Chudé děvče a bohatý synek/3.

Chudé děvče a bohatý synek Josef Kajetán Tyl
2.	3.	4.

Údaje o textu
Titulek:	3.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 264–268. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

U starého přítele se mi to dobře spalo. Do oken skromného pokojíčku hleděl již bílý den, když jsem procitnul. Rychle jsem vklouznul do přítelova županu a položil se do okna, z něhož bylo na tichý hřbitov okolo kostela viděti. Z druhého se hledělo do malé zahrádky.

Těch několik pobožných duší, kterým všedního dne v létě času zbývá mši svatou poslechnouti, ubíralo se již z kostela. Po chvíli přicházel za nimi také farář. Ale nežli přešel hřbitov, přistoupil k němu starý invalida, jejž můj přítel jako dobrého známého pozdravil a pak s ním do fary vešel.

Za malou chvíli na to strčila stará matka farářova hlavu do dveří, dala mi dobré jitro a zvala mne k snídaní, při tom dokládajíc, abych na velebníčka nečekal, poněvadž prý ještě něco se starým vojákem vyjednává, brzo prý ale přijde.

Já se nedal dlouho pobízeti, ale zasednul jsem ke stolu a pochutnával si z celého srdce na libě páchnoucí kávě se smetanou, o jakovéž se ve velkých městech jen pohádky povídají. Já si s jídlem takořka jen hrál; ale byl jsem přece již dávno hotov, nežli přítel do pokoje vstoupil.

Byl jaksi rozčilen; jindy přibledlé tváře jeho se poněkud rděly a oči se jiskřily, pravil ale jenom, že mu starý voják včerejší příhodu vyprávěl, a že přinesl vzkázání od staré mlynářky, matky Kudrnovy ženy, aby ji navštívil, že se v noci roznemohla. Spolu podotknul, že je stará mlynářka nad míru dobrodějná a že ji vůbec jenom matkou chudých nazývají.

Mezi tím vypil rychle šálek mléka a vybídnul mě, abych ho vyprovodil do mlýna.

Mně to bylo vhod a když jsme vyšli za faru, řekl jsem k příteli:

„Nepřinesl ti starý voják ještě něco nemilého? Zdálo se mi, že jsi krom obyčeje pohnutý.“

„Ano,“ odpověděl přítel, „přinesl mi starou nehezkou historii. Podívej se — tamhle stojí veliký ořech; vidíš ho? — a vedle něho tu nuznou chatrč?“

„Vidím.“

„Ta patří staré vdově Holáskové, matce té Verunky, o kteréž ti včera náš Francouz povídal. Ona prý byla jednou také tak hezká jako teď její dcera, i líbila se chudým a bohatým. Také Kudrna a Vejvoda, jenž byli toho času mladí synkové, prý si ji oblíbili, a první, poněvadž byl po smrti rodičů již svým pánem, chtěl prý ji vskutku také paní na svém statku udělat. Ale chudá Lidka mu buďto nevěřila anebo se jí Kudrnův pacholek, totiž Holásek, lépe líbil — a to bude také pravdě nejpodobnější, protože se Kudrna brzy na to s pacholkem na krev povadil, pacholek ale od něho odešel a s chudou Lidkou se oženil. Tam v té chatrči potom spolu zůstávali. On dělal za nádenníka, ona obstarávala skrovnou domácnost, kousek pole, a později své jediné dítě Verunku, kterouž k bázni boží, mravnosti a pracovitosti přidržovala. Tu se stal jednou z rána pokřik — já byl právě den před tím na tuto faru dosazen — že Lidčina muže z Jizery vytáhli. Zítra je tomu tři leta; já mám ten den jako dnes v paměti, neboť bylo po celé vsi velké běhání, a okolo mrtvého nastavěly se celé houfy, an ho všichni jakožto pracovitého a poctivého muže znali.“

„Zabil ho někdo?“ prohodil jsem mezi to otázku. „Či se utopil?“

„Zabil?“ opakoval farář jaksi nesnadně. „Povídal ti invalida již také o tom?“

„Ani slova.“

„Hrozný nářek vdovy a sirotka nemusím ti široce vypisovati,“ vypravoval přítel dále, „a já měl věru co dělati, abych je posilnil útěchou, kterouž může náboženství poskytnout. Bolest jejich byla nesmírná, neboť vězela hluboko v srdci. Ve vsi se mluvilo ledacos o smrti Holáskově a sem tam proskakovaly podivné řeči. Mrtvé tělo bylo nalezeno pod lávkou, kteráž mezi statkem Kudrnovým a Vejvodovým přes Jizeru vede. Nešťastník visel pravou nohou mezi kládami jednoho pilíře, přes nějž tato lávka běží. Ztrouchnivělé zábradlí bylo na ní po jedné straně zlomeno; tady musel nešťastník buďto sám spadnouti, anebo jej tam někdo — shodil.“

„Tedy přece?“ podotknul jsem s rostoucí zvědavostí.

„Pst! kdož to může vědět?“ řekl přítel velmi vážně. „Holásek byl toho času v té samé vsi, kde včera svatbu slavili, celý týden na práci a šel večer v deset hodin domů. Sedlák, u něhož pracoval, nalil mu na cestu hodnou sklenici višňovky; ale Holásek se jí sotva dotknul, neboť byl vůbec nad míru střídmý a vždy střízlivý. Nedalo se tedy mysliti, že by byl z opilství do řeky upadl. Že by byl chtěl na sobě samovraždu spáchati, na to nebylo při jeho trpělivé, spokojené mysli také ani pomyšlení; a protož nezbývalo nic jiného než domnění, že se tuze o silně zetlelé zábradlí opřel, že je zlomil a tak po hlavě do řeky se překotil. Ovšem mluvilo se proti tomu zas něco jiného. Náš starý vysloužilec má totiž zvyk, že si časem do vůkolí vychází a teprva po dvou, třech dnech se navrací. Z takovéto vycházky vracel se také právě onoho večera k domovu a sice zrovna podle Jizery, a když přicházel k Vejvodovu statku, slyšel někde u lávky hlasy, jakoby se dva, tři lidé vadili, ano také prý obyčejné Vejvodovo klení ‚tisíc láter hromů!‘ zaslechl; že však byla tuze tmavá noc, nemohl nic rozeznati, a když přišel na lávku, bylo kolem již všecko ticho. Pro temnost nepozoroval ani, že je zábradlí zlomeno, a tak přišel domů, aniž o tom promluvil. Domácí ženské již spaly, a čekaly Holáska teprva druhý den domů. Ale když tu ležel ubohý strýc druhého dne mrtev, tu začal arci voják povídat, a lidé kroutili hlavami. — Věděloť se totiž po celé vsi, že ani Vejvoda, ani Kudrna nebožtíkovi nepřáli, a od té chvíle, co si ho Lidka vzala, kde mohli, týrali, tak sice, že mu na svých gruntech ani toho nejmenšího výdělku nepopřáli a ještě všechny své příbuzné popíchli, aby mu žádnou práci nedávali. I povstalo z toho konečně tolik řečí, že se musil úřad do toho vmísiti; ale ono nepřišlo při tom nic na jevo. Vejvoda dokázal, že byl tenkráte s Kudrnou a jinými pozdě do noci v hospodě; náš Francouz je ale tuze dobrá, poctivá duše, aby byl z toho, co ten večer zaslechl, hned jistou žalobu zanesl, a jakž by byl také při tak nejistém podezření proti takovým boháčům co svedl? Slovem, Holásek byl mrtev a pochován, a pak se na celou věc zapomenulo. Jenom to bylo mnohému divno, že vzal Kudrna brzo po té příhodě osiřelou Veroniku do služby a že jí dával větší mzdu, nežli je tady vůbec obyčej, zrovna jako by jí chtěl něco nahraditi. Ale jiní to přičítali dobrosrdečnosti Kudrnovy ženy, kteráž byla s Lidkou odjakživa za dobré; však za půl léta na to nemohla ani sama selka zabránit, aby sedlák holku zas nevyháněl, když totiž viděl, co syn zamýšlí.“

Po těch slovech upadl přítel v tiché zamyšlení; ale já nemohl přemoci zvědavost a prohodil jsem otázku:

„A což je to nyní?“

„Nyní,“ odpověděl farář, „přichází Holáskova smrt zase do řeči. Z toho, že bohatý Kudrna včera tak hrubě s Verunkou nakládal, přelila se našemu vysloužilci žluč, a já ho měl co zdržovati, aby žádný nepozorný povyk nezačínal. Povídal mi, že nemohl dnes celou noc oka zamhouřit, že mu ležel ubohý Holásek na mysli a že se mu pořád zdálo, jako by slyšel Vojvodovo ‚tisíc láter hromů‘. Ano podivným způsobem míchá nyní také starého Kudrnu do toho, a —“ doložil přítel tichými slovy — „řekl mi prve bez obalu, že by chtěl na to přísahat, že ti dva sedláci ubohého Holáska…“

„I poníženě ruku líbám, velebný pane!“ pozdravil v tom okamžení přítele mého starý sekerník ze mlýna, kterýž několik oškrtů ke kováři nesl. „Ráčíte k naší panímámě?“

„Ano; jak se vede paní mlynářce?“

„V noci jí bylo zle, ale k ránu bolesti povolily.“

„Byl u ní lékař?“ ptal se přítel.

„I uchovej!“ řekl sekerník. „Ona nechtěla živou mocí, aby se pro něj poslalo; ale chtěla mít jen Holáskovic Verunku, proto že jí před dvěma lety v té velké nemoci tak dobře sloužila.“

„A učinilo se podle její žádosti?“

„I to víte, velebný pane! Dcera ze statku, kteráž se také celou noc od nemocné nehnula, poslala hned pro holku.“

Po těch slovech jsme se rozešli a sotva co by byl člověk Otčenáš přeříkal, stáli jsme u mlýna, kterýž měl pěkné položení a byl velmi výstavný.