Děje království českého/§. 18.
| Děje království českého Václav Vladivoj Tomek | ||
| §. 17. | §. 18. Vratislav II. (král Vratislav I.) | §. 19. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | §. 18. |
| Podtitulek: | Vratislav II. (král Vratislav I.) |
| Autor: | Václav Vladivoj Tomek |
| Zdroj: | TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 48–52. Online na Internet Archive |
| Licence: |  PD old 70 |
Vratislav II., bratr Spytihněvův, nastoupil nyní na stolici knížecí v Čechách, Moravu rozděliv dvěma bratřím svým; Brno dal Konradovi, Olomouc Ottovi. Třetí bratr, Jaromír, studoval mezitím v cizině, a připravoval se k stavu kněžskému, ač bez mnohé chuti. Jsa mladík bujný, raději by byl měl boje a lovy nežli modlení, i chtěl konečně zůstati v stavu světském a též jako druzí bratří svůj podíl míti. Tedy se protivoval velmi, když mu chtěli oholiti krásné vousy jeho a odíti jej dle řádu duchovenstva. Konečně jej přiměl bratr jeho Vratislav předce, že ministroval biskupu Šebířovi a při mši četl evangelium; ale brzy ho zase vše omrzelo, i odešel ve hněvu s bratrem do Polska.
Kníže Vratislav spůsobil toho času zvláštní biskupství v Olomouci, a oddělil Moravu od dioecezí české (1062), biskup pak Pražský Šebíř o několik let později zemřel (1067). Tu poslali knížata moravští pro bratra Jaromíra do Polska, aby se vrátil do země, a přivedli jej do Prahy, prosíce Vratislava, aby jej učinil biskupem; neb již změnil svůj úmysl, a chtěl býti knězem. Ale nyní počal se Vratislav zdráhati, a vymlouval se, že jmenovati biskupa není věc jeho, nýbrž přináleží celé zemi na sněmě. Toho času chystal se právě k válce s Polany, s nimiž byly rozepře jakés o meze. Tedy držel sněm v ležení vojenském v poli u Dobenína blíž Náchoda, kdež byla jedna z bran zemských přes hory do Slezska (1068). Tu sedě na stolici své knížecí, po stranách maje bratry Konrada a Ottu knížata moravská i jiné nejvyšší, naproti sobě pak župany a pány i duchovní, za nimiž stáli kolem druzí vládykové a zemané i všechen lid k výpravě vojenské sebraný, jal se volati z prostředka shromážděných Lanzona, probošta Litoměřického, Němce, i podával jemu prsten a berlu na znamení, že jeho chce míti biskupem.
To vidouce páni a vládykové, neschválili volení hlasy svými, nýbrž hlasitě všichni reptali. Kojata, syn Všeborův, přední mezi župany, jal se mluviti ku knížeti Ottovi, jenž byl vedlé něho: „Co tu stojíš, jako špalek, a nezastáváš bratra? nevidíš-li, kterak syna knížecího odstrkuje, a cizince, jenž otrhaný přišel do této země, sází na biskupskou stolici? Však ruší-li kníže náš přísahu otce svého, neučiníme aspoň my z otců svých křivopřísežníků před tváří Boží. Podstoupímeť raději cokoli, než bychom k jmenování Němce tohoto svolili.“ Tak mluvil též Smil Božejovic, župan Žatecký. Ti dva vzali konečně Konrada, Ottu a Jaromíra za ruce, a odešli s nimi z tábora; za nimiž hned větší počet lidu, vznešených i nízkých, zdvihše se, položili se zbrojně u Opočna. Toho se uleknuv Vratislav, vrátil se spěšně do Prahy, a psal bratřím, že chce svoliti, aby Jaromír byl biskupem; i poslal jej do Mohuče k arcibiskupovi, aby přijal svěcení. Kojata však a Smil musili před hněvem jeho utéci ze země.
Jaromír, nastoupiv ve biskupské důstojenství, byl dosti horlivý ve službách božích, také štědrý ke chudým, a zvláště k mladému duchovenstvu; přitom však zůstával vždy náruživým a lehkomyslným. Strhla se brzy rozepře mezi ním a biskupem Olomouckým o některé statky jednoho i druhého biskupství, jmenovitě o hrad Podivín na Moravě. Tu Jaromír jeda do Olomouce, vešel s velikým průvodem svých lidí do domu biskupova, potupil a zbil jej, statků pak, o něž se přeli, zmocnil se násilně. Z toho rozhněvav se kníže Vratislav, kterýž více přál biskupu Olomouckému, žaloval Jaromíra u papeže i vyslal papež Alexander II. legata svého do Prahy, aby rozsoudil mezi biskupy; kterýž přišed se slávou předtím v Čechách u kněze nevídanou, s velikou přísností počal vystupovati proti Jaromírovi; když pak nechtěl se jemu podrobiti, namítaje, že měl prvé žalován býti u arcibiskupa svého v Mohuči a ne přímo u papeže; ssadil jej s biskupství, a kázal jej zbaviti všech příjmů, pokud by ze skutku svého neodpověděl před stolicí papežskou samou v Římě (1071).
Prvé než tato rozepře se skoncovala, stal se papežem Římským mohutný Řehoř VII. Jaromír, u velké nouzi jsa postaven, musil se podrobiti cestě do Říma i poddati se výroku jeho. Tu dosáhl milosti, a byl k biskupství svému zase navrácen, rozepře pak o statky k dalšímu času odložena. Avšak Jaromír, vrátiv se do Čech, hned zase biskupu Olomouckému statky vzal, a sám se v ně uvázal, až konečně vyšel rozsudek od papeže, aby se o ně rozdělili rovným dílem (1075).
Mezi těmito různicemi v Čechách byly veliké bouře v říši německé, kdež proti mladému králi Jindřichovi IV., synu a nástupci Jindřicha III., vzbouřili se nejprv Sasové, rozdrážděni byvše od něho libovolnými útisky a prostopášnostmi, potom pak zdvihli se i mnozí knížata němečtí, hledíce zlehčiti moc královskou. Kníže český Vratislav poskytl Jindřichovi IV. pomoci u velkých nesnázích jeho, začež slíbil mu král uděliti léna na Míšeň a Lužici, kteréžto země měly býti odňaty markrabí Ekbertovi pro účastenství v odboji. Čechové bojovali u vojště Jindřichově zejména v bitvě na Unstrutě v Durynsku (1075), kdež se mu podařilo Sasy poraziti na hlavu. Avšak již téhož času vypukla velká rozepře mezi Jindřichem IV. a papežem Řehořem, začátek dlouhých potomních sporů mezi císaři a papeži, které čím dál tím více napomáhaly k otřesení tehdejší jednoty a moci Německa. Kníže Vratislav uměl sporů těchto dobře užiti k utvrzení samostatnosti a rozmnožení moci české. Když větší počet knížat německých s papežem se spojil k novému a většímu odporu proti králi, Vratislav vešel s králem v nové smlouvy, i dal sobě slíbiti od něho také markrabství rakouské. Ovšem neměl císař dost moci, aby byl mohl dostáti svým slibům. Vratislav dosáhl ze slíbených zemí jen tolika, kolik dobyl sám svou zbraní, totiž hořejší Lužice, čili krajin Nisské a Budišinské v zemi někdejších Milčanů, ku které tehdy náležely také končiny nynějších Čech u Reichenberka a Rumburka, též malé části Míšně při Labi za horami Krušnými. Roku 1081 účastnilo se 300 bojovníků českých vedením zjezdilého rytíře Wiprechta z Grojska v dobývání Říma, i byli mezi nejprvnějšími, kteří útokem zlezli hradby městské. Vratislav dal Wiprechtovi za tento udatný skutek dceru svou Jitku za manželku, a s ní dobyté krajiny lužické v léno. Co Jindřich IV. bojoval dále ve Vlaších, Vratislav porazil markrabí rakouského Leopolda II. v bitvě u Mailberka v jeho zemi (1082).
Za důležité pomoci tyto poctil jej Jindřich IV. pro osobu jeho názvem krále (1086), i dal sobě Vratislav korunu královskou postaviti na hlavu se slávou velikou v Praze. Za půjčku 4000 hřiven stříbra, které poskytl Jindřichovi, odřekl se král německý také poplatku z Čech, který se dosud odváděl od času sv. Vácslava, a všeliká povinnost knížat českých ku králům německým měla býti napotom, při jízdách do Říma pomáhati 300 oděnci, tak jak byl Vratislav pomáhal Jindřichovi. Zdá se pak, že Vratislav, ne-li již některý předek jeho, obdržel také dědičné důstojenství číšnictví říšského, v jehož držení nacházíme jmenovitě hned syna jeho Vladislava, s kterýmžto důstojenstvím spojeno bylo obzvláštní účastenství ve volbách králů německých. Panovníci čeští, kteří do těch dob měli jen jistou povinnost k říši německé, od tohoto času požívali v ní také jistého práva. Toho času učinil Jindřich IV. také biskupa Jaromíra (jinak Gebharta), bratra Vratislavova, svým nejvyšším kancléřem v říši, a dle přání jeho svolil Vratislav po smrti tehdejšího biskupa Olomouckého, aby dioecezí Olomoucká zase přivtělena byla ku Pražské, tak že Jaromír biskupoval jako předkové jeho v Čechách i na Moravě.
Spojení toto trvalo však jen krátkou chvíli. Král Vratislav, rozmrzev se brzy znova na Jaromíra, dosadil již zase zvláštního biskupa v Olomouci, a odtud zůstalo církevní rozdělení Moravy od Čech po všechny časy. Jaromír, v rozbroji s bratrem odšed ze země, zemřel po krátce v Uhřích (1090).
Nedlouho potom povstaly nové různice v knížecím rodě následkem smrti knížete Otty, když vdova po něm Eufemia s dětmi svými odevzdala se v ochranu, ne krále Vratislava, nýbrž Konrada, knížete Brněnského. Tím byl Vratislav popuzen ke hněvu proti Konradovi, a přitom podněcoval jej zvláště Zderad, milec jeho. Vratislav zdvihnuv válku proti bratrovi, dobyl nejprv Olomouce, vypudil děti Ottovy odtud, potom pak oblehl Konrada samého v Brně (1092). Tu se zběhly nové rozbroje skrze Zderada mezi králem a synem jeho Břetislavem.
Bylť Břetislav před několika léty poslán od otce svého do Míšně proti Sasům. Na té výpravě jednoho dne pro veliké parno koupal se v řece, nedbaje na výstrahu starších pánů ve vojště, a v tom Sasové přitrhše, udeřili na vojsko české; kteréž sice nepřítele přemohlo, ale se ztrátou velikou na lidech, bez kteréž byl by Břetislav snadno mohl upadnouti v zajetí. Tedy když král kladl vojsko okolo Brna a vůdcům rozličným vykazoval místa, kde by kdo měl státi, Zderad uštěpačně prohodil před Břetislavem i druhými pány: „Prosím, králi, rač syna svého postaviti při řece, která tuto teče, aby se zase mohl koupati dle libosti.“ Z toho pohanění Břetislav rozzlobiv se, pobádán jest nad to soudruhy svými, aby se pomstil na Zderadovi. Tedy druhého dne povolav Zderada k sobě, jel jemu vstříc na koni, a v poli začal mu ostře vytýkati; v tom vrhnul jemu svou rukavici do očí; a když koně svého obrátil od něho, sluhové jeho vyskočivše, Zderada zabili. Z toho se strhlo veliké pobouření v táboře, jako ondy u Dobenína, když měl Jaromír nebýti biskupem; neb nikdo Zderada nemiloval, než sám jediný král, kterýž proto na syna velice se rozhněval; četná strana v táboře však přidala se proti němu k synu. Tu vyšla z Brna kněžna Wilburka, manželka Konradova, a prosila předně o milost muži svému tak snažně a s tolikými slzami, až obměkčila srdce královo, kterýž pak i synu svému odpustil a smířil se s ním.
Ale Břetislav, jsa mladík lehkomyslný, nevěřil, žeby smíření otce bylo upřímné, vždy se obávaje, že chce pomstu svou odložiti toliko ku příhodnějšímu času; a v tom jej potvrzovali opět druhové jeho, synkové panských rodů, kteří se jemu hleděli zalíbiti všelijak, co budoucímu knížeti. S nimi shromáždil se po výpravě moravské ve Hradci nad Labem, a zdvihl se odtud ku Praze, chtěje udeřiti na otce. Opět stalo se narovnání mezi otcem a synem; ale zištní přátelé Břetislavovi, majíce strach o sebe, ponukli jej potřetí k odboji a konečně k odjezdu s nimi ze země. V počtu 200 mužů dostali příbytek v Uhřích u Trenčína, Břetislav pak sám při dvoře krále uherského Ladislava Svatého.
Prvé než co dalšího pošlo z tohoto spiknutí, přišel král Vratislav o život, spadnuv s koně na honbě (1092), i pohřben v kostele sv. Petra na Vyšehradě, kdež byl založil kapitulu bohatou.
Král Vratislav hned na počátku svého panování napravil křivdu bratra svého Spytihněva proti mnichům slovanským v klášteře sv. Prokopa, povolav je opět z Uher, kamž se byli obrátili. Nový opat jejich Božetěch, umělec v malování obrazů krásných i řezání podobizen ze dřeva, též i dlabání z kamene, byl zvláštním jeho oblíbencem. Ano tak velice zalíbil sobě Vratislav ve slovanských řádech kostelních, že se obrátil s prosbou ku papeži Řehořovi VII., ještě pokud nebyl jeho nepřítelem, aby jazyk slovanský vůbec schválil, by v něm směly služby boží konány býti v Čechách. Ale ve změněných již okolnostech toho času nepovolil toho papež.