Děje království českého/§. 75.

Děje království českého Václav Vladivoj Tomek
§. 74.	§. 75. Pozdější panování Ferdinanda I.	§. 76.

Údaje o textu
Titulek:	§. 75.
Podtitulek:	Pozdější panování Ferdinanda I.
Autor:	Václav Vladivoj Tomek
Zdroj:	TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 304–308. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Brzy po dokonání těchto věcí odebral se král Ferdinand ke sněmu říšskému, položenému císařem Karlem do Augšpurka, poručiv správu království českého na ten čas druhorozenému synu svému, arciknížeti Ferdinandovi. Na sněmě tomto, když se jednalo o rozličné nové řády v říši německé, žádali knížata říšští mezi jiným, aby království české se zeměmi přivtělenými snášelo stejně s jejich zeměmi berně říšské. Král Ferdinand však odepřel tomu, a hájil svobodu koruny české, jakožto od Němec nezávislé (1548).

Z Augšpurka za času sněmu tohoto Ferdinand vydal nařízení do Čech, kterým zřízen jest královský soud nad appellacími na hradě Pražském, aby k němu napotom šlo odvolání ode všech soudů městských z Čech i z Moravy a z druhých zemí koruny české. Král zamýšlel tím další obmezení svobod městských; neboť zrušil tím všeliká posavadní odvolávání k raddě Starého města Pražského i do Litoměřic neb jinam, zejména také ven ze země do Magdeburka. Ale také prospěl tím jednostejnosti práva v zemi, jejíž potřeba vzbudila již předtím snahy soukromé k témuž cíli směřující. Jako mělo předtím právo zemské svého Všehrda, tak nalezla také již práva městská platná v Čechách a zvláště ve hlavním městě Pražském svého spracovatele, Brikcího ze Zlicka (1536). Zřízení pak jednoho appellačního soudu pro celý stav městský zavdalo podnět k uvedení jednoty v práva sama, dotud po rozličných městech rozličná, jakož později také k srovnání práv městských s právy zemskými, pokud to mohlo býti, o čež jednalo se na mnohých potomních sněmích za krále Ferdinanda I. a za nástupce jeho Maximiliana.

Již v měsíci Říjnu roku 1547 Ferdinand obnovil tak zvaný mandat proti Pikartům, to jest zákon krále Vladislava II. z roku 1506, kterým se posledně zakazovali sborové bratří českých. Z Augšpurka vydal ostřejší nález proti bratřím v měsíci Lednu roku 1548, a dal jej přísně provésti zvláště na panstvích odňatých pánům z jednoty bratrské. Sborové bratrští jsou zavřeni, bratří nuceni přiznati se veřejně buď ke straně pod jednou, buď pod obojí; kteří nechtěli, vypovídáni jsou ze země. Takž vystěhovalo se jich výše osmi set z Litomyšle. Chlumce, Bydžova, Solnice, Brandýsa na Labi, a obrátily se do Polska a Pruska, kdež se jim podařilo nalézti útulek. Jan Augusta, biskup bratrský, jejž král měl v podezření, že kul zvláště zlé pikle proti němu za předešlého rozbroje, byl zajat, mučen a uvržen do těžkého žaláře na Křivoklátě, i držán v něm 16 let až do posledního roku panování Ferdinandova.

Po navrácení svém do Čech vznesl král ke stavům žádost, aby prvorozeného syna jeho Maximiliana, který měl toho času vstoupiti v manželství s Marií kněžnou španělskou, dcerou totiž císaře Karla V., již za živobytí jeho přijali za budoucího krále, jakožto přirozeného dědice království; což stalo se beze všeho odporu (1549, 14. Unora).

Již v mandatě svém proti bratřím dotkl toho král, že v království českém jen dvě náboženství průchod mají dle vyměření kompaktat, totiž staré víry pod jednou a pod obojí. Zásadu tuto mínil přivésti ku platnosti také proti vyznavačům Lutheranství, i učinil ve směru tom nový pokus o sjednocení starých dvou stran náboženských. O sněmě svolaném ku konci roku 1549 dal předložiti duchovenstvu a potom též stavům strany pod obojí jisté artikule, kterými se zavrhovaly všeliké novoty lutheranské, slibuje, kdyby se k nim přiznali, zjednati dosazení arcibiskupa v Praze, který by světil kněžstvo obou stran dle ustanovení kompaktat. Příběhy roku 1547 byly z Jana Mystopola, administratora strany pod obojí, někdy horlitele pro učení Lutherovo, pojednou učinily zastavatele staré víry pod obojí. Aby se zalíbil králi, zasadil se vší mocí o artikule, a dovedl toho, že se konsistoř k nim přiznala; ale universita učení Pražského prohlásila se proti nim, a stavové zavrhli je s odhodlaností, jaké se král v těch okolnostech nenadal. Ještě s prudčejším odporem potkal se Ferdinand roku potomního (1550) v též příčině na sněmě moravském.

Nastaly pak brzy potom také jiné okolnosti, pro které král shledal potřebu opět poodložiti svých záměrů. Koku 1551 vypukla znovu válka s Turky, když se Ferdinand pokusil o opanování vojvodství sedmihradského; i musilť proto po více let udržovati stavy při dobré vůli, aby neodporovali berním k vypravování vojsk do Uher. Nadto pak již roku 1552 strhla se nová veliká bouře v Němcích, kdež knížata protestantská vedením téhož knížete Mauricia, který byl předešle spojencem Ferdinandovým, z nenadání zdvihla se proti císaři Karlovi ke zvrácení všeho, co byl nařídil v říši po vítězství svém nad spolkem Schmalkaldským. K tomu cíli spojili se i s králem francouzským, který zároveň vyhlásil válku Karlovi V. Král Ferdinand, jemuž Mauricius opanoval vlastní zem jeho Tyrol, vložil se za prostředka, a zjednal po mnohých těžkostech smlouvu Passovskou, která o tři léta později konečně stvrzena a doplněna jest mírem Augšpurským (1555) v ten spůsob, že císař musil knížata na vždy zůstaviti při odtržení jich od církve katolické a řádech náboženských, které sami zavedli v zemích svých.

Z takového konce náboženské rozepře v říši německé brali větší srdce protestantští stavové jak v jiných zemích Ferdinandových, tak zvláště také v Čechách. Hned po zavření míru Augšpurského drželi stavové pod obojí sjezd v Praze, na kterém odňali Janovi Mystopolovi úřad administratora a osadili konsistoř kněžími větším dílem strany evangelické; při čemž zůstalo tak v létech potomních. Roku 1557 obdrželi také na králi svolení k zákonu, aby někdejší statky duchovenstva, které od času krále Sigmunda zůstávaly zapsány osobám světským, již na vždy zůstaly svým držitelům, tak aby od nich napotom vykupovány býti nesměly.

Ale okamžité zmožení se stavů evangelických neodvrátilo krále Ferdinanda na vždy od záměru, aby uvedl Čechy celé zase v jednotu církve katolické. Když se nedařily pokusy dosavadní o sjednocení stran pod jednou a pod obojí, počal Ferdinand sesilovati stranu pod jednou toliko, aby snáze odpírala zmáhajícím se novotám. V tom zámyslu uvedl předně řeholi Jesuitů do Čech, která před nedávnem byvši založena, měla za hlavní úkol podvraceti učení protestantská a pracovati k obnovení i rozšíření poslušenství papeže ve všech zemích. Král odevzdal jim nejprvé roku 1556 kollej u sv. Klimenta v Praze, kdež otevřeli přede vším učení filosofické a theologické a snažili se tudy o vychování mládeže katolické a vzdělání duchovenstva dle zásad svých. O pět let později (1561) Ferdinand zjednal konečně osazení arcibiskupství Pražského bez ohledu na zápis císaře Sigmunda, dle kterého měl arcibiskup volen býti na sněmě zemském. Dosazen k tomu Antoniu Brus z Mohelnice, Moravan, mistr řádu křížovnického s červenou hvězdou na Starém městě Pražském a dotud biskup Vídenský. Pro odcizení statku arcibiskupství vykázal jemu král Ferdinand 6000 kop platu ročního z komory královské, a k zlepšení důchodů zůstaven jest netoliko první nový arcibiskup, nýbrž i více nástupců jeho spolu také v držení mistrství křížovnického. Moc arcibiskupova vztahovala se na ten čas jen na stranu pod jednou; strana pod obojí zůstávala vždy při své zvláštní konsistoři. Ale aby ji časem svým mohl uvésti též v poslušenství arcibiskupa, vyjednával král Ferdinand toho času s konciliem obecným, držaným k opravě církve v Tridentě, o povolení přijímání pod obojí spůsobou, čímž měla odpadnouti příčina posavadního rozdělení.

Ferdinand byl mezitím nastoupil po bratru svém Karlovi, jenž panství složil za živobytí svého, v důstojenství císařské (1558). Pro záležitosti říše německé, válku s Turky a jiná zaneprázdnění zdržoval se již od roku 1547 častěji než předtím mimo Čechy, a druhý syn jeho Ferdinand býval vždy jeho místodržícím. Prvorozenému Maximilianovi, ač měl již název krále českého, nesvěřil toho, protože po delší čas jevil náchylnost k učení protestantskému, z čehož král mnoho se kormoutil. Teprvé v pozdějších létech, když Maximilian smýšlení své zmírnil, nastalo lepší dorozumění mezi otcem a synem; a císař, počínaje časem churavěti, dal Maximiliana ještě za živobytí svého, roku 1562, také korunovati na království české. Za sněmu, na kterém se korunování toto dálo, stavové pod obojí obnovili konsistoř, a jmenovali administratora a konsistoriany opět jako vždy za let předtím z duchovních lutheransky smýšlejících. Tu když dle obyčeje předložili zvolené králi ke stvrzení, odepřel toho, a jmenoval sám administratora i konsistoř; když pak stavové proti tomu se ohrazovali, žádal na nich, aby se vykázali, odkud by měli právo k osazování konsistoře; neb vykonávali je toliko ze zvyklosti. Potom odjel do Frankfurta, kdež syn jeho prvorozený zvolen jest také za krále Římského.

V druhém roce po tomto skutku císař Ferdinand dosáhl povolení kalicha pro Čechy a také některé jiné země své od papeže Pia IV. (1564), na nějž koncilium Tridentské v té věci vzneslo konečné rozhodnutí. Císař, přebývaje toho času ve Vídni, dal ohlášení učiniti o tom v Praze s velikými slavnostmi, při kterých sám arcibiskup Antonín, ano i Jesuité u svatého Klimenta podávali svátosti pod obojí spůsobou. Prvé však než mohl přikročiti k dalším skutkům, ku kterým povolení toho potřeboval, císař Ferdinand zemřel ve Vídni dne 25. Července r. 1564. Tělo jeho přivezeno do Prahy, a pohřbeno ve hrobce králů českých v kostele svatého Víta na hradě Pražském.