Cesta kolem měsíce/Kapitola dvanáctá

Cesta kolem měsíce Jules Verne
Kapitola jedenáctá	Kapitola dvanáctá. Pokračování v přehledu viditelného povrchu měsíce.	Kapitola třináctá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola dvanáctá.
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	Cesta kolem měsíce. Praha: nákladem spolku pro vydávání laciných knih českých, 1870. s. 127–134. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	P. R.
Licence překlad:	PD old 140

Souvislá pohoří, osamotnělé hory, žíly a světlé pruhy

Vedle rovin, kruhových a kráterových hor, kteréž na měsíci převládají, viděti jest na něm také velká, souvislá pohoří. S pozemskými pohořími nemají ovšem nic podobného, nejsou to dlouhé, horské, klikaté hřbety, aniž hornaté vysočiny, nýbrž skupeniny jednotlivých vrcholů, tak hustě vedle sebe postavených, že mezi nimi rovného místa není. Údolí jak podélná, tak i příčná, v nichž se vlastní půvab zemských pohoří rozvinuje, scházejí na měsíci také docela, viděti jen menší rovné brázdy a také jednu ohromnou rokli (v měsíčných Alpách) 18 mil dlouhou a 1 míli širokou, jíž je celé pohoří jako na dvé roztrženo.

Jednotlivé vrcholy měsíčných hor mají dílem podobu kuželů, jako zemské čedičové a znělcové hory (Říp, Milešovka), dílem i tvary více zakulacené, jako krabotiny žulové; širokých tabulových vysočin nebo ostrých jehel a štítů jako v Alpách a Tatrách na měsíci nikde není. Soudě podle podoby stínů mohlo by se zdáti, že mají měsíčné hory podobu cukrových homolí, avšak, stín, obzvláště pod nízkým úhlem osvětlení neukazuje pravou podobu, neboť k tomu zapotřebí osvětlení pod 45°, a při takovém jeví se stín měsíčných hor vždy v obrysech plošších a více okulacených.

Profil nejvyšší hory na měsíčných Apeninách, zvané Huygens (2800 sáhů) upomíná velmi na Ještěd viděný z dálky několika mil.

Největší tři skupeniny měsíčných hor obdržely jména Apeniny, Kaukasus a Alpy.

Měsíčné Apeniny, nejrozsáhlejší z měsíčných pohoří, zaujímají asi u prostřed viditelné polokoule trojstranný prostor 3500 čtverečných mil veliký, skrz na skrz nerovný a více než 3000 vrcholy posázený. Nejvyšší vrchol dosahuje 2800 sáhů výšky a stojí u severovýchodního kraje pohoří, kdež se příkrá úboč jeho co souvislá, 90 mil dlouhá, ohromná stěna, nad šedou rovinou Mare Imbrium zdvihá.

Měsíčný Kaukasus na východní straně Mare Serenitatis, pokrývá asi 450 čtv. mil a skládá se ze skupení od sebe oddělených velmi příkrých hor, z nichžto nejvyšší má výšku 3000 sáhů.

Měsíčné Alpy na severozápadním kraji u Mare Imbrium, pod 50° severní šířky, mají asi půl rozsáhlosti Apenin a největší sráz zdélí 34 mil na straně jihovýchodní; vrcholův vysokých jest zde málo, nejvyšší vrchol má 2000 sáhův.

Mimo tato velká pohoří jest jich rozděleno po měsíci ještě několik menších.

Polokruhové pohoří u zátoky duhové (sinus Iridis) až na 2300 sáhů vysoké;

Karpaty, severně od Koperníka, až na 1500 s.;

Haemus, na jižním kraji u Mare Serenitatis, na 2000 s.;

Taurus, na západním kraji téhož moře, na 1300 s.;

Horský vál kolem moře Crisium, na 2400 s.;

Altai, pohoří vycházející severovýchodně od kruhové hory Piccolomini, na 2200 s.;

Hercynské pohoří v oceánu bouří (oceanus Procellarum), na 900 s.;

Riphaey, v maře Nubium, 600 s.;

východní pokrajní pohoří: Kordillery, Rook a D’Alembert, na 1000—3500 s.;

jižní pokrajní pohoří s vrcholy Dörfel a Leibnitz mezi 2400 a 4200 sáhů vysokými.

Mimo souvislá pohoří a jednotlivé hory u prostřed kráterů viděti na měsíci ještě jiné osamotnělé hory, které se z rovin po různu vyzdvihují nebo i v malé skupeniny se seřaďují. Ani výška ani příkrost jejich není znamenitá, a nepochybně nepřesahuje žádná z nich o více než o 1400 sáhů své okolí.

Na západní straně v mare Crisium vystupuje více malých od sebe oddělených kopců; jeden z nich jest 900 sáhů vysoký, kdežto na východní straně té roviny jiný osamotnělý vrch výšku 1100 sáhů dosahuje. V rovinách nazvaných mare Serenitatis, Tranquillitatis, Nectaris a Foecunditatis scházejí nápadnější osamotnělé vrchy docela; hojné jsou však v mare Imbrium, kdežto několik homolí (hory Piko, Lahire) od 590 až na 1300 sáhů z jednotvárných šedých rovin se zdvihá a v čas úplňku co lesklé body svítí.

Z přehledu tohoto poznati lze, jak ohromné jsou nerovnosti na povrchu měsíce, ač se neozbrojenému oku zdá býti deskou zcela rovnou, ostrým stejným krajem ohraničenou.

Výšky udané nemají ovšem té určitosti, jako výšky hor pozemských, podle výstupu nad hladinu mořskou počítaných, anať povýšenost měsíčných hor ustanovuje se nad okolními rovinami pomocí stínu, jejž vrhají.

Porovná li se výška těch hor s průměrem měsíce, shledá se, že poměrně daleko převyšují hory pozemské.

Nejvyšší evropská hora Montblank má nadmořskou výšku 2468 sáhů, na měsíci jest však 39 vrcholů vyšších než Montblank, 7 neb 8 jest vyšších než velká jihoamerická hora Cajambe (3028 s.), která zrovna pod rovníkem stojí; jsou to hory: Leibnitz a Dörfel 3800—4300 sáhů, Newton (kruhová hora, východní kraj) 3727 s., Casatus (kruhová hora, východní kraj) 3570 s., D’Alembert okolo 3500 s., Tycho (kruhová hora, západní kraj) 3160 s., Curtius (kruh. hora) ke 4200 s., Calippus 3000—3100 s.

Největší posud měřená hloubka pod průměrním povrchem měsíce obnáší 1500—1600 s. (Theophilus), největší výška asi 4200 sáhů, což činí ¹/₄₀₀ průměru měsíčného, obé dohromady 5800 sáhů neb ¹/₁₅₀ průměru toho.

Na zeměkouli obnáší největší měřená hloubka oceanu 7200 sáhů a nejvyšší hora (v Himalaji) 4500 s., celkem tedy 11700 s. nebo ¹/₅₆₀ průměru zemského.

Smí-li se souditi podle obdoby zemské, že i na měsíci hory povstaly nahromaďováním se hmoty nerostní podél rozsedlin povrchu, změnou zemité a beztvarné látky v kamení krystallinické, tož musila tato horotvorná síla na povrchu měsíce účinkovati mnohem vydatněji nežli na zemi.

Překrystallování skalního kamení děje se však jen prostředkem vláhy zem pronikající, a tak se tedy může původ mohutných pohoří na měsíci klásti i do oněch ovšem hypothetických dob, v nichž na povrchu jeho ještě vody bylo.

K nerovnostem měsíčného povrchu patří také tak zvané horské žíly, totiž velmi dlouhé a nízké vypukliny bez samostatných vrcholů. Byloť o nich již uvedeno, že výhradně náležeti se zdají šedým rovinám, tak zvaným mořím. Počet jejich jest náramně veliký a skoumání povrchu měsíce velkými dalekohledy ukazuje, že nejenom v každém tom moři hojné se nacházejí, nýbrž že plochy jejich, vyjmouc malé prostory, skoro docela vyplňují. Některé z nich, ač snad jen 10 neb 20 sáhů vysoké, dají se poznati dle stínu, jejž na jednu stranu vrhají, jiné 30—60 sáhů vysoké, jen ve velmi příznivých okolnostech rozeznati se dají.

Mnohé z těch žil jsou silné kroucené, 10 až 70 mil dlouhé, některé se rozvětvují, jiné zase ukončují se u kráterů nebo ztrácejí se znenáhla v rovinách. Jiné zase se objevují co výběžky neb co slabé svraštění na kraji boulových vydmutin 20—100 sáhů vysokých, některé mají také nějaký kráter co společný střed. Všechny skoro žíly jsou také tak šedé nebo jen o málo světlejší, nežli tak zvaná moře. V rovinách těch moří, které jak bylo již podotknuto, v některých místnostech měsíce zelenavou barvou zahrávají, jsou dle jednoho nebo druhého převládajícího směru rozděleny, avšak v šedých krajinách jsou tak hojné jako v zelenavých. Některé z nich kloní se příkřeji jen k jedné straně a pak viděti jest, jak se dlouhý nízký stupeň v širém moři zdvihá, jako na př. v mare Nubium, kde přímá a příkrá stěna daleko se prostírá.

V mare Humorum pozoruje se mezi dvěma takovými žilami podélné údolí, podobné poněkud brázdám dříve uvedeným. Podaří-li se stopovati vystupování jistých horských žil z měsíčné noci, pozoruje se, jak část po části vyniká a pozná se při tom, že hřbet jejich není hladký, nýbrž slabými nerovnostmi zčeřený, jejichž výška jen několik sáhů obnášeti může. Co je činí viditelnými, není ani tak jejich výška nebo postranný stín, jako spíše jejich délka. Při jistém osvětlení rozezná se na měsíci předmět třeba jen jako obyčejná věž vysoký, obnáší-li jeho šířka aspoň jen 200 sáhů, snadněji než předmět mnohem vyšší však užší. Věže 200 sáhů vysoké nebylo by tam viděti, an stín její pro vzdálenost od země byl by příliš úzký.

Byloť již poznamenáno, že vlastní povaha horských žil na měsíci není známa; pokud domněnku k víře podobnou o nich pronésti lze, mohou se považovati za vydmutiny vnitřními eruptivními silami měsíce spůsobené, takřka nezdařené pokusy prolamování měsíčného povrchu.

K zvláštnostem povrchu měsíčného, kteréž pozornost našich cestovatelů k sobě vábily, náležely konečně světlé pruhy, jež z některých míst jako paprsky na všechny straty se rozbíhaly. Od svého okolí rozeznávají se jen jasnějším světlem avšak nesouvisí nikterak s konturami nerovností; běžíť přes roviny, krátery a nejvyšší hory bez změny a bez přetržení. Jednotlivé pruhy dobíhají na různých stranách měsíce až k obvodu jeho v šířce ¼—3 mil a v délce 100—400 mil.

Celá jihozápadní čtvrtina měsíčného povrchu jest v úplňku pokryta těmito pruhy a mění se pro lesk jejich takřka v jedinou světlou pláň, neboť nejohromnější hory mizí v kolmém osvětlení vedle silného záření jejich. Světlé pruhy začínají se teprva ukazovati, když již slunce tak vysoko vystouplo nad obzorem těch krajin, že stínů více není, a jak mile první stíny zase se ukazují, mizí také tyto svítivé paprsky.

Středem tohoto světlého záření jsou obyčejné velké kruhové hory, na jiných místech jeví se však i mimo takové hory; pozorují se také kruhové hory jakousi světlou září obejmuté, která se v paprsky nerozbíhá. Nejznamenitějšími světlými pruhy vyniká hora Tycho, mimo to vysýlají velké světlé paprsky hory Koperník, Kepler, Aristarch, Proklus, Anaxagoras, Olbers, Byrgius a některé menší vrchy. Hora Aristillus je zároveň i světlými pruhy i paprskovitými řadami pahorků obstoupena.

Povaha těchto světlých pruhů jest posud tak málo známa, jako vlastní povaha kruhových hor a brázd. Nevrhají žádného stínu, nemohou tedy býti hřbety hor, ani stvrdlé proudy lávy, jak někteří hvězdáři se domýšleli, neb běží přímo přes doly a přes hory až na 2000 sáhů vysoké, což není vlastností lávy.

Možná, že jsou to pruhy různé zbarveného kamení, jako na př. žíly v porfyru, v žule neb rule na zemi se jeví; možná že naznačují pruhy vyhraněného a lesklejšího kamení mezi hmotou celistvější a mdlejší; určitého na ten čas nic povědomo není. —

Získavše takto přehledu viditelného povrchu měsíce budeme teď lépe moci stopovati naše cestovatele při dalším letu jejich kolem měsíce.