papežského. Sněm začatý dne 21. Unora, ale po dvakrát vždy na více neděl odročený, protáhl se tím až do konce měsíce Září toho roku. Po obdržení zpráv od dvoru papežského, kdež hrozilo se císaři klatbou, kdyžby svolil k žádostem sněmu v takovém spůsobu, císař vydal konečně rozhodnutí své stavům dne 25. Srpna, oustně toliko, kterým zřejmě nezměnil ničeho v posavadním řádu, nicméně však otevřel stavům protestantským možnost řádnějšího upravení věcí svých, ač měli-li k tomu dost pravé náboženské snahy a vytrvalosti. Slíbilť jim v náboženství jejich napotom jako předtím nikterak nepřekážeti, a spůsobiti, aby se též zachovávalo od syna a potomních nástupců jeho. Poněvadž pak by konsistoře pro odpor jiných měniti nemohl, že povoluje stavům, aby sobě zvolili jisté defensory, kteříž by nad duchovenstvem jejich ruku drželi pod jeho ochranou, aby na ně nikdo sáhati nemohl. Tím bylo duchovenstvo lutheranské vlastně vyňato z moci staré konzistoře pod obojí. a mlčky povoleno, aby sobě stavové prostředkem defensorů zjednali řád nový. Stavové na tom také přestali, a zvolili defensorů 15, po pěti z každého stavu, panského, rytířského i městského. Jimi mělo se spravovati duchovenstvo strany evangelické a míti nad sebou v každém kraji jednoho superintendenta, defensorům podřízeného.
Po tomto vyřízení věci náboženské přijali stavové na témž sněmě k žádosti císařově nejstaršího syna jeho Rudolfa za budoucího krále, a vykonalo se hned také korunování jeho (21. Září), po kterémž učinil i on přípověd stavům, že míní to vše zachovati, co jim otec jeho přislíbil.
V zaslíbeních císařských bylo jen pochybné, zdali se vztahují na vyznavače konfessí české toliko čili také na bratří, a zdali jen na vyšší dva stavy čili též na města královská. V obojím ohledu vyslovil se císař brzy po skončení sněmu proti přáním stavů; nařídilť, aby se s strany bratří zachovávaly zákony krále Vladislava i Ferdinanda; městům pak královským rozkázal spravovati se jak posavad konsistoří a neměniti nic ve starých kostelních řádech strany pod obojí.
Hned po sněmě odebral se Maximilian do Řezna na sněm říšský, a odtamtud do Vídně. Již roku 1568 byla se skončila válka s Turky mírem mezi císařem Maximilianem a sultanem Selimem, nástupcem mohutného Solimana, Odtud byla pozornost Maximilianova obrácena hlavně k záležitostem polským. Snažilť se po vymření rodu Jagelova králem Sigmundem II. Augustem (1572) o zvolení druhorozeného syna svého Arnošta na království polské, však darmo. Šlechta polská zvolila nejprvé královice francouzského Jindřicha (1573); když pak ten po roce Polsko opustil, stav se králem francouzským (1574), rozdělila se při opětné nové volbě na dvě strany. Jedna povolala na trůn Štěpána Bátora, kníže sedmihradské; druhá zvolila císaře Maximiliana samého (1575), který sice zvolení přijal, ale pro rozličné překážky jest od Štěpána předstižen. Mezi vyjednáváním i také strojením se k válce císař Maximilian, jehož zdraví od dávna bylo slabé, zemřel dne 12. Října 1576, teprv ve 49. roce věku.