Cirkus Humberto/Část čtvrtá/XI.

Cirkus Humberto/Část čtvrtá
X.	XI.	XII.

Údaje o textu
Titulek:	XI.
Autor:	Eduard Bass
Zdroj:	BASS,Eduard. Cirkus Humberto. S 681- Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Praha: Fr. Borový, 1941
Licence:	PD old 70

Telegramy, před nimiž lidé trnou hrůzou, byly nejběžnější korespondenční prostředek divadelní kanceláře Karasovy. Stálo to peníze, ale ředitel se tím vykupoval z nejistot dlouhého čekání. Naučil se zápasit s časem, jak jej na to kdysi upozornil pan Gaudeamus. Tisíce depeší otvíral zcela mechanicky, jako by šlo o konvenční gratulace, ale nad jednou, která přišla z Rotterdamu, náhle zaváhal. Pak ji otevřel a četl:

»přijeď helena zraněna kranz«

Za dvě hodiny nato seděl s Petříkem a Steenhouwerem v drážďanském rychlíku. V Lipsku měl kdy koupit velkou kytici fialek. V Rotterdamu je očekával sám Kranz, zestárlý, ale stále pln životní síly.

»Cvičila nového hřebce na vysoké figury,« vyprávěl jim za jízdy do nemocnice, »ale při jedné levadě se jí kůň vzepjal příliš vysoko a zvrátil se. Padla na pistu, kůň na ni, zůstala ležet. To víš, Vašku, ženské sedlo, to je hrozná věc.«

Z pokoje, k němuž je v nemocnici vedli, vyšly dvě staré dámy, Anežka Berwitzová a hraběnka d’Ascensons-Létardais.

»Maminko!« zvolal Karas rozechvěn.

»Vašku!«

Objala ho a zlíbala jako vlastního syna.

»A to je náš Petříček. Bože, chlapče, ty jsi vyrostl! Vítám tě, Frans! To jste hodní, že jste přijeli všichni. Teď tam nechoďte, Helena právě usnula. Ale je to vážné… děti, je to vážné…«

Stála vztyčená, připravena jako vždycky statečně nést rány osudu, jen nové slzy se objevily ve vyplakaných očích. Tělo její dcery bylo rozdrceno.

Vešli k jejímu loži až vpodvečer. Uvítala je pohledem plným lásky. Ruce měla volné, jednu namáhavě podala Vaškovi, druhou Petříčkovi. Tak zůstala mezi nimi s kyticí fialek na pokrývce, nehybná, obětovaná, ztrácející chvílemi vědomí. O jedenácté hodině v noci skonala.

Radili se v hotelu o pohřbu.

»To si beru na starost já,« prohlásila Anežka Berwitzová, »odvezu své dítě do Turnhoutu. Petříček pojede se mnou. Syn musí být na pohřbu své maminky. Ale Vašku a Frans se vrátí odtud do Prahy. Je konec měsíce, musí připravovat nový program. Soukromé starosti nesmějí zasáhnout do chodu podniku.«

Byla to ještě pořád ředitelka, pevná, nezlomná. Všichni uznali její rozhodnutí. Kranz přišel za nimi s kyticemi pro mrtvou Miss Sweet. Když Vašku odjížděl, přišel se s ním Kranz na nádraží rozloučit. Starý principál věděl dobře o Karasově direktorské slávě a jednal s ním tak trochu jako mocnář s mocnářem.

Premiéru v Praze připravil Karas levou rukou. Nečekaná Helenina smrt rozvrátila všecky jeho představy a plány do budoucna. Nevěděl, na čem se teď ustanovit, jen cítil, že nejsilnější pouto, které ho vázalo k Cirkusu Humberto, bylo náhle uvolněno. Brzo viděl, že i na jiné působila ta katastrofa podobně.

První přišel po svém návratu Steenhouwer.

»Neměl jsem tam jezdit,« začal svůj hovor s Karasem. »Byl jsem tu úplně spokojen a nepřál jsem si nic jiného než sloužit až do své smrti. Ale když jsem před Arnhemem vykoukl z vlaku a viděl Dolní Rýn, viděl Ijsselu, viděl kanály, když jsem zahlédl první tulipánová pole a první větrník, stisklo mne to radostí i steskem. A pak už jsem nemyslel na nic jiného, než že člověk má umřít ve své rodné zemi. Navštívil jsem několik spřátelených rodin. Všude jsem slyšel totéž: každý Holanďan se na stará kolena vrací do Holandska. Našel jsem i několik kamarádů ze školy. Mají za sebou divočejší život, než byl můj. Pracovali a obchodovali v Batavii, v Padangu, v Surabaji, jeden žil mezi Dajáky na Borneu a jeden měl plantáže pod horou Pintija na ostrově Ceram v Molukkách. Všichni teď mají pěkné přízemní domky se zahrádkami v Severním Brabantu nebo v kraji Betuwe, pěstují želvy, pokuřují si na verandě doutníky a jsou šťastni, že dýchají vzduch domova. Neměj mi to, Vašku, za zlé — já chci domů!«

Odešel tedy Steenhouwer, účetní a sekretář, a po něm začal mluvit o odchodu Antonín Karas. Že prý je té chalupy v Horní Sněžné přece jen škoda, aby tak zahálela, a že by tam mohl leckterého kluka vycvikovat pro cirkus nebo pro varieté.

»Co to najednou, táto, na tebe sedlo?« zeptal se ho syn zpříma. »Nechutná ti ležák u Labutě nebo co?«

Starý se ošíval, ale pak mávl rukou.

»A co bych ti zapíral, mě už tady nic netěší. Vypadly mi dva zuby tuhle napřed, vidíš?«

»Ano — ale pro ty zuby chceš, inšpektore, odejít z Prahy?«

»Pro ty zuby. Ano. Já totiž teď nemůžu řádně troubit. Ať si nastrčím hlubší nátrubek nebo mělčí, já teď nevezmu bezpečně tón. Vono mi to z huby netrajbluje. A když já si nemám ani ten šlusmarš zatroubit, tak to tu celej ten uměleckej život patří do hajzlu.«

Nu, nedalo se nic dělat, Karas Anton, zedník, tenťák, inšpektor, spakoval kufr a odjel drahou císaře Františka Josefa do Českých Budějovic, aby se zas ujal chalupy v Horní Sněžné.

Antonín Karas odjel a Smetana-Bureš ulehl. Postonával celý podzim, zimní nachlazení ho povalilo, ten den po hromnicích mu odzvonili. Bylo mu sedmasedmdesát let, když umřel, ale v rakvi vypadal sotva na sedmdesát. Pohřeb měl slavný. Sám primátor doktor Podlipný se dostavil se dvěma náměstky a početnou deputací městské rady, ozbrojené měšťanské sbory vyrukovaly s hudbou, Společenstvo mlynářů přišlo s praporem zahaleným v černé roušce, v čele konduktu šli kněží řádu křižovníků s červenou hvězdou od mostu Karlova se svým generálem, pana místodržitele království Českého zastupoval policejní rada Charous. Příbuzenstvo nešlo za rakví téměř žádné, jen synovec zesnulého, totiž syn jeho bratrance, Bohumil Smetana, zeměměřič, dědic a nástupce ve smetanovském mlýně. Pravou rodinou nebožtíkovou představovali tři Karasové, Antonín, Václav a Petr, a Karel Kerholec s manželkou Alicí. Ti také byli skutečně truchlící, ti a pak několik set dědečků a babiček z pražské chudiny. Byl to krásný pohřeb, velký a slavný, hodný zasloužilého měšťana, nevídaný u někdejšího cirkusáka, netušený u toho, jenž kdysi přivodil zkázu mlýnů.

Za dva dny po pohřbu přinesli Václavu Karasovi z mlýnů balíček, to prý mu nebožtík pan otec odkázal. Karas jej otevřel a oči mu zazářily: v papíře byly knížky a sešity, převázané motouzem, onen malý poklad básniek, jejž tenťák Bureš vozil s sebou světem a z něhož se Vašku tehdy učil číst česky. Prohlédl si to letmo a už vythl sešitek, který ho kdysi nejvíce zaujal, ten, který se začínal veršem »Čechové jsou národ dobrý!« Nyní se konečně podíval, jak se jmenuje. I viděl, že je to Karla Hynka Máchy Máj, věnovaný pražskému měšťanu Hynku Kommovi.

Na jaře poté nadešly poslední zkoušky Petříkovy, jeho slavná disertačka o obecné kubické nadploše v prostoru čtyřrozměrném a o ploše tvořené speciálními přímkami, nato parádní promoce sub auspiciis imperatoris s upřímnými gratulacemi profesorů, žádost o místo a úřední lejstro, kterým byl jmenován suplentem pro matematiku a deskriptivu na Akademickém gymnasiu v Praze. Dopoledne se představil řediteli ústavu a odpoledne požádal pana Jaroslava Kostečku, továrníka pánského prádla a nákrčníků, o ruku jeho spanilomyslné dcery Emilky.

Večer po svatbě seděl Václav Karas ve svém bytě proti viaduktu úplně sám. Žena, strýc, táta, učitel, syn — všichni ho postupně opustili. Z celé bohatýrské minulosti nezbylo nic než ta smlouva o nájmu divadla Varieté. Až ta za dva roky dojde, bude mu již přes padesát. Obětoval nejkrásnější část svého života něčemu, nač celá léta předtím ani nepomyslil. Jako by odbočil na falešnou cestu a patnáct let putoval cizími končinami, které nevedou k jeho cíli. Ale snad není právné takto o něm uvažovat. Především se neobětoval divadlu, nýbrž svému synu. A dělat varieté nebylo blouděn zcela neznámými končinami. Ne, Vašku nebloudil; vešel do cizího kraje, ale dal si v něm zase cíl a od toho se neuchýlil. Nebylo to asi špatné, co dokázal, vidí to přece na úctě, kterou k němu všude mají. I ten pyšný Kranz si považoval za čest být jeho kolegou a tykat si s ním; a Kranz je teď v cirkuse největší postava v Evropě. Nedalo by se s ním něco dělat, až se skončí ten patnáctý rok?

Může se vůbec padesátiletý člověk vrátit k cirkusu? Proč by nemohl? Půl roku práce s koněm a Vašku bude zas mistrem vysoké školy. To se nemůže zapomenout když se to jednou umí. Co je vysoká škola? Umění, jak změnou tlaku a rovnováhy přimět zvíře k nezvyklým pohybům. Kdo si jednou osvojí cit a smysl pro to, jak nepatrným posunutím těžiště působit na bdělou pozornost koně, nemůže to zapomenout, jako plavec nemůže zapomenout plování.

Ale což jde jenom o vysokou školu? říká si Karas. Dejte mi osm nebo dvanáct nebo šestnáct inteligentních koní a za půl roku vypracuji s nimi znamenitý akt dresury. Dejte mi lvy nebo tygry anebo medvědy nebo slony, se vším si budu vědět rady a postavím svou práci.

V příštích měsících jako by se vracel do dětských let: budu dontérem, budu jezdcem, budu skokanem, budu jako Arr-Šehir. Cirkus Humberto vábí mocnou, neodolatelnou silou. Karas nemluví, ale zjišťuje stav svého jmění a počítá. Od krotitelů se příležitostně dovídá, kolik, teď stojí skupina syrových šelem, z jízdárny zná cenu ušlechtilých koní. Pořídit si to nebo ono není žádný problém; má dost peněz, aby se mohl stát i společníkem takového Kranze, který je stár a nemá potomka. Jak by to bylo krásné, utvořit firmu Cirkus Kranz & Humberto a obnovit zašlou slávu hrdého jména! Ku podivu ho nikdy nenapadne, jak by zněla firma Cirkus Kranz & Karas; Vašku vyrostl v zajetí tradice tak mocné, že pořád vidí všechnu velikost ve jméně Humberto a sám sebe cítí jen jako dědice, pověřence a vykonavatele humbertovského poslání.

Pan Achilles Breburda také ví, že smlouva spěje k svému konci. Ví to a krouží kolem, dělá Karasovi, co mu na očích vidí, je samá sladkost, samá úsluha. Ale ten jeho zatrachtilý Karasáček mluví o příštích letech jen neurčitě, o podpisu nové smlouvy ani muk, jako ten pan Jan Nepomuk. Bratří Breburdové se navzájem utěšují, kam by šel, nikde nenajde tak krásnou budovu, nikde tak ochotného spolupodnikatele. Nebude přece opouštět životní dílo, korunované takovým úspěchem!

Ale Václav Karas je rozhodnut, že je opustí. Po čtrnácti letech práce a zkušeností má varietní provoz tak v malíku, že mu to připadá jako hračka. Zná všecky artisty světa, všecky atrakce, všecky sensace, všechny způsoby, jak útočit na přízeň publika. Sestavit program není pro něho větší námaha než namíchat karty. Co by zde dál podnikal, byly by jenom kombinace a variace; a jemu se chce zápasit s protivenství. Jakápak je to práce, když mu všecko přijde hotové do domu, artisté i publikum; ještě tak v létě, když se tu opravdu něco nového hledá, stojí to za námahu. Ale padesátiletý člověk chce vykonat něco víc. Padesátiletý ještě nepotřebuje myslet na odpočinek. Padesátiletý ještě může změřit své síly na docela jiných úkolech.

Václav Karas, řečený Vašku, cítí, že je rozhoduto. Opustí tuto vaničku s vlažnou vodou a pustí se zase do dravého proudu. Nemluví o tom, ale chystá se. Každého dopoledne je v zemské jízdárně čtyři hodiny v sedle. Doma mezi dveřmi má zavěšeny kruhy, v ložnici leží malé i velké činky, tělo se vytrvale dává do pořádku. Od bratří Kerholcových dostává zprávy, jak to teď chodí v kulaté práci. Ještě jednu sezónu v Praze a sbohem, lenivý živote kamenného domu!

Rozhodnuto, hotovo, zpečetěno. A najednou to všecko ztroskotá o nový, nečekaný argument.

Václav Karas, řečený Vašku, je dědečkem.