Cesta do Itálie/Příběhy a položení neapolské

Cesta do Itálie Matěj Milota Zdirad Polák
Neapole	Příběhy a položení neapolské	Chrámové

Údaje o textu
Titulek:	Cesta do Itálie
Podtitulek:	Příběhy a položení neapolské
Autor:	Matěj Milota Zdirad Polák
Zdroj:	http://texty.citanka.cz/ Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1820 - 1822
Licence:	PD old 70

Tam svou pod utěšenými vrchy stříbřící se, pěnami hláholného moře zlemovanou rozvinuje Neapole sukni. Pravý, na břehu západním se dloužící půlměsíc její zahradami se rozmanitými, olivovými háji, hroznatými vinicemi, tvrzemi a letohrádky příjemně hradí.

V čele se hrdé Středomoře, lodími všech národů poseté, dme, jehož modrou hladinu ostrov Capri korunuje. Půlměsíčný břeh k východu spojuje nekonečným řetězem milohradů město Portici s Resinou, Torre dell Greco, Annunziata a dálší, jen jako bílé čáry oku se představující dědinky, na které se Stabia řadí; hora Taurus pak vrchole své v prodloužení až k Sorrentu, odtud k Masse a k Amalfi rozvádí, kde se výhled oku tratí a s oblaky pojí.

V šedivých časích již Řekové, tučností zdejších půd a přívětivým nebem jsouce jati, město zde založili, o čem všecky zprávy však do bájek přecházejí. Tomu jest, že dcera krále thesalského Eumela, kteráž po dalekých plavbách středomořskou bouří k těmto břehům byla přihnána a jejich rozmanitostmi očarována, město založila a je podle svého jména Parthenope nazvala. Římané zde své stany rozbíjeli, trávíce v zahradách svých příjemné života chvíle, daleko sladčeji nežli v oněch vysušených drninách římských, pročež zdejší okolí krajinou šťastnou (Campagna felice) nazývali.

Po zhasnutí římské slávy vítězný národ vítězným odtud vytlačen býval. Ostgótové panství Odoakrovo si přivlastnivše, do dolní Itálie přirazili (550), od Řeků však vypuzeni byli. Tito poslední Longobardům až na vévodství neapolské a několik námořských měst vše ostatní upustit museli. V Beneventu, v Salernu a v Kapui panovali vévodové longobardští, k čemu posléz i Neapole následovala. Ze Sicílie příchozí Arabové a Saracénové usadili se v Kalábrii a v Apulii (870) a Bari k hlavnímu městu svého panství si vyzdvihli. Později císař řecký Kapui a Benevent Ottovi I. a II. upustil.

Roku 1029 putující Normanové do Svaté země vévodovi neapolskému proti Kapuánům pomocni byli a za odplatu položení averské od něho obdrželi.

Robert Guiscard, syn hraběte Tancreda z Hauteville, který zvláště v tomto boji nad jiné předčil, z selstva zdejšího tak výborné vojáky tvořil, že brzy Řekům celou Apulii odtrhl a za leno papežské stolice ji vyhlásil. Mladší syn jeho Roger I. Araby v Sicílii přemohl a roku 1085 po smrti otce svého všecky dobyté krajiny s Neapolí spojil.

Roger II., jenž vojnu v dolní Itálii dobytím ostatních k ní náležejících krajin skončil (totiž roku 1101-1154), přijal jméno krále obousicílského. – Dcera jeho Constanzia byla za císaře Jindřicha VI. zasnoubena; když pak po Vilímovi normanská mužská linie vymřela, Jindřich Království obousicílské si přivlastnil a jeho syn, císař Fridrich II., v Neapoli univerzitu založil.

Předešlá knížata, jenž s nedostatečnou mocí na zdejším trůnu udržeti se nemohla, větším dílem tehdejší sílu a výsost papežskou o pomoc prositi přinucena byla. Papežové, kteří již dávno krajinu za leno dávali, v krátkém čase Neapoli za své panství uznávali, a švábští panovníci, jako praví Fridrichovi dědicové, tak naproti mysli jim byli, že proti Konrádovi, Fridricha II. synu a dědičnému královci, krvožižnivého vlka Karla, knížovce z Anjou, naproti postavili. Po smrti Konráda jeho syn Konradýn, outlého věku ještě, chtěje otcovského panství zase dobýti, byl od Klímenta IV. i s svými spolubojovníky do klatby dán, a jsa ve válce nešťasten, do rukou svých protivníků padl; byv pak zajat, na rozkaz Klímentův od Karla, jenž s celým svým dvorem jakožto vítěz a soudce u veliké pompě přítomen byl, i s Fridrichem Rakouským, mladým knížovcem, který Konradýna do vojny provázel, a s mnohými znamenitými vlaskými zemany a rytíři, jenž v jeho vojsku sloužili, na smrt byl odsouzen. Konradýn mezi katy na lešení stoje, s kleknutím bolestně vykřikl: „Ó matko má, jakou bolest ti novina o mé smrti způsobí!“ Pak na množství lidí okolo sebe se ohlídna, v očích slze vida a slyše pláč hlasitý, rukavici mezi lid, k popuzení msty a války, hodil a pak se smrti podrobil.

Panování Karlovo zatím Sicíliánům tak se znelíbilo, že se ho roku 1282 povstáním, kteréž nám pod jménem siciliánských nešpor známo jest, zprostili a Petra III., krále aragonského, manžela jedné normanské kněžny, na trůn pozdvihli.

Rukavice Konradýnova, která od Jindřicha Dapifero zdvižena a Petrovi Aragonskému přinesena byla, strašnou, ale spravedlivou mstu za krev, kterou Francouzové v Neapoli a v Sicílii vycedili, způsobila.

Tyto sicíliánské nešpory následujícím způsobem se staly: V pondělí velikonoční roku 1282 obyvatelé palermitánští dle starého obyčeje v houfích se na nešpory do kostela Montreal, jenž se tři míle od města nacházel, hrnuli. Francouzové dlouhý čas neslýchané nátisky obyvatelům působili, jichžto se Sicíliáni, moc nepřátel svých znajíce, nijak zbaviti nemohli. Tito nepříjemní hosté i královský plnomocník, který Sicíliánům na tento den jindy obyčejné cvičení ve zbrani zapověděl, této slavnosti se zoučastnili. Palermitáné, po okolních lukách roztroušení, sbírali kvítí a radostnými zpěvy příchod jara slavili. Jedna nevěsta, nejen krásou svou, nýbrž i rodem vzácným znamenitá, kteráž do chrámu se svým ženichem a s příbuznými šla, byla od jednoho francouzského strážníka jménem Drouet pod výmluvou, jestli pod sukněmi zbraň ukrytou nenese, tak nestydatě prohlížena, že hanbou do mdloby padla. Lid okolo jdoucí, opovážlivostí tou neslýchanou jsa popuzen, tak se zlostí unáhlil, že okamžením všeobecný křik se vznesl: „Ať umrou, ať zahynou Francouzové!“ – Drouet byl první šavlí vlastní proboden a po něm dvě stě mužů, při slavnosti přítomných, z kterých ani duše živá neostala, od neozbrojených Sicíliánů ztlučeno bylo, když se právě na nešpory zvonilo. Vracejíce se do města, ten samý křik stále opakovali a tím větší šarvátka počala. Mužové, ženy, děti, vše, co k nenáviděnému národu francouzskému patřilo, zaškrceno bylo a vzteklost tak daleko se šířila, že i s těhotnými Francouzkami nejukrutněji se zacházelo, a tak 4000 osob v jedné noci o život přišlo. Odtud se do jiných měst jako blesk zpráva ta roznesla a od města k městu brzy po celém království rozhlásila; všudy obyvatelé zbraně se chopili, všudy Francouzové nemilosrdně zabíjeni byli. Do Mesíny, kdež naposledy zpráva o krvavých nešporách se rozhlásila, největší počet i s vikárem Karlovým se uteklo: nicmeně 28. dubna Mesínští zbraně se chopivše, Francouze potloukli, a že osud s Palermitány sdělejí, se prohlásili.

Po takové ztrátě Anjou vida, že k osvobození Siciliáni ani zbrojnic, ani pokladů, ani vojska pravidelného, ani vládařství pořádného, ani vůdců zkušených nemají, nepředzvídaným přepadnutím strašně se na nich pomstíti uzavřel. Sicíliáni však dokázali, že hluboká nenávist a bázeň přede mstou, jenž celému národu jednomyslnosti a všeobecné přízně dodávají, vlastnosti jsou, které k sjednocenému jednání vedou. Kde si však spojený národ k dosažení cíle svého žádné ztráty neváží, tam pravidla na pevných základech stavená a všecka kázeň vojenská mizí.

Karel téměř dvě třetiny loďstva a mnoho lidu ztratil, syna svého do zajetí připravil, a roku 1285 bez vyplnění svého předsevzetí, aby buřičné Sicíliány si podrobil, ze světa (kde ke cti boží a slávě Svaté stolice tak mnoho krve vycedil) v pětašedesátém roce věku svého se odebral.

Roku 1442 přišlo i Neapolsko na aragonské krále.

Alfonz I. svého krom manželství zplozeného syna na trůn pozdvihl. Jeho vnuk Ferdinand II. jako dědic domu Anjou Karlovi VII., králi franskému, Království neapolské odtrhl: že se však vlaská knížata proti němu spolčila, brzy zase žezlo opustiti musil. Po Fridrichovi následoval Ludvík XII., král franský, a Ferdinand Katolický, král španielský. Ferdinand však rozepři o zdělení trůnu k užitku si obrátiv, ke koruně si zase dopomohl. Nadarmo František I., král franský, Karlovi V. Neapoli odtrhnouti se přičinil. Tento posadil na trůn roku 1554 syna svého Filipa II. Pozdvižení pod Tomášem Aniello a Januárem Annasem, které roku 1647 zem od španielského jha osvoboditi mělo, nešťastně vypadlo. Mírem v Utrechtu léta 1713 připadlo Království neapolské domu rakouskému, kteréž pak uzavřením pokoje vídenského 1735 španielskému královci Karlovi postoupeno bylo.

Po vystoupení Karla na španielský trůn 1759 odstoupeno bylo Království obousicílské jeho třetímu synu Ferdinandu IV. V jakém stavu tento osmiletý král trůn svůj nalezl a jaké hlavy neslychané síly třeba bylo při početí jeho panování všecky ty zanedbalosti a nerovné cesty v panovnictví do pořádku přivésti, jen politiky dokonalý znatel prohlídnouti a to rozsuzovati může. Příznivci i nepřátelé Ferdinanda nejen jeho srdci, nýbrž i rozumu schopnosti k vedení žezla upříti nemohou a v dobře zřízené správě zemské byl by s velkým užitkem svých poddaných panoval; zde však nejzastaralejší nenáležitosti, převrácenost v zákonodárství, pouhovolnost, bezpravidelnost v policii a nepořádnost ve všech dílech vládařství byly tenkráte outlého věku princovi protivenstvím nepřemožitelným a jedním rázem z ohledu následku zjinačiti se nedaly. Mladost jeho nedovolila žezlo docela z rukou ministrům vytrhnouti a později tomu časové snad nebyli příznivi. Královna moudrá a smělého ducha, známá s kabinetem manžela svého, brzy vchod do něho si zjednala a v něm větším dílem dle své vůle oučinkovala.

Politikové dokazují, že nad žádným národem není snáze panovati nežli nad neapolským. Nechají-li se jemu procesí a madony, polucinella, šprymovníci, k tomu několikrát za rok nádherné ukazování dvoru, chléb laciný atd., nikdý mu nespokojenost na mysl nepřijde. Tento obecný lid žádných novin nečte, po žádné novotě netouží, do ničeho se nemísí; co se mezi cizími národy děje, o to nedbá, a mocné ruce poddaně se koří.

Posléz vzteklice Francouzské revolucí i sem pochodně vhodila, a kdežto naopak ne jako ve Francii obecný lid, nýbrž obyvatele první třídy podpálila. Brzy pro nespokojenost a veřejné bouřlivé projevení dvůr hlavní město opustil. Ferdinand přijda do Sicílie, kardinálem Ruffo, jenž nerozdílný přítel královského rodu byl, protirevolucí vyhlásil; kterýžto biskup také brzy všecken obecný neapolský lid na svou stranu přitáhl. Tato však hlůza neslýchané ukrutnosti a hanebné k nevypsání činy odporujícím tropila. Ruffo své ponavržení vyvedl, Francouze z Neapole vyhnal a královský rod znovu na trůnu upevnil. Po příměří lunevillském i Neapole s Francouzi se porovnala, an jim ostrov Elbu a Piombino popustila: Přece ale díl krajiny Abruzzo a Apulie od Franků obsazený ostal. Roku 1805 Napoleon s rakouským dvorem válku veda, díl vojska v Neapoli stojícího potřeboval; pročež s králem nestranné shodnutí uzavřel. Ferdinand však ruské a britanské vojsko sebrav, do válečného stavu se postavil; čímž od Bonaparta z trůnu byv svržen, do Sicílie utéci musil a korunu neapolskou Napoleonův bratr Jozef 30. března léta 1806 obdržel. Po pozdvižení Jozefa na španielský trůn neapolské žezlo Napoleon svému švagrovi Jáchymovi Muratovi daroval. Jáchym za to téměř až do posledního okamžení, kde Napoleonovi sloužilo štěstí, věrný stál, kposledu pak vida, jaký konec historie jeho příznivce vezme, 11. ledna 1814 s císařem rakouským příměří učinil, kdež mu František pokojné vládařství jeho krajin ujistil. Před svým vojskem tu Murat se projevil, že tak dlouho na boku Napoleonovu bojoval, jak dlouho přesvědčen byl, že jeho švagr pro Francie slávu a mír bojuje; poněvadž ale vidí, že meč francouzského císaře jiné, všem národům záhubné náruživosti vyhledává, že se neostýchá s těmi národy se spojiti, kteří se k upevnění trůnu a k zachování národní svobody umluvili; a v Evropě že jen dva praporcové vějí; na jednom že se čte: Náboženství, mravnost, spravedlivost, mírnost, zákony a štěstí; na druhém: Pronásledování, ouskočnost, násilí, tyranství, válka, smutek v každé rodině; pročež vojsko aby volilo.

Nato brzy Ankonu a prostřední Vlachy, totiž Řím a Tuškánsko až na řeku Po, obsadil, ale brzy jeho obojetnost patrně se tím prozradila, že na rozhodu války proti místokráli ničeho nedovedl a ku skončení jí nijak nepřispěl. K tomu však odehnání Napoleona brzy všemu konec učinilo. Murat Tuškánsko velkoknížeti a Římsko papeži zase odevzdal, a když všickni jeho švagrové z uchvácených trůnů sstupovali, sám jediný na něm seděti ostal: ne dlouho však ho podržel. Když vrácením Napoleonovým do Francie Murat mnoho štěstí si připovídal a zvlášť popuzením ku povstání vlaských národů a všeobecným uchopením zbraně předsevzetí Bonapartovu prospěšným býti mínil, tato obojetnost do války s rakouským dvorem ho vrhla; od vůdceporučníka Bianchi však, kdekoli se vyskytnul, všude na hlavu byl poražen; posléz, dřív než se nadál, byv z trůnu shozen, na outěk se dáti musil, když zatím královna s celým rodem zajata a do Rakous odvezena byla. Sicíliánský královec Leopold v čele vojska rakouského s jenerálem Bianchi do Neapole přitáhl a ve jménu otce svého v království se uvázal. Ferdinand dne 19. června do města Neapole s velikou pompou se vrátil a zvlášť od obecného lidu s plésem přijat byl. Zatím když Ferdinand upevněním obecného pořádku a ticha se zanášel, Murat, kterému nepodařilé předsevzetí Napoleonovo v bitvě u Waterloo tak nepříznivé bylo, z Provence, kde nadarmo lid k protivení se nabízel, do Korsiky se odebral, kdež také bez oučinku obyvatele k uchopení se zbraně lákal. Nemoha své koruny lehce oplakati, do Kalábrie k vzbouření lidu se přeplavil; byv ale od obyvatelů zajat, v Pizzo jako buřič 13. října roku 1815 poručením válečného, z Neapole určitého, soudu zastřelen byl.

Z tohoto krátkého obsahu dějů neapolských snadno uzavříti můžeme, jak okolním národům na dobytí této krásné a ourodné krajiny záleželo, jaké neslýchané a časté revolucí zde počínaly a jaké zlé následky takové národní rozepře a změny zemského vládařství u vzdělání národu míti musily, a zajisté div jest, že takové nešťastné příhody nynějšímu stavu, v kterém národ ten nalezáme, ještě více, než se potud stalo, nepřekážely.

Jaká to přešťastná krajina, v které přirozenost všeho pěkného a užitečného obyvatelům přehojně uděluje: nejkrásnější místo ve světě k založení města, nejpříhodnější obloučný prostranný výmol k zhotovení přístavu, nebe mírné, téměř vždy vyjasněné, tučné půdy, a jedna přednost s druhou se stíhá, aby Neapoli na první stupeň mezi hlavními městy v Evropě vyvýšila. – Povětrnost zdejší sobě rovné nenalezá, zimy studená ruka jíním byliny nikdý neposype, aniž nesmírné vedro zelený oděv jejich opálí. Obyvatelé nikdý povětrností protivnou trápeni nejsou, neb největší vedro 24 stupně v měsíci červenci a nejpřísnější zima druhého stupně v lednu nikdý nepřestoupí, a kolikaletá zkušenost dokazuje, že v roce 211 čistějasných, 58 pošmourných a 96 deštivých dnů se počítati může. K tomu jest zdejší položení ještě od půlnoci vrchy odevšad litým, z lednatých krajin se sem ženoucím větrům bránícími ochráněno. Tím krajina, zvlášť město, jeho okolní pahrbkové a vinohrady jen polednímu výslůní se otvírají a teplí větrové, živočichům a bylinám přízniví, z Afriky sem vějí a ourodné deště přinášejí. Obyvatelé příjemné, celý rok mírné povětrnosti užívají a téměř z nepřestávajícího jara se radují, poněvadž zelenost a vzrůst nikdý se nepřetrhuje, a prosinec s lednem rovně tak vzácné zeleniny rodí jako měsícové letní. Kvítí, jenž nijak než vždy v otevřeném poli roste, nikdý neschází, každý skoro den nový druh rodí a o bylinárnách (čili bylnicích) tady se neví. Z ovoce nejvíce pomorančové a citronové se štěpí, jichžto nesčíslné množství se zde rodí, ale ještě více a tak mnoho se jich tráví, že ouroda nestačí a ze Sicílie a z Malty mnoho lodí s pomoranči se sem plaví. Zvláště se pomoranče z Malty tenkou šlupkou a sladší šťávou od neapolských přednostně rozeznávají. Jiný druh, něco menší, jest vnitř červený. – Toto ovoce jest národní, po makaronech nejpříjemnější lahůdka a prodávají se nejméně tři velké za krejcar na trhu; po zahradách i osm a deset dostaneme. Toto ovoce celý rok nikdý neschází a v zahradách ještě hojně v chumáčích visí, když zatím strom již zase kvete. Často vídáme na tom samém stromě květ, polouzralé a k česání schopné ovoce. Květ pomorančový, když strom docela se obělí, do polovice se sbírá, z čehož vonná, nám známá pomorančová voda se dělá a draho prodává.

Sotva leden vchod do nového roku otevře, an u nás hlubokými sněžnými závějemi doliny s vrchy se vyrovnají a daleko se rozvinující planiny pustou bělinou nepřehlídnutelnou přikryté leží, an hájové holí, jinovatkou lesklou obtížení v hlubokém mlčení stojí, an rybníky a hučící řeky kůrou ocelovou ukované nesmírná břemena nesou: tenkráte zde již jaro první rozsívá dary. Tady již petrůklic na výslůní z sucholistí se tlačí a mandlový stromek a ramenaté broskviny v přemilý se odívají šat. V dubnu již usmívající se chumáče třešňové okolojdoucí k požití vábějí. Jeden druh ovoce jiný stíhá. Každých osm dní jinou šťávou jazyk chladiti a až do pozdních podzimních dnů ovocem, ba v zimě ještě na stromích žlutými pomoranči baviti se můžeme. Z květu když pomorančového malé ovocné se vytočily kuličky, po stromích zase do polovice se sbírají a do lékáren prodávají. Na tisíce jich, na čtvrt a polovic zralých, dolů padá, a přece ovoce tolik na stromě se ukazuje, že se pokaždé kmeny vázati musejí. Ze syrových pomorančů se zvlášť v letě k ochlazení taknazvaná oranžáda s ledem pije. Ovoce působí na stole milou lahůdku. Kůra v líkárně, u cukráře, v kuchyni a v vinopalně mnohotně se užívá.

Limonové zdejší dosahují nevídané velikosti a kulatější a menší s tenkou šupinou jsou velmi šťávní, zákyslejší a dražší. Cedry, cedroni jsou mnohokráte zvící dětské hlavy, i šťavy pro tlustost šupiny, čím větší, tím méně mají a v té případnosti celé jako jiné ovoce se jedí. Po těch následují fíky neboli smokvy, kterých se zde mnoho sází, a po hoře Vomero husté háj e fíkové se kořenějí. – V půli měsíce června stromy ovoce již vydávají; z ostrova Ischie (Aenaria, Pithecusa) však ještě dříve se sem přiváží. Zahradníci s tak převelikou ourodností ještě docela spokojeni nejsou, a sotva strom zelenati se vidí, již by jej i s listem a kořeny i s zemí rádi prodali. Až by přirozeným způsobem fíky dozrály, to jest jim předlouhý čas a každý se přičiňuje ovoce ranější na trh přinésti a o grán víc za ně utržiti. Sotva tedy fíky polovice velikosti dosáhnou, již se po stromích leze a ovoce olejem omaže, čím prý se dozrání fíků pohání. Od půli června až do posledního října fíkové trvají a ty pozdější nejen chutnější, ale i zdravější jsou. Mimo nesčíslného množství jich, jenž se syrové jedí, zvlášť po vesnicích příhodného položení, které od hlavního města vzdálené jsou, na slunci se suší a pak do ciziny rozvážejí. Třešně na začátku máje již se prodávají; jsou větší a příjemnější a daleko sladší než v našich krajinách. Ty celé plné tři měsíce trvají. Broskve veliké po vinicích a beze všeho přičinění vinařova vycházejí; žádná tu rohožka v zímě před větry je nechrání; ale našim v příjemné chuti rovnati se nemohou. Meruňky velmi moučnaté bývají. – Mimoto blumky, špendliky, roňky, slivky, křupavky, kardlata, mandelinky, zelené švestky (modrých tam není), jablka všech druhů a hrušky nejvzácnější sorty, vlaské, lískové ořechy okolo Neapole málo se štěpují a to sem vše od hor přichází, kdež toto ovoce bez příčinění rolníkova samo se rodí; že však prudkým sluncem jest pohnáno, není tak chutné jako naše. Mandlové stromy již v měsíci lednu kvetou a ovoce polovičného vzrůstu buď do cukru se nakládá, neb čerstvé se po stole jí; zralé a suché pak kupeckým zbožím bývá. Kaštany se pečené, vařené a syrové jedí. Zvláštní lahůdka obecného lidu jsou melounové vodní, kterýchž nesčíslné množství v zelenárnách okolních se seje a v hromadách velikých se skládá, odkudž zase menší obchodníci je odkupují, krámky si po ulicích staví a s rozdělenými melouny, srovnanými do všelikých figur, okolojdoucím laskominy tvoří.

Tykve, které u nás se nejí, kolikeronásobné lidem lahůdkou jsou a takové velikosti dosahují, že jest mnohdykráte jedné co nésti.

Mezi zelenými věcmi karfiól, jenž celou zimu v otevřeném poli roste, a cibule nevídané velikosti bývají. Obilí nejvíce Apulie rodí a téměř celé království ním zaopatřuje; mnoho však ze Sicílie, ba i v ourodných letech, se přivážeti musí, poněvadž obecný lid nejvíce i při nepozorovaném zmenšení neb nedostatku chleba k nespokojenosti veřejné náchylen bývá. Žeň se na začátku června, a nejpozději od l. července počíná; a sotva se obilí sklidí, hned na to místo zelené věci se sejí a po těch ještě jedenkrát jiné zeleniny se sázejí, než půda zase pro zrní se připravuje. Přičemž ještě pozorovati musíme, že v těchto polích velké stromy stojí, o které se vinní kořenové točí, a tak celá krajina jedna sjednocená, nepřestávající, ourodná vinice, zahrada, rolina a spolu zelenárna jest.

V této daleké vinici výborné víno se rodí, nejen celou zem bohatě zaopatřuje, nýbrž v hojnosti ze země se vyváží. Nejvýbornější druh vína zdejšího jest Slza Kristova, Lacrima Christi, kteréž na kůře hory Vezuva po ukoralých, věkem zvětřelých lavoproudích se štěpuje, granátové barvy jest, pro sílu ohně jeho mnoho se ho užívati nemůže.

Na Vezuvu sousedné hoře, Somma, výborné víno v mnohotnosti se rodí, které že méně krev obtěžuje, příjemným nápojem stolním bývá. Víno kalabriánské jest svou výborností vůbec známo a ono bílé z ostrovu Ischia a Capri zvláště u cizinců pochvaly dochází. Všecko skoro víno zde dobré a laciné jest, ale chovati se nedá a dalekou cestu přes moře konati nemůže.

Kdyby zdejší obyvatelé tak jako na Rejně, v Uhřích nebo v Rakousích s vínem zacházeti uměli, velikého zdokonalení schopno by bylo.

Po horách a v oudolinách, tučnou pastvou oplývajících, stáda bujných, statných býků se pasou, kteří svou kostnatostí a vysokými rozlehlými rohy uherské a polské předčejí.

Maso telecí nikde výbornější se nalézti nemůže. Kozí stáda přes kořenaté náhoří se honí, bravové abruzzští všeobecně se vyznamenávají. Vepřové tuční, větším dílem černí, dávno již jsou schváleni a slaniny zdejší, kdež velký počet jich ročně se nakládá, daleko se rozvážejí. Po lesích zvěře všech druhů hojnost, po jezerách vodních ptáků bezpočtu a v moři ryb všech druhů přes potřebu.

Přirozenost nejen zdejší krajinu všemi věcmi k zachování života potřebnými obdařila, ale i krásou všelikou pro potěšení oka zem vyšlechtila. Jakého tu kvítí zjara se pučí! Jeho barva, jeho vůně všecky kvítky našich krajin předčí. V žádném pařníku (hříjnu) jasnost barvy jeho nebledne, aniž zahradník starostně jedinkého dochovaje květu, o zachování jeho třásti se nesmí. Zde všecko pod šírým nebem se pučí, barvou jasnou se vyznamenává a líbeznou vůní dýchá. Mezi vším kvítím však karafiátové zvláště tady se daří. Jejich velikost jest neobyčejná; rozličnost barev, množství na keři a lehké, ba téměř žádné jich hledění ku podivu nás nutí.

Kvetoucí aloe (k níž u nás, jestli ve sta letech kdes zakvete, jako k zázračnému obrazu květomilovníci putují) tady nic neobyčejného není. Aloe zde dosahují tlouštky stromové i dělají se z nich ploty. Po pahorcích cypříš žalostí, bobkový strom ve švihlém vzrůstu oko na se přitahuje a nízká myrta a akácie (čili trnovník) lahodné větříky v sobě přechovávají. Našim však březinám a habrovým stráním zjara veselým výhledem a čerstvě zeleným šatem se nevyrovnají.

Vážný pohled na hučící jedlový les nebo kurnou borovinu, na tisíce hrdě rostlých, k oblakům se pnoucích smrků tady k dokonalé kráse venkovské chybuje. Dubiny najdeme staré, ale na větší částce v rovinách. Kopcové však, větším dílem holí, oko urážejí. Moruše tak jako v horních Vlaších hedbávníky živí a ovoce, pruty, listí a dříví velmi příhodně obyvatelům poskytuje. V zimě kaštanové lesy dříví k palivu dávati musejí. Bukové dříví nebo dubové jest vzácné a draze se prodává.