Cirkus Humberto/Část čtvrtá/XII.

Cirkus Humberto/Část čtvrtá
XI.	XII.	XIII.

Údaje o textu
Titulek:	XII.
Autor:	Eduard Bass
Zdroj:	BASS,Eduard. Cirkus Humberto. S 690- Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Praha: Fr. Borový, 1941
Licence:	PD old 70

Každého citu dostane lidské srdce svou mírku. Nevyžije-li jej včas, vyrazí zabrzděný cit jindy a jinde a často mnohem bouřlivěji. Táta, který řádně nespotřeboval své tátovství, stane se vášnivým dědečkem, aby si u vnuka dobral, co u syna neužil. Tohle postihlo Václava Karase. Když se mu narodil Petříček, byl Karas příliš zapřažen, aby si s ním vyhrál jeho dětství; nad kolébkou vnučky Lidušky se v něm však probudil potlačený cit a Karas byl snad více pohnut a dojat než otec toho drobečka s matkou dohromady. Den před radostnou událostí byl si jist, že jeho budoucnost jsou koně, lvi, tygři a sloni; den po ní byla všecka ta vzácná zvěř vytlačena bezbranným lidským tvorečkem.

»Přišel ti do angažmá člověk,« říkal si pospíchaje z divadla musejním sadem na Těšnov, »žádná agentura ho nedodala, žádná anonce ho nedoporučila, přišel, jak je, a teď záleží na tobě, Vašku, direktore, co z něho uděláš, jaké místo mu přidělíš v programu. Na ty, kteří si říkjí rodiče, nesmíš mnoho dát. Pan rodič je potrhlý kantor genius, paní rodička je baculatá měšťka — jaké nebezpečí pro dušičku, která u nich rozžala svoje světélko! Ti dva přece nemohu převzít za ni odpovědnost. Odpovědnosti je schopen jen ten, kdo vidí o kus dál. Přibyla na zemi hvězdička a je třeba se starat, aby z ní byla hvězda. Nový človíček je větší událost než tvoje úspěchy. Hrneš se obnovit Cirkus Humberto, ale tuto se, chlapče, zrodila nová Humbertovna. Na Těšnově, u Kostečků, ve výrobně prádla a kravat. Na to musíš dávat pozor; snad je to heroina, snad krasojezdkyně, snad hlasový fenomén; nesmíš dopustit, aby udusili ohýnek ve flanelu.«

Achillu Breburdovi spadl kámen se srdce: Václav Karas najednou podepsal smlouvu na dalších deset let. Varieté ponese dál zvučné jméno Humbertovo a Karas zůstane jeho managerem. Je tomu tak, ale nad všecky produkce zajímá teď tohoto ředitele každý výkon slečny Li nebo Lilili, t. č. nemluvněte. Jak má volnou chvíli, už tíhne z divadla na Těšnov, aby sledoval její artistické výkony pod povijanem. Učený syn se domnívá, že se tatínek skoro zbláznil, snacha se směje, že jim ušetří chůvu, pan Kostečka si spokojeně hladí hebký plnovous a jen se pochechtává: »Nic už ti nechybí, Václave, jen ještě kojit, ještě kojit…;« ale Václav Karas se tím nedává zmást, kolébá, houpá a hýčká vnučku, vozí ji v kočárku a přebaluje jako ošetřovatelka. Ví, proč to dělá. Je přesvědčen, že človíček v tomto věku se nijak neliší od malého lvíčete nebo tygrátka a že vnímá svět jen několika přirozenými pudy. A Karas usiluje o to, aby si nemluvně ze všeho nejvíce zvyklo na jeho hlas a smích a na jeho tělesnou vůni. Dělá vše, by u batolátka vzbudil trvalý pocit, že v rukou dědečkových je mu nejlíp a nejbezpečněji. Když je s ním sám, zkouší s ním všelijaké věci, drží je za ručičky nebo za nožičky a ohybuje tělíčkem, aby si zvykalo na kousíček námahy. A malá Lilili opravdu si dědečka oblibuje, směje se na něho, jak ho spatří, chce k němu do náručí a vyráží ze sebe všelijaké hekavé zvuky, jako by mu chtěla něco říci. Václav Karas si s ní vytrvale hraje, ale jeho radostná bezstarostnost je jen zčásti pravá. Pod vším tím mazlením je skryto vytrvalé a soustředěné pozorování: rozpoznává maličká zvuky? rozpoznává barvy, reaguje bystře? je bázlivá nebo se nebojí?

Děťátko začíná po čase ťapkat, začíná se spouštět, začíná mluvit. Dědeček Karas je stále u něho a pořád hlídá a číhá, jaké jsou jeho sklony a záliby. Nemluví o tom, ale je spokojen. Lilili je jako malé dráče, hybná, čiperná, nebojácná, křiklavá, do všeho jako rtuť. Bezvousého dědečka má z celé rodiny nejraději. Kdopak z dospělých si dovede sednout k ní na zem, převalovat se v kotrmelcích, běhat po čtyřech, křičet a výskat, štěkat a kokrhat? Z batolátka se vyklubává malá holčička, ale čím více její hlavička chápe, tím srdečněji lne k tomuhle dědečkovi. Všichni jsou na ni hodní, všichni ji mají rádi, ale s nikým není taková švanda a honěnice, žádný neumí tolik legrací, žádný není tak věčně naladěn do žertů a špásů. Už začínají spolu chodit na procházky, už byli spolu návštěvou v jeho bytě. Tam, když jim nikdo nepřekážel, dědeček teprve vyváděl, chodil po rukou, stál na hlavě a kotrmelcoval ve vzduchu. Malá Liduška byla všecka unesena. Ale dědeček jí přikázal, že chce-li to ještě jednou vidět, nesmí o tom doma mluvit. A tak se mezi nimi vytváří velké tajemství. Říkají, že jdou na procházku, ale ve skutečnosti jdou k dědovi do bytu, zamknou se tam a vztekají se. Panečku, tenhle dědeček toho umí! Přeskočí židli, přeskočí stůl, chodí jako opice, houpá se překlopen na krkuzích, praští sebou na zem jak dlouhý tak široký a zvedne se pozpátku a stojí na jedné ruce. V ložnici má dvě bedny a v těch jsou neuvěřitelné věci: nosy, vousy, falešné tváře a brady, paruky, klobouky, čepice, strakaté šaty. Vyloví něco, nasadí si to, a už je někdo docela jiný.

Říká tomu »dělat tyjátr«. To si Liduška sedne na pohovku proti zavřeným dveřím. Najednou se dveře otevřou a z nich vyjde dědeček s hrozitánskými vousy a velkým červeným nosem, na hlavě má přilbici, v ruce papírový meč, chodí velkými kroky a dupavě a volá hrobovým hlasem:

»Heřman z Bubna byl udatný pán, u svého krále na slovo vzatý…«

A když ho Lidušrka živě vidí, jak »projíždí pouště a lesy«, najednou odhodí meč a přilbici, vrhne se na zem a dělá, jak »zápasí lev se dvěma tygry«, převaluje se, řve, odskakuje, vrčí a prská, no, švanda je to, že Liduška nevydrží sedět, že vyskočí, běhá po pohovce, tleská, skáče a výská rozkoší.

Po čase už »dělají tyátr« spolu, děda přitáhne báječné závoje, Liduška se jimi ověsí a je z ní princezna Lilili a dědeček je chvilku král Habaděj XV., vládce říše Mezipotápské, chvilku černý otrok Mezulán, který věrně plní její rozkazy, chvilku princ Cinkapúr, který poklekne před princeznou, vyzná jí lásku a pak ji unese nahoru na šatník, odkud jako z hradu bojuje s drakem.

Když se nabaží hry, opustí tyátr a dělají cirkus; to je nekonečná vztekanice a honěnice přes stoly a židle, z pokoje do pokoje, kotrmelce, skoky a stojky a zas jakoby chození po provaze, až je princezna Lilili úplně bez dechu křikem a smíchem. Pak konečně opustí zpřeházený a rozvrácený byt, vezmou se za ruce a jdou jako způsobný dědeček a hodná holčička z procházky domů. Liduška ví od malička, že tohle musí zůstat jejich tajemstvím, — doma přece jen chtějí, aby byla tichá a mírná, aby zdaleka pozdravovala známé paničky rukulíbám a aby pořád na sebe dávala pozor a dobře se chovala. Probuzená dětská chytrost vypozorovala hned, že tu jsou dva světy, ten domácí a společenský a ten dědečkův, který je pro ni ráj, a už se podle toho zařizuje.

Do Varieté holčička tedy nesmí. Staří Kostečkovi tam chodí rádi, je to pěkná a poutavá podívaná a Kostečka je velmi spokojen, když se může před pražským obecenstvem zablýsknout v ředitelské lóži. Taky Emilku Karasovou baví toto pestré divadlo, ale pan profesor Petr Karas považuje takový večer za ztracený a raději sedí doma a propočítává geometrii kuželosečky, dané pěti dvojicemi konjugovaných bodů. Pro malou Lidku se varieté nehodí, to znávají všichni jednomyslně. Zůstává tedy doma s tatínkem. Rodiče si libují, že je hodná, že je nezlobí prosbami, aby ji vzali s sebou. Kde by se toho nadáli, že se dítě takhle chová, protože mu to nařídil jeho milovaný dědeček Václav, a že dědeček ji za to už nesčetněkrát vzal s sebou na odpolední představení! Lidka doma ani nemukne, aby se neprozradila, aby nepřišla o tu krásu. Neboť varieté, to je, božíčku, nádhera, nic není tak velkolepého, leda balety Sedm havranů a Královna loutek na Národním divadle. Ale ve varieté může Lidka s dědečkem dokonce za kulisy, do šaten a ke klecím, neboť po každé tu jsou nějaká zvířata a některá možno krmit a hladit. Pro malé děvče je v tom plno tajemného dobrodružství, plno rozkoší a krás; říkejte si, co chcete, žádná holka na světě nemá tak nádherného dědečka, jako je bezvousý dědeček Václav.

Středoškoslý profesor Petr Karas začíná být evropsky uznávanou kapacitou, o jeho spisech se referuje ve velkých mezinárodních revuích matematických, dvakráte přednášel na kongresu matematiků, ve Výmaru a v Lyoně, po spise »Několik nových pohledů na Bolzano-Cauchyovo kriterium konvergentních i divergentních posloupností« udělila mu universita Karlo-Ferdinandova právo docentury.

»Teda Vrchlický to není, kuželosečka holt není sonet,« říkává o něm jeho tchán, spokojeně se probíraje plnovousem, »ale náš dům se v něm dočká poct nejvyšších. Ne nadarmo jsem volil tovární značku Excelsior.«

»To se málokdy najde,« chlubila se paní Kostečková svým známým paničkám, »genius a vzorný manžel. Naše Emilka je tak šťastná… Škoda, že už zeť nepíše básně. Je totiž taky básník a znalci říkají, že nemá daleko do Vrchlického.«

»Petr je neskonale hodný,« říkala blaženě tloustnoucí Emilka, tulíc se k svému muži jako slepička, »ono to každé x dá moc starostí a práce, ale on nepovolí, dokud nebude dvorním radou, viď, Petříčku?«

Uprostřed té blahobytné spokojenosti rejdil dědeček Václav a jen si mnul ruce. Byl nesmírně šťasten, že ve vnučce objevil milovanou jiskru života, temperament, odvahu a veselí, čeho všeho postrádal tak bolestně u svého syna. Měl Petra docela rád a nikdy mu slova zlého neřekl. Ale došel k přesvědčení, že Petr způsobil největší převraty v jejich životě. Kvůli Petrovi zanikl vlastně Cirkus Humberto; kdyby se byl Petr narodil s jinou povahu, mohla Helena ještě jezdit a Vašku by byl ještě výkonným umělcem. Proto se nedají dělat žádné výčitky, ale Vašku nebude na stará kolena předstírat, že mu nějak imponují Petrovy vědecké úspěchy. Hoch dělá řádně svou věc, to je v pořádku, jaképak obdivování.

»Jdeš si svou cestou, Petříčku,« říkává sám k sobě Václav Karas, když leží v opuštěném bytě a vlaky na viaduktu hučí a duní, »ale mezi námi je ještě nějaký dloužek. Já jsem obětoval svůj život a život humbertovských rodin, aby se tvé dušičce nestala žádná křivda. Za to mám právo žádat, aby ty a tvoje sladká Emilka nezpůsobili žádnou křivdu dušičce vaší Lidušky. Pán Bůh dal, abys opustil frajkumšt naší rodiny a šel do města, za katedru. A posadil se do bohatství. Jestli však Pán Bůh míní, že by tvoje dcera se měla zas vrátit do frajkumštu, do světa tvé mámy, báby a prabáby, přijdu se svou směnkou, Petříčku a budu žádat spravedlivé vyrovnání.«

Takhle si to Václav Karas říká, ale ve skutečnosti už věří, že ta maličká Lilili je k něčemu určena, že je v ní něco, co nebylo v jejím tátovi, a že by to zahynulo, kdyby o ní rozhodovali jen její rodiče. I chodí dědeček Václav, do ničeho nemluví, do ničeho se neplete, ale pilně klade své podkůpky a hromadí zápalný materiál. A když někdy přijde večer do svého bytu a musí urovnávat koberec a přestavovat nábytek, jak to tu s Lidkou odpoledne zřídili, najednousi přitom luskne prsty a zavolá:

»Vyrvu tu dušičku, vyrvu ji, bude zas ve světě Humbertovna!«