Chudé děvče a bohatý synek/2.
Chudé děvče a bohatý synek Josef Kajetán Tyl | ||
1. | 2. | 3. |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | 2. |
Autor: | Josef Kajetán Tyl |
Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 259–264. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Mezi tím, co tyto čtyry osoby skrze háj šly, ležel jsem několik kroků z cesty za křovím, odpočívaje po dlouhé chůzi za parného dne, a tak jsem v podvečerní tichosti skoro celou jejich rozprávku zaslechl. Nyní jsem rychle vstal a s velkým účastenstvím ještě za mladým párkem pohlížel.
„Bon džorno, siňor!“ ozval se náhle za mnou hluboký hlas po vlasku, až jsem se poněkud ulekl. „Bon soar, musié!“ mluvil dále po francouzsku. „Buďte tak laskav a dejte mi špetku tabáku!“
Já se mezi tím obrátil, a tu stála přede mnou vytáhlá, hubená postava starého vysloužilého vojáka, kterýž v jedné ruce koženou čepici a v druhé krátkou dýmku držel.
„Tu máte, staroušku!“ řekl jsem k němu, podávaje mu svůj sáček s tabákem. On si nacpal dýmku beze všech okolků a poděkoval se po anglicku. — „I kýho šlaka, milý muži!“ usmál jsem se. „Vyť jste jako sklad všech evropských jazyků.“
„Inu,“ odpovídal starý, „když projde člověk takový kus světa jako já a hned v mladých letech s rozličnými nacemi se potlouká: toť by musel míti palici z olova, nebo jazyk ze dřeva, aby si to nejpotřebnější z té i oné řeči nepamatoval.“
A brzo jsem zvěděl, že byl skoro ve všech francouzských vojnách, při české armádě ve Vlaších a na Dunaji, potom ve francouzském zajetí, později zas u Lipska i v Paříži. To mi pověděl jako nic mezi chůzí hájem.
Vida, že je starý vousáč tak mluvný, začal jsem se ho ptáti na osoby, jež byly prvé hájem šly, a které jsem co možná popsal.
„Ah, bugr!“ řekl na to vysloužilec. „To jste viděl Antonína a Verunku! No, je-li pak to děvče — co? A Tonda měl jenom prach ucítit, ostatně mu pranic neschází. Ti lidičky jsou do sebe zbouchnuti, jak říkáme, on snad ještě víc než ona.“
„Ale co jsem pozoroval, je to nějaké smutné milování?“
„Inu víte, milý pane! on je bohatý synek a ona chudá holka. On je jediné dítě ze statku, o němžto se povídá, že by mohl býti celý samými tolary vydlážděn, kdyby chtěl sedlák jimi hnout, a holka je dcera chudé ženy, jisté vdovy Holáskovy, kteráž nemá nic víc nežli na zboření chalupu, u ní dvě staré slívy a několik záhonů na brambory. A proto myslí starý Kudrna, hochův otec, že se holka do jeho statku nehodí. Ale Verunka je hodná a pilná — sakr! na toho bych se podíval, kdo by chtěl něco jiného říci! To má při sobě už tak po matce, a stará je řádná osoba a k tomu moje sestřenice. Ano, milý pane! řádná žena. Když jsem přišel jako starý košťál z vojny zase do vsi, protože jsem chtěl svůj invalit doma na čerstvém povětří strávit, řekla, že musím u ní zůstávat, dokud bude sama vlastní kousek střechy mít, a její nebožtík měl se ke mně jako pravý kamarád, a co umřel, chová se ke mně Verunka, jako bych byl její tatík.“
„To bych chtěl být na vašem místě, staroušku!“ usmál jsem se.
„To věřím!“ zachechtal se starý ještě víc. „Parble! Proto je mi také líto, že si ten hoch s ní tu známost udělal. Ale ovšem, jakž mohlo také jinak být? Holka sloužila na statku a musela se hochu zalíbit; neboť Kudrnův Antonín je hodný a také hezký hoch, a právě proto, že je hodný, choval se k Verunce jako poctivý chlap a nic si u ní nedovolil, čeho se někdy synkové bohatých sedláků jako z regrace dopouštějí, až je holka na věky nešťastná. Ne, ne, sakrblé! Tonda není takový dareba; ačkoli by se byl starý Kudrna snad zasmál, kdyby bylo holku něco stihlo; nebo to je také takový nadutý chrapoun, abych to jen řekl, kterýž neví, jak na člověka pohlížet, když nemá tolik mandelů ve stodole jako on. To je nadutá čeládka!“
„Aj, aj, příteli!“ prohodil jsem mezi to, „vy máte na sedláky jaksi nabroušeno!“
„E, vždyť je to pravda!“ zabručel starý. „Já neznám na světě nic ošklivějšího, nežli je selská pýcha! Ne snad abych myslil, že nemá sedlák nic na sebe držet — o kontrér, právě naopak! sedlák musí na sebe hodně mnoho držet a hodně mnoho o sobě myslit, ale všecko s moudrým povážením a v přirozeném pořádku, a ne aby si ta jeho pýcha jenom po korcích jeho výsevku vyšlapovala a nos vystrkovala, jako právě zas dnes Kudrna okázal.“
„Jak to?“
„I zpomněl jsem si, jak se dnes k Verunce i k svému synovi zachoval.“
„Ano, pozoroval jsem, že se jistě něco přihodilo,“ dosvědčil jsem starému. „Co pak to bylo?“
„Inu,“ začal zase vysloužilec, „vidíte, když starý Kudrna poznal, že jeho Antonín na holku bere a upřímně to s ní myslí, ano že by sama selka, jeho žena, proti tomu nic neměla, kdyby jí hoch tu nevěstu přivedl: tedy začal řádit a vyhnal holku ze statku. Ale to nic nepomohlo. Čím víc těžkostí, tím prudší láska, říká se, a tu se to také dokázalo. Dnes měla Verunčina dobrá známá v sousední vesnici svatbu a na tu musela i Verunka přijít, nevěsta to partú chtěla; ale on tam byl také Kudrna i se synem, proto že jsou s bohatým ženichem přátelé, a tuť nebylo arci divu, že Antonín jenom s Verunkou tancoval — parblé! vždyť jsem to slyšel na vlastní uši, jak si lidé při tom říkali: ‚Podívejte se, to je páreček!‘ Ale tu byl i Kudrnův soused, bohatý Vejvoda, který by rád svou Káču odbyl a k tomu si Antonína vyhlídnul. Ale ten si Káči ani nevšimnul a ta mohla zlostí prasknout; popichla tátu, táta popichl zas Kudrnu, a ten skočil najednou od stolu — a tu máš! zrovna do kola. Tam začne bouřit, nadávat, odtrhne hocha od holky a udělá ubohé největší ostudu. Bylo prý to Boží dopuštění. Tonda se chtěl pustit do otce a jenom na velkou domluvu ženichovu se ukrotil. Potom odešel. Teď musíte ale, pane, vědět, že není vůkol žádná veselka, aby při ní také starý Francouz nebyl — to jsem totiž já! ti sprostáčkové mi tak přezděli, protože mi sem tam francouzský drobek vyskočí — já byl tedy také dnes mezi pozvanými, ale na neštěstí v dolejší šenkovně, když se nahoře tancovalo. Sotva zaslechnu, co se děje, běžím honem nahoru, abych Verunku vysekal a nafouknutému sedlákovi oči vytřel, že by byl měl dost; ale holka byla již odešla, a ostatně jsem slyšel, že se jí nevěsta řádně ujala. Také ostatní říkali, že je to od Kudrny špatné, a třebas byla Verunka chudá, že je za to hodná. Tu máte celou tu paštiku — sakrblé! Ale však já to Kudrnovi nedaruju! Však já ho skřípnu!“
Mezi tímto vypravováním přešli jsme háj a dostali se na vrch stráně, z kteréž bylo dolů do údolí vidět, kdež tekla Jizera a po obou březích velká vesnice ležela.
Skoro uprostřed vesnice, na malém pahorečku, stál kostelíček a nedaleko čistá fara; ještě jsem to mohl v soumraku všecko dobře rozeznat, jakž mi starý voják co vykládal. Nad vesnicí stál při řece mlýn.
„Ten patří Antonínově bábě po matčině straně,“ povídal mi Francouz, „a připadne jednou hochovi; ale starý Kudrna hraje tam už teď na pána, a neví, má-li být dříve mlynářem nebo sedlákem. Také se podle toho šatí — bugr! Snad jste si toho povšimnul.“
Pod vesnicí šířilo se údolí a po obou stranách táhly se pěkné lučiny. Po levé stála prostranná stavení statku bohatého Vejvody, po pravé ležely stodoly a stáje Kudrnovy.
Když mi to starý pověděl, podotknul jsem:
„Toť není arci divu, že chtějí tak blízcí hospodářové, aby se jich děti namlouvaly.“
„Hm!“ řekl starý; „jenom nepřehlédněte, že teče mezi nimi Jizera.“
„To arci; ale vždyť jde přes vodu lávka a tak říkaje oba statky spojuje.“
„Ta lávka, ta lávka!“ zamumlal starý voják. „Ó milý pane! Bohatý Vejvoda i Kudrna dali by za to nevím co, kdyby nebyli tu lávku jakživi spatřili.“
Při tom se zasmušily vráskovité tváře jeho tak podivně, že jsem se ho zeptal, co tím myslí.
„I všelicos,“ řekl mi na to. „Ale teď není kdy o tom rozprávět. To je věc ošklivá.“
Dále nechtěl nic povědít.
V myšlénkách šli jsme oba dolů po stráni. Zatím vyšel měsíc a osvítil celé údolí. Ve vsi bylo již ticho; krávy a ovce byly již z pastvy doma, koně vyplavené. Jen sem tam zavznělo oklepávání kosy, nebo hrčení okovu u studně; sem tam štěkal pes a zdálí se ozývala křepelka.
Když jsme přišli na náves, řekl voják:
„Parblé, pane! jak vidím, chcete zde zůstat přes noc. To je mi líto, že vás nemohu pohostit; ale u ‚zlatého beránka‘ je dobrá hospoda, tam vás dovedu.“
„Děkuji, staroušku! — já zůstanu u pana faráře.“
„Ah! to je něco jiného. To se držte jen tadyhle v levo a jste hned u fary; já musím tuhle v levo. Zachovej Pán Bůh! A revoár, musié!“