Děje království českého/§. 16.
| Děje království českého Václav Vladivoj Tomek | ||
| §. 15. | §. 16. Břetislav I. | §. 17. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | §. 16. |
| Podtitulek: | Břetislav I. |
| Autor: | Václav Vladivoj Tomek |
| Zdroj: | TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 45–47. Online na Internet Archive |
| Licence: |  PD old 70 |
Nastoupení Břetislava I. na stolec knížecí stalo se v pohnutlivém výjevu. Strýc jeho Jaromír, zbavený zraku, na zprávu o smrti nevlídného bratra svého přijel ihned z Lysé do Prahy, a slzami skropiv jeho tělo položené v kostele u sv. Jiří, vedl sám Břetislava za ruku k starodávné stolici kamenné, stojící uprostřed hradu v místech nynějšího kostela sv. Víta, a posadil jej na ni. Tu představil jemu přednější velmože z Municů, Těptoviců a jiných slavných rodů, jakož ty, v něž by se mohl důvěřovati; naproti tomu vystříhal jej od Vršoviců, jakožto úhlavních nepřátel rodu knížecího, přičítaje jim hlavní příčinu všech rozepří mezi bratřími, nejprvé Boleslavem III. a jimi oběma druhými, potom mezi ním a Oldřichem. Z toho zarputiv se hrdý Kochan, starosta rodu Vršovského, asi po roce zjednal vrahy na Jaromíra, kteříž jej zabili; za to však v pokutu sám také sešel smrtí ukrutnou.
V čas nastoupení Břetislava nacházelo se Polsko ještě ve mnohem horších rozbrojích než po smrti Boleslava Chrabrého, když po úmrtí knížete Mečislava II. (1034) jediný syn jeho Kazimír vypuzen byl s matkou Němkyní ze země, a velmoži uvázali se v panství ten zde ten onde nad částmi země, potom pak zdvihl se lid obecný proti pánům, pohanstvo proti křesťanstvu až do rozpuštění všelikých řádů společenských. Těch zmatků mínil užiti Břetislav k obnovení velikosti říše české, jak byla za dědů jeho. Tedy zdvihnuv válku proti Polanům, s rychlostí neslýchanou opanoval celé Slezsko a Malopolsko, jakž nyní nazývala se již země Krakovská, vzal Krakov útokem a spálil jej, zmocniv se pokladů velikých, nahromaděných tu od Boleslava Chrabrého. Odtud vtrhnul do staré čili Velké Polsky, a dobyl samého hlavního sídla Hnězdna, kdež leželi pohřbeni ostatkové sv. Vojtěcha. Čechové, krom jiných pokladů zde vzatých, zahořeli dychtivostí, aby tělo slavného svého patrona odnesli a navrátili do vlasti. Ale biskup Šebíř (Severus), kterýž byl spolu ve vojště, nedopustil toho prvé učiniti, leč po náležitém pokání ze všeho, čím otcové jejich hněvali svatého biskupa. Tedy postilo se vojsko tři dni, a potom kníže a biskup dali provolati zákony na odřeknutí se všeho pohanství a zachovávání všech církevních řádů, o které darmo byl usiloval sv. Vojtěch. Nyní teprv biskup vyzdvihl svaté tělo z hrobu pod velkým oltářem a hned potom nastoupeno zpátečně tažení. Neb zatím nebezpečenství s jiné strany přinutilo kníže ustati na vítězné dráze.
Když totiž Břetislav meškal v Polsku, zemřel právě císař Konrad II.; nástupce pak jeho Jindřich III. vší silou hleděl zabrániti vznik nové mocné říše západoslovanské, ku kterému směřovaly výboje Břetislavovy. Tedy ujav se zapuzeného knížete polského Kazimíra, hrozil vtrhnutím do Čech. Břetislav zdržel jej z toho vypravením devítiletého syna svého Spytihněva ke dvoru císařskému co rukojmě pokojného narovnání; i spěchal s vojskem zpět k obraně své země. Všecko obyvatelstvo Prahy vyšlo jemu vstříc, když táhl slavně do města s drahou a skvostnou kořistí, sám s biskupem Šebířem nesa tělo sv. Vojtěcha na ramenou; za nimiž šli s jinými drahými ostatky opatové a arciprištové; kněží s křížem velkým ze zlata ryzího, jejž dal Boleslav Chrabrý učiniti, sám sebe třikrát zlatem převáživ, dále s klenoty ze zlata a s drahými kameny i jiná kořist na vozích, konečně zástup Polanů urozených, kteříž byli zajati (1039, 25. Srpna).
Narovnání s císařem německým nezdařilo se, když Jindřich III. žádal za přední výminku, aby se kníže český odřekl všech zemí dobytých v Polsku. Břetislav nechtěl se tomu podvoliti, upíraje císaři německému všelikého práva vkládání se do věcí českých krom vybírání starodávného poplatku 120 volů a 500 hřiven stříbra.
Tedy strhla se válka. Císař se dvěma vojsky vtrhnul do Čech; jedno vedl sám přes Šumavu, druhé markrabí Ekkart míšenský přes hory Krušné. Ale Břetislav vojsko své rovněž na dvé rozdělil, a v lese na hranicích bavorských zahradil cesty zásekami silnými. Proti kterým když Němci učinili útok, poraženi jsou na hlavu, a mnoho šlechty jejich zahynulo v boji, mnoho zajato, i veliká kořist učiněna (1040). Císař, nemoha proniknouti hloub do země, odtáhl zpět, a kázal Ekkartovi též tak učiniti. Avšak v roce hned potom (1041) přitáhla nová dvě vojska německá, mocnější než ona, s týchž dvou stran, která obešla záseky; a zároveň Němci, kteří od Míšně táhli přes Krušné hory, uplatili Prkoše, župana Bílinského, jenž měl hájiti pomezí, tak že je pustil bez překážky do země. Tedy prošel císař zemí, pále a hubě i bije až ku Praze. Čechové na cestě jemu 24 dní statečně odpíravše, musili nicméně před velikou silou jeho couvati, až konečně přitáhl k samé Praze, kdež i Ekkart k němu se připojil. Tu musil Břetislav učiniti mír, kterým podržel toliko některou část Slezska s biskupským sídlem Vratislaví. Této teprv roku 1054 postoupil knížeti polskému Kazimírovi zase za roční plat 30 hřiven zlata a 500 hřiven stříbra.
Pro odvezení těla sv. Vojtěcha a kostelních pokladů z Polska byl Břetislav mezitím také žalován ze svatokrádeže u dvora papežského; z čehož učinil zadost založením kollegiatního kostela ve Staré Boleslavi (1046).
Panování jeho prošlo ostatně klidně v péči o dobré zemské moudrými zákony a o náležitou obranu proti útokům cizích nepřátel. Břetislav opatřil zejména hrad Pražský novými zdmi kolem do kola.
Maje pět synů, Spytihněva, Vratislava, Konrada, Jaromíra a Ottu, i obávaje se, aby mezi nimi a jich potomky nepovstávaly takové rozepře jako za otce a strýce jeho, spůsobil brzy před smrtí svou nález sněmovní, kterým ponejprv ustanoven jest řád nastupování na stolec knížecí, a to tím spůsobem, aby vždy nejstarší z rodu Přemyslova byl knížetem, druzí pak mužští potomci aby měli údělná knížetství pod vrchním jeho vládařstvím.