Děje království českého/§. 68.
| Děje království českého Václav Vladivoj Tomek | ||
| §. 67. | §. 68. Král Jiří. Utvrzení jeho v panství českém | §. 69. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | §. 68. |
| Podtitulek: | Král Jiří. Utvrzení jeho v panství českém |
| Autor: | Václav Vladivoj Tomek |
| Zdroj: | TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 262–266. Online na Internet Archive |
| Licence: |  PD old 70 |
Trůn český, nenadálou touto příhodou opět osiřelý, byl by měl dle dědičných smluv s domem rakouským připadnouti císaři Fridrichovi III. Ale stavové čeští navykli sobě od války s králem Sigmundem již potud osazování království dle svého uznání, že se na zdržení smluv oněch tentokrát ani nemyslilo, zvláště když císař Fridrich, ač ku právu svému se táhl, ničeho nevzal před se, aby jemu zjednal platnost. Více hlásili se k domnělému právu nástupnictví manželové dvou sester zemřelého krále Ladislava, Vilém z vévod saských a Kazimír král polský; několik pak jiných knížat německých ucházelo se o zvolení, ano i král francouzský Karel VII. podával Čechům velkých výhod, když by zvolili za krále mladšího syna jeho Karla. Ale v Čechách tentokrát všecky jiné ohledy přemohla vděčná náklonnost většiny národu k muži, jenž nejzdárněji dotud již byl pracoval k obecnému dobrému. Jiří Poděbradský, posavadní zeměsprávce, zvolen jest za krále s velkou jednosvorností (1458, 2. Března). Ani páni strany pod jednou neodporovali této volbě; nebo nejpřednější z nich, jako Zdeněk Konopištský ze Šternberka a Jan syn Oldřicha z Rosenberka, byli již za předešlého času s ním v dobré vůli, povýšeni byvše jím k vysokým důstojenstvím.
Také stavové moravští velkou většinou brzy se usnesli o uznání jeho za krále; toliko města některá, kdež panovali měšťané němečtí, jakož Brno, Olomouc, Jihlava, Znojem, zdvihala odpor proti králi, jenž přijímal pod obojí spůsobou; a ještě více vzpouzeli se z počátku knížata a stavové slezští a lužičtí, podporováni jsouce od Viléma vévody saského, jenž kladl veřejné odpory proti zvolení Jiřího jako proti křivdě sobě učiněné.
Jiří zjednal sobě prvního přítele za hranicemi Matiáše Korvina, jenž co vězeň prvé králův Ladislavův nyní v moci jeho se nacházeje, ještě před zvolením jeho zvolen byl za krále v Uhřích. Jiří netoliko propustil jej hned čestně, nýbrž i jinými spůsoby podstatně byl jemu nápomocen k dosažení království, pročež umluveno mezi nimi také hned zaslíbení dcery Jiřího Kateřiny Matiášovi tehdáž 18letému. Poněvadž nebylo arcibiskupa v Praze ani na ten čas také biskupa v Olomouci, jenž by byl mohl korunovati Jiřího, spůsobil Matiáš poslání k tomu dvou biskupů uherských se svolením kardinala Karvajala, tehdáž legata v Uhřích, ač tak, že Jiří před korunováním zavázal se přísahou, prokazovati poslušenství papeži jako jiní králové křesťanští, a zvláště pečovati o vyplenění kacířství všelikého v Čechách. Když po korunování takto vykonaném král Jiří vojensky vytáhl do Moravy, poddala se mu města odporná všecka; toliko Jihlavané, jak medle král odtáhl potom do Slezska, opět vzbouřili se, majíce pomoci od arciknížete rakouského Albrechta, bratra císaře Fridricha III., který po smrti krále Ladislava dostal za podíl horních Rakous. Král Jiří vytáhl hned opět s větší mocí do Moravy, kdež dal oblehnouti Jihlavu, sám pak táhl dále do Rakous proti Albrechtovi, jenž s bratrem svým císařem byl v rozepři, chtěje ještě více míti z dědictví po Ladislavovi. Albrecht musil ustoupiti před ním až k Dunaji a podati se na výpověd císaře, kteráž stala se po osobním sejití Jiřího s Fridrichem na ostrově Dunajském před Vídní. Albrecht, jakož i arcikníže Sigmund tyrolský musili se dle ní odříci nároků všelikých na trůn český; a Jihlavané, zbaveni tím samým pomoci z Rakous, vzdali se po delším odporu, i potrestáni jsou za odboj dílem krvavě. Také z knížat a stavůslezských naklonili se někteří již ku králi.
Mnohé rozepře, které byly toho času mezi knížaty německými, a zvláště mezi domy bavorským a brandenburským, pro které jedni i druzí záhy ohlíželi se po přátelství s novým králem českým, pomohly jiným spůsobem k utvrzení moci Jiřího. Předně totiž vévoda Vilém saský, nemoha sobě nikdež opatřiti pomoci k vymožení domnělého práva svého k panství českému, dal se smluviti s Jiřím přátelsky prostřednictvím markrabí Albrechta brandenbursko-Anspašského. Na sjezdě osobním v Chebě (1459) Vilém se odřekl nároků svých, a zároveň stalo se narovnání s ním i také s bratrem jeho kurfirstem Fridrichem saským o všecky dávné spory jejich s korunou českou. Vévodové saští odřekli se zápisů svých na Most, Osek a Duchcov v Čechách; král pak Jiří zanechal jim větší části různých panství českých v Míšni a Durynsku co léna od koruny české. Postoupením zvláště města Perna a okolí toho zbavily se přitom Čechy přírostku ke hranicům svým nabytého před čtyrmi sty léty králem Vratislavem. Přátelství mezi oběma rody panovnickými upevněno jest tudíž zaslíbením dcery Jiřího Zdenky Albrechtovi synu kurfirsta Fridricha a Kateřiny dcery Vilémovy synu Jiřího Hynkovi. Smíření toto mělo za následek, že držitelově německých manství koruny české v zemích okolních neváhali se déle přijímati léna svá od Jiřího co krále; nad to pak Slezáci a Lužičané, zbaveni naděje v cizí pomoc, upouštěli od dalšího odporu. Jen měšťané Vratislavští, a zvláště obecný lid rozpáleny kněžími k slepému záští proti Čechům, zavázali se úsilně, nepoddati se králi kacířskému.
Mezitím příliš záhy po nastoupení krále Jiřího zemřel papež Kalixtus III. (1458, 6. Srpna). Nástupcem jeho stal se kardinal Aeneas Sylvius, který byl měl prvé ve službách císaře Fridricha III. činiti se záležitostmi českými, a který co papež nazval se Piem II. Jeho zámysl byl hned z počátku, přivésti Jiřího buď po dobrém buď po zlém k tomu, aby se stal prostředkem ku konečnému uvedení Čechů v bezvýminečné poslušenství stolice papežské a tudy k vyplenění přijímání pod obojí spůsobou jak jiných všech rozdílů v řádech kostelních. Spletky politické v sousedství Čech zdržely jej však brzy od prvních odporných kroků, které učinil k tomu cíli.
Již na začátku roku 1459 strhly se rozbroje v Uhřích mezi králem Matiášem a předními pány té strany, která jej v dorozumění s Jiřím Poděbradským byla dosadila na trůn. Pánové tito obrátili se nejprvé ku králi Jiřímu, a podávali koruny uherské synu jeho Jindřichovi; když pak Jiří při vší náchylnosti k nim přijmouti toho nechtěl, zvolili císaře Fridricha III. za krále, který hned podání jejich přijal ochotně a žádal papeže Pia, jakožto sobě přátelsky oddaného, o pomoc jeho přitom. Papež byl však více nakloněn k Matiášovi, a zasazuje se ještě horlivěji nežli předchůdci jeho o spůsobení obecného křížového tažení proti Turkům, hleděl právě v království uherském za tou příčinou jak nejvíce možná k zachování domácího pokoje. Tím byl císař přinucen hledati pomoci u krále Jiřího, zvláště když předsevzetí jeho v Uhřích samých se potkalo s neprospěchem. Dvůr papežský naproti tomu, aby Matiáše zachránil od škody, musil hledět zdržeti Jiřího, aby se nedal docela na stranu císařovu, a protož nadcházel jeho sobě některými přízněmi. Král český v těch okolnostech postavil se oběma stranám prozatím toliko za mocného prostředníka, a použil toho s obou stran ke svému prospěchu. Císař Fridrich na sjezdě osobním v Brně udělil Jiřímu léna českého s důstojenstvím kurfirstským dle starodávného obyčeje, a uznal jej tudy plným řádem za pravého krále českého (31. Července); také syna jeho Viktorina, jemuž král Jiří dal knížetství Minsterberské ve Slezsku a knížetství Opavské, poctil důstojenstvím knížete říšského; obadva pak panovníci zavřeli přátelský spolek, kterým císař jmenovitě slíbil i v záležitosti uherské i také v záležitostech říše německé jednati nejinak než s radou krále Jiřího. Papež zase propůjčil se králi listy napomínacími ke Slezákům a zvláště Vratislavským, aby zanechali proti němu svého odporu. Tedy když Jiří hned ze sjezdu Brněnského odebral se do Slezska, přísahali mu Slezáci skoro všichni ve Svídnici (1. Září) a hořejší Lužičané čili Šestiměstští v Javoře (21. Září) bez dalších překážek. Toliko Vratislavští, mezi nimiž nerozumná chátra zuřením svým dostala vrchu nad povážlivějším sousedstvem, setrvali v odporu proti branné moci králově, která sklíčila jejich město. Tu vystoupil papež co prostředník, a posly svými vypravenými do Prahy ku králi i do Vratislavě spůsobil po dosti dlouhém jednání, že se město přiznalo konečně též ku poslušenství Jiřího, ač tak, že král k upokojení myslí povolil lhůty tří let, po které teprv měli jemu učiniti přísahu a skutkem se podrobiti.
Již prvé byl Jiří zavřel přátelský spolek s kurfirstem Fridrichem falckým (1459, 15. Dubna), a ještě před pokořením Vratislavských smluvil se také s pomocníkem jeho Ludvíkem z vévod bavorských, který byl z počátku protivníkem jeho jakožto jeden z čekanců při volení krále českého. Jiří zanechal i jemu, jako prvé vévodám saským, zahraničných panství českých, ježto držel, co lén od koruny české (1459 18. Září). Později vešli v přátelství zasnoubením dcery Jiřího Ludmily za syna Ludvíkova Jiřího (1460). V nepřátelství však, které bylo mezi těmito knížaty a markrabími brandenburskými, hleděl Jiří nicméně zachovati postavení nestranné; i snažil se zvláště získati sobě Albrechta brandenbursko-Anspašského. Dcera Albrechtova Ursula zasnoubena jest ještě téhož roku se synem Jiřího Jindřichem. Zmatený a pokleslý tehdejší stav říše německé, jemuž se nikdo nenadíval pomoci od liknavého císaře Fridricha III., a vážnost, které naproti tomu nabyl král Jiří v tak krátkém čase u knížat německých, daly toho času vznik myšlénce, aby Jiří zvolen byl za krále Římského a přijat tím spůsobem od císaře za pomocníka při správě říše. Jiří doufal udržením se nad stranami zjednati průchod tomuto zámyslu jak u knížat tak u císaře samého.
Naděje tato však jej brzy opustila. Brzyť ochladilo se přátelství mezi ním a císařem Fridrichem, když nemohl splniti žádosti císařovy v záležitosti uherské, která nebyla jiná, než aby mu dopomohl k panství v Uhřích. Nespokojenost císařova byla tím větší, když páni dolnorakouští, majíce mnohé stížnosti proti němu co pánu svému, obrátili se s nimi též ku králi českému a král Jiří neodepřel jim své přímluvy. Poněvadž císař z těch popudů začal zas více kloniti se ku papeži, spěchal Jiří spřátelit se znovu s Matiášem uherským, což podařilo se smluvami zavřenými v Košicích (1460) a v Trenčíně (1461); zároveň pak snažil se získati v Němcích knížata obou stran mezi sebou znepřátelených k záměru svému o království Římské. Německý radda jeho Martin Mayer, jehož služeb k tomu zvláště užíval, spůsobil již při kurfirstovi Fridrichovi falckém i při arcibiskupu Mohučském, že slíbili Jiřímu své volicí hlasy. Markrabím Albrechtem hleděl král k témuž nakloniti bratra jeho Fridricha kurfirsta brandenburského a knížata jeho strany; což zdálo se býti možné, poněvadž obě strany v Němcích toho času již dovolávaly se mocného prostřednictví Jiřího ve svém sporu. V měsíci Únoru roku 1461 spůsobil král Jiří pod příčinou srovnání sporu tohoto veliký sjezd knížat německých skoro všechněch v Chebě; kdež počalo se pokud možná v tajnosti jednati o dosazení jeho za správce čili konservatora říše německé i také o jmenování jeho nejvyšším velitelem vojska společného, když by přišlo k válce s Turky, o kterou usiloval toho času papež. Ale strana brandenburská, které nadržoval císař v rozepři její se stranou bavorskou, protivila se konečně návrhům těmto, a sněm Chebský rozešel se bez žádoucího účinku.
Král Jiří zbavil se hned potom přijatého na sebe prostřednictví mezi stranami německými, a válka vypukla mezi nimi znovu. Císař Fridrich, zvěděv záměry o povýšení Jiřího na království Římské, postavil se zcela na stranu jemu odporující, prohlásiv válku s Ludvíkem bavorským a jeho pomocníky za válku říšskou. Naproti tomu vystoupil Jiří zjevně co pomocník strany Ludvíkovy. Vojska česká vtrhla netoliko do Frank a do Durynk, nýbrž zvláště také do dolní Lužice, kterou držel posavad kurfirst brandenburský Fridrich pod jménem fojtství. Po několika příměřích přinucen jest Fridrich konečně k míru v Kubíně (1462, 5. Června), kterým mezi jinými výminkami přijal od krále Jiřího výplatu za fojtství lužické 10.000 kop grošů českých. Dolní Lužice přivtělena jest tudy zase k Čechám, a toliko Chotěbuz a několik jiných hradů tamějších zůstaveno jest Fridrichovi právem manským. Jen Albrecht markrabí brandenbursko-Anspašský setrval ještě ve válce.