Chudé děvče a bohatý synek/1.

Chudé děvče a bohatý synek Josef Kajetán Tyl
	1.	2.

Údaje o textu
Titulek:	1.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 255–259. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Bylo večer za parného dne letního. Vůkol po úrodných polích a pěkných lučinách nehýbal se ani větříček, a po celé krajině rozkládala se líbezná tichost. Tím zřetelněji bylo tedy hlasy dvou mužů slyšeti, kteří šli skrze malý háj, jímžto ušlapaná cesta běžela.

Jeden z nich byl šedesátník, plných, zdravých tváří, ale poněkud již sešedivělých vlasů, a podle popelavého kabátu vypadal jako zámožný venkovský mlynář. K tomu se ještě zdálo, že je svátečně oblečen, a v dírce u kabátu měl kus rozmariny. Druhý vypadal jako řádný chalupník.

„Nyní dej už pokoj, kmotře!“ pravil první a bodnul mrzutě kovanou holí do drnu. „To jsou všecko daremné řeči, také jsem to už tuším dnes okázal, a budoucí týden půjde Tonda s Kačenou na katechismus. Konec — už jsem řekl!“

„Nu,“ odpovídal druhý; „já nechci právě říci, že by se Kačena pro Toníka nehodila; ale hoch ji nechce; holka se mu nelíbí, a to by se mělo také povážit.“

„Musí ji chtít, u všech všudy!“ řekl zase mlynář. „Musí! Či myslíš, bláhový, že přijmu tu jeho žebračku za dceru? Ta by mi přišla! Dvě malované tváře jsou její celé bohatství a mošnu dostane za věno. Ale já jí také dnes pověděl; a má-li Tonda v těle kusa cti, tedy se jí teď ani nevšimne.“

„Hm, to bych nemyslil,“ řekl druhý, „Verunka je řádné děvče a k tomu tak hezká — safraporte! že se i starému člověku srdce otřese, když se na ni podívá. Ano, ano, milý kmotře! a proto si myslím, že jste ji neměl přece tak přede všemi vypeskovat. Co pak může to kuře za to, že se vašemu Toníkovi tak líbí?“

„Kmotře Bláho!“ zabručel na to mlynář, „ty mluvíš jako moje stará. To slyším také jen pořád: Holka je hezká, holka je hodná. I dej mi svatý pokoj! Krásy se člověk nenají, a co se týče hodnosti, tedy to není od ní a od její staré tuze hezké, že mého syna svádějí.“

„To není asi pravda,“ namítal Bláha. „Verunčina matka byla jaktěživa poctivá a hodná osoba; no, toť musíte vy nejlépe vědět, Kudrno! Vždyť se vám před lety právě tak líbila jako nyní Toníkovi Verunka.“

„U sta čertů!“ zapálil se mlynář u velikém hněvu; „kmotře Bláho, na to mi nezpomínej, nechceš-li mě dopálit!“

Po těch slovech šli oba muži mnoho kroků, ani slova nemluvíce. Ale po chvíli začal opět sám Kudrna další řeč:

„Nyní je po komedii! Tondovi jsem tuším to bláznovství zahnal, a třeba byl kluk tvrdohlavý, přece není na rozum padlý, aby konečně svého prospěchu nepoznal. Vejvoda dá Kačeně hned čtyry tisíce dobrých peněz a za několik let dostane Tonda celý statek. Starý nemůže už dlouho dělat, protože pořád heká. Slovem: za čtyry neděle máme svatbu a budeš-li chtít, můžeš si ještě poskočit.“

S těmi slovy se zahýbali ku stráni, pod nížto v pěkném údolí mlýnská složení klepala.

Asi čtvrt hodiny za nimi přicházel tou samou cestou hezký mladý člověk, jenž byl polo po městsku, polo po venkovsku oblečen. Měl totiž pěkné vysoké boty a jelenice na nohou, hedbávnou vestu a krátký letní kabát z lehké tkaniny na těle a městský klobouk na hlavě. Byl to na pohled statečný jonák, ale všechen jaksi pobouřen. Na čele mu stál vysoký pot i běžel mu po zardělých tvářích. Tmavé oči jeho koulely se nepokojně semotam; při tom se brzo zastavoval, brzo ohlížel, pak zase mumlal a šel mrzutý dále.

Konečně přišel k háji; tu se ještě jednou zastavil, ohlédnul se — pak mrštil svou stříbrem kovanou ulmačkou o zem, a jakoby ho bylo něco smrtelnou ranou k srdci bodlo, zkřiknul a vrhnul se pod strom do trávy a začal jako dítě plakati — anebo ne jako dítě, ale jako silný muž, jehož slzy málo kdy tekou, ale když jedenkráte vyběhnou, z hrozné bolesti se prýští.

Za chvíli na to vyskytla se na té samé cestě čtvrtá osoba. Byla to mladá selská dívka v prostém, ale čistém oděvu, při tom pěkně rostlá a v tvářích jako krev a mléko. Černé oči jí jen jen hrály, ale zdálo se, že byly nedávno plakaly; neboť byly kolem trochu přičervenalé a holka si je chvílemi ještě utírala. Na levé ruce nesla malý kulatý košík.

Najednou spatřila v prostřed cestě dřevěnou dýmku, jež byla z rukou mladíkových několik kroků odlítla a kterouž dívka dobře znala. Honem se po ní sehnula, zvedla ji, hleděla na ni plna podivení i lekla se a zvolala polohlasitě:

„Ach, Toníčku!“

Ale tiché toto zvolání došlo přece až za křoví, kam se byl mladík uvrhnul, a projelo ho jako palčivá jiskra. Honem byl na nohou a skokem stál na pěšině, položil silné ruce své dívce na ramena, přitáhl ji k sobě a sehnuv hlavu, hleděl jí s celou duší do očí. Ona pak pustila překvapením košík i dýmku, pozvedla svou pravici a chytila se jeho levice. A tak stáli oba dlouho naproti sobě, a hleděli si do očí a slova nemluvili, ale proto si přece rozuměli a věděli, co se v jejich srdcích děje.

Konečně řekl mladík: „Viď, Verunko, já jsem hodný dareba, že jsem tě nechal dnes tak vězet? Ale on to byl můj otec, a tu —“

„Ó milý Toníčku,“ řekla dívka, po koši a dýmce se shýbajíc, „ty za to nemůžeš; ale já měla matku poslechnout a na tu svatbu nechodit.“

„Tím darebnější to bylo ode mne, že jsem se tě nezastal, poněvadž jsem tě přemluvil, jen abys přišla,“ odpověděl Antonín. „Je-liž pravda, ty jsi se asi hodně za mne styděla, že jsem ani neceknul?“

„Proč pak?“ řekla zas dívka. „Chudobná holka si musí nechat mnoho líbit, a co pak jsi měl také počít? Tvůj otec nechce, abys za mnou chodil, a já sama ti to řekla už stokrát, že se pro tebe nehodím. Vejvodovic Kačenka —“

Ale mladík jí nedal domluvit. Trhnul sebou a přitisknuv si klobouk do čela, řekl mrzutě:

„Jdi mi do horoucí — ať nekleju! — s tou hloupou Káčou! Já chci jenom tebe a žádnou jinou. Ale ty — viď, Verunko? ty mě nebudeš nyní chtít?“

„Já?“ pravila dívka. „Ach, milý Toníčku! což pak já! —ale jiní lidé budou se opírat; ano — kdybys byl chudý synek…“

„Ach, ba věru, kdybych jím jen byl!“ zvolal mladík prudce. „Ale však já to otci řeknu. Před lidmi jsem se nemohl s ním hádat, ale doma mu povím, že nenechám s tebou tak zatáčet. Raději půjdu někam za pacholka a nebo si svážu filec a půjdu po vodě; ať si dá potom svůj mamon komu chce. Já se nebojím žádné práce, a když na to přijde… no, jen počkej, však já mu povím!“

„Ne, ne, Toníčku! — nic mu nepovíš!“ prosila nyní Verunka. „Tvůj otec se trochu napil, a to víš, pak bývá prudký.“

„E co!“ odmlouval jí Antonín. „Já umím být také prudký, když je potřeba.“

„I to vím; ale pomysli na svou matičku. A to ti povídám, Antoníne! k vůli mně se nesmíš s otcem nesvářit.“ Při tom ho vzala za ruku, an se ještě zdráhal, a hleděla na něj tak srdečně, že řekl posléz:

„Nu ano, já nebudu nic říkat.“

„Tak, tos hodný — nyní jdi honem domů! Já nechci, aby zase nějaké pohoršení povstalo, a půjdu sama.“

„Co ti napadá? Myslíš, blázínku, že si dám od někoho do kaše foukat, když to není právě otec? I bodejž — to se právě teď s tebou povedu, aby lidé viděli, že jsi moje milá a že jí zůstaneš. Ještě je dost světlo, aby nás poznali.“

S těmi slovy ji vzal za ruku a vedl rychle ku předu. Ale po několika kročejích vymkla se mu dívka lehce z ruky a řekla:

„Toníčku, buď hodný a poslechni! Toť víš, já to myslím dobře, a to by nebylo moudré, kdybys otce ještě více rozhněval. Jdi ty tadyhle po stráni ku mlýnu — já se dám tuhle skrze lom do vsi. A nehněvej otce, Toníčku! slyšíš? — pomysli raději na Pána Boha. Ten nás svede, jestli k sobě patříme.“

Tu ji přitisknul mladík prudce k srdci svému, políbil ji na čelo a na tvář i na ústa a řekl:

„Vidíš, Verunko! ty můžeš ze mne udělat, co chceš. Já tě poslechnu. Ale to si pamatuj: já si to svatě umínil, že budeš má a žádná jiná. Spi dobře a pozdravuj matku!“

To pověděl a hned na to rychle odešel. Dívka hleděla za ním, až jeho postava u večerním soumraku zmizela. Pak se obrátila na pravo, pohleděla k nebi a tiše se modlila.