Cesta do středu Země/18. Lávovou chodbou

Údaje o textu
Titulek: 18. Lávovou chodbou
Autor: Jules Verne
Zdroj: VERNE, Jules: Cesta do středu Země. Praha: Alois R. Lauermann, 1882. s. 118–124.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: J. K. J.
Licence překlad: PD old 140

O hodině osmé vnikl k nám světelný paprslek a zbudil nás ze sna. Steré vypukliny lávové zachytily jej a rozložily v jiskerný déšť. V bohatém odlesku rozeznali jsme okolí.

„Co tomu říkáš, Jindřichu?“ pravil strýc mna si ruce. „Zažili jsme v Hamburce noci pokojnější? Zde není rachotu vozův, ani křiku kupců, prodavačův a loďníkův.“

„Ovšem, jsme zde úplně v poklidu, ale okolí naše má poněkud děsný ráz.“

„Bojíš-li se již nyní?“ zvolal strýc, „jak to bude později? Vždyť jsme nevnikli dosud ani na palec do nitra země.“

„Co pravíte?“

„Myslím pouze, že jsme došli teprve povrchu ostrova; dlouhá, kolmá roura tato, jež ústí v krateru Snaefieldu, končí ve výši hladiny mořské.“

„Víte to určitě?“

„Zcela určitě. Pohleď na tlakoměr!“

Skutečně. Rtuť, jež vystupovala v témž poměru jak jsme sestupovali, stanula na 90″.

„Máme tedy teprve jednu atmosféru tlaku,“ pravil professor, „a nemohu se dočkati chvíle, kdy zaměníme tlakoměr hutnoměrem! Tlakoměr bude tedy nepotřebným, jakmile váha vzduchu tlak jeho, jak jest na hladině mořské, značněji převýší.“

„Ale není se báti, že tlak stále přibývající stane se nesnesitelným?“

„Nikoli. Sestupujeme zvolna, a plíce naše zvykají si vdychovati hustější vzduch. Větroplavcům nedostává se vzduchu, vznesou-li se do vyšších vrstev, a nám se ho dostane příliš mnoho. Kde je vak, jejž jsme shodili?“

Vzpomněl jsem si, že jsme jej večer marně hledali. Strýc ptal se Jakuba, jenž se rozhlížel bystrým zrakem.

„Balík oděvu?“ ptal se.

„Tamo nahoře.“

Vak uvízl na skalnatém výběžku asi 100 stop nad hlavami našimi. Hbitý Islanďan vylezl jako kočka vzhůru a vrátil se za několik minut s oděvem.

„Nyní posnídáme,“ pravil strýc, „ale jako lidé, již mají dalekou cestu před sebou!“

K sucharům a sušenému masu požili jsme několik doušků jalovcové.

Posnídav vyňal strýc z kapsy zápisník, pohlédl na různé přístroje a zaznamenal:

V pondělí dne 1. července.

8 hodin 17 minut ráno.

Tlakoměr: 29′ 7″

Teploměr: 6°

Směr: V. J. V.

Udaj směru vztahoval se na tmavou chodbu.

„Nyní, Jindřichu,“ pravil strýc živě, „nyní teprve budeme vnikati do nitra země. Zde počíná naše vlastní cesta.“

Nemeškaje sňal strýc jeden z Rhumkorfových přístrojů se svých zad, spojil elektrický proud se závitem ve svítilně, a jasné světlo zazářilo temnou chodbou.

Druhého přístroje, jejž nesl Jakub, užito též. Důmyslné užití elektřiny umožnilo nám cestu zápalnými plyny; vytvořili jsme si světlo umělé.

„V pochod!“ zvolal strýc.

Chopili jsme se svých vaků, Bjelke strkal mimo to před sebou svazek oděvu. Vstoupili jsme do chodby.

Naposledy pohlédl jsem průlukou na modré nebe islandské, na nebe, jež mi snad navždy zmizelo.

Při výbuchu roku 1229. prorazila si láva cestu touto dutinou. Dráhu její značil lesklý povlak, od něhož elektrické světlo stonásobně se odráželo.

Cesta znesnadněna byla hlavně tím, že smekali jsme se po půdě nakloněné pod úhlem asi 45°; na štěstí sloužila nám některá vyčnívající a jakoby rozežraná místa za schody. Zavazadla táhli jsme za sebou na dlouhém laně.

Látka, tvořící pod našima nohama stupně, byla na jiných místech krápníkem. Láva místy dirkovitá tvořila malé okrouhlé bubliny; krystaly temného křemene zdobené jasnými skelnými kapkami visely s klenby jako lustry, jež byly by teprve za příchodu našeho rozžehnuty. Myslil bys, že podzemští duchové palác svůj osvětlili na uvítanou hostí z horního světa.

„Jaká to krása!“ zvolal jsem bezděky. — „Jak úchvatný to pohled! Zvláštním odstínem přechází láva nepozorovaně z ruda v jasnou žluť, a krystaly zdají se světelnými koulemi!“

„Ach, teprve nyní to pozoruješ?“ pravil strýc. „Zdá se ti to tedy krásným, milý hochu? Doufám, že se pokocháš v krásách ještě malebnějších! Jen ku předu, ku předu!“

Kompas, na nějž jsem stále pohlížel, ukazoval týž nezměněný jichovýchodní směr. Proud lávy neuhnul se tedy s dráhy původní.

Teploty značně nepřibývalo. Potvrzovala se Davyova theorie; pohlížel jsem často na teploměr. Za dvě hodiny po odchodu našem ukazoval deset stupňů; přibylo tedy teploty pouze o čtyry stupně. To opravňovalo domněnku, že jsme šli spíše vodorovně než kolmo.

Jaké hloubky jsme dospěli, bylo snadno určiti. Professor změřil úhel kolmého i vodorovného směru cesty, ale výsledek pozorování svého zatajil.

V osm hodin večer jsme stanuli. Bjelke se hned posadil. Svítilny upevněny na lávovém balvanu. Byli jsme v jakési lávové jeskyni, v níž bylo dosti vzduchu, ba zdálo se nám, že pociťujeme jakési proudění.

Co bylo příčinou atmosférického pohybu? Rozluštění té otázky jsem odložil, poněvadž jsem nebyl pro hlad a únavu schopen myšlénky. Sedmihodinné slézání vyčerpalo mé síly, i zaradoval jsem se zaslechnuv „dosti“.

Jakub vyňal něco potravy na kámen; jedli jsme s chutí. Ale jedno mě nepokojovalo: zásoba vody byla s polovici vypita. Strýc myslil, že budeme doplňovati zásobu vody ze pramenů podzemních, ale ještě jsme pramene nenalezli. Jednání strýcova neschvaloval jsem nikterak.

„Divíš se, že nenalézáme pramenův?“ otázal se strýc.

„Ovšem. Nepokojí mě to. Vody máme již jen na pět dní.“

„Upokoj se, Jindřichu, ručím ti za to, že vodu nalezneme, ba snad více, než nám bude milo.“

„Kdy?“

„Až projdeme tuto lávovou chodbu. Což je možno, by prameny pronikly těmito stěnami?“

„Ale snad se táhne chodba tato do nesmírné hloubky. Myslím, že jsme v kolmém směru valně nesestoupili.“

„Na čem zakládá se tvůj výrok?“

„Poněvadž by byla teplota vyšší, kdybychom vnikli hluboko do země.“

„Dle tvého mínění?! Tlakoměr ukazuje?“

„Sotva 15 stupňů, tedy o devět stupňů více než při našem odchodu.“

„Z toho následuje?“

„Nuže. Dle přesných pozorování přibývá uvnitř země na 100 stop hloubky jeden stupeň tepla. Leč závisí to na jistých podmínkách místa. Tak pozorováno v Jakutsku v Sibíři, že přibývá jeden stupeň teploty již na 36 stop. Rozdíl ten záleží na voditelnosti skal. Dále připomínám, že na blízku vyhaslých sopek přibývá jeden stupeň tepla teprve na 125 stop. Užijme tedy k výpočtu nejpříznivějšího udaje.“

„Počítej, milý hochu, počítej!“

„Výpočet je zde snadný,“ pravil jsem počítaje v zápisníku, „9krát 125 jest 1125. Tedy jsme ve hloubce 1125 stop.“

„Zcela správně počítáno.“

„Nuže?“

„Dle mého pozorování jsme 10.000 stop pod hladinou moře.“

„Je to možno?“

„Ovšem; nebo pak neplatí již ani číslice.“

Výpočty professorovy byly správny. Sestoupili jsme o 6000 stop níže než se dosud lidem podařilo, jako na doklad ve Vitz-Bütlu v Tyrolsku a v Kutné Hoře v Čechách. Teplota byla zde místo 81° pouze 16°. Poskytnuta nám tedy vděčná látka ku přemýšlení.