Cirkus Humberto/Část čtvrtá/X.

Cirkus Humberto/Část čtvrtá
IX.	X.	XI.

Údaje o textu
Titulek:	X.
Autor:	Eduard Bass
Zdroj:	BASS,Eduard. Cirkus Humberto. S 671- Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Praha: Fr. Borový, 1941
Licence:	PD old 70

Dva zlaté copy se zapletly v těžký vrkoč, do oušek vklouzly tyrkysové náušnice, ruka s pudřenkou přejela po hrdle a po čele a dvě vlahé oči se rozzářeně zhlížely v zrcadle, které obráželo mladou, kypivě baculatou postavičku, za níž mateřské ruce už natřásaly večerní šatečky ze světlemodrého hedvábí. Po prvé do tanečních hodin — to byl pramen opojivého rozčilení slečny Emilie Kostečkové i její matinky Marie Kostečkové, rozené Varhanářové, choti továrníka pánského prádla a kravat Jaroslava Kostečky v Praze II., Těšnov 17, sklad a detail Praha I., Celetná 47.

Když se obě dámy pozdě večer vracely z Linkova tanečního institutu, byla ještě dvě okna v první patře jejich domu na Těšnově ozářena.

»Tatíček nešel spat,« pronesla paní Kostečková, »tatíček nás ještě čeká.«

Opravdu, pan továrník Kostečka seděl bez kabátu a bez límečku, s vestou rozepjatou, v jídelně u poslední sklenice piva a četl Národní listy. Kruhový lustr se zelenými třásněmi, zavěšený na zelených šňůrách, osvětloval bílou plochu stolu s pohozenými ubrousky a měkce ozařoval renesanční nábytek, plyšová sedátka a pohovku s tureckým vzorem v koutě. Když dámy vstoupily, spustil pan Kostečka plachtu Národních listů a ve světle lustru se objevila jeho protáhlá tvář se skřipcem na silném nose, s pěšinou uprostřed kroužících se vlasů a s dlouhým hnědým plnovousem, který se jemně vlnil pečlivou prací kadeřnickou.

»Tatíčku, to ti to bylo krásné!« zvolala Emilka ve dveřích, a rejdíc po pokoji, vyprávěla překotně o blažených zážitcích prvního večera. Nechali ji vymluvit a pak ji poslali spát. Byla velmi rozčilena a stále objímala matku, která ji hladila a líbala.

»Já tu čekám, maminko,« pronesl pak pan Kostečka k manželce, poťukávaje skřipcem na stůl, »abych ti řekl, že ten záhřebský Fekete-Crnkovič, co se v Pešti jmenoval Schwarz, přece jen zaplatil. Teď odpoledne přišlo od něho patnáct set zlatých. To jsou nalezené peníze — já už jsem dávno celou pohledávku odepsal. Takovou radost jsem už v obchodě dávno nezažil. Tak jsem si řek, že těch patnáct stovek rovnou můžeš uložit Emilce na věno.«

»To jsi hodný, tatíčku. Musíme teď stále myslit na její štěstí. Je to vážnější, než jsem se domnívala.«

»Snad už nemáš pro ni ženicha?«

»Já ne, ale nápadník tu je i beze mne. Když jsi měl tak šťastný den, povím ti to všecko. Řekla jsem si hned, že ten Fekete-Crnkovič je dobré znamení. Patnáct set zlatých zachránit — nu, náš tatíček umí dělat obchody.«

»No dobrá, ale co je s tím šamstrem?«

»Nu, vyskyt se, bodejť by se nevyskyt, holka je jako květ, hezká, po tatíčkovi. Tak se k ní už před časem přitočil. Studentská láska, to víš, tatíčku, to má své kouzlo. A dnes se mi představil. Hezký, úhledný mladík, náramně slušný, doprovázel nás až na roh.«

»To jsou zvěsti, maminko. A co je zač? Jak se jmenuje?«

»Petr Karas, tatíčku, kandidát profesury.«

»Profesor… Hm… No, to není špatné. Státní služba, pod pensí…«

»Moc roztomilý a náramný inteligent. I básně píše, dnes jí jednu přinesl, sebrala jsem ji Emilce, aby sis ji přečet.«

»Tak, tak. Básník. Něco à la Vrchlický, co? No, nemám nic proti básníkovi v rodině, když má jinak řádné zaměstnání. My už si něco můžeme dovolit. S Vrchlickým se známe osobně, pamatuješ se na něho? Nepamatuješ? Takový hubený, s převislými kníry… sama jsi ho obsluhovala, koupil si tehdy šest frakových košil Excelsior číslo 39 a bílou kravatičku k čestnému doktorátu… ještě si nevzpomínáš? Chtěl původně jen tři, ale já jsem mu domluvil: Mistře, vaše dílo a teď čestná promoce — to už dáme těch košileček celý půltuctík! A on jenom přikývl. Šaramantní člověk. To já vedu každé takové seznámení v evidenci, obchodu to dělá dobře, když se může poukázat na slovutné zákaznictvo. No a prosím, je básník a universitní profesor, to se nedá nic říct. A je-li ten mladík… jak se jmenuje? Karas?… taky básník a taky profesor, no, à la bonne heure, jsem člověk pokrokový, když je to pod pensí, nechovám žádných předsudků. Ukaž mi tu básničku.«

Pan Kostečka si nasadil zase skřipec a otevřel list papíru.

»Rukopis má úhledný, není to žádná kaligrafie, takové S Bohem začato, jak to napíše s těmi kudrlinkami náš účetní, to by asi nesvedl, no, ale prosím, básník není puchaltr. A na profesora píše pěkně čitelně. To máme mezi odběrateli profesory, že to člověk musí vždycky třikrát luštit, chtějí-li širtink nebo šifon. Tak tedy báseň. Báseň na naši Emilku! Podívejme se!

K Vám, krásná Neznámá, jež blahem plníte
rovnici života, než rozřeší ji Styx,
mé letí verše, o nichž nevíte,
nesouce Touhu mou po luzném onom X.

No, prosím. Tak se mi zdá, že by to Vrchlický na naši Emilku líp ani nenapsal.«

Pomalu, uznale pokyvuje hlavou, přečetl továrník Kostečka ještě tři sloky básně.

»No, prosím. Báseň opěvující naši dceru. Kdo by si to byl pomyslil.«

»Ba, ba, Jaroslave,« odpověděla paní Kostečková s očima plnýma slz, berouc si zpět rukopis, »když jsem tam u Linků četla:

K Vám, krásná Neznámá, jež blahem plníte…

říkala jsem si: Bože, bože, jestlipak tebe kdy potrefilo takové štěstí, aby tě někdo opěvoval…«

»No, Marie, to zas nesmíš tak brát. Já jsem se vyznal v konceptu, to mi neupřeš. Když jsem tenkrát u starého Josse v Holešovicích zaváděli první výrobu tvrdých límců v Rakousku, dělal jsem celou reklamu na ně sám. A nebožtík Joss vždycky říkal: ,Složit dobře anonci, na to musí být extra talent.’ A jakou díru do světa jsem udělal s naším prádlem Excelsior a s náprsenkami High Life a s kravatami Surcouf, to zas Vrchlický nedokázal. Každý máme holt jiného genia. No a ten mladík… z jaképak je rodiny?«

»To je, co mi dělá trochu starost,« svěřovala se manželka, »jeho otec je prý podnikatelem divadla Varieté…«

»Ach, to je ten Karas z Varieté Humberto! To tedy znám jeho dědečka — otec toho direktora chodívá někdy k Bílé labuti k našemu stolu. Prostý člověk, ale zajímavý, všichni ho tam mají rádi. A Varieté prý je teď moc dobrý obchod, ti lidé budou mít pěkné peníze. No, na to si vezmeme informaci a pak se uvidí. Já Emilce nebudu překážet ve štěstí.«

Manželé Kostečkovi šli spat, ale dlouho nemohli usnout.

»Tatíčku, spíš už?« zašeptala po chvíli paní Kostečková.

»Ne. Co je?«

»Víš, mně teď najednou napadlo… jak ten hoch tam píše ,nesouce Touhu mou po luzném onom X’ — co to má být, to X? Tomu nerozumím.«

»No, to je jako něco neznámého, jako se říká pan X nebo pan Y…«

»Tak ty myslíš, že v tom není nic… jako zvláštního…«

»A co by v tom mělo být?«

»No… já jsem si jen myslela… když jako touží po luzném onom X… jestli to luzné X… jestli jako…«

»A tak! No, to snad né, pro Krista Pána, vždyť je to ještě mladý hoch…«

»Tak ty tedy myslíš, tatíčku, že to není nic… jako závadného?«

»Ale ne, asi ne, maminko. A takhle, když se to řekne… ono to není špatné… luzné X, chachacha…«

»Ale fuj, tatíčku, nač ty hned myslíš…«

»Já? Copak jsem na to luzné X připad já?«

»Ale vy mužští jste takoví…«

»Luzné X… i mlč, maminko… maminečko… kdopak s tím přišel?«

Druhého dne požádal továrník Kostečka svého důvěrného obchodního přítele pana Salzmanna, aby mu opatřil informaci na Václava a Petra Karase v Karlíně. Agentura ji dodala za několik dní. Kostečka se ženou čtli ty dva listy s velkou zvědavostí:

»Karas Václav, spolupodnikatel Théâtre Variété Humberto v Karlíně.

Tázaný pochází odněkud z jižních Čech. Roku 1890 převzal artistické vedení divadla Varieté na vlastní účet jako nájemce, kdežto dosavadní majitel Achilles Breburda má provoz restaurační. Zdá se, že oba podnikatelé jsou spolu asociováni ještě vzájemnými podíly na zisku. Tázaný jest obecně oceňován jako prvotřídní odborník, který dobře rozumí své věci. Podnik se za jeho řízení těší velké oblibě a jeho dosavadní prosperita je nepochybná. Rodinné poměry tázaného jsou nejasné. Manželka Helena, původem artistka, žije za hranicemi, podle jedněch u svých rodičů, podle jiných v angažmá. Jinak žije tázaný velmi spořádaně a jeho jmění přesahuje 100.000 zl. Žádaný úvěr lze mu povoliti.

Karas Petr, posluchač university, Karlín.

Tázaný je syn artistického podnikatele a nájemce divadla Varieté Václava Karase a jeho manželky Heleny, artistky. Studie na gymnasiu v Truhlářské ulici konal s vyznamenáním a také universitní zkoušky skládá dochvilně a s velkým úspěchem. Pro podnik svého otce nejeví žádný zájem, nýbrž připravuje se na profesuru. Týž je povahy poněkud nepraktické, ale ve výdajích je šetrný. Poslední dobou má známost, prý s dcerou zámožného továrníka, ale oficielně zasnoubení nebylo vyhlášeno. Žádaný úvěr lze mu povoliti se zárukou otce nebo příštího tchána.«

»Houby!« vykřikl Kostečka bezděky, »já mu budu povolovat úvěr se svou vlastní zárukou!«

»Vždyť taky o žádný nejde,« smála se mu paní, »Salzmann přece musel nějak odůvodnit dotaz. Co tomu říkáš?«

»Hm — až na tu záhadu s matkou to vypadá velmi dobře. Nejlíp snad bude, když ho k nám pozveš na neděli na kávu a pak se mu podíváme na zoubek.«

Paní Kostečková se zaradovala, neboť nic tak nerozohní srdce ženy jako možnost dostati dceru pod čepec. Petr Karas tedy prošel příští neděle kávovou zkouškou. Bylo mu vyslechnouti mnoho všelikých historek a případů z oboru výroby pánského prádla a nákrčníků, mnoho výkladů o kuchyňských receptech a o spořádaném vedení domácnosti, jakož i několik kousků na klavír, které přednesla slečna Emilka. Navzájem zase on byl vyzpovídán o domácím životě svých rodičů, o výnosnosti divadla Varieté a o tom, co dělá paní matinka v cizině. A zase se rozhovořil pan Kostečka o zefýrech, trikotinech, šifonech, kretonech, flanelech, batistech, o linonu, mušelínu, krepovém barchetu a širtinku. Mladý Karas se zajímal o to, v čem je rozdíl, a Kostečka horlivě vykládal o složení tkaniv. Dokud mluvil o lnu a bavlně, poslouchal Karas jen zdvořile. Ale najednou zazněla čísla.

»Takový střední širtink má na čtverečním centimetru 22 nití bavlněné příze dvacítky a napříč 19 nití čtrnáctky.«

»Dovolte,« přerušil ho Karas a přivřel oči, »to tedy znamená… to tedy znamená, že dvacítka má v průměru nula celá 45 setin milimetru a čtrnáctka… čtrnáctka nula celá 53 setiny milimetru, předpokládám-li, že nit leží těsně vedle niti. A z čeho jste, pane továrníku, vzali čísla těch nití? Víte, mne by velmi zajímalo dovědět se, jak se v obyčejném životě dojde k číslu.«

»Číslo bavlněné příze znamená, kolik přaden přijde na jednu anglickou libru.«

»Tedy se určuje dělením. To je znamenité. Je to přadeno určitá jednotka?«

»Ovšem. Přadeno má sedm pásem a každé pásmo má 80 návinů po půl druhém yardu.«

»To je rozkošné… dovolte… osmdesát návinů je tedy 120 yardů, sedm pásem jste řekl, to tedy má přadeno 840 yardů a anglická libra avoirdupois o 16 uncích se rovná 453, 598 gramu, že ano, a když se yard rovná 914,384 milimetru — to je úžasné, co počítání by dala noční košile, kdyby se to všecko mělo převést do metrické soustavy!«

»To ve Francii měří přízi na metry a číslují její sílu podle toho, kolik přaden váží půl kilogramu… Existuje ovšem jakési číslo, kterým lze anglické číslování hned převést na francouzské, ale to číslo si nepamatuji. V kanceláři mám na to tabulky.«

»Pane továrníku, kdybyste dovlili, já bych jednou přišel to přepočítat a přezkoušet…«

»Ó, prosím, přijďte, kdykoli vám bude libo. U nás se to číslicemi jen hemží, čísla nití, čísla tkanin, čísla celního tarifu, čísla košil a kalhot, čísla krku, čísla průramku — když to všechno mezi sebou znásobíte, možná, že dostanete ono luzné X, po kterém jste toužil ve své básničce.«

»Pane továrníku,« zvolal Petr Karas, »kdybych se toho X mohl dopočítat, už by mi nebylo žádným X. Ale obávám se, že tohle X je nevypočitatelné.«

»No, pane Petře,« zasmál se Kostečka, »teď z vás promluvil básník. Možná, že máte kus pravdy, — ale nebojte se jí.«

Když se Petr Karas k večeru rozloučil, přišly matka s dcerou za tatíčkem, co mu říká.

»Nu, zdá se, hodný hoch. Profesor bude dokonalý.«

»Ano. Je neobyčejně nadán,« řekla maminka.

»Je genius,« řekla dcera.

»A la bonne heure, snad to unesem,« řekl otec.