Cesta kolem měsíce/Kapitola druhá

Cesta kolem měsíce Jules Verne
Kapitola první	Kapitola druhá. První půl hodiny.	Kapitola třetí

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola druhá. První půl hodiny.
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	Cesta kolem měsíce. Praha: nákladem spolku pro vydávání laciných knih českých, 1870. s. 19–31. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	P. R.
Licence překlad:	PD old 140

Jak to dopadne? Jaký účinek měl na kouli nesmírný výbuch? Osvědčil se důmysl inženýrů, kteří kouli shotovili? Byl náraz dosti seslaben vodními žoky a pružnými polštáři? Vydrželi cestovatelé úžasnou počáteční rychlost 11.000 metrů, která by za pět minut je dopravila z Paříže do New-Yorku?

Takové a podobné otázky kladlo si tisíce a tisíce lidí, před jejichž očima se neslýchaný tento a rozčilující pokus děl. Pro samou úzkost stran osudu dobrodruhů v kouli uzavřených zapomněli na cíl a účel jejich. A kdyby někdo z diváků, na př. sekretář Maston, byl se mohl na chvilku podívati do vnitřku koule, co by tam byl viděl?

V tu chvíli nic. Čirá tma panovala posud v kouli. Stěny válcovité a kuželité osvědčily se co nejlépe, nebylo pozorovati žádné trhliny, žádného prohnutí neb stlačení. Podivuhodná koule nezměnila se nic a očekávání oněch, kteří se domnívali, že následkem velkého horka zapálené bavlny střelné, aluminium se rozpustí a jako dešť na zem nazpět spadne, bylo tudíž zcela nepodstatné.

Uvnitř koule spůsobil náraz v celku jen málo nepořádku. Několik předmětů bylo sice prudce vyhozeno ke stropu, ale nejdůležitější nářadí a náčiní nehnulo se ani z místa.

Podlaha byla vzhůru sešinuta a pružnými mnohonásobně se opakujícími nárazy per a vody v žokách, na nichž spočívala, byly postele a tři naši cestovatelé co nepravidelná směsice do koutka setřeseni.

Několik minut po výstřelu hnulo se něco v tom koutku; zdvihla se ruka, potom hlava a konečně prodralo se polovic postavy lidské z chumáče. Byl to Michal Ardan.

Ohmatal se, zakejch’ si a zvolal:

― Hle, hle, Michal Ardan posud celý! ale jak to vypadá asi s těmi druhými?

Srdnatý Francouz chtěl se pozdvihnout, ale nebyl s to udržet se na nohou. Hlava mu šla kolem, a krev vehnaná do mozku zalila mu oči, že neviděl. Byl jako opilý.

― Br! zařičel, toť je, jako bych byl celý džbán šampaňského najednou vypil, jen že mi to, jak se zdá, nešlo příliš k duhu!

Potom promnuv si čelo a spánky, jal se křičeti silným hlasem:

― Nikole! Barbikane!

Poslouchal úzkostně. Žádná odpověď. Ani nejslabší dýchání neprozradilo, že jsou společníci jeho ještě na živě. Opakoval tedy volání, avšak opět nadarmo, vše bylo ticho.

― U všech všudy! horlil, vždyť zde někde leží, jako by byli spadli z pátého poschodí po hlavě dolů. Ale co škodí, doložil s důvěrou, již nic nebylo s to podvrátiti, mohl-li se jeden Francouz dostati aspoň na kolena, dostanou se přece dva Amerikáni na nohy. Nuže, posviťme si na to.

Ardan cítil, jak se mu životní síla opět zcela vrací. Krev se utišila a vpravila se znenáhla v obyčejný oběh; pozdvihnuv se na nohy cítil se již v úplné rovnováze. Vytáhl tudíž z kapsy sirku, zapálil ji a rozžehl plyn. S potěšením pozoroval, že plynojem byl zcela neporušen. Neboť kdyby byl plyn ušel a se vzduchem koule se smísil, byl by, jsa proměněn ve směsici třaskavou, sirkou se zapálil, a nový výbuch byl by to vyvedl, čemu při výstřelu smělí skoumatelé tak šťastně byli ušli.

Když bylo rozsvíceno, hledal Ardan své soudruhy. Těla jejich ležela mezi postelemi, jako dvě mrtvoly, Nikol nahoře, Barbikan dole.

Ardan zdvihl kapitána, položil ho na postel a počal ho silně tříti.

Po nějakém čase přišel Nikol k sobě, otevřel oči, a nabyv brzo vědomí a své chladné rozvahy, a ohlídnuv se kolem sebe, tázal se:

― Kde jest Barbikan?

― Jen strpení, odpověděl Ardan pokojně, vždy jeden po druhém. Začal jsem s tebou, Nikole, poněvadž si ležel nahoře, nyní přijde řada na Barbikana.

Ardan a Nikol vytáhli na to předsedu dělového klubu z nepohodlného jeho kouta, vyzdvihli ho na pohovku, i bylo viděti, že více utrpěl, než oba přátelé jeho, neb krvácel. Nikol se přesvědčil, že krev pochází jen ze slabého poranění na rameně, nicméně byli oba polekáni, že ho dlouho zkřísiti nemohli.

Konečně po silném tření dal známku života.

― Již opět dýchá, pravil Nikol radostně, přiloživ ucho k jeho prsoum.

― Snad by si dýchání neodvyk’ na této cestě, podotkl Ardan, avšak kozel mu věř, raděj ho ještě notně drhněme!

Konečně otevřel i Barbikan oči, chopil se ramen svých přátel a první jeho otázka byla:

― Nikole, letíme?

Nikol a Ardan pohledli na sebe, neb v skutku posud nepomyslili ani na kouli, jsouce celí zaměstnáni svým zkříšením.

― Nuže, letíme, Ardane? opakoval Barbikan.

― Snad, ale možná také, že pokojně ležíme na Floridě, odpověděl Nikol.

― Nebo na dně zálivu mexického, doložil Ardan.

― To by bylo! zvolal president Barbikan.

Tyto dvě domněnky soudruhů přivedli ho ihned k úplnému vědomí.

Nechť si se nacházela koule kdekoliv, v tomto okamžení nebylo možno ustanoviti, v jakém stavu se nachází. Její zdánlivá nepohnutost a úplná uzavřenost před světem zevnitřním zabraňovala odůvodnění jakékoliv domněnky. Možná, že koule letěla k měsíci, možná také, že po krátkém výstupu padla nazpět k zemi a snad do zálivu mexického, což pro malou šířku polostrova Floridy bylo k víře dosti podobno.

Otázka byla vážná a rozluštění její velezajímavé, ba k upokojení cestovatelů bylo zapotřebí, co nejdříve ji rozluštiti.

Barbikan, nabyv brzo duševní svou silou vlády nad tělem, vstal a počal pozorování. Poslouchal, z věnčí bylo ticho úplné. Avšak silné vystlání mezi podlahou a koulí mohlo udusiti všechen zvuk ze země přicházející. Než jedna okolnost Barbikana ihned překvapila. Teplota uvnitř koule vystoupla v znamenité míře. President vytáhl z pouzdra teploměr a shledal, že obnáší 45 stupňů Celsiových.

― Ano, zvolal, ano, my letíme!

Toto náramné horko vychází ze stěn koule a způsobeno jest třením jejím o pozemský vzduch. Teplo toto brzo přestane, poněvadž jsme již dostihli práznoty nad oborem vzduchovým a na místo tepla nastoupí brzo krutá zima.

― Jak? tázal se Ardan, dle tvého mínění Barbikane jsme tedy již nad hranicemi zemského vzduchu?

― Není žádné pochybnosti, Michale. Poslyš. Nyní máme 10 hodin 55 minut. Odrazili jsme od země před 8 minutami, a kdyby počáteční naše rychlost nebyla umenšena odporem vzduchu, bylo by 10 sekund stačilo k proběhnutí 16 mil, až do kterých pozemský vzduch sahá.

― Tak jest, doložil Nikola, na kolikátý díl páčíte umenšení rychlosti odporem vzduchu?

― Na dvě třetiny, odpověděl Barbikan. Toto umenšení jest značné, avšak mé vypočítání vede k tomu výsledku. Nuže, byla-li naše počáteční rychlost 11.000 metrů, umenšila se v oboru vzdušném na 7332 metry, avšak v každém případu minuli jsme již hranici jeho a —

― A proto, podotkl Ardan, ztratil přítel Nikol obě své sázky: 4000 tolarů, že se dělo neroztrhlo a 5000 tolarů, že se koule povznesla výše než 6 mil. A nyní, Nikole, plať.

― Budiž, odpověděl kapitán, výplata se může státi později. Možná, že má Barbikan pravdu a že jsem ztratil svých 9000 tolarů, a však mám také svou domněnku a výhra není ještě zcela rozhodnuta.

― Jakou to máš domněnku? tázal se Barbikan horlivě.

― Žádnou jinou, než že z té neb oné příčiny dělo nebylo ani vypáleno a že jsme vůbec ještě ani neodletěli.

― Ty jsi chlapík kapitáne, zvolal Ardan, s tou svou domněnkou. Co pak jsme se při nárazu málem nezalkli? Což jsem tě nezkřísil? a což si president neutržil krvavou ránu při odletu?

― Prozatím těch otázek nech, Michale, a odpověz sám na jedinou otázku.

― Jen s ní ven, kapitáne.

― Slyšel jsi při odletu nějakou ránu, která by při tom výstřelu zajisté musila býti ohromná?

― Neslyšel, odvětil Ardan, celý překvapen, na mou duši, já neslyšel nic.

― A ty Barbikane?

― Já také nic neslyšel.

― Nu tedy? tázal se Nikol.

― Je pravda! podotkl předseda mrzutě, avšak rád bych věděl, proč jsme ránu neslyšeli.

Tři přátelé podívali se jeden na druhého pohledem velmi nespokojeným, neb měli před sebou hádanku nerozluštěnou. Koule vyletěla, o tom se již takřka nedalo pochybovati a proto musil, jak se samo sebou rozumí, výstřel její býti provázen také ránou.

― Podívejme se, kde jsme se octli, řekl konečně Barbikan, a otevřme jednu okenici.

Práce ta byla ihned vykonána. Šrouby, jimiž zavírací deska byla k zaskleněnému otvoru připevněna, odtočily se a tlusté sklo v okrouhlém otvoru se objevilo. Koule byla opatřena čtyřmi takovými okénky, jedním u stropu, druhým naproti pod příklopem v podlaze, třetím a čtvrtým po pravé a levé straně. Cestovatelé mohli tudíž prostor světový dle čtyř směrů pozorovati; hořejším otvorem měli vyhlídku na vrchol oblohy, dolejším na zeměkouli, pravým a levým na hvězdnatou oblohu. Barbikan a oba jeho průvodci vrhli se ke sklu, aby zrakem dostihli nějakého určitého předmětu. Venku panovala čirá tma, avšak na dně nesmírné temnoty třpytily se nebeské hvězdy.

― Nuže, milí přátelé, zvolal Barbikan nadšeně, nespadli jsme na zem, aniž jsme ponořeni v hloubkách zálivu mexického — vstoupáme do prostorů světových. Vizte hvězdy na obloze tmavé!

― Urá, urá! vykřikli radostně Ardan a Nikol. V skutku zmizela poslední pochybnost o zdaření výstřelu, a nad to ukazovala čirá tma, že koule již opustila i obor pozemského vzduchu, anoť by jinak rozptýlené světlo, které i v noci vzduch poněkud osvětluje, bylo se odrazilo od kovových stěn koule.

― Prohrál jsem sázku, pronesl se konečně Nikol.

― A já ti k tomu pronáším své přání! řekl Ardan.

― Zde, vezmi 9000 tolarů, pravil kapitan, a vytáhl z tobolky několik bankovních poukázek.

― Chcete kvitanci? tázal se Barbikan.

― Jest-li vás to neobtěžuje, ano, odvětil Nikol, patří to k pořádku.

A vážně a odměřeně, jako by uzavírali koupi na trhu, odbyli si oba Amerikáni svou záležitost; Barbikan napsal a spečetil kvitanci a Nikol ji přijal a schoval do tobolky.

Ardan, smeknuv čepici s hlavy, pohlížel mlčky z jednoho na druhého, neb tyto okolky v poměrech takových oněměly ho docela; něco tak „amerikánského“ ještě neviděl.

Barbikan a Nikol obrátili znovu všechnu svou pozornost k hvězdným skupeninám, kdežto Ardan marně se ohlížel po měsíci.

― Ale kam pak se nám poděl měsíc, tázal se, nechce snad držet slovo k umluvenému zastaveníčku?

― Neměj starosti, odpověděl Barbikan, měsíc jest na svém místě; odtud jej ale nemůžeš vidět, otevřeme si druhou okenici.

Barbikan obracel se právě k otvoru protějšímu, by ho otevřel, an najednou z čista jasna na obloze něco se zalesklo, což pozornost jeho v nejvyšší míře zaujalo. Byl to okrouhlý kotouč ohromných rozměrů. Strana jeho k zemi obrácená svítila září velmi jasnou, i podobalo se, jakoby to v skutku byl nějaký druhý měsíc. Rychlost, s kterouž kotouč letěl, byla úžasna; zdálo se, že se pohybuje na dráze kolem země, a sice ve směru tak nešťastném, že koule s ním se setkati musí. Zřetelně dalo se též poznati, jak se kolem své osy otáčí.

― I u samého Peruna, zvolal Ardan, co to? Není to snad druhá vystřelená koule?

Barbikan neodpovídal, neb ohromné těleso jej překvapilo a znepokojovalo. Setkání s ním nebylo nemožné, což by ovšem mělo následky velmi žalostné, buď že by se koule od své dráhy odchýlila, nebo opět k zemi odrazila, nebo snad i na něj dokonce spadla.

Předseda Barbikan uvážil mžikem všechny následky takového setkání a poznal s úžasem, že by v každém případu vedly k zmaření tak šťastně započatého pokusu. Soudruhové jeho, zcela oněmělí, pohlíželi úzkostlivě na neočekávaný tento výjev. Kotouč se blížil a zvětšoval spůsobem příšerným, a následkem jakéhosi klamu optického zdálo se, jakoby koule zpříma na něj letěla.

― Tu to máme, vykřikl Ardan, oba vlaky se srazí!

Mimovolně vrhli se cestovatelé k zadní straně koule, hrůza dosáhla nejvyššího vrchole, avšak na štěstí trvala jen krátko. Ohromný kotouč proletěl ve vzdálenosti několik set sáhů okolo koule a zmizel, ani ne tak pro svou rychlost, jako proto, že druhá jeho strana, totiž strana k měsíci obrácena, byla celá tmavá.

― Šťastnou cestu! zvolal Ardan, oddychnuv si z hluboka. Podívejme se na to, ani vesmír není dost velký, aby se ubohá naše kulička mohla beze strachu svou cestou pokojně ubírati! Jaká to asi nestvůra, ta koule, co by nás málem byla rozdrtila?

― Já to vím, řekl Barbikan.

― Kýho výra, on ví všechno! podotkl Ardan.

― Těleso, jež jsme minuli, nebylo nic než meteorit, ovšem rozměrů ohromných, jejž přitažlivost zemská zachytila a v družici proměnila.

― Je-li možná! divil se Ardan, tedy má země dva měsíce jako Neptun?

― Ano, příteli, dva měsíce, ačkoliv se vůbec tvrdí, že má jen jeden. Avšak tento druhý měsíc jest tak malý a rychlost jeho tak velká, že ho obyvatelé pozemští nemohou viděti. Hvězdář francouzský, pan Petit, poznal oběh tohoto tělesa dle jistých změn v soustavě planetarní a ustanovil jeho dráhu. Dle jeho výpočtu vykoná onen meteorit svůj oběh kolem země za 3 hodiny a 20 minut, což jest ovšem rychlost náramná.

― A uznávají všichni hvězdáři tento druhý měsíc, tázal se Nikol.

― Neuznávají, odpověděl Barbikan, ale kdyby se s ním, jako my, byli setkali, nemohli by déle pochybovati. Co nás se týče, může meteorit, jenž nás tak zalekl, nyní nám aspoň posloužiti k ustanovení vzdálenosti naší od země.

― Jak to? ptal se Ardan.

― Poněvadž vzdálenost jeho od země jest známá, nacházeli jsme se při setkání s ním 8140 kilometrů od země.

― Tedy více než 2000 mil! zvolal Ardan, hle, jak uhání ta zemsko-měsíčná pošta!

― Ovšem, doložil Nikol, dívaje se na chronometr, nyní máme 11 hodin a opustili jsme pevninu americkou teprva před 13 minutami.

― Nic více? ptal se Barbikan.

― Ano, odvětil Nikol, a kdyby naše počáteční rychlost 11 kilometrů byla zůstala pořád stejná, urazili bychom za hodinu asi 10000 mil.

― To je všechno dobře, přátelé, pravil předseda, avšak pořád nám ještě zůstává jedna otázka nerozhodnuta. Proč jsme neslyšeli ránu při vystřelení děla?

Touto otázkou zarazil se proud rozprávky. Barbikan, celý zamyšlený, dal se do odstraňování desky, jíž druhé pobočné okénko uzavřeno bylo, a když byl s prací hotov, vyplnil se ihned celý vnitřek koule skvoucí září.

Nikol, člověk to hospodářský, shasl plyn, jehož světlo by bez toho při pozorování hvězdného nebe překáželo.

Měsíc nacházeje se v úplňku, jevil se ve světle ku podivu jasném. Paprsky jeho neseslabeny vzduchem a parami pozemskými pronikaly sklo beze vší poskvrny a odrážejíce se o stěny koule, polily je jako stříbrnou září. Pozadím oblohy co uhel černým zvětšil se ještě krásný svétlozjev měsíce, jehož kraje v příjemné řídkosti étheru v největší ostrosti se ukazovaly. Nebeská oblohla poskytla v takovýchto okolnostech zcela nový, lidskému oku netušený pohled.

Lze si představiti, s jakou zvědavou dychtivostí naši hrdinové pohlíželi na měsíc, na cíl své cesty. Pozvolna postupoval na své dráze k onomu bodu zenithu, jejž měl za 97 hodin dostihnouti. Hory jeho a pláně, a ostatní jeho obrysy nebyly sice posud mnohem zřetelnější než z jakéhokoliv místa pozemského, avšak světlo jeho, procházejíc jen řidouňkým étherem mezisvětovým převýšilo všechno očekávání; jevilať se deska měsíčná co zrcadlo platinové. Na zem, ubíhající pod jejich nohami, zapomněli cestovatelé skoro docela.

Kapitan Nikol obrátil nejprve pozornost opět k ní.

― Ano, doložil Ardan, nebuďme k ní nevděčni. Než opustíme tu svou planetu docela, než se vám zcela z očí ztratí, rozlučme se s ní aspoň ještě přátelským pohledem!

Barbikan, aby vyhověl svým soudruhům, jal se pomýšleti na otevření dolejšího skla, skrze něj bylo možno na zem pohlédnouti.

Podlaha byla nárazem pošinuta daleko od dolejšího konce koule a ne bez obtíže byla rozebrána.

Částky její položeny byly opatrně ke stěnám, deska zavírací byla od skla odstraněna a zasazené sklo se zalesklo.

Ardan, přikleknuv k zaskleněnému otvoru, byl celý překvapen, když spozoroval, že jest sklo jako naběhlé a neprůhledné.

― Nuže, zvolal, kde pak je ta zem?

― Vždyť se na ni díváš, odpověděl Barbikan.

― Jak? tento tenký proužek, tento bělavý oblouk měl by býti naší zemí? tázal se Ardan.

― Ovšem, poučil ho Barbikan, po celé čtyři dni, po kteréž se nachází měsíc v úplňku, nachází se země v nové své čtvrti. Teď se nám jeví v podobě úzkého srpu, a po několik dní bude úplně tmavá.

― Hle, hle, toť tedy zem, opakoval Ardan, namahaje se očima přeměřiti osvícený oblouk, jakýž rodná jeho planeta mu ukázala.

Výklad, od Barbikana pronesený, byl zcela správný. Země vstupovala s ohledem na vystřelenou kouli právě do své nové čtvrti, byla totiž osvětlena jen na kraji, a ukazovala podobu srpu na tmavé noční obloze. Osvícený pruh měl ovšem značné rozměry, podobal se mohutnému oblouku, na obloze vyklenutému. Světlo jeho nebylo však tak jasné, jako na měsíci, nýbrž jevilo se poněkud zamodralé, což pocházelo od vzduchu pozemského. Některé body, jasněji osvícené, prokmitající na vnitřní straně oblouku, naznačovaly patrně vysoké osvětlené hory, avšak zmizely časem pod skvrnami, což se na měsíci nikdy nepozoruje. Skvrny tyto pocházely od oblak, objímajících zeměkouli soustředními kruhy.

Navzdor slabému osvětlení bylo i část země, od slunce neosvětlenou viděti, zrovna tak, jakož i část měsíce od slunce neosvětleného ze země se spatřuje. Osvětlení té části bylo však slabší, než bývá na měsíci, anoť pocházelo od světla z měsíce na zem odráženého, kdežto na měsíci pochází naopak od světla, jež země na něj vrhá. Jelikož ale pro velikost země odrážené její světlo jest asi třináctkráte větší, nežli odrážené světlo měsíce, musí také tento ve své druhé sluncem neozářené části, kde na něj odražené světlo zemské padá, býti světlejší, nežli země v podobných okolnostech.

Budiž ještě podotknuto, že sluncem osvícený pruh zemský na svých koncích byl protažen, což spůsobil zlom světla ve vzduchu zemském.

Mezi tím, co cestovatelé svým zrakem pronikali prostory temnoty noční, objevil se nad zemí zajímavý úkaz. Náhle totiž zasršelo nad zemí množství velkých jisker, kteréž nebyly ničím jiným, nežli houfem meteoritů, k zemi se přibližujících a ve vzduchu jejím se zapalujících, tudíž náležely ke krásným výjevům tak zvaných padajících hvězd, jež za bezoblačných nocí také na zemi pozorovati jest. V tuto dobu, totiž v měsíci prosinci, nacházela se země právě v blízkosluní a v těch místech setkává se s pruhem na meteority zvláště bohatým, tak že hvězdáři v těch dobách až na 24.000 takových padajících hvězd za hodinu napočítali.

Ardan však, nepřijav tento vědecký výklad, ujišťoval své přátele, že obyvatelé zemští na oslavu cesty měsíčné vypalují ohňostroj.

Toť bylo vše, čímž se prozrazovala země do stínů nočních pohroužena; pro druhé velké planety nebyla ničím, než vycházející dennicí a zapadající večernicí, pro cestovatele naše jen slabě osvětlenou družicí v nové čtvrti, tělesem v šeru zahaleným, kolem slunce neodolatelnou mocí puzeným, lidstvo do prostorů světových se všemi jeho světobornými tužbami a vášněmi unášejícím.

Dlouho dívali se tři přátelé mlčky, avšak s city spřízněnými, na vzdalující se domov svůj, kdežto koule rychlostí pravidelně ubývající, dále k měsíci se ubírala. Konečně počala se jich nepřekonatelná dřímota zmocňovati, byliť unaveni na těle a na duchu a příroda lidská žádala nutně obnovení vyčerpaných sil.

― Není nic platno, pravil Ardan, mně se již oři zaklihují, jděme spat.

A natáhše se na postele upadli všickni tři brzo ve tvrdý spánek.

Sotva však leželi čtvrt hodiny, vzchopil se náhle Barbikan, a vyburcovav své druhy náramným lomozem, vykřikl:

― Již to mám! již to mám!

― A co máš? ptal se Ardan, vyskočiv uleknut z postele.

― Příčinu, proč jsme neslyšeli ránu při výstřelu.

― A ta jest? tázal se Nikol.

― Že koule naše měla větší rychlost nežli zvuk!