Cirkus Humberto/Část čtvrtá/XIII.
Cirkus Humberto/Část čtvrtá | ||
XII. | XIII. | XIV. |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | XIII. |
Autor: | Eduard Bass |
Zdroj: | BASS,Eduard. Cirkus Humberto. S 698- Moravská zemská knihovna v Brně |
Vydáno: | Praha: Fr. Borový, 1941 |
Licence: | PD old 70 |
V těch letech kolem šedesátky, když vede svůj tajný boj o vnučku, mění se Václav Karas i jako ředitel. Už mu tak nezáleží na vrcholných výkonech, spokojuje se i menším vzepětím sil, jen když je v něm půvab. K věcem i lidem dostává jiný poměr, ne už tak řeholně přísný jako v letech nejtvrdší mužnosti. Nevidí na scéně jen mistrný lidský stroj, nýbrž i živé bytosti s jejich nedostatky. Není pro něho žádného tajemství profese. Zná všecky vynikající artisty Evropy, většina z nich pracovala u něho v cvičném letním kursu a všichni jsou do jisté míry jeho odchovanci. Když vchází do šaten svého divadla, je to, jako by vstupoval do rodiny. Shledá se tu s mladými atlety, jejichž otcové i matky bývali před lety u něho v angažmá. Najde tu staré, zkušené artisty, kteří sem v létě přijedou trenovat své syny. Rozhovoří se s cizím člověkem a za chvíli se ukáže, že zná jeho strýce, švagrovou a bývalého společníka. Firmy se mění, ale lidé zůstávají na evropské šachovnici a od programu k programu se posunují nejrůznějšími směry. Václav Karas sleduje tyto pohyby a vidí z nich, které číslo stoupá ve slávě a které dohořívá. Vidí pausy nemocí a nehod po Evropě a ve svých šatnách se dovídá všecky podrobnosti. Jde-li o přítele — a kdo z vedoucích se s ním nespřátelil! -, Karas nelituje a napíše pár srdečných řádek. Artisté trpí opuštěností a za vzpomínku ve zlých časech jsou vděčni až do smrti.
Rok za rokem se vyvíjejí důvěrnější a důvěrnější vztahy mezi ním a kočovným lidem varietním. Pražský Karas není pro artisty ředitel, ale zkušený, moudrý a dobrosrdečný kolega. Obracejí se na něho ve svých starostech a Karas radí a pomáhá. Teď už to nejsou otázky profesionální a technické, teď jsou to ty tisíceré naléhavosti soukromé, které nejvíce sbližují lidská srdce. Rodiče se ptají, co s dětmi, děti se ptají, co se zestárlými rodiči. Ostřílení chlapci jdou rozpačitě na radu, zda se mají oženit s kolegyní; tanečnice které třikrát objely svět, čekají až na Prahu, aby tam vytáhly z kufru podobenku svého vyvoleného a zeptaly se papá Karase, co by tomu říkal.
Někdejší Vašku má vlasy prokvetlé, ale oči třpytné a zářící. Koukne na kabinetku, a jako by viděl celou skutečnost, hned ví, kde je láska, kde peníze, kde spekulace, kde naivnost. Žádná kartářka to nedovede tak rozebrat, žádná tak poradit. Vašku nemá předsudků. Poradí chudým lidem, aby se vzali, mají-li se rádi a chtějí-li pracovat. Poradí zámožným, aby si dali tak trochu pozor na majetek. Přeje hezkým ženám, uloví-li šlechtického nebo bankovního magnáta, přeje jim ještě víc, vdají-li se jen podle tvé touhy. Všecko se to nemůže ani v šatnách projednat, lidé za ním chodí do kanceláře a vycházejí z ní s vděčným úsměvem a spokojenýma očima. Z celé Evropy pak docházejí svatební oznámení a pozvánky k veselkám. Karas neodmítá přijet, pokud jen může. Stovkám artistek a tanečnic byl na svatbě za svědka, stovky novorozeňat držel při křtu za ruku jako kmotr. Jak léta ubíhají, sžívá se s celou tou ohromnou rodinou artistů a artistek jako nejmilejší přítel, nedůvěrnější zpovědník, nejváženější rádce — papá Karas.
Dělá to všecko rád, protože ty lidi miluje. Jsou všichni tak prostí, tak nezáludní, tak počestní. Něco na tom je, že mravně závadní lidé nemohou vyniknout ani tam, kde jde o výkony čistě fysické. To stálé velké soustředění, ta odříkavost varietního atletství působí jako mravní očista. Jsou ovšem některé obory, kam spíše proniká nákaza immorality. Ale to nebývají věci výlučně varietní a cirkusové. To se spíš během doby vloudilo na scénu a udržuje se to na ní jen příživnicky, aby to po čase bylo vývojem odplaveno. Kolik skutečné neřestnosti vehnal na varietní půdu ten přebujelý literární zájem kolem konce století! Ale karas má jemný čich pro čistotu práce a málokdy mu vnikne do programu, co si tam nepřeje mít.
Nejhorší to bylo za světové války, kdy se svět zúžil a varietní divadla si musela vypomáhat všelijak. Tehdy se stalo, že mu celá baletní skupina na poslední chvíli odřekla. Neměl, kde vzít náhradu, byl naprostý nedostatek varietních čísel. Nějaká agentura mu horlivě doporučovala »živé obrazy«, které prý měly nesmírný úspěch. Karas byl pln nechuti a nedůvěry, ale když nikde jinde nic nenašel, zatelegrafoval, že přijímá. Objevilo se mu šest vyzývavých ženštin, které vedl starší člověk dotěrných pohybů, oblečený s přehnanou elegancí. Karas se na něho podíval a najednou se mu motor vzpomínek v mozku prudce roztočil a letěl o půl století zpět. Ten chlapík byl barevný, pleť v obličeji byla zšedlá, oční důlky černé, pohled jako odumřelý. Na horním rtu trčely dva navoskované knírky, z úst svítily zlaté zuby.
»Paolo!« vykřikl Karas udiven.
»Yes,« odpověděl Berber, nuceně se usmál a poklonil se až k zemi.
Snad poprvé se Karasovi stalo, že nenašel vlídného slova na uvítanou. A byl to druh jeho mládí! Ano, byl; ale tím hrůzněji stála proti zářnému obrazu vzpomínky tato skutečnost, Paolo Roméo jako ruina tělesná i mravní.
»Zaveďte panstvo do šaten!« obrátil se Karas na sekretáře Kaubla, aby se zbavil dalšího hovoru. A bezděky se podíval na kalendář na stěně, má-li tento program patnáct dní nebo šestnáct.
Karas nemusel mluvit, Karas se nemusel vyptávat; jak spatřil tuto skupinu, věděl, že je zle a že toto angažmá se neskončí hladce. Jakmile se tajemník vrátil, nadiktoval mu ředitel vyhlášku, kterou se artistům, artistkám a jejich průvodcům zakazuje během představení vstup do hlediště. Jeden z průklepů měl být vyvěšen hned vedle šatny Paolovy. Na jeho zkoušení se nešel podívat, nechtěl se vystavovat Paolově dotěrnosti. Režisér mu hlásil, že se zkoušela jen hudba.
»A ty dámy?« zeptal se ředitel.
Režisér přivřel levé oko, ušklíbl se a mávl rukou.
Karas pokýval hlavou a povzdechl.
Večer, ještě během první půle, přichvátal za Karasem pan vrchní Šebele. Že nechce dělat žádné nepříjemnosti, ale že ten černoch od živých obrazů za ním přišel a požádal ho, aby šikovně napověděl pánům v lóžích, kdyby se zajímali o ty umělkyně, že se mají obrátit na něho, na pana Roméa.
»Dobrá, pane Šebele,« kývl hlavou Karas, »vy nebudete pánům v lóžích nic našeptávat, to si tu nezavedeme. A s panem Roméem to hned zařídím.«
Sekretář šel a upozornil Paola na vyhlášku.
Palo se vzepřel a chystal se na nějaký výstup.
»Pane Roméo, je mi líto, ale mám vám vyřídit,« prohlásil tajemník energicky, »že neuposlechnete-li ihned, požádá Vašku komisaře, aby vás okamžitě zatkl pro kuplířství. Svědek proti vám jest už zajištěn.«
Paolo zesinal, v očích mu to blýskalo. Vyrazil nějakou nesrozumitelnou kletbu, pak se obrátil a tíhl po schodech dolů.
»Co bylo s Paolem?« zeptal se Karas, když představení skončilo.
»Šel do výčepu,« hlásil tajemník, »opil se a ztropil výtržnost. Hrozně vám nadával, pane řediteli, křičel, že všecko, co umíte, máte od něho, a sliboval vám strašnou pomstu.«
»Jakpak mi to nadával?« přerušil ho Vašku s náhlou zvědavostí.
»Nevím… měl takové divné slovo, jaké jsem nikdy neslyšel…«
»Dablkau, ne?«
»Ano… myslím, že ano…«
»Dablkau,« opakoval šedovlasý Vašku a všecek se blaženě rozzářil. »Nu, tomu vy, mladý muži, nemůžete rozumět. Dovedete si představit klukovskou pračku, která se rozhodne až po padesáti letech? Zítra tedy uvidíte finale. Pozvete pana Roméa na jedenáctou hodinu.«
Paolo Roméo přišel po jedenácté do hlavní kanceláře a hluboce se na všecky strany ukláněl.
»Milý Paolo,« oslovil ho klidně Vašku, »viděl jsem včera tvoje číslo a velmi lituji, že se naprosto nehodí do podniku, který nese jméno Humberto. Nemůže to v našem pořadu zůstat. Nechci tě však také poškodit. Zde je poukázka na gáži za patnáct dní. Zařiď laskavě, aby tvé dámy vyklidily šatny do odpoledne.«
Paolo se uklonil, vzal poukázku a uložil si ji do tašky. Činil tak velmi pomalu a v místnosti bylo ticho jako před bouří. Pak se Paolo zase uklonil a už se zdálo, že odejde. Ale najednou se zastavil, obrátil se k sekretáři, a blýsknuv očima plnýma záští, křikl:
»Víte, proč mě ten pes Dablkau tak nenávidí? Byl jsem milenec jeho Heleny!«
Slovo proletělo vzduchem jako vymrštěná dýka. Vašku sebou trhl, jako by byl opravdu zasažen. Vteřinu dvě se díval na Paola, jako by nerozuměl. Stál na konci pokoje, u okna, Paolo stál stejně nehybně, ale s posměšně zkřiveným obličejem u dveří. Uprostřed mezi nimi šel napříč místností plochý pult. Náhle sebou Vašku hnul, udělal krok, odrazil se a velikým, dlouhým skokem proletěl nad pultem celou místností na Paola, srazil ho na zem, bleskurychle se vzepřel, a popadnuv Paola za krk a za kalhoty, zvedl jej oběma rukama vysoko nad hlavu. Vypadalo to, že s ním praští o zem, ale Vašku kopl do dveří a vyrazil s ním ven, na schody a po schodech dolů. Paolo chroptěl a chtěl se vyškubnout, ale ruce ho svíraly jako kleště. Pan Dvořák dole vyběhl, slyšel nezvyklý hluk.
»Open the door!« křikl Vašku.
Pan Dvořák tomu nerozuměl, ale pochopil. Dveře se otevřely a Paolo Roméo vyletěl na chodník.
»Milý příteli,« řekl po návratu Karas sekretáři, »když jsem vám včera řekl, že dnes uvidíte finale pračky po padesáti letech, nemyslil jsem, že to bude doopravdy. Ale netušil jsem také, že se z Paola stal takovýhle ničema. Nu, vyřídili jsme půlstaletou aféru a slovo dablkau je, myslím, škrtnuto zase ze slovníku. Mohu tedy klidně jít na oběd. A až mě tu jednou nebude,« dodal Vašku vesele, »dejte přeměřit tento pokoj. Myslím, že to byl můj nejdelší skok bez trampoliny.«