Cesta kolem měsíce/Kapitola třináctá

Cesta kolem měsíce Jules Verne
Kapitola dvanáctá	Kapitola třináctá. Některé podrobnosti podél dráhy koule.	Kapitola čtrnáctá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola třináctá. Některé podrobnosti podél dráhy koule.
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	Cesta kolem měsíce. Praha: nákladem spolku pro vydávání laciných knih českých, 1870. s. 134–151. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	P. R.
Licence překlad:	PD old 140
[red 1]

O půlnoci, když koule měla doraziti na měsíc, nacházela se, jak bylo již poznamenáno, daleko za středem měsíce a sice na sever za rovníkem a pohybovala se skoro rovnoběžně s 20. stupněm délky. Výška zůstávala pořád stejná okolo sta mil, a úplná průhlednost řiďounkého světového étheru usnadňovala již pouhému oku rozeznati na měsíci předměty, které jinak jen nejsilnějšími dalekohledy se země jsou viditelny.

Barbikan a Nikol, porovnávajíce neustále Maedlerovu mapu s povrchem měsíce, zaznamenávali pilně svá pozorování a zachovali svou klidnou rozvahu, kdežto Ardan v návalu překvapujících pohledů byl jako u vidění.

― Co to pod sebou vidíme? tázal se Ardan.

― Toť severní část moře čili roviny oblak, odpověděl Barbikan. Jsme příliš vzdáleni od ní, než abychom mohli poznati, jaká to hmota na jejím povrchu se rozkládá; avšak porovnáme-li ji s předměty nám známými, nedá se upříti, že činí dojem, jako rovina světlým, suchým pískem pokryta. Možná že je skutečně dnem bývalého moře, nyní však není nikde ani nejmenšího jezera nebo řeky viděti.

Shledalo se, že hranice toho moře nebyly na mapě zevrubné udány, Na krajích jeho zdvihaly se ohromné ohrazené kotliny kráterových hor, Ptolomaeus, Purbach, Arzachel, a u paty jich ležely roztroušeny nesčíslné velké balvany, jako svědkové bývalého ohromného soptění, jež kruhové propasti vytvořilo. Val velmi nestejný, silně porušený a nepravidelně kruhový objímá kotlinu Ptolomaea 20 mil širokou; na širokém hřbetu, který ji dělí od kotliny Albategnius, dosahuje až 2400 sáhů výšky, kdežto se na jiných stranách níží až na 600 sáhů.

Koule letěla rychle kolem této horské skupeniny a blížila se k severnímu kraji „moře oblačného“, kde velkolepá krásná hora se leskla, jejíž vrcholy metaly třpytivé světlo na všechny strany.

― Co to? ptal se Ardan.

― Toť hora Koperníkova, odpověděl Barbikan.

Kruhová hora tato stojí pod 9. stupněm severní šířky a 20. stupněm délky; nejvyšší vrchol její na západním valu dosahuje 2100 sáhů výšky nad vnitřní kotlinou, kteráž pod rovinou oblačného moře 1170 sáhů se níží. Ze země jest velmi dobře viděti, zvláště se ukazuje zřetelně hvězdářům mezi poslední čtvrtí a novým měsícem, když stíny její na západ se vrhají a dle nich výška hory vypočísti se dá.

Překrásná a velkolepá hora tato jest na severní polokouli měsíčné nejznamenitějším výjevem, jako hora Tycho na jižní polokouli. Vyzdvihuje se osamotnělá, jako nesmírný věnec horský se žhoucími vrcholy, nebo jako obrovská svítilna, a sice zrovna na hranici mezi mořem oblačným a oceánem bouřek, jež obě svými paprsky osvětluje. Pohled na dlouhé světlé pruhy její nemá nic sobě rovného; lesk jejich nabývaje v úplňku záře rozpuštěného stříbra, prostírá se přes sousední horské řetězy až do moře dešťů.

O jedné hodině ranní nacházela se koule, vznášejíc se v prostoru jako povětrný balón, zrovna nad vrcholy jejími.

Barbikan mohl odtud podobu a rozměry její velmi zevrubně proskoumati. Viděl, jak Koperník stojí v řadě ohromných kráterů, které tuto část měsíce vyznamenávají. Jako kruhové hory Kepler a Aristarch, které nad oceánem bouří panují a též paprskové světlé pruhy vysýlají, podobá se Koperník ze země žhoucímu bodu a byl proto druhdy považován za živou sopku. Ovšem není na něm teď ani stopy skutečného ohně, neb lesklá zář vrcholů jeho není nic než odražené světlo sluneční, tak jako na všech jiných horách měsíčných. Průměr hluboké kotliny horským valem obehnané obnáší 46000 sáhů, a zevnitřní mírné boky valu vstoupají vzhůru v soustředních ploských stupních, jako by se vrstvy vyvřelé hmoty na sebe byly usadily; jen od západu zdvihá se okolní půda v šířce asi 4 mil a v délce 22 mil až k valu, tak že výstup od té strany na vrchol valu musil by býti velmi snadný.

Průhledný éther připouštěl rozeznati na těch úbočích rozmetané úlomky skal a hromady balvanů, jichž velké množství též tarasy vnitřního příkrého sklonu pokrývalo.

Barbikan stopoval pozorné obrysy kruhového valu a jeho tarasů zevnějších a vnitřních, kteréžto poslední blíže hřebene pod úhlem 50—60 stupňů k vnitřní kotlině padaly, a upozorňoval na zvláštnosť kráterových kotlin, které z největšího dílu hluboko pod všeobecným povrchem měsíce se nacházejí, čímž se krátery měsíčné od sopečných kráterů zemských ovšem podstatně rozeznávají.

― Já bych myslil, podotkl Nikol, že ta pravidelnost kruhových rovin a kotlin měsíčných hor, jakož i velká hloubka jejich spíše ukazuje na propadávání nežli na vyzdvihování; neboť možno si představiti, že tam, kde kruhové roviny a kotliny se nacházejí, povrch měsíce se propadl a že ne z jícnů, ale z okrouhlé skuliny ona hmota na povrch vystoupla, kteráž nyní skládá val kráterový.

― Myšlenka ta není špatná, odpověděl Barbikan, ale poněvadž ji nemůžeme k žádnému nám známému výjevu na zemi připojiti, nezbývá nic jiného, než se přiznati, že původ kruhových hor na určito vyskoumati nelze.

― Jaké to přepodivné paprsky vybíhají od Koperníka! zvolal Ardan, pozorovav po delší čas světlé pruhy kolem Koperníka.

V tomto okamžení stála koule kolmo nad kotlinou Koperníkovou. Ohražení její mělo podobu kruhu docela pravidelného a oba boky zevnější i vnitřní bylo možno dobře rozeznati. Dva soustřední kruhy, dvojitý to taras, dělily se od sebe; kolkolem hory rozkládala se šedá rovina, pohledu pustého, z níž porůznu vynikaly malé nerovnosti barvy žluté.

Na dně kotliny, jako na dně šperkovní skřinky třpytilo se několik vrcholů menších homolitých hor, podobných drahokamenům broušeným. Na sever snižovaly se boky valu k rozedlině, již se otvíral přístup k vnitřku kotliny a tudy bylo by možno dolů sestoupiti, anyť všechny ostatní boky a stěny byly příliš příkré, než aby se po nich kráčeti mohlo.

Koule ve svém letu uháněla mezi tím dále k okolním pláním. Barbikan zaznamenal si velký počet vrchů méně vynikajících, odtud viditelných, mezi nimi také malou kruhovou horu Gay-Lussac s kotlinou 11500 sáhů širokou. K jihu rozkládala se plén velmi rovná, beze všech vypuklin a propastí, k severu však, až ke krajům oceánu bouřek, podobal se povrch měsíce moři, které v nejdivočejší bouři skamenělo. Po celém tomto povrchu rovném a nerovném táhlo se množství jasných pruhů sbíhajících se u kruhového valu Koperníka; některé z nich byly přes tři míle široké, délky však neurčitelné.

Cestovatelé naši rozmlouvali o tomto zvláštním výjevu, ovšem více na základě rozličných domyslů než určitého výsledku pozorování, neboť nebyli s to, povahu jejich svými dalekohledy ustanoviti.

― Proč by nemohly býti vynikajícími hranami úbočí a rovin, pravil Nikol, vždyť takové hrany musily by světlo více odrážeti než ostatní plochy.

― To se však nesrovnává s jinými okolnostmi, namítal Barbikan, kdyby světlé pruhy pocházely od vynikajících hran, musily by při nižším stavu slunce míti také stínu, a o tom není posud žádnému hvězdáři nic známo; nýbrž naopak pod šikmými paprsky slunce zmizí ty pruhy docela, a ukazují se teprva, když slunce nad nimi vysoko stojí, jako právě teď.

― Jak si je ale hvězdáři vysvětlují? tázal se Ardan, neb vím, že ti páni neradi něco nechají bez výkladu.

― Ano, někteří se pokusili o výklad, avšak nepřiložili mu sami velké ceny. Herschel měl tyto světlé pruhy za proudy lávové a Mædler myslí, že jsou to pásma zvláštní hmoty, kteráž vystoupením snad žhoucích plynů sopek nebo jinými silami sopečnými ve svém slohu a své barvě dle paprskových pruhů od kráterů vybíhajících, změněna byla, a tudíž nyní světlo jinak odráží než okolní hmota.

Avšak obě tyto domněnky jsou k víře málo podobné, neb láva by netekla rovně přes hory a doly a pruhy soptěním vytvořené obmezovaly by se jen na nejbližší okolí kráterů a neprostíraly by se po celém měsíci.

― Nepochopuji, proč zabíháte tak daleko pro domněnky, pravil Ardan, což nemluví básníci od jak živa o stříbrném měsíci; mám tedy za to, že lesklé pruhy na měsíci nejsou nic jiného, než žíly ryzého stříbra; já řku, podnět to dostatečný, aby pozornost všech vlád staré Evropy k velkému našemu podniku obrátil, neb na měsíci tam najdou co na zemi marně hledají, nevyčerpatelný pramen pro bezedné své kasy.

― Neopomeň, odvětil Barbikan, sděliti příležitě svůj plan finančnímu ministru Turecka neb Rakouska; nám však na ten čas mnohem více na tom záleží, co ty pruhy jsou, než čemu se podobají. Uvidíme co nám skoumání lesklých těch ploch polariskopem ukáže.

To řka připevnil Barbikan polarisační přístroj k dalekohledu a jal se jednotlivá místa měsíčného povrchu bedlivě prohlížeti.

Nikol, jejž Ardan o to žádal, vysvětlil mu mezi tím, co se polarisací vyrozumívá.

Odrazí-li se paprsek světla od nějaké lesklé plochy, možno položiti skrze paprsek původní a odražený rovinu, která slově rovinou odrazu; odrazí-li se paprsek ještě jednou od jiné lesklé plochy, podrží však paprsek jen tenkráte světlost, jest-li se druhé odražení stane v téže rovině, jako při prvním odrazu; mimo tuto rovinu seslabuje se ale světlost paprsku druhým odrazem tím více, čím více se odchyluje od původní roviny odrazu, ba ten paprsek může zmizeti docela, stojí-li rovina druhého odrazu kolmo na rovině prvního odrazu.

Takové světlo, které jen v jisté rovině odrazu světlost podržuje, slove polarisované. Látky nelesklé, jako na př. papír, křída, prsť, popel atd. odrážejí světlo na všechny strany a proto ho nepolarisují.

K poznání, je-li světlo polarisované, neužívá se však obyčejně odrazu, poněvadž stroje ke skoumání takovému jsou poněkud nepohodlné, nýbrž hledí se na ně průzračným krystallem vápence, kterýž ukazuje všechny předměty dvojnásobně.

Je-li světlo obyčejné, jsou oba obrazy stejně světlé, ať točíme vápenec jak chceme; je-li polarisované, pak je při točení vápence v jistých polohách jeden obraz světlejší a druhý tmavější. A takový přístroj, totiž trubice s průhledným vápencem, kterýž se dal otáčeti, připevnil president ke svému dalekohledu. Již Arago přesvědčil se takovým polariskopem, že jmenovitě ve čtvrtích měsíce světlo tak zvaných moří měsíčných jest polarisované, méně se to jeví v částech hornatých; zvláště patrně viděl Arago polarisaci v moři Crisium.

Z toho souditi se dá, že světlo oněch částí povrchu měsíčného není odraženo od hmot nelesklých, jako opuka, hlína, měkká břidlice, nýbrž od hmot opatřených většími lesklými plochami, od kamenů, v nichž větší lesklé, krystallované mineralie se nacházejí, jako na př. hrubozrná žula, porfyr, zrnitý vápenec atd. Výtečný hvězdář římský, Secchi, potvrdil výsledky Aragova skoumání, a praví nad to, jak povaha světla měsíčného ukazuje, že ony lesklé plochy nejsou všechny uloženy v jednom směru, nýbrž na všechny strany a pod všemi úhly že jsou nakloněny. Nic ze hmot známých nepodobá se v polariskopu tak velice povrchu měsíčnému, jeho papír klihem natřený a roztlučeným sklem posypaný.

Barbikan potvrdil taktéž svým pozorováním tyto starší výsledky a rozmnožil je několika novými zajímavými doklady.

Byloť viděti, že skoro celý povrch měsíce jest prostoupen většími a menšími lesklými plochami, které nejspíše na hladké krystallové plochy poukazují; v světlých pruzích byl ten lesk ovšem nejnápadnější, avšak i v druhých částech měsíce byly takové plochy hojné.

Roviny i hory měsíčné jevily se jako shluk vyhraněného kamení, v němž zvláště jednotlivé pruhy s dokonalejší krystallisací souviseti se zdály. Dalo se souditi, že povrch měsíce jest skalní půda zvětráním nedotknutá, pouhá to, holá skála, o prsti a mdlém zemitém nánosu nebylo ani památky a též písek, je-li tam nějakého, musil by se skládati ze samých krystallů a nikoliv z okulacených zrn a oblásků.

― Jakou rozkoš, podotkl Barbikan, cítil by asi mineralog, kterému by bylo popřáno, skoumati na měsíci mineralie a učiniti z nich sbírku!

Koule letěla mezi tím rychlostí skoro jednostejnou nad povrchem měsíce. Cestovatelé nepřáli si, jak si lze snadno představiti, ani chvilky oddechu; každá minuta poskytovala jim jiného pohledu, nového výjevu. Asi o půl druhé hodině z rána octli se nad vrcholem jiné hory. Barbikan, ustanoviv podle mapy polohu její, poznal, že to jest hora Eratosthenes.

Byla to jedna s kruhových hor, 2450 sáhů vysoká a sice nacházela se v řadě asi 300 menších kráterů, které od Erathosthena až ke Koperníku se táhly a místem i v hlubokou rokli splývaly. Barbikan připomenul při té příležitosti starou domněnku Kepplerovu o původu měsíčných kráterů. Dle domněnky jeho byly kotliny měsíčných hor prohlubně umělé, vykopány od náměsíčníků.

― A k jakému účelu? ptal se Ardan.

― K účelu velmi důležitému, odpověděl Barbikan. Slunce praží na povrchu měsíce za dlouhého tamějšího dne náramně, a aby se náměsíčníci před palčivými a odrazem oslňujícími paprsky zachránili, vykopali hluboké skrýše, v jejichž stínu se za palčivého dne měsíčného ukrývají.

― Ti náměsíčníci nejsou hloupí! řekl Ardan.

― Zvláštní to nápad! podotkl Nikol. Patrně neznal Keppler pravé rozměry kráterů a kotlin, neb k vykopání tak ohromných prohlubin, bylo by zapotřebí národa obrovského.

― Proč by tu práci nemohli vykonati? řekl Ardan, vždyť jest váha na měsíci šestkráte menší, než na zemi; tam jde kopání jinak od ruky než dole na zemi.

― Ale což, jsou-li náměsíčníci za to šestkráte menší nežli lidé pozemští? namítl Nikol.

― A není-li vůbec žádných náměsíčníků! doložil Barbikan, ukončiv tento hovor.

Mezi tím Eratosthenes ustupoval do pozadí, aniž by bylo zůstalo dostatečného času k jeho zevrubnému proskoumání. Stál-tě tento vrch na rozhraní mezi souvislým horstvem Apenin a Karpat a ukončoval, jak bylo již podotknuto, dlouhou řadu jícnů.

Jakkoliv jícny a kruhové kotliny na měsíci mimovolně na sopky upomínaly, žasli přece cestovatelé naši nad ohromnou mohutností jejich u porovnání s rozměry se sopkami zemskými.

Zde následuje seznam některých z nich u porovnání se zemskými.

Krátery měsíčné:

	výška	průměr	hloubka
Theophilus	470 sáhů	50000 sáhů	2700 sáhů
Copernicus	700 sáhů	46000 sáhů	2200 sáhů
Scoresby	550 sáhů	29700 sáhů	1500 sáhů
Aristarch	400 sáhů	23000 sáhů	2600 sáhů
Kepler	260 sáhů	18000 sáhů	1300 sáhů
Bessel	300 sáhů	10000 sáhů	1500 sáhů
Picard	300 sáhů	5300 sáhů	1200 sáhů

Krátery pozemské:

	výška	průměr	hloubka
Etna	1700 sáhů	250 sáhů	54 sáhů
Vesuv	600 sáhů	350 sáhů	100 sáhů
Pichincha	2490 sáhů	770 sáhů	380 sáhů
Mauna Loa	2115 sáhů	1800 sáhů	200 sáhů
Kilanea	610 sáhů	2800 sáhů	330 sáhů
Palma	1190 sáhů	3100 sáhů	830 sáhů
Santorin	— sáhů	5200 sáhů	— sáhů
Teneriifa	— sáhů	7600 sáhů	— sáhů

Jaké to ohromné síly potřebí k vytvoření tak hlubokých a rozsáhlých propastí! Jaké to překvapující nevídané výjevy!

Z otvorů koule viděti bylo na východ vrcholy divoce rozervaného pohoří Apeninského, které se prostírá od 10. až k 16. stupni délky, pod koulí pak samou hromadily se homole, štíty a rokliny pohoří Karpatského, nevyskoumatelná to směs podivných nerovností, možno že vrcholů vyvřelých, možno že skupenin skal krystallových. Nesmírné, příkré stěny padaly od těch hor k nepřehledné rovině „moře dešťového“.

Ke druhé hodině ranní nacházeli se naši soudruhové nad 20. stupněm severní šířky, nedaleko od menší hory 780 sáhů vysoké a na mapě jménem Pythias poznamenané. Vzdálenost koule od měsíce obnášela pořád ještě okolo 100 mil a byla dalekohledy umenšena na půl druhé míle.

„Moře dešťové“ prostíralo se pod jejich očima jako nesmírná nížina, jejíž podrobnosti však nebylo lze zrakem dostihnouti. Před nimi na levo vyzdvihoval se vrch Lambert, 380 s. vysoký s jícnem 900 s. hlubokým, a dále, na hranicích oceánu bouří, pod 23. stupněm severní šířky a 29. stupněm východní délky třpytil se paprskový vrch Euler. Vrch ten 970 sáhů nad své okolí povýšený, byl svého času předmětem zajímavého skoumání hvězdáře Schröttera. Učenec tento, hledaje původ hor měsíčných, obrátil pozornost k tomu, zda-li kotliny těch hor jsou v určitém poměru k valu, kolem nich nahromaděného a shledal, že obsah těch valů celkem se rovná obsahu kotlin a že tudíž jediný sopečný výbuch postačil k vytvoření takových měsíčných hor.

Jen vrch Euler činil v tom výminku, an val jeho jest mnohem větší, než obsah kotliny, pročež by k vytvoření jeho několik sopečných výbuchů potřebí bylo.

Takovéto domněnky prominou se ovšem pozorovatelům pozemským, jimž náramná vzdálenost vadí; Barbikana neupokojovaly; horoucí snaha jeho byla dopátrati se skutečné pravdy a poněvadž se koule přece jaksi k měsíci víc a více přibližovati zdála, doufal, že třeba i povrchu jeho nedostihne, přece tak blízko k němu jej donese, že bude moci hlavní záhadné otázky rozhodnouti.

O půl třetí hodině ráno nacházela se koule nad 30. stupněm severní šířky ve výšce asi 90 mil.

Barbikana a soudruhy jeho zde zajímaly barvy povrchu měsíčného, které se znenáhla pořád zřetelněji vyvinovaly. Šedost rovin přecházela v zeleň mírnou a místem i v rudou hnědost, nebo v kovolesklou modrotu, jako naběhlá ocel.

Ardan tvrdil, že ty barvy nemohou od ničeho jiného pocházeti než od lesů a prerií měsíčných a že patrně velké prostory těch lesů a niv právě v plném květu se nacházejí a proto tak pestrými barvami ozdobeny jsou; Barbikan však, skoumav barevná místa polariskopem poznal i v nich polarisované světlo a pronesl domněnku, již v přehledu před tím vyloženém, uvedenou, že totiž nepochybně pocházejí od rozličných barev nerostů, z nichž se skály měsíčné skládají.

Jako barevností měsíce, tak byl Ardan velice překvapen rýhami a brázdami na povrchu jeho, jejichž světlé kraje z těchto výšek jako stříbrné čáry na všechny strany se prostíraly. Ardan je považoval za silnice, jimiž spojeny jsou obydlí měsíčanů v kruhových kotlinách odkrytá, avšak Barbikan ukázal dle směru a obrysu jejich, že nemohou býti ničím než rozsedlinami v skalní půdě měsíčné a že patrně teprva po vytvoření kráterových kotlin povstaly, jelikož je napříč prostupují a roztrhují.

Koule dosáhla mezi tím čtyřicátý stupeň severní šířky a výška její nad povrchem měsíce nemohla více obnášeti než 80 mil. Předměty na měsíci jevily se v dalekohledu, jako by byly vzdáleny jen jednu míli. Z tohoto bodu spatřovali cestovatelé pod sebou vrch Helikon 254 sáhy vysoký, a na levo od něho řadily se kopce menší, obstupující částku moře dešťového, tak zvaný záliv duhový.

Vzduch zemský musil by býti 170krát průhlednější nežli jest, kdyby měli hvězdáři pozemští předměty na měsíci zcela ostře od sebe rozeznávati. V tom prostoru meziplanetárním, v němž se nyní koule nacházela, již žádná hmota, kteráž by světlo pohlcovala, nevadila pozorovatelům, a nad to nacházely se v takové blízkosti k měsíci, dalekohledy ještě umenšené, že ani nejmocnější pozorovací stroje pozemské nebyly by s to, povrch měsíce zřetelněji objeviti, než jak ho naši pozorovatelé právě spatřovali.

Nastalo tudíž příznivé okamžení k rozřešení velké otázky, zda-li jest měsíc obýván od tvorů nějakých, nebo aspoň pokryt bylinstvem. Avšak i tato blízkost nestačila posud k bezprostřednímu rozhodnutí záhadné domněnky. Nebylo nic viděti než pod nohami nesmírnou rovinu a k severu strmé pusté pohoří. Ani jediný výtvor na povrchu měsíce neukazoval na díla podobná k dílům lidským; taktéž nebylo spatřiti zřícenin, které by na bývalou přítomnost nějakých tvorů k lidem podobných upomínaly; nebylo možno rozeznati něco, co by se lesům neb polím vzdělaným podobalo, nebo co by za stáda zvířat považovati se mohlo. Ze tří říší přírody, jež na povrchu zemském se rozkládají, jediná říše zdála se býti na měsíci zastoupena, totiž říše kamenná.

― Nu, totě zpropadená poušť, zvolal Ardan mrzutě, vždyť na tom měsíci není viděti ani živé duše!

― Já tam také nic nevidím, ani člověka, ani zvířete, ani stromu. Ústrojní tvorové, o nichž my máme ponětí, nemohou obstáti bez vzduchu, je-li tam však vzduch ukryt u dna hlubokých propastí a jícnů, nebo nachází-li se na protější straně měsíce, to posud rozhodnouti nemůžeme.

― Nutno též připomenouti, podotkl Barbikan, že k rozeznání člověka jest zapotřebí blízkosti asi 3500 sáhů, a tudíž je-li náměsíčníků, mohou nyní spatřiti naši kouli, my ale nemůžeme spatřiti jich.

K čtvrté hodině octla se koule pod 50. stupněm severní šířky a vzdálenost její od měsíce obnášela 75 mil.

Na levo vystupovalo pohoří v divokých obrysech, odrážejíc světlo sluneční září oslňující, na pravo otvírala se však tmavá propast, jako bezedná studnice, zapuštěna do hlubin měsíčných.

Propast tato, zvaná jezero, jest hluboká kotlina hory Plato, která i se země dobře jest viditelná na krajích mezi poslední čtvrtí a novým měsícem, když stíny padají od východu k západu.

Místa tak tmavá jsou na měsíci celkem velmi řídká. Známá jsou jen z kotliny Endymion, na východní straně moře mrazivého na severní polokouli, a v jícnu Grimaldi na rovníku, u východního kraje měsíce.

Plato jest hora kruhová pod 51. stupněm severní šířky a 9. stupněm východní délky, má obrys dokonale kruhový asi 10 mil široký s kotlinou jednostejně černošedou a velmi rovnou. Na vnitřní ploše rozeznává se 5 neb 7 malých kopců neb jícnů, což blíže ustanoviti nelze. Jasné pohoří kruhové jest rozdělení v několika nestejně vysokých hřebenů, které na východě a západě asi 1400 sáhů výšky dosahují. Barbikan litoval, že směr koule minul se se středem té hory, an by ji byl mohl zevrubněji proskoumati, koule však letěla po boku jejím dále, a nebylo ovšem možno, ani ji zastaviti ani směr její změniti, jak by si byli pozorovatelé přáli.

Okolo páté hodiny zrána minula koule severní hranice moře dešťového; hory Condamine a Fontenelle se objevily, jedna na pravé, druhá na levé straně. Část povrchu měsíce, rozkládající se pod 60. stupněm severní šířky měla vesměs ráz nad míru hornatý. Dalekohledem umenšila se vzdálenost skoro na půl míle, tak že vyhlídka z koule poskytovala pohled asi takový, jaký se otvírá s vrcholů nejvyšších alpských hor na nížiny pod nimi ležící. Celá krajina byla pokryta strmými homolemi a hlubokými jícny. Pod 70. stupněm panoval Philolaus, hora 1850 sáhů vysoká s elliptickým jícnem půl čtvrté míle dlouhým a půl třetí míle širokým.

Povrch měsíce poskytoval pohled neobyčejně kostrbatý a podivný, od krajin zemských zcela rozdílný, divoká to skalní spoušť beze vší stopy vzduchu.

Nebylo tudíž na vzdáleném severním kraji měsíce pozorovati žádného soumraku, neboť noc tam nastává po dni a den po noci náhlou změnou, jako by se u prostřed čiré tmy lampa shasla a rozsvítila. Není tam přechodu ze zimy do tepla, nýbrž teplota padá náhle s bodu vařící vody na stupeň úžasného mrazů prostorů světových.

Jiný následek toho, že na měsíci vzduchu není, jest ten, že všude, kam nevnikají paprsky sluneční, panuje pouhá tma. To, co na zemi nazýváme rozptýleným světlem, to kmitání svitu ve vzduchu rozšířeného, jež spůsobuje soumrak večerní a svítání ranní a za následek má polovičné a plné stíny, jakož i všechen onen půvab polosvětla a šera, jenž působí oným tajným kouzlem na každého, kdo má smyslu pro krásy pozemské přírody, to vše pohřešuje se na měsíci. Příkré, takřka surové přechody světlojevů nepřipouštějí takřka jiných barev, než bílé a černé. Kdyby zdvihl náměsíčník zraku k obloze nebeské, spatřil by tam nejčernější tmu, v jejížto hloubce třpytily by se hvězdy a svítilo by slunce bez záře; kdyby pohledl na povrch měsíce, spatřil by jen jasně lesklé skály prostoupené černým stínem

Dle toho lze posouditi, jaký zvláštní dojem musily krajiny měsíčné na Barbikana a jeho soudruhy činiti. Zrak jejich při té jednotvárnosti zcela se otupil. Pozemský krajinář, kdyby byl chtěl věrný obraz toho, co naši cestovatelé v té chvíli na měsíci viděli, shotoviti, nebyl by mohl nic jiného svésti, než bílou desku, pokropenou černými skvrnami.

Tento pohled se nezměnil, ani když koule pod 80. stupněm severní šířky nebyla od povrchu měsíce více vzdálena, než 15 mil, ani když po páté hodině ranní přelítla horu Gioja ve výšce desíti mil. Zdálo se ovšem, že lze měsíc takřka rukou dosáhnouti, avšak čím více se blížila koule měsíci, tím rychleji zdála se ubíhati, neboť úhel, pod kterým se předměty spatřovaly, byl již značně veliký a při zdánlivé nepohnutosti koule zdálo se, jakoby měsíc nesmírnou prudkostí v protivném směru koule kolem své osy se otáčel. Již se jevily jednotlivé osvícené vrcholy hor u severního pólu, co ohně na temenech horských zapálené, kdežto boky jejich pohříženy byly v úplnou tmu. Byly to hory stojící již za oným krajem měsíce, až ku kterému plná zář slunce dopadala.

Ardan nechtěl se nikterak zříci naděje, že koule přece ještě na měsíc dopadne, a když mu přátelé jeho vykládali, že již zmizela všechna naděje, chtěl odejmouti jedno sklo z koule a vrhnouti se střemhlav dolů.

Byl by to býval pád s výšky osmi mil, kdyby se byl mohl uskutečniti; avšak marný by byl zůstal každý pokus, neb Ardan byl by musil letěti za koulí jako celý průvod vyhozených předmětů, které jako čarodějnou přitažlivostí u koule udržovány, ji po celé cestě sledovaly.

Koule již kvapně blížila se k pólu a povrch měsíce ztrácel podobu okrouhlého kotouče, anať osvícená část jeho pořade více a více blížila se podobě úseku pólu kruhového. Následkem té okolnosti, že měsíc stále jen jednu stranu zemi ukazuje a následkem librace čili kývání jeho trvá pod samým pólem měsíčným nejdelší den 459 hodin a nejkratší 249 hodin. Avšak ještě divnější výjev na pólech měsíčných jest ten, že jsou tam místa, jimž slunce nikdy nezapadá, a že tam tedy panuje věčné světlo a teplo. Toť pochází z následujících příčin. Kdo by na měsíci o 305 sáhů nad rovinu vystoupl, viděl by již 1 ½ stupně pod obzor; jelikož však slunce měsíčným pólům hloub než 1½ stupně pod obzor nezachází, anať osa měsíce k rovině jeho dráhy jen o 1° 30′ nakloněna jest, potřebí na nich jen do výšky 305 sáhů vystoupiti, aby se dostihl bod, jemuž slunce nikdy nezapadá. V skutku na obou měsíčných pólech nacházejí se hory mnohem vyšší, na severním k 1500 sáhů, na jižním dokonce až ke 4000 sáhů vysoké, z čehož vychází, že vrcholy jejich skvíti se musí ve věčné sluneční záři.

― Tam, pravil Ardan, byv poučen Barbikanem o osamotnělém lesku polárních těch hor úpatím do tmy ponořených, tam vystavěli bychom chrám, v němž bychom s náměsíčníky velebili věčné světlo sluneční; chrám to věčné osvěty, významnější a důstojnější než chrám Parsů u věčných plamenů Kaspických!

V tu dobu, o šesté hodině ranní, objevil se pod koulí severní pól měsíce. Kotouč jeho byl již jen do pola osvícen, druhá polovina byla ponořena v temnotě. Náhle přeletěla koule hranici mezi světlým a tmavým prostorem, vnikla do stínu měsíce a octla se mžikem beze všeho přechodu v neproniknutelné tmě.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Obsahově tato 13. kapitola odpovídá 12. a 13. kapitole v anglické, francouzské a španělské verzi dle interwiki.