Cesta do středu Země/17. Do propasti

Cesta do středu Země Jules Verne
16. V krateru	17. Do propasti	18. Lávovou chodbou

Údaje o textu
Titulek:	17. Do propasti
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	VERNE, Jules: Cesta do středu Země. Praha: Alois R. Lauermann, 1882. s. 113–118. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	J. K. J.
Licence překlad:	PD old 140

Nyní počne teprve pravá cesta. Dosud nebyly nesnáze značny, ale nyní budou nám vyrůstati zrovna pod nohama.

Ještě jsem neponořil zraků svých v propasť, do níž jsem se odvažoval, a již nadešel mi rozhodný okamžik: buď se súčastním, aneb účastenství odepru.

Styděl jsem se zahanbenu býti od prostého lovce.

Bjelke podnikaje odvážnou cestu byl tak pokojný, klidný i lhostejný, jakoby šlo o věc zcela všední; nebezpečí nedbal. Nechtěl jsem býti méně odvážným než on. V jeho přítomnosti upustil jsem od námitek.

Vzpomněv si na Markétku přistoupil jsem ke střednímu otvoru, jenž měl asi 100 stop v průměru čili asi 300 stop v obměru. Nahna se přes skálu pohlédl jsem do hlubiny. Vlasy se mi zježily, hlava zatočila se mi jak opilci; zdálo se mi, že těžiště ve mně se posunuje. — Propasti mají velmi nebezpečnou přitažlivosť; již již byl bych se svalil do propasti, kdyby mne nebyl Bjelke mocnou paží zadržel. Měl jsem v Kodani závratní cvičení bezpochyby vícekráte opakovat.

Ačkoli jsem jen malou chvíli do propasti pohlížel, zapamatoval jsem si přece dobře její podobu. Na stěnách, jež téměř kolmo strměly, bylo mnoho výběžků, jež nám slézání velmi usnadnily. Měli jsme sice žebřík, ale nedostávalo se nám zábradlí. Provaz nahoře upevněný byl by dostatečnou oporou, ale jak jej odvážeme sestoupíce dolů?

K tomu užil strýc jednoduchého prostředku. Vzal provaz asi palec silný a 400 stop dlouhý a spustil jej do polovice v hlubinu; ovina jej o výběžek skalní spustil polovinu druhou. Tak pomáhali jsme si při slézání držíce se obou polovin provazu; až sestoupíme do hloubi 200 stop, stáhneme jej snadno vypustíce jeden konec. Budeme to pak opakovati dle potřeby nebo libosti.

Po těchto přípravných pracích pravil strýc:

„Nyní k zavazadlům! Rozdělíme vše, co by snad pádem se rozbilo, ve tři vaky, z nichž si vezmeme každý po jednom na záda. Bjelke vezme nástroje a třetinu potravy, ty, Jindřichu, též třetinu zásob potravních a zbraně, já pak zbytek potravy a vědecké přístroje.“

„Ale kdo snese žebříky, oděv a lana?“

„To vše tam sleze samo.“

„Jak to?“

„Hned uvidíš.“

Bjelke svázal vše, co pádem nemohlo býti poškozeno, v pevný balík, a hodil jej nerozmýšleje se do propasti.

Zaslechl jsem rachot, jenž provázel padající vak. Strýc sehnul se a hleděl za ním až mu zmizel s očí.

„Dobrá!“ pravil, „nyní my.“

Táži se kohokoli rozumného, neobešla-li by ho při slovech podobných hrůza?

Strýc vzal na záda vak s přístroji, Jakub nástroje, já zbraně. Bjelke slézal napřed, za ním strýc a konečně já. Vše dálo se tiše; bylo slyšeti jen rachot balvanů do propasti se valících. —

Smýkal jsem se drže pevně, ba křečovitě jednou rukou lano a druhou se opíraje o hůl. Bál jsem se, že nebudu míti opory. Lano zdálo se mi slabým, aby udrželo tré osob. Užíval jsem ho tedy co nejméně namahaje se, bych udržel se v rovnováze na balvanech lávových, jichž jsem vyhledával nohama. Když pak kámen, o nějž jsem nohou zavadil, svalil se Jakubovi na paty, zvolal Islanďan lhostejně: „Gif agt!“

„Dej pozor!“ opakoval strýc.

Za půl hodiny přišli jsme na skálu, jež vězela pevně ve stěně propasti.

Bjelke táhl jeden konec provazu, a druhý smýkal se vzhůru.

Když bylo lano přetaženo přes balvan, o nějž je byl strýc ovinul, spadlo dolů strhnouc s sebou spoustu kamení a lávy.

Nahna se s úzkého našeho odpočívadla nedohlédl jsem ještě dna.

Uživše opět provazu byli jsme za půl hodiny zase o 200 stop níže. Nestaral jsem se o povahu půdy, ale strýc zaznamenával si a pozoroval pilně. Na jedné zastávce pravil:

„Čím hlouběji sestupuji, tím většího nabývám přesvědčení. Ráz vulkanické říše podzemní potvrzuje Davyovu theorii. Půda tato je vesměs prahorní, v níž odehrály se lučebné proměny kovů, jež setkavše se s vodou a vzduchem rozežhavily se a vzňaly. — Zamítám rozhodně systém centralního ohně. Však uvidíme.“

Stále stejné důkazy. Lze pochopiti, že jsem neměl chuti k rozmluvě. Mlčení mé považováno za souhlas, a slézání počalo znova.

Ani po třech hodinách nebylo lze dna dohlédnouti. Když jsem pohlédl vzhůru, shledal jsem, že otvor značně se zmenšil. Stěny jeho jakoby jevily snahu sblížiti se. Tmělo se víc a více.

Zatím slézali jsme hloub a hlouběji. Zdálo se mi, že nárazy kamení dolů se valícího slábnou, že dno již nedaleko.

Poněvadž jsem počítal, kolikráte jsme stáhli provaz, určil jsem snadno hloubku, v jaké jsme byli, a čas, jenž za slézání našeho uběhl.

Čtrnáctkráte jsme provaz stáhli, a trvalo to vždy půl hodiny. Celkem minulo tedy asi 6 a půl hodiny. — Hloubku páčil jsem asi na 2800 stop.

V témž okamžiku zvolal Bjelke: „Dost!“ Stanul jsem šlapaje již téměř strýci na hlavu.

„Jsme u cíle!“ zvolal strýc.

„Kde?“ otázal jsem se sběhna k němu.

„Na dně kolmé chodby.“

„Což není odtud východu?“

„Ano, vidím po pravici jakousi chodbu; leč o tom zejtra. Nyní povečeříme a pak ulehneme.“

Bylo úplně tma. Otevřen vak s potravinami a povečeřeno; potom jsme se uložili jak bylo komu možno na lůžka z kamení a lávy. Leže na zádech spatřil jsem ohromným dalekohledem, jehož rourou byla propasť 3000′ hluboká, zářící bod — hvězdu.

Hvězda se nekmitala. Po mém soudě byla to snad „β“ v Malém medvědu.

Potom jsem tvrdě usnul.