Děje království českého/§. 15.
| Děje království českého Václav Vladivoj Tomek | ||
| §. 14. | §. 15. Jaromír a Oldřich | §. 16. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | §. 15. |
| Podtitulek: | Jaromír a Oldřich |
| Autor: | Václav Vladivoj Tomek |
| Zdroj: | TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 43–45. Online na Internet Archive |
| Licence: |  PD old 70 |
Když takto Čechy navráceny byly pod panství domácího rodu Přemyslova, vytáhl král Jindřich hned z Prahy za Boleslavem II. do Lužice, a pokračoval ve válce s ním několik let, při čemž Čechové byli jemu nápomocni. Ale Boleslav odpíral obojím statečně, i učinil s ním Jindřich mír takový, že všecky země, které byl Boleslav Čechům vzal, zůstaly i napotom v jeho moci (1013).
Přitom nebyl ani tehdy ještě konec domácím různicím v Čechách. Strhlyť se opět mezi bratřími knížecími, Jaromírem a Oldřichem. Oldřich po svržení panství polského obdržel Žatecko čili někdejší krajinu Lučanů v úděl, pod vrchním panstvím staršího bratra. Jsa milovník lovu, když jednoho času navracel se z honby do venkovského sídla svého v Postoloprtech, spatřil Boženu, dceru Křesinovu, děvče sedlské, ana pere blíže vsi u studánky; a poněvadž byla panna nad míru krásná a ušlechtilá, kázal ji přivésti na svůj hrad, i ač ženat byl, ale dotud bezdětný, pojal ji za druhou manželku. Božena porodila mu syna, jemuž jméno dáno Břetislav.
Povaze Oldřichově násilné nepostačovalo však panství nad částí země toliko a radost ze statečného potomka, který měl býti dědicem stolce knížecího po Jaromírovi bezdětném. Dorozuměv se s velmoži Jaromírovi protivnými, mezi nimiž nepochybně opět byli Vršovci, zbavil jej panství po osmiletém panování (1012). Jaromír hledal pomoci u krále Jindřicha II., který však málo sobě vážil dobrých jeho služeb, nýbrž přišedšího ke dvoru svému zajal a vydal Oldřichovi. Od něho vězen nyní Jaromír na hrádku knížecím Lysé.
Za příčinou nastoupení nového knížete v Čechách vypravil Boleslav Chrabrý brzy po zavření míru onoho s králem Jindřichem vlastního syna svého Mečislava do Čech, chtěje Oldřicha odvrátiti od přátelství s Němci a nachýliti ku přátelskému svazku mezi Čechy a Polany jakožto národy pobratřenými jednoho kmene slovanského. Ale Oldřich kněžice zajal a vydal v moc krále německého, lidi pak jeho dal zavražditi. Tu brzy vypukla válka mezi Němci a Polskem znova (1015), a Oldřich pomáhal v ní proti Boleslavovi Chrabrému tak jako prvé Jaromír, však s účinkem nejiným. Boleslav Chrabrý zůstal mocným panovníkem v krajinách šírých od Baltického moře až ku Krkonošům a k Dunaji v Uhřích; Čechy naproti tomu zůstávaly při starých skrovných mezích svých a v závislosti od německých králů, kteří sobě nad knížaty jejich osobovali tím více práv, čím více oni potřebovali jejich ochrany.
Přitom kníže Oldřich na stolci nepravě nabytém necítil se nikdy dost bezpečným, a vládl proto krutě. Již ve druhém roce po svém nastoupení (1014) dal zabiti Božeje Vršovice s jinými jeho přátely, měv je v podezření z piklů proti sobě, prý nedůvodně.
Teprv po smrti Boleslava Chrabrého (1025) přišla chvíle příležitá k vytržení Čech z tehdejšího úpadku. V panovnickém rodě polském strhly se tehdy podobné rozepře jako ondy v Čechách mezi syny Boleslava II. Mečislav, starší syn Boleslavův, zbavil mladšího, jménem Bezprema, jeho údělu; kterýž obrátil se o pomoc proti němu k ujci svému Štěpánovi králi uherskému. Štěpán zdvihl válku proti Mečislavovi, a dobyl celé starodávné Moravy na Polácích, ale přitom po Bezpremovi málo se ohlížeje, krajiny tyto připojil ku koruně své uherské. Tu vypravil Oldřich Břetislava, mladého ale hrdinného syna svého, s vojskem do Moravy, aby zemí, prvé Čechům od Polanů odňatých, zase se zmocnil. Břetislav udeřil na Uhry s důrazem velikým (1028), a jedním hnáním pudil je z místa po místě, co zatím i nový král německý Konrad II. z rodu franského zdvihl válku proti Polanům vpádem do Lužice, a potom i proti Uhrům, když král Štěpán konečně se spojil s Mečislavem. Roku 1030 vtrhnul Konrad z Rakous do Uher. Břetislav zároveň z Moravy až k Dunaji proti Ostřihomu. Tu zavřen konečně mír, kterým stará Morava mezi Čechy a Uhry rozdělena (1031), tak že země moravská v nynějších mezích přivtělena k panství českému, Slovensko pak k Uhrům. Břetislav uvázal se co kníže moravský ve správu země nově nabyté pod vrchním panstvím otcovým.
Od něho dostala Morava téhož zřízení, v jakém tehdáž se nacházely Čechy. Břetislav jal se opravovati staré hrady a stavěti některé nové, jednak co sídla žup, jednak zároveň pro náležité opatření pomezí. Od něho založena jmenovitě Opava na hranici proti Slezsku. Když přišel na místa svatá, kdež Cyrillus a Methodius apoštolovali, kdež prvé stál Velehrad, místo někdejší slávy Rostislavovy a Svatoplukovy, rozplakal se velice, vida všechno pusté a zbořené. Pročež všechnu kořist, kterou Uhrům vzal, obrátil k obnovení kostelů a oltářů staroslavných ke službám božím.
Vydav se po některém čase na cestu k císaři Konradovi II., s kterým vždy hleděl dobrého přátelství, spatřil ve Sviněbrodě (Schweinfurtě), městě Otty markrabí franského, Juditu, sestru téhož markrabí, pannu ze všech knížecích dcer toho času pokládanou za nejkrásnější. Zahořev láskou k ní, přísahal, že musí Jitka býti jeho manželkou, byť proto měl zahynouti. Avšak nechtěl žádati bratra jejího o její ruku, aby se prý nemusil kořiti hrdosti německé; nýbrž když se od císaře vracel, jednoho dne ve svátek k večeru vešel s několika svými lidmi tajně do kláštera, v němž Jitka byla chována mezi jeptiškami. Byl právě čas pobožnosti, konané každodenně v kostele klášterním. Tedy Břetislav skryv se očekával konce služeb, a když viděl Jitku vycházeti ze dveří kostelních, chopil ji do ramenou svých, a běžel z kláštera. Tož leknutí v domě a pokřik na služebné lidi, kteříž pospíšili k vratům a přepiali cestu silným řetězem. Ale Břetislav přeťal řetěz mečem svým, a pospíšiv k rychlým koňům, na blízce připraveným, ujel s Juditou šťastně až do Moravy, kdež slavil svatbu s ní v Olomouci (1029).
Toho času proslul v Čechách svatý poustevník Prokop, přídržící se ještě učení a řádů slovanských dle navedení svatých apoštolů Cyrilla a Methodia. Kníže Oldřich přišed na lovích jednou k jeskyni, ve které Prokop přebýval v samotě při řece Sázavě, oblíbil jej sobě za zpovědníka, a založil tudíž klášter s mnichy slovanskými, jimž Prokop byl opatem (1032).
Nedůvěřivost knížete Oldřicha vedla brzy potom, jak se zdá, k rozmíškám i mezi ním a synem jeho, ve kterých Břetislav naproti tomu byl za dobré se strýcem svým Jaromírem, propuštěným konečně z vězení. Císař Konrad, již zvyklý osobovati sobě vrchní moc nad knížaty českými, povolal Oldřicha k sobě, a zajal jej i nepropustil prvé, než když se zavázal polovice země české postoupiti Jaromírovi k panství. Ale Oldřich, jakž se navrátil, dal Jaromíra zbaviti zraku, aby jej učinil k vládě nespůsobným (1034), a Břetislava samého vypudil z Moravy. Tu císař vtrhnuv vojensky do Čech, přinutil Oldřicha mocí, aby Břetislavovi knížetství jeho zase navrátil. V nedlouhém čase však potom Oldřich zemřel (1037), a Břetislav povolán tudy ku panství v Čechách.