Děje království českého/§. 48.
| Děje království českého Václav Vladivoj Tomek | ||
| §. 47. | §. 48. Karel IV. až do vydání zlaté bully v říši německé | §. 49. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | §. 48. |
| Podtitulek: | Karel IV. až do vydání zlaté bully v říši německé |
| Autor: | Václav Vladivoj Tomek |
| Zdroj: | TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 155–159. Online na Internet Archive |
| Licence: |  PD old 70 |
Dobytí sobě královské moci v Němcích proti Ludvíkovi bavorskému byla první péče Karlova, když po bitvě u Kreščak nastoupil v panství české. Po nezdařilém pokuse o dobytí Tyrolska proti synu jeho Ludvíkovi Brandenburskému strojil se ke vtrhnutí z Čech do Bavor. Ale když přijel k vojsku svému u Domažlic, došla ho zpráva o nenadálé smrti Ludvíkově (1347). Tedy nenalez velkého odporu, protáhl Bavory, Šváby a krajinami na Rýně, i došel uznání za krále ode všech stavů říše, kromě synů zemřelého císaře a malého počtu přátel jejich. Tito podávali koruny německé nejprvé králi anglickému Edwardovi III., potom Fridrichovi markrabí míšenskému; když pak žádný z nich neměl chuti k ní, zvolili sobě za krále nepatrného hraběte Günthera ze Schwarzburka (1349). Mezitím podařilo se Karlovi obrátiti ke své straně mocného vévodu rakouského Albrechta II., posledního ze synů Albrechta krále, který ještě byl na živě. Karel zaslíbil synu jeho Rudolfovi dcerušku svou Kateřinu (1348). Když pak toho času povstal muž podivný, který se vydával za markrabí Brandenburského Waldemara, zemřelého roku 1319, pravě, že úmrtí své jen rozhlásil na oko, chtěv z pokání putovati po světě, Karel dal místo svědectvím vážných pamětníků, kteří jej uznali za skutečného Waldemara, a poskytl jemu pomoci k nabytí panství v Brandenburce, kdež se stavové zemští sami pozdvihli proti Ludvíkovi (1348).
Mezitím zemřela Karlovi mladá manželka jeho Blanče, i vstoupilť po sedmi měsících ve druhé manželství s Annou dcerou Rudolfa falckrabí na Rýně, ze starší linie domu bavorského (1349). Rudolf, dotud nejmocnější z přátel Ludvíka Brandenburského, přestoupil následkem toho hned k jeho straně, a tuť konečně i Ludvík Brandenburský smluvil se s Karlem ve jménu svém i ve jménu Günthera ze Schwarzburka, kterého Karel již byl obklíčil ve městě Eltweile (1349). Když konečně domnělý Waldemar uznán byl za podvodníka, udělil Karel léna Brandenburského Ludvíkovi, kterýž poddal se jemu co pravému králi německému a vydal mu korunu a druhé klenoty říšské, ježto choval dotud u sebe po otci (1350). Jakožto král německy nazýval se Karlem Čtvrtým.
Již mezi tímto zaneprázdněním běhy zahraničnými dal se v předsevzetí důležitá ke zvelebení svého království českého, ku kterým teprv po smrti otce svého měl zcela volnou ruku. Co Římský král potvrdil především smlouvy a privilegia všeliká, kterými se stanovil právní poměr mezi Čechy a říší německou, a učinil tím konec nárokům čelícím proti samostatnosti království českého, ježto zdvihali králové němečtí od času vítězství Rudolfa Habsburského nad Přemyslem Otakarem. Sněm zemský roku 1348, kterému vydal listy na to, svolil naproti tomu, aby se volení králů od stavů českých dle privilegia císaře Fridricha II. rozumělo jen po vymření panujícího rodu, mimo to tedy aby nastupovali králové dle pořádku prvorozenstva. Novým ustanovením Karlovým prohlášeno jest Slezsko a horní Lužice čili země Zhořelecká a Budišinská za věčné příslušenství království českého v témž spůsobu jako Morava.
Na témž sněmě domluvil se Karel se stavy o zřízení obecného učení v Praze, jakž byl někdy obmýšlel děd jeho král Vácslav II. Karel opatřil sobě k tomu již léta 1347 bullu od papeže Klimenta VI., aby učení Pražské, jakožto ústav podstatně církevní, mělo všecka práva jiných obecných učení po všech zemích církve katolické. Nyní vydal sám privilegium, jímž učení nově založenému pojistil všecka práva a svobody, kterých požívala nejslavnější dvě obecná učení toho času, Bononské ve Vlaších a Pařížské ve Francouzích (1348), povolal znamenité učence, kteří hned začali čtení ve všelikých odvětvích, a nadal je platy i později statky zemskými.
Již tehdáž byla Praha malá pro obyvatelstvo, množící se pod vládou panovníka, jenž pilně ošetřoval blahobyt obecný. K tomu mělo přibyti na tisíce studentstva z cizích zemí k novému naučnému ústavu; k tomu mínil Karel učiniti Prahu hlavním sídlem celé říše německé, jakého nebylo dotud, navykaje knížata německá, že někteří skoro stále přebývali tu, majíce své domy, jiní často přijížděli a zdržovali se při jeho dvoře. Z těch příčin rozšířil Karel hned také toho roku (1348) Prahu založením Nového města Pražského. Vystavilť zeď městskou od staroslavného Vyšehradu až k Vltavě pod Poříčím, a celé prostranství mezi ní a zdmi Staroměstskými, dotud jen sem tam obydlené, rozměřil na ulice a náměstí, kdež počalo se hned stavěti s čilostí neobyčejnou. Král byl již o rok dříve v objemu tohoto města založil dva kláštery, jeden mnichů Karmelitanů u Matky boží Sněžné, druhý slovanský již prvé zmíněný; k čemuž přišlo později ještě několik založení zvláštního významu, předně kostel svatého Karla s klášterem kanovníků řeholných sv. Augustina (1350). Téhož času počal Karel stavěti skvostné venkovské sídlo pro krále české, hrad Karlštein, ustanovený k tomu, aby v něm byly chovány nejvzácnější poklady a listiny zemské (1348).
Několik let obecného míru se všemi okolními sousedy Čech, jejž sobě zjednal Karel svou obezřelostí, napomáhalo velice ku provedení všechněch těchto a jiných jeho předsevzetí. Pokoj země byl porušen jediné soukromým záštím mezi některými pány českými a rakouskými blíž pomezí obou zemí (1351), z kterého vznikla další rozepře mezi pány z Rosenberka a nejvyšším purkrabím Pražským Vilémem z Landšteina, jenž byl rakouským poskytl pomoci. Karel musil pokárati Rosenberské dobytím a rozbořením několika tvrzí jejich (1352), než spůsobil upokojení.
Po mírných smluvách s Ludvíkem Brandenburským a ostatním domem vévod bavorských musil se bratr Karlův Jan Jindřich odříci konečně všech nároků na hrabství Tyrolské. Protož udělil jemu Karel ku konci roku 1349 za podíl markrabství moravské dědičně pod vrchní mocí koruny české, s vyjmutím knížetství Opavského, kdež panoval Mikuláš mladší, syn Mikuláše pobočního syna krále Otakara, a biskupství Olomouckého, které s velikými statky a četnými many svými zůstaveno pod bezpostřednou mocí králů. Druhému bratru svému, Vácslavovi, postoupil Karel o několik let později (1354) hrabství Lucemburského, které povýšil za vévodství.
Mezitím zemřela druhá manželka Karlova Anna, jinak Mečka (1353), a před ní již synáček, jejž porodila, jménem Vácslav, bez mála dvouletý (1351). Karel vstoupil v třetí manželství s Annou dcerou knížete Bolka Svídnického a Javorského, i ustanoven jest tudy za dědice těchto knížetství (1353). Od předešlého pak tchána svého Rudolfa falckrabí a po jeho smrti od dědiců jeho koupil Karel téhož roku dvadcet měst, městeček a hradů v hořejším Falci, čímž západní hranici panství českého pošinul až skoro ke branám říšského města Normberka.
Brzy potom odebral se Karel na některý čas do Němec, spůsobil pořádek, kde byla jaká rozepře neb jiná potřeba (1354), a nastoupil konečně cestu do Italie, aby dosáhl důstojenství císaře Římského. S velkým průvodem knížat německých i pánů českých přijel nejprvé do Mediolana, kdež panoval tehdáž Bernabo, bratranec Azzona Visconta, i přijal korunu železnou langobardskou co korunu království italského; potom byl v Římě korunován na císařství dvěma kardinály, které vyslal k tomu papež Innocentius VI. z Avignona (1355). Karel IV. nepřijel do Italie, aby se chtěl jako posledně Ludvík IV. táhnouti ku právům někdejších císařů, která již dávno neměla platnosti; protož byla cesta jeho veskrz pokojná. Toliko když se na zpátečně cestě zdržel v Pise, strhlo se proti němu zákeřnické vzbouření obyvatelů toho města. Karel však mužně se postavil k obraně, přemohl povstalé, a pokáral je odpravením sedmi předních náčelníků. V měsíci Srpnu léta 1355 přijel ponejprv slavně jakožto korunovaný císař Římský do Prahy.
Potom držel sněm všeobecný koruny české, na kterém mimo stavy zemské z Čech, z Moravy, ze Slezska, z Lužice byli přítomni také. Jan Jindřich markrabí moravský a knížata slezští jakožto již vesměs manové krále českého. Karel obnovil a potvrdil váhou císařské moci předešlé ustanovení o jednotě zemí těchto pod korunou sv. Vácslava. Potom předložil stavům českým návrh psaného zákonníka (Majestas Carolina), který vedlé důležitých nařízení o právích koruny a stavů hlavně ustanovoval řád, jímž se měli spravovati soudové zemští. Karel IV. chtěl jmenovitě pojistiti statky korunní, aby nesměly jako za minulých časů býti odcizovány od koruny. Když však stavové nechtěli se vázati na vždy v tom i v jiných ohledech, císař upustil od svého přání, a sněm svolil jen k některým důležitějším opravám v řádech soudních. Přičiněním arcibiskupa Arnošta zrušeny jsou jmenovitě tak zvané soudy boží, totiž rozsuzování vodou a železem, jakožto zvyky pověrčivé a pohanské. Přísný zákon vydán proti loupežníkům a zhoubcům zemským, aby když král promine zločinci takovému, buď stavu vysokého neb nízkého, trest a zůstaví jej při životě a statku, nicméně cti zůstal zbaven na vždy. Učiněno také opatření, aby lid poddaný docházel při soudě zemském spravedlnosti v rozepřích s pány svými; neb již tehdáž upírali mnozí poddanému právo žaloby proti vrchnosti.
Zákony tyto a takové, nad jichž vykonáváním Karel bděl se vší možnou pilností, spůsobily v Čechách pokoj obecný a bezpečnost práva, jaké nebylo jinde nikde toho času; i musí se vážnosti k zákonům, kterou spůsobil Karel, přičítati mezi jiným zvláště zlepšení stavu sedlského lidu, ježto se stalo ponenáhlým převedením skoro všechněch vesnic českých ze starého řádu na novější právo zákupní, jemuž říkali německé. Vrchnosti totiž dle vzoru novějších osad vesnických dělily také ve všech staršího původu nivy předtím společné mezi poddané, tak že každý soused měl napotom svůj statek dědičný za určité platy a povinnosti. Poddaní vykupovali si toto nové právo od vrchností, tak že se odtud právní poměry mezi nimi zakládaly na smluvách, obyčejně psaných. Poněvadž pak zákony Karla IV. zaručovaly poddaným skutečnou platnost takovýchto smluv, dála se tato proměna v poměrech sedlských od jeho času teprv rychleji a obecněji.
Po velkém sněmě koruny české odebral se Karel téhož roku 1355 do Normberka, a držel sněm říšský, na kterém předložil kurfirstům, knížatům a jiným stavům v říši německé návrh nových řádů, jmenovitě v příčině voleb králů a práv kurfirstů. Stalo se usnešení jednosvorné o všecko to větším dílem ještě na témž sněmě, ostatkem pak na sněmě rovněž tak slavném v Metzi roku 1356, a Karel vydal na to list, známý vůbec pod jménem zlaté bully, který odtud zůstal základním zákonem říše německé na několik století. I touto listinou stvrdil Karel opět staré právní poměry Čech k říši německé; ano zvláštním artikulem ustanovil, aby se synové kurfirstů a jiných knížat německých učili jazyku českému jakožto v říši vážnému a potřebnému.