Děje království českého/§. 42.
| Děje království českého Václav Vladivoj Tomek | ||
| §. 41. | §. 42. Jindřich korutanský | §. 43. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | §. 42. |
| Podtitulek: | Jindřich korutanský |
| Autor: | Václav Vladivoj Tomek |
| Zdroj: | TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 129–132. Online na Internet Archive |
| Licence: |  PD old 70 |
Po smrti Rudolfa větší počet šlechty české nechtěl nic slyšeti o umluvách s králem Albrechtem, od něho samého prvé porušených, dle kterých byl by měl nyní nastoupiti v království české druhý syn jeho Fridrich vévoda rakouský. Nyní chýlilo se všecko více k šetření práv ženského příbuzenstva starého královského rodu. Anna manželka Jindřicha korutanského nazývána pravou dědičkou trůnu. Když některá strana v panstvu a ještě více v měšťanstvu německém, které chtělo také již míti hlas při volení krále, nicméně zastávala se práv domu rakouského, strhly se kyselosti větší než při volbě roku předešlého. Hlava této strany, Tobiáš z Bechyně, byl zabit v samém shromáždění panstva, když některé protivníky své příliš popudil oušklebnými narážkami na předešlý královský rod, na sedlský prý jeho původ. Jindřich korutanský byl konečně zvolen, a přijev do Čech, v panství se uvázal.
Král Albrecht hned opět zdvihl válku, a synu jeho Fridrichovi podařilo se stavy moravské odtrhnouti od českých, tak že jeho přijali za pána. S dvou stran vtrhli opět do Čech; ale páni čeští statečně zemi hájili. Nadarmo obléhal Albrecht nejprvé Kolín, potom Kutnouhoru, kterou opět, jako někdy za krále Vácslava, hájil pan Jindřich z Lipé s Janem z Wartenberka. Nic nepořídiv, vložil císař vojsko své, nejvíce ze Šváb sebrané, na zimu do některých měst královských, jichžto v držení byla Alžběta vdova Rudolfova, obdrževši je ode dvou manželů svých u věno; sám pak odebral se ze země, aby k budoucímu roku učinil mocnější přípravy. Věnná tato města byla Hradec, Jaroměř, Chrudim a Polička. Jako v jiných městech královských, tak i v nich vládli konšelé a měšťané němečtí, kteříž rádi drželi s králem německým. Posádky tyto provozovaly loupežné výpady do okolních krajin, bývaly však také krvavě stihány od pánů a rytířů z blízkého sousedství. Když se však strojilo k většímu zápasu na budoucí jaro, zabit jest nenadále král Albrecht ve Šveycařích od synovce svého Jana (1308), jemuž dlouho nechtěl vydati dědictví po otci jeho. Tu musil vévoda Fridrich zanechati dalšího usilování o království české, a smluvil se s Jindřichem korutanským toliko o náhradu za útraty válečné, ve kteréž jsou jemu zastavena některá města na Moravě.
Nový král český Jindřich byl však člověk slabého ducha a k panování nad Čechy v mimořádných okolnostech tehdejších dokonce nedostatečný. Jsa přílišný milovník pohodlí, neuměl stran mezi stavy, ještě na sebe rozezlených, uvésti v pokoj, a sám sobě zjednati vážnost; přitom pak byl příliš povolný ke všem, kteří sobě přičítali zásluhy o jeho povýšení na trůn a žádali za to náhrady a odměny, tak že jemu brzy nestačily důchody k zapravení všech potřeb. Brzy vypuklo záští mezi panstvem a německými měšťany v městech královských, kteřížto chtěli mermomocí nabyti téhož práva jako šlechta ve společných záležitostech země. Toho chtěli dosíci násilným skutkem. Někteří z nejpřednějších rodů měšťanských v Praze a v Kutnéhoře spikli se tajně, a jedné noci zajali některé z nejpřednějších pánů zemských, mezi nimiž i pana Jindřicha z Lipé, tehdy královského podkomoří (1309), jedny v Praze, druhé v klášteře Sedleckém u Hory; drželi je v těsné vazbě, a nepropustili dříve, až svolili k jejich žádostem ve jménu celého panstva, ano i syny a dcery své zaslíbili dětem měšťanským v manželství. Darmo žalovalo panstvo králi na toto veřejné násilí; on nevěděl, s kterou stranou by měl držeti. Ale měšťané, jsouce sami mezi sebou nesvorní, když každému z nich ještě více záleželo na vlastním jeho zisku než na prospěchu celého stavu, dali se brzy podejíti od pánů, tak že zajaté konečně propustili, ale sliby vynucené nejsou jim zdržány. Pan Jindřich z Lipé, sotva že vybaven byl z vazby, sebral vojenskou moc se svými přátely, zmocnil se nenadále měst Pražských, k čemuž jemu někteří měšťané sami byli nápomocni, a vyhnal nejhrdější německé rodiny z města. Potom vylákal samého krále z hradu Pražského na Staré město, osadil hrad svým lidem, a vykonával nejvyšší moc s druhými úředníky zemskými, po králi skoro v ničem se neohlížeje. Z nehodného tohoto stavu vybavil se Jindřich prostřednictvím vévody bavorského Otty a Eberharda hraběte Wirtemberského, kteří k jeho žádosti osobně přijeli do Prahy a zjednali narovnání mezi ním a pány, kterého však král nezdržel. Jak medle totiž byl mu zase navrácen hrad Pražský, osadil jej proti slovu danému cizími žoldnéři z Míšně, kterých sobě vyžádal od markrabí míšenského Fridricha, a provozoval jimi všelijakou libovůli.
Tím popudil proti sobě panstvo i obecný lid, kterému se od žoldnéřů cizích dalo veliké příkoří. Přední osoby ze stavů začaly se rozmýšleti o nové osazení trůnu, i obracely v tom ohledu zření své k Elišce, mladší sestře královny Anny, panně spanilé, tehdáž 18leté, která, nadána jsouc rozumem nevšedním, prohlížela zlý stav věcí a těžce jej nesla, Páni Jindřichovi protivní usnesli se podati koruny české s její rukou synu tehdejšího krále německého Jindřicha VII. z Lucemburka, Janovi. Konrad opat Zbraslavský odebral se nejprvé v tajném poselství ku králi německému, který dotud dle příkladu předchůdce svého Albrechta tvářil se, jakoby jemu náleželo udělovati království české v léno, a Jindřicha korutanského za krále neuznával, ano zavřel i smlouvu s Fridrichem rakouským, kterou jemu zapsal Moravu v jisté summě peněz; k žádosti stavů však, když se naň obrátili, brzy přistoupil.
Jindřich korutanský, zvěděv o těchto umluvách, povolal sobě ku posile do Čech ještě více žoldnéřů cizích z vlastní své země korutanské a z Bavor, kteříž loupili a nesmyslně trýznili lid sedlský v okolí Pražském a rozmnožovali tím jen obecnou nenávist proti králi. Také chtěl Elišku provdati za jakéhos pána z Bergova; čemuž když se protivila, jakožto manželství pro dceru královskou nerovnému, nehodně s ní nakládal, chovaje ji jako v podruží v domě na Starém městě Pražském. Tu však odvedl Elišku z Prahy pan Jan z Wartenberka, aby byla zachráněna od horšího nátisku, a odevzdal ji ochraně měšťanů Nimburských (1310), jejichž město bylo vysazeno od otce jejího, krále Vácslava. Nedlouho potom páni podruhé obsadili města Pražská, a obléhali krále na samém hradě, ač darmo. Konečně sešli se na sněm do Prahy, ku kterémuž potáhli také měšťany Pražské své strany a z jiných několika měst, a vypravili slavné poselství ku králi Jindřichovi, žádajíce ve jménu vší země za to, co již skrze Konrada opata bylo namluveno. Dle přání jeho dovezli potom Elišku slavně do Speyra, kdež oddána jest Janovi, teprv čtrnáctiletému, král pak tudíž udělil synu svému léna země české dle starého obyčeje. Po vykonané slavnosti Jindřich VII. táhl do Italie ku přijetí koruny císařské, syna pak vypravil s vojskem a s pány českými, aby si království dobyl proti Jindřichovi korutanskému.
Nežli se páni s novým králem vrátili do země, byl sobě Jindřich korutanský povolal na pomoc Fridricha markrabí míšenského, s větším počtem žoldnéřů, a zmocnil se města Pražského zradou měštanů pánům protivných. Nejpřednější německé rodiny, které prvé byly z města vyhnány, navrátily se zase, a zmocnivše se vlády ve městě, mstily se nad svými nepřátely. Též žoldnéři němečtí dovolovali si všeliké násilí a loupeže. Páni a vojsko krále Jana, jimž zlá novina tato byla přinesena na cestě, minuli Prahu a obléhali nejprve Kolín, potom Kutnouhoru, nemohše pak ani jednoho ani druhého města přivésti hned ke vzdání, obrátili se již za studeného počasí konečně ku Praze, a oblehli Staré město. Tu se srozuměli se stranou ve městě jim příchylnou, a měšťané z vnitřka i vojsko královo z venčí udeřili na bránu u sv. Františka, dobyli jí, a král Jan vešel tudy se vším vojskem svým do města. Žoldnéři Jindřichovi utekli na hrad Pražský, a však Jindřich, vida nezbytí, dal se ve smlouvání, opustil hrad času nočního, a odjel ze země.