Děje království českého/§. 43.
| Děje království českého Václav Vladivoj Tomek | ||
| §. 42. | §. 43. Počátky panování krále Jana. Bouře stavovské | §. 44. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | §. 43. |
| Podtitulek: | Počátky panování krále Jana. Bouře stavovské |
| Autor: | Václav Vladivoj Tomek |
| Zdroj: | TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 132–136. Online na Internet Archive |
| Licence: |  PD old 70 |
Hned po zapuzení Jindřicha korutanského svolán jest sněm panstva a rytířstva českého do Prahy, na kterém král Jan přijal ode všech přísahu věrnosti, a jakož král nového rodu vydal stavům list na stvrzení práv dotud platných, ač ne vždy zachovávaných, mezi nimi a korunou, tak totiž zejména, aby nenáleželo králi nařizovati hotovosti vojenské krom k tažení vnitř hranic země české a moravské; aby nevybíral berně leč ku korunování svému a ku provdání dcer královských v určité výšce z každého lánu neb pluhu poddaného lidu, z každého mlýna, z každého řemesla, z každé krčmy; aby šetřil dědičnosti statků panských a rytířských ve spůsobu posavadním a neosobil sobě nespravedlivých odúmrtí; aby úřadů zemských ani hradů neb statků korunních neporoučel cizincům, aniž dopouštěl, aby cizinci kupovali neb dědictvím drželi jaké statky v zemi. Po tomto usnešení byl s manželkou svou Eliškou korunován na království (1311), a uvázal se rovněž i v markrabství moravské. S vévodou rakouským Fridrichem srovnal se na osobním sjezdě ve Vídni o předešlý zápis krále Jindřicha jemu na Moravu daný, tak že zůstal Fridrichovi povinen jistou částí jeho dluhu. Hned z počátku nazval se také králem polským, na znamení, že se nemínil spustiti práva nabytého předkem svým, králem Vácslavem.
Poněvadž král byl ještě věku mladého, zůstával při něm dle přání otce jeho arcibiskup Mohučský Petr, který někdy býval proboštem Vyšehradským a kancléřem krále Vácslava II., i byl mu rádcem při správě zemské, vedlé pak něho také několik hrabat z Němec, králi rovněž od otce přidaných; což panstvo české na ten čas snášelo. Po dvou létech však, když král Jan, jmenovaný od otce náměstkem jeho v Němcích, sebral pole a strojil se s knížaty německými táhnouti císaři na pomoc proti odpůrcům jeho v Italii; zemřel císař Jindřich VII., prvé než mu pomoc tato přišla (1313), a Petr arcibiskup odebral se též do Němec za příčinou volení nového císaře. V nepřítomnosti krále i arcibiskupa vládařili nyní v Čechách druzí němečtí rádcové Janovi, přední z nich hrabata Berthold z Henneberka a Oldřich z Leuchtenberka. Král Jan ucházel se z počátku sám o císařství německé; když pak toho dosáhnouti nemohl, zasazoval se o zvolení Ludvíka vévody bavorského. Ale kurfirstové, nesrovnavše se, zvolili jedni Ludvíka, druzí Fridricha vévodu rakouského (1314); z čehož pošla válka v Němcích mezi dvěma těmito králi volenými.
Když se král konečně z Němec navrátil, žádali na něm páni čeští a moravští, aby cizí rádce své propustil, i musil tak učiniti (1315); ale panstvo nedopustilo mu hned svobodného užívání práv královských, nýbrž musil k sobě přijmouti plnomocné vládaře, kterými se spravovalo ostatní úřednictvo zemské, pana Jindřicha z Lipé v Čechách, pana Jana z Wartenberka na Moravě; čímž král se dostal pod jakýsi spůsob poručnictví. Z toho přišlo k novým nevolím a nepokojům v zemi. Již od smrti krále Vácslava nacházely se důchody korunní ve zlém stavu. Mnoho statků korunních bylo zapsáno ve dluzích, které povstaly útratami válečnými a nepořádným hospodářstvím za Vácslava III. a Jindřicha korutanského; mnohé potáhlo panstvo na sebe proti právu. Nyní začal Jindřich z Lipé, co vládař a podkomoří zároveň, platiti dluhy korunní z důchodů peněžitých z měst, z hor a z jiných zřídel takovým spůsobem, že skoro nic neodvádělo se z nich na běžné potřeby dvoru královského, a předce nespěchalo se s navrácením statků ku koruně. Jindřich byl sám jedním z předních věřitelů koruny, a pamatoval na sebe, nejen aby prvé než jiní přišel ke svému, nýbrž obohacoval se i spůsobem nepravým. On vedl nádherný dvůr, král postaven byl v nedostatku; on vše řídil, král musil poslouchati jeho. Mladý král Jan těžce to nesl jen proto, že byl náchylný k marnotratnictví. Hloub cítila to královna Eliška, jakožto nehodné snížení důstojenství královského, a Jindřich z Lipé urážel ji tím více kořením se královně Alžbětě, mladé vdově po králích Vácslavovi II. a Rudolfovi, která přebývala na věně svém ve Hradci nad Labem, odkudž nazýván Hradec Králové. Podobalo se mezi nimi ku podobnému poměru jako někdy mezi Závišem a královnou Kunigundou.
V časích zmatků, které byly v království uherském po vymření starého královského rodu Arpádova, prvé než se konečně nový král Karel Robert čili Karel I. z rodu Anjou utvrdil na trůně, byl se v části Uher od Dunaje až k Tatrám, v krajinách někdejší říše Rostislavovy a Svatoplukovy, zmohl mocný župan Matěj Trenčanský k panství na ten čas docela nezávislému, a zmocnil se také některých hradů v sousední Moravě. Pan Jindřich z Lipé ve jménu krále Jana zdvihl válku proti němu, oblehl s mladým králem hrad jeho Holič, a porazil Matěje Trenčanského v bitvě, když přitáhl svým na pomoc. Musil se skloniti k míru, a navrátiti, čeho se zmocnil bez práva.
Sotva však že se král Jan s Jindřichem Lipským vrátil z tohoto tažení, dosáhla nevole manželů královských proti hrdému pánu nejvyššího stupně, když Jindřich z Lipé a královna Hradecká Alžběta beze všeho tázání krále a královny provdali nejmladší dceru Vácslava II. z Alžběty, jménem Anešku, za Jindřicha kníže Javorské ve Slezsku a jemu za věno upsali Hradec Králové. Pro tento skutek dal Jan Jindřicha z Lipé z nenadání zajmouti a uvězniti na hradě Týřově (1315). Z toho však pošlo nové vzbouření panstva proti králi, podobně jako někdy pro zajetí Záviše z Falkenšteina. Všickni přátelé a příbuzní Jindřicha z Lipé povstali: páni z Lichtenburka a z Ronova, z Dubé, z Housky, z Liběšic a všecko jiné jejich přátelstvo, přední z jiných rodů pan Jan z Wartenberka a Vilém z Landšteina. Krále a královny přidrželi se pan Vilém Zajíc z Waldeka, Petr z Rosenberka a jiných více; a však moc jejich nepostačovala, i musil král přivolati sobě na pomoc arcibiskupa Mohučského a Baldwina arcibiskupa Trierského, kterýž byl bratr otce jeho, císaře Jindřicha. Ti přijevše do Prahy, učinili pokojné narovnání. Král Jan propustil Jindřicha z Lipé z vězení pod jistým zaručením jiných několika pánů a na ten spůsob, že se do jistého času měla státi umluva o navrácení hradů korunních, které se králi zadržovaly bezprávně (1316).
Ale umluva tato se nestala. Král, jenž toho roku žádán byl od krále německého Ludvíka za pomoc, když na něj mocně dotíral Fridrich rakouský ve Švábích, zůstavil na čas nepřítomnosti své v zemi Petra arcibiskupa za svého náměstka; kterýžto však měl velké protivenství od pánů strany odbojné, až konečně odjel z Čech (1317) a odevzdal vládu královně Elišce. Proti ní se Jindřich z Lipé a stoupenci jeho vzbouřili opět, tak že přišlo ke zjevné válce. Královna v nesnázích objednala sobě něco žoldnéřů z ciziny k sesílení pánů sobě věrných, aby snáze přemohla bouři; ale protivná strana byla mocnější. Eliška, odebravši se na hrad Loketský, volala snažně manžela svého do země; kterýž konečně přišel s větší vojenskou mocí, sebranou rovněž v cizině. Tam dali se k němu nalézti pánové věrní, jakož zejména pan Vilém Zajíc i také biskup Pražský Jan Dražický, slibovali mu pomoc svou, ale prosili ho, aby žoldnéře cizí poslal pryč, poněvadž byli v nenáviděné paměti od času Otty Brandenburského i Jindřicha korutanského. Král však neposlechl této rady; táhl se žoldnéři německými do Prahy, a málo se zdržev, počal pleniti statky pánů sobě protivných a dobývati zámků jejich. Tu odpadli od něho i ti, kteří jemu posud byli příchylni; sám Vilém Zajíc, též Petr z Rosenberka opustili stranu královu; neb vidělo se jim, že směřuje proti národním svobodám a zřízení zemskému; i v obecném lidu rozšířil se hlas, že chce král všechny Čechy vyhnati ze země a osaditi ji Němci.
Všichni téměř páni a rytíři v Čechách i na Moravě učinili jednotu proti králi, a zapsali se spolu na hradě Zvíkově, kterýž byl v držení Petra z Rosenberka (1318). V Moravě sebrali veliké vojsko, a umluvili se tajně i s Fridrichem rakouským; vzali pomoc od něho, a slíbili mu, jestli že by se král Jan smířiti s nimi nechtěl, že buď některého z bratří Fridrichových nebo zase Jindřicha korutanského přijmou za krále. Král Jan vtrhnul s vojskem svým do Moravy, oni však v Brně jej oblehli, i musil žádati za příměří. Tu jednal s pány o pokoj. Ale když kladli mu za výminku, aby i s Fridrichem rakouským učinil pokoj, jejž nazývali Římským králem; přetrhnul jednání, odešel pod příměřím z Brna, a obrátil se zpátky do Čech. Tam pan Vilém Zajíc porazil vojsko jeho německé mezi Žatcem a Křivoklátem. Král obrátil se nyní o pomoc ku králi Ludvíkovi, o jehož vlastní věc jednalo se již. Nebo kdyby se Čechy byly dostaly knížeti jemu protivnému, byl by musil i v Němcích podlehnouti straně rakouské. Jemu podařilo se pohnouti pány české k novému vyjednávání prostřednictvím jeho na sněmě položeném v Domažlicích. Tam stalo se narovnání, však tak, že páni podrželi hrady a statky korunní jak posud, a král musil i úřady zemské navrátiti svým protivníkům mezi nimi; pan Jindřich z Lipé stal se opět podkomořím.
Od té chvíle dovedli páni této strany získati sobě přízeň krále Jana hověním jeho marnotratnosti a jiným zlým náchylnostem. Pan Jindřich z Lipé a přátelé jeho užívali sice korunních statků pro sebe jako předtím, ale králi byli nápomocni v dobývání sobě příjmů na útraty jiných stavů, totiž vydíráním peněz na měšťanstvu a duchovenstvu všelikou libovolí a násilím. Přitom zlehčovali mu jeho manželku; přimlouvali mu, aby se nespravoval tolik radou ženskou, a sváděli jej k pustému živobytí. Král s nimi hrával v kostky, opíjel se, lál a dopouštěl láti sobě, toulal se nočního času po krčmách a hampeyzích, dával v kostele pohoršení neslušným chováním, a rozhazoval jmění korunní podobně jako někdy Vácslav III. v podobném zavedení. Když jej páni takto sobě oblomili, namluvili mu, že královna Eliška chce jej zbaviti panství a v dorozumění s panem Vilémem Zajícem a jinými pány jí příchylnými vyvolati za krále synáčka svého, tehdáž tříletého, Vácslava. Král, jako třeštěný, jel hned do Lokte, kdež Eliška té chvíle přebývala, zmocnil se hradu, a kázal královně odebrati se na Mělník, kdež jí zanechal o samotě; dítky pak, ještě malé, od ní vzal, a Vácslavka tříletého dal zavříti s dvěma chůvama do tmavé věže na hradě Loketském a chovati tam po celé dva měsíce (1319).
Z této příhody strhla se ještě jednou bouře v zemi. Tentokrát vzchopili se Pražané Staroměstští, chtíce hledati pomoci proti útiskům, které trpěli od krále. Všichni znamenitější rodové ve městě smířili se o své časté rozepře mezi sebou, smluvili se s pány, kterým ještě záleželo na obecném dobrém, jakož s Vilémem Zajícem a s Petrem z Rosenberka, a pozvali královnu Elišku z Mělníka, aby vzala čestnější příbytek v jejich městě. Jak medle král o tom slyšel, zdržuje se tu chvíli v Brně, vrátil se do Čech, sebral vojenskou moc pomocí Jindřicha z Lipé a strany jeho, také Alžběty královny Hradecké, s kterou jej Jindřich z Lipé spřátelil, a jal se páliti okolí Pražské, potom i dobývati města útokem. Měšťané brzy mezi sebou se nepohodli; někteří z předních vyšli z města, a spolčili se s králem; nicméně bylo město bráněno udatně panem Vilémem Zajícem a potom také Petrem Rosenberským, až stalo se jisté narovnání mezi králem, městem i královnou; jehožto však král Jan potom nezdržel, a pokutoval měšťany horšími útisky než prvé.