Děje království českého/§. 67.
| Děje království českého Václav Vladivoj Tomek | ||
| §. 66. | §. 67. Král Ladislav | §. 68. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | §. 67. |
| Podtitulek: | Král Ladislav |
| Autor: | Václav Vladivoj Tomek |
| Zdroj: | TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 258–262. Online na Internet Archive |
| Licence: |  PD old 70 |
Po zápisích těchto uplynulo ještě pět měsíců, než dosáhl Jiří Poděbradský, aby se král Ladislav také osobou svou odebral do Čech, na čemž velice záleželo pro konečné urovnání všelikých věcí zemských. Bylť mladý král zdržován z toho i rádci druhých zemí svých i podtají také některými domácími protivníky správce zemského, jakož jmenovitě panem Janem Smiřickým; kteréhož lest když se projevila, sťat jest z jednohlasného nalezení sněmu. Dlouhé nepřijíždění krále spůsobilo tím větší nevoli v Čechách, když Ladislav mezitím zajel z Vídně do Brna a proti obyčeji dávnému prvé sobě dal přísahati od stavů moravských, než byl korunován v Praze.
Teprv na začátku měsíce Října roku 1453 přijel král Ladislav předně do Jihlavy, kamž stavové čeští vyjeli jemu slavně vstříc; potom na pomezí českém přísahal na zachování práv koruny a stavů, konečně pak jest korunován v Praze u přítomnosti stavů českých, moravských, slezských i lužických; kteřížto všichni přiznali se tudíž zase zjevně ku koruně. Jediní měšťané Vratislavští ve Slezsku, na nejvýš popuzeni byvše Kapistranem k nenávisti proti Čechům, nechtěli přijíti ku přísaze do Prahy, jakožto do města kacířského.
Jak medle měly Čechy tím spůsobem zase krále korunovaného, Jiří Poděbradský nemeškal ve jménu jeho provésti vše, čeho ještě potřebí bylo k uvedení země v řád plný a stálý. Sněm český předně povolil králi berni celého úroku půlletního, jako někdy císaři Sigmundovi, k důstojnému opatření dvoru královského a k vyplácení statků korunních. Zvláštní osoby ustanoveny jsou od sněmu ku přehlédnutí a zregistrování všech zápisů krále Sigmunda a dílem i starších králů českých na zboží koruny i duchovenstva v tom spůsobu, že kdož držel jaké statky k tomu náležející a nevykázal se zápisem na ně do určité doby, zbaven jest jich co držitel bezprávný. Mnoho statků navrátilo se tudy zase ku koruně, jakož jmenovitě také hrad Karlštein; jiné vyplaceny jsou, jakož zejména Křivoklát. Jiná kommissí zřízena jest k sebrání čili zregistrování všech zápisů na koupě a prodeje i jiné smlouvy o statky zemské, které nemohly dojíti plné jistoty od času, co nebylo ani soudů ani desk v zemi. Ohlášeno hned také brzké otevření soudu zemského i stalo se skutkem v měsíci Březnu roku 1454. Král Ladislav rozdělil místa na něm mezi pány a zemany prozatím týmž spůsobem jako někdy císař Sigmund. Mnohá zařízení stala se také k opatření bezpečnosti osob i statků v zemi a zvláště proti loupežem na silnicích; z čehož brzy zdvihl se obchod a všeliké živnosti. Mladý král, vida upřímnou péči Jiřího Poděbradského o své dobré, jakkoli z mládí vychován byl v nenávidění českých úchylek od obyčejů církve a tudy nachýlen k nedůvěře k Jiřímu co hlavě strany pod obojí, dosti se s ním spřátelil. Správce zemský, jmenován od něho zároveň nejvyšším hofmistrem, pečoval přitom dle možnosti o to, aby se Ladislav naučil česky a obvykl tudy více národu českému.
Veliké zastrašení bylo toho času v celém křesťanstvě, a zvláště v zemích bližšího sousedství Čech, když právě v prvním roce panování krále Ladislava (1453) Turci dobytím Konstantinopole vyvrátili starodávnou říši řeckou i otevřeli tím sobě bránu k dalším výbojům. Papež Mikuláš V. vyzýval proto všecky národy křesťanské ke chopení kříže a ke společné válce s nepřítelem všechněch společným, i držáni jsou zejména sněmové říše německé v Řezně (1454) a ve Frankfurtě k uradění prostředků a spůsobů k tomu. Dle rady Jiřího Poděbradského dal král Ladislav na sněmě posledně jmenovaném oznámiti, že míní ze zemí svých postaviti velkou pomoc ke společnému tažení. To hnulo knížaty německými, jinak méně ochotnými, tak že i oni konečně uzavřeli postaviti rovněž tolik, ač tak, aby se stalo další uradění na novém sněmě v Novém městě za Vídní roku budoucího.
Čechy byly tehdáž ještě vždy v rozepři s knížaty saskými pro hrady, města a statky koruny české, které se nacházely v rukou knížat těchto. Spěchalo se však ukončiti tuto při, i mělo se to státi rozsudími, králem Ladislavem totiž, králem Kazimírem polským, jenž toho roku (1454) sestru Ladislavovu Alžbětu obdržel za manželku, Ludvíkem vévodou bavorským a Albrechtem z markrabí brandenburských. K tomu jest položen sjezd ve Vratislavi, a protož odebral se tam král Ladislav s Jiřím Poděbradským na začátku měsíce Prosince roku 1454. Tu učinili Vratislavští přísahu králi Ladislavovi ve svém městě, a pokutováni jsou na penězích pro předešlé odepření toho, když měli přijeti do Prahy. Ale sjezd knížat nesešel se pro zaneprázdnění krále polského válkou s rytíři pruskými, a s knížaty saskými zavřeno toliko další příměří. Teprv potom odebral se mladý král i s Jiřím Poděbradským do Vídně (1455), a odtud dále k velkému sjezdu Novoměstskému, kdež dal se nalézti také Jan Hunyády, správce království uherského. Tento však sjezd neměl platnějšího účinku než obadva předešlí pro mnohé různice mezi knížaty německými a pro neochotnost císaře Fridricha samého k velkému křesťanskému podniknutí. Výprava proti Turkům odložena jest konečně opět až na rok budoucí.
Když po takovémto skončení sjezdu král Ladislav na delší čas zůstal zase v Rakousích, odvracován jest tamějšími rádci svými, zvláště Oldřichem hrabětem Celským, od obecné záležitosti s Turky i od věcí českých, tak že více staral se o převedení skutečného panství v Uhřích na sebe z rukou Hunyádových a o rozepře své s císařem Fridrichem, pozůstávající ještě od času, co byl vybaven z jeho poručnictví. Již strojil se k válce s císařem, a žádal k tomu pomoci z Čech. Ale Jiří Poděbradský hleděl jeho ukrotiti, a vynasnažil se o mírné narovnání mezi ním a císařem. Sám pak mezitím, když došlo příměří s knížaty saskými, začal válčiti s nimi, a dobyl na nich předně města Mostu (1455), potom i hradu tamže (1456). Mladému králi bylo to proti mysli, i vznikala z toho nevole mezi ním a správcem zemským.
V tom když se král Ladislav roku 1456 odebral do Uher, sultán turecký Muhammed II. předešel válečné přípravy národů křesťanských, i učinil s nenadání útok na knížetství srbské, a zvláště pokusil se o dobytí pevného Bělehradu, osazeného od Uhrů dle smluv někdy mezi králem Sigmundem a knížaty srbskými. Ladislav, zanechav obrany Uher Janu Hunyádovi, pospíšil opět do Vídně, aby vojsko, strojené tam prvé proti císaři, rozmnožil a obrátil proti Turkům; vyzýval pak také Čechy a jiné země své k rychlým pomocem. Stavové čeští, mohutným zeměsprávcem svým navedeni, uzavřeli hned výpravu velikou, tak aby každý šestý muž vytáhl do pole. Mezi přípravami k tomu ihned konanými obránil Jan Hunyády Bělehrad, a dobyl nad Turky slavného vítězství, po kterém však brzy zahynul morem. Tu když král Ladislav pospíšil zase do Uher, aby se sám ujal správy zemské, obklíčen jest úklady syna Hunyádova Ladislava, který chtěl vykonávati nejvyšší moc podobně jako dotud jeho otec. Mladý král, vpuštěn byv od něho do Bělehradu, po zavraždění tudíž předního raddy svého Oldřicha Celského lidmi Hunyádovými, přinucen jest dáti rozkaz vojskům českým i jiným, ježto se strojily do Uher, aby se vrátily domů, poněvadž by na ten čas bylo již pozdě k dalšímu válčení s Turky, a tak celé velké předsevzetí toho roku, slavně započaté, uvedeno jest na zmar. Král Ladislav, oklamav Ladislava Hunyáda velkým přetvařováním, pomstil se konečně, dav jej zajmouti a stíti v Budíně (1457), mladšího pak bratra jeho Matiáše řečeného Korvina vzal rovněž do vazby. Z toho se však strhlo velké vzbouření v Uhřích, tak že Ladislav pro osobní nebezpečenství musil odjeti zase do Vídně.
Mezitím v Čechách Jiří Poděbradský, hledě pilně k zachování zákonného řádu, potřel válkou Jana Koldu, dávného zhoubce zemského, který se protivil nálezům soudním o zboží Náchodské, zanechané jemu narovnáním dávným toliko do nového krále. Správce zemský oblehl jedním dnem hrady jeho Náchod, Černikovice a Richemburk, a dobyl jich v krátkém čase. Kolda zachránil se toliko útěkem do Polska (1456).
Po smrti papeže Mikuláše V. v měsíci Březnu roku 1455 ukázala se opět jakási naděje o stvrzení kompaktat nástupcem jeho papežem Kalixtem III.; i zamýšlel proto Jiří Poděbradský učiniti poselství nové k němu do Říma; ale nepřišlo k tomu, když papeži, jenž se zdál býti příchylný, od jiných, jakož zvláště od Kapistrana a od Jana Karvajala, velice bylo zrazováno, aby kompaktat nestvrzoval, protože by prý Husitství sice mohlo se rozšířiti také mimo Čechy a Moravu v jiných zemích okolních.
Ku péčem těmto přišlo Jiřímu Poděbradskému brzy nové nedorozumění s mladým králem, když po navrácení jeho z Uher do Vídně nově oblíbený rádce Ladislavův Konrad Hölzler rozpálil znovu záští mezi ním a císařem Fridrichem, až přišlo i k začátkům zjevné války (1457). Jiří Poděbradský, hledě jako prvé k smíření mezi nimi, osočován jest Ladislavovi od rozličných svých závistníků. Nicméně přivedl konečně k tomu, že se král z Vídně navrátil zase do Prahy, ano neupřímného milostníka svého po některé chvíli uvrhnul i do vězení. Mladému králi byla toho času vyhlédnuta nevěsta, Magdalena dcera krále francouzského Karla VII.; i vyjelo slavné poselství české pro ni do Francouz, a v Praze dály se hlučné přípravy ke svatbě královské. V tom Ladislav roznemohl se nemocí morovou, a již po třech dnech zemřel, teprve v 18. roce věku svého (1457, 23. Listopadu).