Děje království českého/§. 47.
| Děje království českého Václav Vladivoj Tomek | ||
| §. 46. | §. 47. Obrat v dějinách českých od času Karlova | §. 48. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | §. 47. |
| Podtitulek: | Obrat v dějinách českých od času Karlova |
| Autor: | Václav Vladivoj Tomek |
| Zdroj: | TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 148–155. Online na Internet Archive |
| Licence: |  PD old 70 |
Převedením vlády z rukou krále Jana na syna jeho Karla a konečným nastoupením Karlovým v dědictví Přemysloviců začíná se nová doba v dějinách země české. Bylť Karel panovník tak výtečný ve svém vysokém povolání jako málo králů všech národů a časů. Chladná rozvaha pojila se v jeho duchu s ráznou odhodlaností k činům; věhlas státníka na všecko opatrného s vroucí láskou k vlasti, s myslí bohabojnou, s nadšením pro vědy a umění, se srdcem pro radost a bídu lidskou. Za ním byl čas hlubokého poklesnutí státního pořádku a blaha obecného, které zavinil jeho otec; Karel povznesl Čechy s tohoto úpadku na stupeň hmotného blahobytu a duchovního života, jakého neměly předtím nikdy; a přitom počínal sobě spůsobem tak střízlivým, že připravuje novou budoucnost, nevynášel se hrdě nad to, co bývalo před ním. Všecko, co bylo ve starodávných řádech země dobrého a zdravého, šetřil a obnovoval pečlivě; jen neduhy léčil, rozeznávaje bystrým zrakem jich původ a pramen. Hledě obnoviti moc a lesk koruny, zachovával rovněž tak svědomitě práva národu a stavů, kteří je zastupovali na předním místě. Přitom neušlo jeho pozornosti nic, co se nového plodilo a hýbalo v národě, i uměl tomu připravovati cesty k vyvíjení budoucnosti jak nejvíce možná pokojnému. Karel byl král opravce v nejčistším smyslu slova, rovněž vzdálený od násilnictví a bořičství jako od bojácnosti a úzkostlivého lpění na starém.
V době od Přemysla Otakara až do smrti krále Jana bylo hlavním pásmem vnitřní politiky v Čechách snažení panstva o přivlastnění sobě korunních statků a zase snažení koruny o nabytí jich zpět jakož i o spůsobení sobě důchodů nových, jmenovitě zřízením stavu městského. Z usilování těchto sobě protivných pošlo povstání Přemysla Otakara II. proti Vácslavovi I., záští panstva strany Boršovy a Vítkoviců proti Přemyslovi Otakarovi za jeho panování, nepokoje za mladých let Vácslava II., nepořádky za Vácslava III., za Jindřicha korutanského, za celého panování krále Jana až do vládařství Karlova. Panstvo bylo zdánlivě již u svého cíle; tu se jal Karel uvozovati nový pořádek v hospodářství koruny, a prvé než nastoupil v panství otcovské, byl od něho větší díl statků korunních již zase vybaven ze zástav a z neslušného odcizení; jiné některé vykoupil za prvních let svého panování. Že to možné bylo v tak krátkém čase, z toho souditi se dá, že musily statky tyto býti zapsány větším dílem v summách peněz nepřiměřeně malých; z čehož tím větší zisk vypadal věřitelům stavu panského, kteří jich užívali.
Hlavní podstatou korunního jmění po tomto vybavení byly v prostřednějších krajinách země hradové Křivoklát čili Hrádek ve starých lesích Zbečenských, s menšími lovčími hrady Týřovem (Angerbachem) a Žebrákem; Zvíkov na Otavě a Bezděz za Mělníkem s rozsáhlými lesy, četnými vesnicemi a městečky; blíž hranic bavorských Přimda; proti Míšni Loket, proti Slezsku Kladsko, na pomezí moravském Svojanov čili Fürstenberk a Lichtenburk, v jižních krajinách Hluboká a Protivín mimo jiných více; k tomu hrady při četných městech královských s příslušenstvím někde větším někde menším, jakož hrad Pražský a Vyšehrad, hradové ve Hradci Králové, v Žitavě, v Mostě, v Kadani, v Mělníce, v Kolíně, v Plzni, v Tachově, v Domažlicích, Písku a jinde.
Proti někdejšímu zboží knížecímu, v časích, pokud ještě zřízení župní bylo základem vší správy zemské, bylo toto jmění o mnoho skrovnější, ano i ze stavu jeho za Přemysla Otakara II. scházelo několik znamenitých hradů královských, které nyní již zůstaly v rukou soukromých; ale celkem stačilo ke změněným potřebám. Nebyloť nyní již tolik úřednictva župního, které se ze statků těchto vydržovalo, jako za starších časů. Při vyjmutí duchovenstva a vyššího panstva i jejich poddaných, při vyjmutí měst královských a německých vesnic „na království“, jak se říkalo, ze soudní moci úřadů župních ubyla největší část zaměstnání těchto úřadů. Již za času od Přemysla Otakara II. až do Vácslava III. zmenšil se počet soudů župních čili krajských tím spůsobem, že několik žup vedlé sebe postaveno pod jeden soud. Karel, jak se zdá, zřídil jich ještě menší počet, když po úplném zastavení všechněch za zlého hospodaření svého otce jal se obnovovati jejich činnost. Dle počtu krajských soudů počítalo se proto od jeho času jen 12 krajů v zemi české, jmenovaných dle nejlidnějších měst královských, která nyní byla jejich sídly, totiž kraj Kouřimský, Slanský, Žatecký, Litoměřický, Boleslavský, Hradecký, Chrudimský, Čáslavský, Bechyňský, Písecký, Prachenský a Plzenský; jiné některé rozeznávaly se ještě vždy, ale toliko z jiných ohledů, ne dle rozdělení soudního.
V době od Přemysla I. do krále Jana jednalo se některé časy o bytí a nebytí národu českého a jazyka jeho. Když se odrodila stará panovnická rodina; když se dle příkladu jejího začala šlechta dvořiti po německu; když se přistěhovalcům německým odevzdala nejlepší místa ku provozování živností městských a celé pomezí obtáhlo se pruhem rolnických osad německých, někde také i hloub v zemi byly protkány jimi krajiny české: tehdy mohlo se zdáti, že nastává kmenu slovanskému v Čechách týž osud, kterým zahlazen byl v Míšni, v Brandenburce, ve Slezsku, v Pomoří a jinde; obávání to bylo skutečně vyslovováno. Ale dvojí byly příčiny, pro které k tomu nepřišlo: jedna vzdělání větší jazyka českého proti nářečím Slovanů Polabských a Baltických, druhá mocné postavení šlechty české ve sporech jejích s korunou. Čechové měli ve 13. století vedlé učenosti latinské národní literaturu, kteráž za německou téhož času nezůstávala v ceně duchovní, ač se jí při národě na počet tolik menším nemohla rovnati četností plodů. Vedlé spisů pobožných skládaly se písně hrdinské, jako o Benešovi Hermanovu, o vítězství nad Tatary, duchem čistě národním, a starší plody téhož jarého ducha zachovávaly se v živé paměti a ve vážnosti, jak dokazuje rukopis Králodvorský, zhotovený teprv asi ku konci onoho století. Živlem německým, tlačícím se do země všelikými cestami, však také dílem i bezpostředným stýkáním se s národy vlaskými seznámili se Čechové s novějším duchem básnictví romantického, kterému staré jadrnější básnictví národní ponenáhlu ustoupilo; ale nový tento druh literatury nedošel značného rozšíření v zemi v rouše německém, nýbrž hned začal se pěstovati českým jazykem. Veliké básnické dílo o Alexandrovi Velikém z druhé polovice 13. století bylo nejskvělejším plodem novějšího tohoto básnictví.
Jazyk národní, poskytuje tímto spůsobem duchovních zábav, jakých onen čas požadoval, čině zadost duchovním potřebám, jaké onen čas znal, vydržel zápas s jazykem nově uvoděným do země tím snáze, když i zevnější příčiny k tomu napomáhaly. Šlechta, která si nějaký čas libovala v němčině k vůli královskému dvoru, odchýlila se od toho zase, když zašla ve spory s korunou, která sobě v německém měšťanstvu zrovna zjednala jednu z nejdůležitějších nových podpor svých. Nechuť k německému živlu zmáhala se při šlechtě vždy více, když měšťanstvo německé za času Otty Brandenburského a opět za prvních let po vymření Přemysloviců přímo dalo se v zápas se šlechtou, chtíc sobě vydobyti větších práv politických. Kterak to souviselo s tehdejší činností v literatuře, lze souditi z toho, že pan Záviše z Falkenšteina, dvořan nejobratnější, skládal písně české, a šlechtic neznámého již jména složil rýmovanou kroniku, jak se nyní říká, Dalemilovu, plnou výrazů nechuti k Němcům, ale také plnou pěkných naučení o pravém milování vlasti. Jisté jest, že dvůr krále Vácslava II., ač i na něm ženskou stránku spravovala německá královna Guta, byl již méně výhradně německý než za otce a děda jeho. Pohoršilo se s českým jazykem na dvoře opět za krále Jana v čase, když panstvo české bylo nejvíce za dobré s králem; ač ovšem dvůr český býval tehdáž více na toulkách než doma.
Nejvýhradnější panství provozoval jazyk německý ve městech královských. Osadníci němečtí byli prvotními pány měst; jazyk jejich zaveden byl při soudech a úřadech městských; užívalo se ho tu oustně i později také dílem v listinách vedlé obyčejnějšího posud latinského; zřídla německého práva, dle kterého se soudilo ve městech, byla větším dílem rovněž psána německy. České obyvatelstvo měst, pokud se v nich zachovalo vedlé Němců, musilo se přiučovati němčině, chtělo-li míti skrovné účastenství v konšelství a úřadech městských aneb obejíti se v úředním jednání bez právních zástupců čili řečníků. Dle úřadu městského řídila se také městská škola, řídilo se duchovenstvo v kostelích. I když během času rodilých Němců ve městech ubývalo a obyvatelstvo české přijímáním práva měšťanského se množilo, hájili Němci výhradné právo svého jazyka ve všech těchto směrech s velkou tuhostí.
Naproti tomu nepozbyl jazyk český nikdy výhradného práva svého v soudnictví zemském, jak ve krajích tak při nejvyšším soudě v Praze. Právnická mluva zachovávala se tu v celé starodávné ryzosti své při jednání oustním a veřejném, tak jak se právo zemské samo neodtrhlo nikdy od prvního původu svého slovanského. Toliko zaznamenávání písemná všelikého druhu, z kterých se během oné doby vyvinul důležitý ústav desk zemských, vedena bývala latinsky, od písařů náležejících větším dílem ke stavu duchovnímu. Nescházelo přitom aspoň soukromých písemných prací o právě zemském, jakož jest příkladem kniha starého pána z Rosenberka z první polovice 14. století.
Karel byl snad ode dvou století první panovník český, který s pravou láskou lnul k jazyku českému. Když se po jedenácti létech, strávených za mládí v cizině, vrátil do země, byla to jedna z největších jeho lítostí, že zapomněl jím mluviti, ale také veliká péče, aby se jemu naučil zase, čehož v krátkém čase dovedl tak, že mluvil i psal česky dokonale, ač se rovněž znal v latině, v němčině i v jazycích francouzském a vlaském. Pozornost jeho obrátila se i ku příbuznosti českého jazyka s druhými slovanskými, která v národu samém vždy zůstávala živá. Z toho zajisté ohledu zjednal sobě hned roku 1346, při druhé návštěvě u papeže Klimenta v Avignoně, povolení od něho, aby směl založiti klášter v Praze s liturgií v jazyku staroslovanském, jako býval někdy sv. Prokopa klášter na Sázavě, i osadil jej hned potomního roku (1347) mnichy povolanými z Charvát. Jazyk český přišel za panovníka smýšlení takového zase k vážnosti své při dvoře královském, jakkoli nezavíral nikdo méně než Karel přístupu k sobě a ku království svému příchozím z jiných zemí blízkých i dalekých; což nevyhnutedlně přinášely s sebou záměry jeho daleko sáhající. Za panování jeho začalo se tu konečně obyvatelstvo české domáhati rovného práva jazyka svého s Němci; a Karel neváhal vydati nařízení, někdy snad za pozdějších časů svého panování, aby se jazyka českého volně užívalo na radnicích městských, i aby tudyž konšely v královských městech nebývali pouzí Němci, aby proto měšťané němečtí, jakožto mezi Čechy přebývající, dávali děti své učiti jazyku českému. Při velké samosprávě, které tehdáž požívaly obce městské, nedal se zákon ten snadno a všude provésti, ale byl velikou posilou českému měšťanstvu v usilování jeho vždy snažnějším.
Za posledních králů rodu Přemyslova i potom až do času Karlova množily se pořád ještě duchovní ústavy v Čechách a tím samým také jmění duchovenstva. K šesti starodávným kapitulám v zemi přibyla ještě jedna u sv. Jiljí na Starém městě Pražském (před r. 1238) a druhá založením Karlovým (1342) u Všech Svatých na hradě Pražském. Ze starších řádů mnišských stávajících v zemi dostaly se Cistercienskému dva nové kláštery hojně nadané, ve Zlaté Koruně, založený od Přemysla Otakara II. na památku vítězství Kressenbrunnského (1260), a ve Zbraslavi od krále Vácslava II. (1292). Řád Johannitů nabyl za času Přemysla Otakara II. největšího zvelebení nadáním pánů ze Strakonic, odkudž i sídlo velikého převora čili mistra nad kommendami v Čechách nacházelo se ve Strakonicích. Když roku 1312 zrušen byl řád Templářů na koncilii Viennském, dostalo se Johannitům jeho jmění v Čechách jako všude jinde z ustanovení téhož koncilia. Rovněž tak šířila se v zemi domácí řehole křížovníků s červenou hvězdou. Ještě však více zmáhali se během 13. a 14. století tak zvaní řádové žebraví. K Dominikanům a Minoritům co nejstarším z nich přibyli za Přemysla Otakara II. ještě bratří kající řehole sv. Augustina, jimž založen první klášter u sv. Kříže na Starém městě Pražském (1256), a za Vácslava II. poustevníci řehole sv. Augustina, nejprvé u sv. Tomáše na Malé straně (1285). Z prvních sídel řeholí těchto v Praze vyšlo v krátkém čase tolik nových sborů filialných, že nebylo většího města v zemi, ve kterém by se nenacházel jeden neb také více klášterů tohoto druhu. Městský stav účastnil se sám v zakládání jich a nadáních církevních vůbec s horlivostí nemenší než jindy králové a šlechta. Ač nemáme ještě důkladného sečtení všech klášterů založených za té doby, můžeme předce říci, že se počet klášterů v Čechách od panování Vácslava I. až do nastoupení Karlova asi zdvojnásobnil. Nejnovějším založením z té doby byl klášter Kartouský u Prahy, nadaný králem Janem roku 1341.
Počet světského duchovenstva rozmnožil se té doby rovněž znamenitě následkem založení tolika nových vesnic německých a rozmnožení a rozšíření měst. Kdež nyní při obyvatelstvu pěti millionů počítáme v Čechách i s hrabstvím Kladským něco přes 1900 farních kostelů, bylo jich za času císaře Karla něco přes 2100, ač obyvatelstva nebylo snad zouplna 3 milliony.
Jmění duchovenstva, záležející jak ve statcích zemských tak v ročních platech zapsaných na zemi neb na domích, bylo velikánské. K samotnému arcibiskupství náleželo asi 400 vesnic, města Roudnice, Rokycany, Příbram, Rožmitál, Týn Horšův, Týn Bechyňský (nyní Vltavský), Řečice Červená, Štěpanov, Vyskytná, Pelhřimov, Brod český čili Biskupův, z nichž některá rovnala se velikostí a zámožností městům královským, též hradové Chýnov, Heralec, Křivsoudov, Herštein, Supíhora. Kromě starodávného domu ve hradě Pražském měli biskupové již od času krále Vácslava I. veliký dvůr biskupský nedaleko mostu na Malé straně Pražské; nejobyčejnějším letním sídlem jejich bývala Roudnice, hrad a město, kteréž posledně biskup Jan IV. Dražický zvelebil nádhernými stavbami, jmenovitě také důkladným kamenným mostem přes mocný tok Labe. Arcibiskup obklopen byl krom duchovních hodnostníků skvělým dvorem úředníků, služebníků a manů, mezi nimiž nacházeli se šlechtici vysokých rodů.
Jmění duchovenstva nesloužilo však nikdy pouze církevním účelům. Vyšší místa čili beneficia církevní bývala odměnou mužům, kteří zároveň zjednali sobě zásluhy ve službách státních neb dvorských, a sloužila tedy tím samým také ku prospěchu země. Mimo to užívali králové čeští jmění duchovenstva také ukládáním na ně berní zvláštních krom obecné berně zemské, pouze dle usnešení se sjezdem opatů a jiných větších beneficiatů; a v čas války vymáhala se přese všecky smlouvy z času někdy biskupa Ondřeje potřeba špíže a píce pro vojsko hlavně ze statků klášterů a vyššího duchovenstva vůbec. Biskup a potom arcibiskup sloužil králi mimo to ve všech potřebách válečných se znamenitou mocí vojenskou, chovanou na svých statcích. K tomu hledíc, počítávalo se jmění duchovenstva ku komoře královské v širším smyslu.
Do těchto prospěchu země ze statků duchovenstva zasahovali papežové 13. a 14. století v rozsáhlejší míře, když začali sami také ukládati na duchovenstvo české všelijaké platy pro sebe a k svým účelům, tak že mnoho peněz tím spůsobem vycházelo ze země. Nejčastěji stávalo se to vybíráním desátku pod záminkou potřeby na hájení zaslíbené země; skutečně rozmnožovali papežové takovým vymáháním peněz z rozličných zemí prostředky své ku provozování nejvyšší rozhodčí moci nad světskými panovníky.
Ale i při všech břemenech, ukládaných od králů a papežů, bylo jmění duchovních tehdáž již větší, než bylo potřeba. Hojně nadaná beneficia lákala k stavu duchovnímu již mnoho osob, nemajících žádného povolání ku kněžskému úřadu. Tučných praebend kanovnických, opatství, proboštství a podobných užívali vedlé mužů aspoň ve státní službě zasloužilých také lidé, kteří nebyli k ničemu, synkové panských rodin zvláště, zvyklí hýření ve všelikých smyslných rozkošech. Počalo to již působiti pohoršení obecného lidu a světských stavů vůbec, že zrovna vyšší duchovenstvo větším dílem vyhýbalo se všemu církevnímu zaměstnání. Ale týž duch rozšířil se na mnoze také mezi pastýři duchovními nižšího řádu, že byli méně pilni svého duchovního úřadu než dobývání jak největšího zisku z něho. Za času Karlova strhly se z toho první pohyby u veřejnosti, které vedly potom k rozhodným převratům.
V zahraničných poměrech českých jeví se za století, které předcházelo Karla, následky většího utvrzení panovnické moci po přetržení někdejších rozepří o nástupnictví a po rozmnožení důchodů korunních z nových zřídel, mohutnějším rozvíjením sil na venek, z kterého pocházelo rozšíření říše české brzy v tu brzy v onu stranu, kdež se právě kdy setkala s mdlejšími sousedy. Odpor, s kterým se potkávalo toto šíření moci české, pocházel tehdáž jako již za starších dob hlavně od říše německé, kdykoliv se moc císařů povznesla na čas ze mdloby ji svírající. Tak byla říše Otakarova rozbořena Rudolfem Habsburským, tak říše Vácslavova se rozpadla nejvíce přičiněním Albrechta I., a rovněž byl ještě králi Janovi císař Ludvík IV. hlavní překážkou v utvoření druhorozenství českého z Korutan, Krajiny, Tyrolu a Lombardie. Karel odvážil se první, vzíti břemeno řízení věcí německých na své království české, i zbavil se tím konečně překážek od Německa pocházejících při nových snahách svých o zbudování větší říše české, která odtud měla již bezpečnější základy.