Cesta kolem měsíce/Kapitola třetí
| Cesta kolem měsíce Jules Verne | ||
| Kapitola druhá | Kapitola třetí. Cestovatelé zařizují se po domácku. | Kapitola čtvrtá |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Kapitola třetí. Cestovatelé zařizují se po domácku. |
| Autor: | Jules Verne |
| Zdroj: | Cesta kolem měsíce. Praha: nákladem spolku pro vydávání laciných knih českých, 1870. s. 32–41. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | P. R. |
| Licence překlad: | PD old 140 |
Překvapující, ač zcela blízký a pochopitelný výklad upokojil všechny tři soudruhy tak, že se opět pokojně uložili a v náruč občerstvujícího spánku uvrhli. A kde by se nalezlo pokojnějšího místa k spaní nad to, v němž se nacházeli? Na zemi přetrhuje lomoz vozů a hřmot práce pokojný spánek, na moři náraz vlnobití, v povětrném balónu zmítající proudy větrné, zde však v dutině koule, v práznotě mezisvětové, u prostřed tichosti dokonalé, nepřerušil ani nejmenší šramot jejich spaní.
Kdo ví, jak dlouho by byli dřímali, kdyby je konečně nebyl propudil okolo sedmé hodiny ráno dne 2. prosince, tedy osm hodin po odletu, hlas v těch výšinách jisté neobyčejný.
V dutině koule ozývalo se totiž štěkání.
― Hola, naši psi se ozývají, zvolal Ardan a vstal ihned z postele.
― Mají asi hlad, řekl Nikol.
― Tak to asi bude, vždyť jsme na ubožáky docela zapomněli, odpověděl Ardan.
― Kde pak jsou? tázal se Barbikan.
Hledali je a našli jednoho z nich schouleného pod postelí. Zaleknut a omráčen prvotním nárazem zůstal ležeti ve svém koutku, až jej hlad probudil a mu opět hlasu navrátil.
Byla to Diana, která tam ležela a kňučela. Ardan ji chlácholil nejlaskavějšími slovy.
― Pojď sem, Diano, pravil, pojď sem má stará; vidíš, tys ustanovena býti chloubou celého sobáctva; tebe by měli přidružiti pohané k bohu Anubis a křesťané k svatému Rochu, neboť máš se státi Evou nového plemena psů zemsko-měsíčných.
Diana, jíž se tato chvalořeč příliš málo dotkla, připlazila se k Ardanovi, a odpovídala novým kňučením.
― Vidím Evu, připomenul Barbikan, ale Adama tu není.
― Adam? odpověděl Ardan, ten nemůže býti daleko. Musím ho zavolati. He, Satellite, pojď sem, Satellite!
Ale Satellit byl ten tam. Diana kňučela stále, ohledali ji, zdali není raněna; bylať bez úrazu; předložili jí pokrm na talíři a to konečně ukonejšilo její žalost.
Satellita dlouho nebylo lze vypátrati. Konečně byl pozorován za pažbou, mezi stěnami koule a podlahou; ubohé zvíře nacházelo se v stavu žalostném.
― I u všech rohatých! zvolal Ardan, po naší aklimasitaci psů na měsíci bude asi veta!
Pes byl posud omráčen, neb nárazem byl hozen ke stropu a poranil se tak na hlavě, že byl posud polomrtev.
Ardan jej z kouta vytáhl, vymyl zakrvácenou ránu, a vlil mu také něco vody do tlamy, což psa konečně zkřísilo, ač tiše stenaje zůstal nepohnutě ležeti.
― Nedělej si z toho nic, Satellite, těšil Ardan psa, budu té ošetřovati jako bratra, vždyť jsem za tvůj život odpovědným, i raději bych ztratil vlastní ruku, než abys přišel o jedinou tlapu.
Ošetřivše raněného psa zaměstnali se cestovatelé opět pozorováním zeměkoule a měsíce. Poloha země byla naznačena kotoučem popelavým, na kraji osvětleným; jasný pruh byl však už mnohem užší, než-li při posledním pozorování. Velikost toho kotouče byla však posud ohromná u porovnání s měsícem, ač se mu koule pořád víc a více přibližovala.
― Škoda, řekl Ardan, že jsme nevyletěli, když země byla v úplňku.
― Proč? tázal se Nikol.
― Proto že bychom byli měli pěkný pohled na pevniny a moře, a pohodlně bychom mohli se dívati na póly a rozhodnouti otázku, je-li tam moře otevřené nebo zamrzlé.
― To je pravda, doložil Barbikan, ale za to bychom zase měsíc neviděli, anoť by v záři sluneční slabé odražené světlo jeho zemské zmizelo. Lépe jest viděti před sebou stanici příjezdu, než za sebou stanici odjezdu.
― To je také mé mínění, Barbikane, podotkl kapitan Nikol, k dívání-se na zem budeme míti dosti času, až budeme na měsíci a za dlouhých nocí jeho dosyta se nadíváme, jak na tom mraveništi pod námi tvorové nám podobni se hemží.
― Nám podobni? namítl Ardan, nyní jsou nám tak málo podobni jako náměsíčníci. Jsme obyvatelé nového světa, zalidněného jenom námi.
Já jsem podobný k Barbikanu, a Barbikan k Nikolu; nad námi a pod námi není však nic podobného, a nebylo co svět světem stojí.
Což nám teď do té tečky, té země, vlast naše jest celá sluneční soustava. Jen kdybychom již byli na měsíci!
― Asi za 24 hodiny tam budeme, řekl kapitán.
― Teprva? mně se zdá, že již letíme celou věčnost, podotkl Ardan.
― Toť netrpělivost! vždyť je teprv půl deváté, odpověděl Nikol.
― Budiž; avšak jářku, proč bychom pro ukrácení chvíle nesnídali; mně se všechno zdá, že mám hlad.
V skutku, po dlouhém spánku byli všickni tři při dobré chuti, a nabídnutí Ardanovo, že co Francouz v té věci znalý kuchyni obstará, setkalo se se souhlasem obou druhů jeho.
Ardan tedy rozdělal oheň na malém plynovém ohništi a ohlídl se po zásobách potravních, ve skřínkách dobře uzavřených.
Především připravil tři talíře výtečného bouillonu, dle Liebigova předpisu z masa jihoamerického skotu vytaženého; pak následovalo několik skrojků beefsteaku, stlačeného pod hydraulickým lisem a tak jemného a šťavnatého, jakoby pravé přicházel z kuchyně anglického lorda. Stlačená zelenina „čerstvější než přirozená“ následovala po masitém pokrmu a konečně vytasil se bodrý Francouz se znamenitým nálevem čaje, jehož listy sám ruský car ze svých nejlepších zásob cestovatelům zaslal, když se byl o jejich velkolepém podniku dověděl. Láhev skvostného vína byla posléze vyprázněna na zdar spojení zeměkoule s její družicí.
A jakoby i slunce, jehož paprsky ohnivý tmavorudý mok na burgundských stráních vykouzlily, svědkem chtělo býti šlechetného nadšení tří soudruhů, objevilo se najednou po straně koule, anať v tom okamžení vystoupila z kuželového stínu, jejž země za sebou vrhá.
― Hle slunce vychází! zvolal Ardan radostně.
― Chronometry jdou na sekundu, právě v tom okamžení očekával jsem východ jeho, podotkl Barbikan.
― Nezasahuje kuželový stín země až za měsíc? tázal se Ardan.
― Ovšem, a ještě dál, což poznati lze ze zatmění měsíce, totiž v tom případu, stojí-li slunce, země a měsíc za sebou v jedné čáře, poučil ho Barbikan; kdybychom v čas takového zatmění byli vyletěli, byli bychom v tom stínu zůstali po celou dobu cesty, a to by pro nás bylo zle.
― Proč?
― Proto, vysvětloval Barbikan, že bychom měli pořád tmu a zimu, kdežto nyní ponořeni do slunečné záře, budeme míti světla a tepla až na zbyt. Úspora plynu jest nám pro každý případ velmi výhodná.
Tak tomu bylo, koule, osvětlena a zahřáta slunečními paprsky, oteplila se jako by náhle ze zimní krajiny byla se octla v krajině letní.
Měsíc na vrcholu, a slunce u spodu nesmírné oblohy, vylévaly svou zář na kouli jako o závod.
― Zde není tak zle! připomenul Nikol s tváří spokojenou.
― To si myslím, doložil Ardan, kdyby bylo trochu prsti na naší aluminiové planetě, uzrál by na ní drobný hrášek za čtyři a dvacet hodin. Bojím se jen, aby nám stěny naši koule v tom horku se nerozpustily.
― Toho se neboj, milý příteli, ujišťoval Barbikan. Koule obstála již při mnohem větší teplotě, když totiž vzduchem proletěla; nedivil bych se, jest-li se obyvatelům Floridy objevila celá ohnivá.
― I to, to, divil se Ardan; sekretář Maston byl by si myslil, že jsme se upekli.
― Je mi skoro divno, že se tak nestalo, odpověděl Barbikan, octli jsme se v nebezpečenství, na něž jsme ani nepomyslili.
― Já jsem se toho obával, řekl Nikol, ale měl jsem naději, že za těch několik sekund, které koule potřebovala k proletění vzduchem, nám rozehřání její neuškodí.
― A to jsi hezký přítel, horlil Ardan, mně si o tom neřekl nic, to si budu pamatovati!
Barbikan začal mezi tím upravovati vnitřek koule, jako by ho nikdy více neměl opustiti. Připomeňme si, že koule měla 108 palců či 9 stop v průměru, tak že po odražení stěn, 12 palců tlustých, zůstalo pro vnitřek ještě 7 stop šířky. Výška 12 stop, kteráž podél stěn byla velmi spořivě upotřebená k upevnění a umístění rozličných zásob a náčiní, poskytovala cestovatelům dosti volnosti.
Barbikan prohlížel zásoby vody a potravy; vše bylo v pořádku, nic se nárazem nezkazilo. Potravní zásoby mohly vystačiti na celý rok, což bylo rozpočteno pro ten případ, že by koule do neúrodné krajiny měsíce zapadla. Voda stačila sice jen na čtyry neděle, avšak dle posledních pozorování měsíce obsahuje snad přece aspoň v hlubokých údolích a kotlinách něco vzduchu a pak také zajisté něco vláhy. V prvním čase svého pobytu na měsíci, nemusili se tudíž cestovatelé obávati ani hladu, ani žízně.
Taktéž byl zevrubně ohledán stroj na kyslík; také tomu nescházelo nic. Byl zásoben na dva měsíce chlorečnanem draselnatým, a ač sám něco kyslíku spotřeboval, an chlorečnan musil nad 400 stupňů se zahřáti, by kyslík vydal, nahrazoval strávený plyn přece v dostatečné míře, a stroj byl tak důmyslně sestaven, že požadoval jen málo dohlídky. Denně spotřebovalo se 18 liber oné soli, neb ta dala 7 liber kyslíku, množství to, jehož právě potřebí bylo k náhradě ztráveného kyslíku.
Avšak nebylo dosti na tom, nahrazovati ztrávený kyslík, musilo býti také o to postaráno, aby plyn uhličitý, dýcháním a hořením vyvinutý se odstranil, an by při větším nahromadění jeho i dýchání i hoření se stalo nemožným. Již teď, kdežto vnitřek koule byl teprva 12 hodin uzavřen, bylo v ní již tolik kyseliny uhličité nahromaděno, že účinky její počaly se jeviti. Ardan se divil, jak mu plyn uhlovodíkový špatně hoří, když připravoval snídaní; a Diana, ležící u postele, oddychovala si z těžka, poněvadž se uhličitý plyn maje větší váhu nežli vzduch, u podlahy osazoval, podobný to úkaz, jako v Psí jeskyni u Neapole, kdež je psům nebezpečno vběhnouti, ač člověk do ní bez škody může vstoupiti, an se tam plyn ze země vyrážející, též jen u podlahy nahromaďuje, ve větších výškách ale vzduch čistý se udržuje.
Nikol však věděl proti nepohodlné kyselině uhličité dobré rady; rozestavil totiž u podlahy několik nádob se žíravým draslem, jež rychle pohlcuje pnu kyselinu, a brzo byl vzduch koule opět zcela čistý.
Porovnání počtu nástrojů s inventářem jich vykázalo, že všechny jsou zachovány, až na jeden teploměr, který se rozbil. Výborný aneroid, jenž ve své vatované skřínce dobře byl obstál, byl nyní zavěšen na stěnu a neukazoval ovšem nic, než tlak vzduchu v kouli zajatého; avšak zároveň ukazoval množství páry, a v tom okamžení kolísala rafička mezi 735 a 760 millimetry. Ukazoval tedy na „hezké počasí“.
Barbikan vzal s sebou také několik kompasů, z nichž všechny zůstaly neporušeny. Rozumí se samo sebou, že v těch okolnostech, v jakých se nacházely, magnetové jehly zdánlivé neměly pravidelného směru, anoť vzdalováním se koule od země inklinace a deklinace jejich se měnily; nic méně bylo pozorování těchto změn pro vědu fysikalní velmi důležité, a zvláště zajímavé úkazy magnetické očekávati bylo na povrchu měsíce.
Sextant, ustanovený k měření výšky sluneční, theodolit, nástroj to měřický k ustanovení úhlů v rovinách kolmých a vodorovných, jakož i dalekohledy, určené pro hvězdárnu na měsíci, bylyť prohlídnuty bedlivě a na štěstí shledány jsou bez značných pohrom navzdor náramnému nárazu.
Motyky, sekery a sbírka rozmanitého náčiní, již Nikol před odletem sestavil, byly nalezeny také v pořádku.
V hořejší části koule na jakési široké polici čili vlastně malé galerii bylo uloženo několik pytlů semen, ustanovených k rozmnožení zemských bylin na měsíci; taktéž se tam nacházely rozličné zásoby potravní a směsice všelijakých věcí, nad nimiž si dohlídku Ardan vyhradil.
Co tam vlastně všechno je, to Barbikan a Nikol nevěděli; čas od času vylezl tam Ardan po skobách do stěn koule zapuštěných, a rovnal a ukládal tam věci z místa na místo zpívaje při tom tenorem poněkud obojetným veselé popěvky francouzské. Hermeticky uzavřené nádoby pro jisté nevyhnutelné potřeby tělesné byly uschovány mezi podlahou a spodkem koule.
V dobře ohrazeném zakoutí byly konečně uschovány rakety se silným nábojem, ustanovené k tomu, aby při padání koule na měsíc, proti němu byly vypáleny a tím zpáteční náraz spůsobily, jenž by rychlost pádu umírnil. Ostatně ukázal počet, že tato rychlost bude šestkrát menší, nežli by byla při pádu na zem, což má svou příčinu v rozdílné hmotnosti země a měsíce.
Po ukončené prohlídce, která všechny tři cestovatele uspokojila, obrátil se každý z nich opět k jednomu okénku.
Vyhlídka byla pořád tatáž. Nesmírná kulatost oblohy nebeské, objevující žasnoucímu zraku i při záři sluneční pohled na hvězdné skupení obou hemisfér, bylo by v každém hvězdáři roznítilo největší nadšení. Na jedné straně slunce, jako otvor žhoucí pece, skvělo se bez rozptýlených paprsků na černém nebi; na druhé straně vznášel se měsíc, vraceje slunci vyslané mu paprsky jako nepohnutý na obloze; dole konečně velká nezřetelná popelavá deska, ovroubena na jednom kraji stříbrným pruhem, toť byla zeměkoule. Po různu na nebi mezi třpytivými skupeními hvězd, vylévaly svou jemnou zář husté shluky tisícerých drobných teček a nesmírný pruh mléčné dráhy opásal celou klenbu nebeskou, v jejímž středu se nachází slunce jen co hvězdice čtvrté velikosti.
Pozorovatelé nemohli po dlouhý čas svých zraků od toho divuplného pohledu odvrátiti, jehož velkolepost a krása nižádným popisem se nedá dostihnouti.
Jaké to myšlenky střídaly se v jejich hlavách, jaké to city naplňovaly jejich srdce!
Barbikan chtěje uchovati památku na tyto posvátné chvíle, započal zanášeti své zápisky do denníku, v němž hodinu po hodině zapisoval zřetelným avšak hranatým svým písmem a slohem poněkud kupeckým vše, co se přihodilo.
Nikol, výborný to počtář, jal se zaměstnávati opět mathematickými formulemi, s nimiž uměl zacházeti neobyčejnou obratností. Michal Ardan, stálý neposeda, oslovil brzo Barbikana, který mu neodpovídal, brzo Nikola, který ho neposlouchal, brzo Dianu, která mu nerozuměla; šukal po celé kouli od podlahy až ke stropu, neustále s sebou rozmlouvaje nebo zpívaje. Nahrazoval v tomto mikrokosmu celou společnost.
Ukončení dne, nebo vlastně uběhnutí 12 hodin, jež na zemi den znamenají, jak se v těch výších říci musí, bylo oslaveno výbornou večeří. Žádný příběh nepodvrátil posud důvěru cestovatelů v šťastný výsledek výpravy. Ulehli a usnuli plni naděje, kdežto je koule rychlostí pravidelně se umenšující přímo k bodu unášela, kam měsíc v určitou hodinu a minutu musil doraziti.