Cesta do Itálie/Chrámové

Cesta do Itálie Matěj Milota Zdirad Polák
Příběhy a položení neapolské	Chrámové	Neápolské náměstí, ulice, palácy, ustavy

Údaje o textu
Titulek:	Cesta do Itálie
Podtitulek:	Příběhy a položení neapolské
Autor:	Matěj Milota Zdirad Polák
Zdroj:	http://texty.citanka.cz/ Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1820 - 1822
Licence:	PD old 70

Příchozímu z římského nejvznešenějšího chrámu světa na počátku ani jedinký z neápolských kostelů se nezalíbí, které v celosti své, v slohu a vnitřnosti daleko od římského díla se líšejí. Ozdobami jsouce přeloženy a majíce ploské stropy, bez pravidelných vchodů, dlouho cizozemce od sebe vzdalují; a přece, když pozapomena na římské přednosti, do nich nahlídne, vdílech znamenité, pozorování hodné předměty nalezne. – Věže násilné zemětřesení pobořilo, a zato všickni kostelové nesou báně, které větším dílem na fresko mistrně malované jsou. Klekadla a stolice patřejí jen do dlouhých, bezkrásých modlitebnic našich, kde stavením ozdoby, kteréž nemají, ukrásti nemohou, neápolským chrámům by takové pohodlné nezpůsobnosti slávy ubraly a jméno stavitelovo urazily. Nicméně s stolicemi, kterýchž jen staří páni nebo babičky užívají, obchod v kostele se vede a nepříjemnou roztržitost působí. Dále obrazové, od vážných mistrů sem tam roztroušení, zasluhují vynalezeni a vyšetřováni býti; a přece v každém kostele několik vzácných se zachovává.

Katedrální kostel (arcivescovado) jest gotické stavení a stolec svatého Januára. V třináctém století byv nákladem obce neápolské vystavěn, několikráte obnovení došel, posledně však nesmyslné obílení na vážném výhledu mu uškodilo. Vzácné sloupy žulové čili granitové, ve starých pohanských chrámích Jasena a Vidloně nalezené a do zdejších pilířů vezděné, k politování všech milovníků starobylosti spolu zabíleny byly. Toto zavápnění tím více oko uráží, čím živěji si představujem, jaký nesnesitelný pohled by způsobil slavný chrám svatého Štěpána ve Vídni neb svatého Víta v Praze, kdyby se vnitř obílily. Strop ploský, zlatem ozdobený, do každého jiného, jen do gotického chrámu nenáleží. – Každý pilíř nese jednu podobu biskupů neapolských z bílého mramoru. Výše jsou okrouhlé obrazy rozličných svatých a podoby apoštolů. – Lepší však dvě velkoosobné malby nad pobočnými dvéřmi od Bernarda Lamy nezasluhují pominuty býti. Na levé straně vedou dvéře do kostela svaté Restituty, jenž někdy biskupským chrámem v Neápoli býval a až do ulice, kamž pravé prostřední dvéře velkého chrámu vedou, se vztahoval, což se při výstavu kostela svatého Januára zjinačilo. K zhotovení tohoto stavení svaté Restituty prvé na tom místě stojící starý pohanský chrám kamení a sloupy dáti musil. Škoda že i zde nesmyslné vybílení vážnému výhledu velmi nepříznivé bylo; přesto ale vcházejícího sem přece jakýsi nábožný cit člověka jímá, jejž prázdnost, svaté mlčení a po koutích jeptišky všelikých řádů, v nejhlubších modlitbách pohřížené, působí. Madona v šestém oblouku po levé ruce na zdi malovaná, jest nejstarší mariánský obraz v Neápoli, proto se také Santa Maria del Principio nazývá; a rozkazem matky císaře Konstantyna sem přijíti měla. Vypodobnění svatého Januára má býti jeho pravý obraz, podle kterého všecky ostatní, i jeho stříbrná polosocha, zhotoveny byly. V prvním oblouku od dvéří vpravo visí veliký obraz na dřevě, dílo mistra Rafláela, Petra Perugino, zaprášený, opavučený a zapomenutý sice, ale ctitelům malby zajisté vážný. Představuje nanebevzetí Marie Panny. Mistru na rozdílu v tisícoletí mnoho nezáleželo, protož ji od anjelů na nebe hudebním maršem provázeti dává. Jeden na housle, druhý na mandolínu, třetí na harfu břinká, jeden anjel na bráč hraje, jiný píská a šestý na buben tluče. Dole mezi svaté apoštoly Január a jeden kardinál se přimíchali. – – Východem od svaté Restituty po levé straně k zákristii se jde, kdež hrobky dvou papežů, Inocence Čtvrtého a Dvanáctého (který poslední z rodu Pignateli pocházel), stojí. V zákristii visejí podobizny biskupů neápolských procházejícího štětce. V kapli Galeota jsou malby od Angelo Galeota, zdejšího rodiče z roku 1414. Na velkém oltáři velikých znamenitostí není. Dva postranní obrazové a onen na stropě jsou procházející. Pod ním jest kaple, kde se ostatkové svatého Januára zachovávají a která, jsouc nízká, nepohodlná a smutná, nic znamenitého v sobě neobsahuje, a polosocha Januárova z bílého mramoru od vyhlášeného Buonarotti jest nejvzácnější její předmět.

Vyjdeme-li z tohoto sklepa, zastavení našeho hodna jest starožitná kaple Minutoli, z ohledu vyobrazení rytířů toho rodu, z dvanáctého a třináctého století, vzhledem starobylé stěnomalby a pašijí od zdejšího Tomáše di Stefano od roku 1230.

Slavného slohu bohatstvím a vzácnými předměty nadána jest kaple svatému Januáru zasvěcená, jenž se il Tesoro jmenuje a v které se jeho krev zachovává. Brána do ní jest nečasté zvláštní práce, v kovu pro věčnost od Cosmo zhotovená. Z obou stran jí dobré, veliké sochy sv. Petra a Pavla přístojí. Vnitř žádný téměř předmět nevšímavě přejíti nesmíme. Korintského způsobu sloupy mramorové a mezi nimi z bronzu čistě lité sochy, čtyry předrahé obrazy na menších oltářích (které zázraky svatého Januára představují) od slovútného Domenichino vypracované, jeho předrahá mistrná stěnomalba v podokní^[1] jsou poklady nevypsané ceny. I báni Domenichino malovat počal, od smrti však byv již v začetí zachvácen, jiným mistrům štětec dodati musil. Povídá se, že k vymalování báně vyhlášený mistr Quido Reni byl požádán a z toho oumyslu do Neápole přišel; že mu však zdejší dva žarliví a závistiví sokové smrtí pohrozili, ze strachu v tichosti odtud utekl. Obraz oltáře, kde se do zákristie jde, zhotovil s pěknou výtkou polekaných osob Ribera a onen na vedlejším oltáři Stanzioni. V zákristii jest jeden pěkný od Domenichino nedokonaný kus v nesvětlé, nepatrnými dřevěninami zastavené komoře. Poklad zde schovaný (který ze stříbrných polosoch všelikých svatých a z jiných drahých kostelních nádob pozůstává) na sto třicet centů stříbra naší váhy se vydává a ten celý posvěcený palác dva miliony piastrů se cení.

Mezi jinými, jenž pozornosti zasluhují, jest Gerolimini na mramor a ozdoby po stěnách bohatý chrám, jejž vážná stěnomalba nad velkými dvéřmi, představující Krista, an prodávače a kupce z chrámu vyhání, od mistra Giordano krášlí a kde mnoho čistých obrazů, zvlášť v zákristii, od prvních mistrů vlaských při dálším vyšetřování nalezneme.

Vstoupíme-li do tohoto chrámu, pyšná jeho krása nás pozastaví a při delším vyšetření se přesvědčíme, že Gerolimini nejen nejkrásnější v Neápoli, nýbrž jeden ze vzácnějších v Itálii se nazvati může. Velicí sloupové jeho, stěny a řimsy s velikou pilností kamením všelikobarevným vykládané a strop bohatě ozdobený svatému Filipu velikou čest dělají. Dle návrhu Dionýsia Bartolomeo roku 1592 chrám v způsobě třílodní baziliky vystaven byl a jeho veliké oblouky dvanáct čtyrmecítma palem vysokých čistogranitových jednokusných sloupů z ostrova Giglio nese. Giordano v nadřečené své práci s velikou pilností uleknutí a starostlivost kupců, aby naspěch své zboží, kudy možné, unesli, v obličejích a nepořádek, jejž dutky Kristovy mezi tím množstvím působí, vyjádřil. Nad pobočnými dvéřmi Luigi Mazzanti Romano v obrazu Eliodora, vyhnaného z chrámu, v mladé hlavě rytíře vítěznou radost a naproti umírajícího Oza schopně představil. V dochodu levé lodí jest kaple svatého Filipa, ceIá mramorem oditá, v báni zvlášť slíčnotvárnost mladých hlav (kterou v ramenou, v pravidelném, outlém vzrůstu a vlasích penzlík Solimenův anjelům zde udělil) pozorujeme; kdež naproti tomu v báni napravo velkému oltáři přistojící kaple hrdinství Judity, od Jozefa Simonelli představené, již vlhkem do polovice setřené a zbytky barvu tratící nalezneme. – Ve čtvrté kapli napravo od brány chrámové na obraze Tří králů Corenzio spojení panenství s matkou v obličeji Marie uhodl. Na prvním oltáři vpravo, vcházíme-li do kostela, Umírajícího Alexia od Petra da Cortona nesmíme přejíti, kdež však (poněvadž kaple ne jako ostatní mramorem vyložena, nobrž jen ovrhnutí její druhým podobně omalováno jest) oko uráží, a tím více, čím patrněji vlhkem nyní stěny loupati se počínají. – Ostatních oltářů obrazy jsou téměř všecky dobrého penzlíka, třeba i neobyčejné nebyly; vzácnější jsou podoby svatých v meziobloučí. – Zákristie však navštivení hodný obrazopoklad zachovává, kde se s Quido Reni, Balducci, Spagnoletto, Pomoranzi, Dominichino, Bassano, Barocci a s Raffáelem sejdeme.

San Paulo jest na zbytkách starobylého chrámu pohanského Dioscuri (Lela a Polela) vystaven a sem tam sloupové, z této staré síně sebraní, vnitř kostela do pilířů zazděni byli a jen dva v čelí, kteréž starostí svou bez hledání do očí nám vpadnou, na památku zachováni byli. Ke vší své náklonnosti k starým Italům a ke vší vděčnosti, kterou jim jako učitelům našich umělců povinni jsme, přece tejné jakési potěšení nacházím, když příležitosti ku přesvědčení se nabudu, že žákové Řeků a Římanů základy zdokonalení v uměních sobě dané vysoko nad mistry vynesli: To mi poznovu chrám svatého Pavla dokazuje.

Jak by probuzený Pompejan užasnul, kdybychom ho do některé takové slavné síně uvedli, kdežto způsob stavení jeho spoluvěkých, jenž v největší jednoduchosti pozůstával, nákladné kráse a dokonalosti sestavu všelikých předmětů a výbornosti malby nikdý se vyrovnati nemůže. Pravda, že chrámy v Pestum a Pompeji tisícové let rozhrýzti nemohou a římské Koloseum s skalami apeninskými pojíti že míní; to však s dobrou architektonickou formou a nanejvýš sem tam s procházející sochou jest vše, co se nám v starobylých chrámích ukázati může; a chrám Minervin v Aténách aneb Apollův v Delphis i s rozkřičeným jeruzalémským chrámem, všecky tři dohromady spojené, ještě daleko svatého Petra v Římě slávu by nedosáhly. Škoda že tyto slavné síně často mnohé nábožné nesmyslnosti hyzdívají. Mnich Grimaldi 1591 návrh k stavení tomuto zhotovil; pozůstává ze tří lodí a větší a nižší obloukové pilířů mění obyčejný způsob kostelů, nesou bohatou mramorovou ozdobu všelikých barev v pilném dohromady sestavení. Strop hlavní lodí časem a vlhkostí mnoho trpěl, malba pěkného štětce Maximia Stanzioni opadává, klenutí se trhá a lešení, jenž ku spravení ho vynešeno jest, a zedníci škodu tím větší působí. Nad dvéřmi chrámu vypodobněná Oběť Šalomounova jest pilně vypracována. V kříži chrámu před zkázou vlhka jedinký obraz od Corenzio, umučení Petrova, zachován jest a hlubokou schopnost mistru připsati musíme; škoda že předmět je nechutný oku, an staré, obnažené, zpátečně na kříž přibité Petrovo tělo nemilé podívání působí. Výstav chrámového kříže příhodně se představuje; jen ten veliký počet bezzpůsobných zpovědnic ho zastavuje. Na konci pravé lodí jest kaple s bronzovou pozlacenou truhlou, kde se ostatky zachovávají. V báni její jest několik způsobných sestavů a dva pobočné kusy z bílého mramoru pilného díla. Svatému na oltářním obrazu ohnivá nábožnost dva zlaté řetězy jako velkomistrovi rytířských řádů zavěsila. Dvoje představení na stěnách v zákristii, totiž Simona čarodějníka a Pavla, štětec Solimanův se vší jádrností vyvedl. Jiných dobrých maleb v nadobloučí a v meziokní při delším vyšetřování hojnost nalezneme. – Spisovatelé neapolští vypisují, že ten zde stojící, Kastorovi a Polluxovi někdy zasvěcený chrám slavného slohu měl býti. Jeho prostranné síně krásily sloupy 45 palem vysoké, ozdobené výtečným ověním, kterýmž se až podnes na těch dvou zbytkách všickni umělcové obdivují. Nade dvéřmi se našel nápis:

Tiberius Iulius Tarsus
Dioscuris et Urbi
Templum et quae in Templo
Pelagon Augusti
Libertus Et Procurator perficiens
Et propriis consecravit.

Byl tedy chrám od Tiberia Julia Tarsa ke cti Dioskurům, Lelovi a Polelovi, a městu zasvěcen. Ti dva bohové v obrovské postavě se zde našli.

Svaté Chiary (Kláry) chrám, klášter a zahrada, kdež františkáni s jeptiškami pod jednou střechou žijí, takové prostranné místo zavírají, že by na něm celé téměř městečko státi mohlo. Zde někdy tři sta zákonic přebývalo; velikého významu stavení není a jest pozlacením i jinými okrasami přeloženo.

Vcházejíce do dvora a patříce na starou, černou gotickou bránu, očekáváme jakési přísné, svaté obydlí; tím více ale se podivíme, když překročíce prah veselou, usmívavou vnitřnost uhlídáme. – Mnoho oken, která ze všech stran těsnou světlost vnitř naplňují, obrazy stropu, a zvlášť jasnobarevné, k tomu mnohotné pozlacení všude, kam se ohlídneme, širokost a pěkná podlaha chrám ten tanečné síni podobným činí a musíme jej sice za bohatý, nákladný, prostranný, zčástky znamenitý uznati, nikoliv však ku vznešeným nadřečeným chrámům přirovnávati.

Za velkým oltářem jest pět hrobů, královské rodině angionské náležejících, první patří králi Robertovi, druhý Karlu I., jeho synu, třetí Johaně I., Karlově dceři, čtvrtý Marii, Johanině sestře, a poslední dvěma dcerám, Anežce a Klímentce. V pěkném gotickém slohu jest hrob krále Roberta, který obrovelikou Pannou boží, která k tomu ještě nic vzácného na sobě nenese, docela zastaven jest, takže výtečné jeho sloupy a mnohotné vykrášlení starobylé architektury vyznamenati se nemohou. Mezi kapličkami ona vedle kazatelnice vpravo, ozdobená obrazem Ukřížování od Lanfranco, a ona vlevo svatého Františka z ohledu hrobek rodu Balzo se vyznamenává. – Hrobka u menších dvéří kostelních od Giovanni da Nola, taknazvaného Merliano, s dobrou ležící postavou ženskou a s následujícím nápisem Antonína Epicura ku vzácnějším předmětům se počítá:

Nata, eheu, miserum, misero mihi nata parenti
Unicus ut fieres, unica nata, dolor.
Nam tibi dumque virum, tedas thalamumque parabam,
Funera et inferias anxius ecce paro.
Debuimus tecum poni materque paterque,
Ut tribus haec miseris urna parata foret.
At nos perpetui gemitus, tu nata sepulcri
Esto haeres, ubi sic impia Fata volunt!

Co se stěnomalby dotýče, zvlášť jasnost a mnohotnost barev, a přesto práce novějších mistrů ctíti musíme.

Obraz velkooltářní, jenž Roberta, an při stavení tohoto kláštera nařizuje, a Kláru, an Saracény plaší, představuje, vypracoval František Mura. –– Bonito se chlubí Dedikací chrámu Šalomouna; prostřed stropu Archu s harfou provázejícího Davida pracoval Conca s chvályhodnou výtkou a Královna Sába se Šalomounem mu čest působí. – Tento chrám již roku 1328 dle nápisů na pěkné zvonici vyložených od krále Roberta a královny Sancia založen byl a léta 1744 obnovení (které podnes spatřujeme) divnou směs gotického s novotným způsobem mu dává.

Nynějšího královského rodu hrobky v jiné pobočné kapli: totiž hrob prince Filipa Borbona, bratra nynějšího krále Ferdinanda, pět dcer krále Karla a jiných pět dětí Ferdinandových. Ale nic vzácného ani u vypracování na nich nenalezáme.

Naproti tomuto klášteru jest jiný pod jménem Gesu Nuovo o Trinita Maggiore, zajisté daleko vzácnější nežli svaté Kláry a chrám v pravém smyslu (jenž tvořitele návrhu svého, jezuitu Provedo, mezi mistry staví), spatříme a sloh jeho se srovnává s bohatými okrasami, které vnitř jej slávou odívají. Mramor jest zde s velkým nákladem hojně rozdán, s velikou pilností a spolu schopností dohromady složen, mezi čím se veliký oltář zvlášť vyznamenává, kdyby jen nezpůsobnou korunou a osvětem Marie Panny přeložen nebyl. Oltářní stolec svou bíle a žlutě ohlíněnou prkenností a jeho ničemní dřevění anjelé vznešenou celost velice urážejí; a jejich nepatrnost v nás lítost budí, že místo nich sem náležející mramorová práce velikými protivnými příčinami více nepřišla. Přesto však dle tohoto způsobu vyhotovený oltářní stůl byl by tuž formu všech ostatních v Itálii dostal, které sobě všecky podobny jsou, a kdo jeden viděl, druhé si již představiti může. K tomu nepochopuji, že tak mnohomyslní umělcové téměř všickni v jedné podobě si rovni ostali. Zato jsou oltářní stolové tím hojněji květinami z bílého nebo žlutého plechu okrášleni, mnohokráte k změnění jednostejnosti kvítí jest bílé a listí žluté, a ten způsob tak jest uveden, že v ulici Tribunale více řemeslníků najdeme, kteří nic jiného než samé plechové kytky tvoří.

Jak nepochopitelné pomyšlení způsobným a spolu nezpůsobným býti! Přemilé shodnutí předmětů vymejšleti, a mezi nimi nejnesmyslnější netvor trpěti! – U vyšetření dalším tohoto chrámu poznamenáme, že báně všecky čtyry něco tmavé jsou, a možné, že teprv později osvícení jejich domy zastaveno bylo; k tomu najdeme, že každá kaple silnými železnými koly, jako zdi u pevnosti, tak zamřížena jest, že za každou kupa děl i s vojskem potřebným proti nepřátelské moci brániti se může; čímž ne jinák než s jakousi bázlivostí a nedůvěrností k těm zamříženým svatým se blížíme. Co konečně slávu chrámu ještě uráží, jest nepatrná, z prken stlučená kazatelna, několik tesařskou rukou zhotovených špinavých stolic, vykažená a nevypravená mramorová podlaha, strašné sbory žebráků, kteříž nesnesitelná muka každému v dobrém kabátě příchozímu chystají, a uzavřené povětří, kteréž nemálo cítíme.

Kdo by Lanfrankova Ráje srdečně nelitoval, jejž zemětřesení roku 1688 i s bání, kdež ho mistrný penzlík tak uměle vyjádřil, vniveč uvedlo? Báně se sice zase obnovila, ale barvy Lanfrankovy se v ní více nezaskvěly. V kapli svaté Anny na evangelní straně kostela, kteráž nemotornými dřevěnými polosochami všelikých svatých přeplněna jest, v klenutí práci osmnáctiletého Solimena vyšetřiti můžeme. Před ní stojící báni maloval Benasca. Oltář kaple svatého Ignácia jest výtečná kamenopráce, sochy jsou Cosmovy, Ignác Imperatův, ostatní tři Spagnolettovy a stěnomalba klenutí Corenziova. V protější straně vypodobnil Františka Siciliano, tři výš visící Luca Giordano a velký oltář u svaté Trojice Guercino da Cento. Vážnosti hodný obraz, jenž vyhnaného Eliodora z chrámu představuje, mistra Solimena tak velebí jako Falcona, známého malíře bitev, ozdoby zákristie. Malbu stropu časové zrádně loupají a brzy jen smutná památka po ní nám ostane, poněvadž žádná oprava k dálšímu jí zachování na pomoc nepřichází. Ostatní okrasy klenutí jsou nejen způsobné, nobrž některé z nich i původního slohu.

V tomto položení stávával před časy, dle nalezeného nápisu ARTEMIS, chrám Artemidy čili Diány, jenž nádherný měl býti a z kterého mnoho pozůstalostí, zvlášť při stavění kláštera, nalezeno bylo.

Svatého Vavřince gotický chrám jest obílením znectěn. Jeho nejznamenitější předmět, mramorový velký oltář, jest vývodem neápolského mistra Giovanni da Nola a tím lépe se nám líbí, čím výtečněji jeho výbitný způsob se vyznamenává. Zde máme potěšení zase jedenkrát postavu oltářního stolu od obyčejného způsobu rozdílnou naleznouti.

Jaký vážný, jaký pobožný cit budil by se pohledem, kdyby celý kostel takové barvy byl dostal, jakouž ten smělý gotický vnitřní oblouk má, kterého pro vážný výhled jeho poškvrňující běličů ruka dotknouti se neopovážila.

František, jenž řád svůj zákoníkům a zákonicím rozdává, od Solario, jest procházející práce. Oněch osm prkenných obrazů (lépe omazů) mezi pilířemi jen ve františkánském kostele nalézti můžeme. – Tento kostel zavírá hroby rodu Durazzo, to jest druhého kmene angovského, počtem pět; a s jinými učenými muži z obecenstva neápolského, jako Gianbattista della Porto, pak Giuseppe Battista, Lodovico Altimoresca, se zde sejdeme.

Někdejší sídlo jezuitů Santi Apostoli přejíti nesmíme, které jako všickni ostatní chrámové jezuitští u vznešeném slohu staveno jest, ač toho bídné nadbraní zvenku nezvěstuje. Před časy se tady Merkurovi oběti pálily.

Jako téměř větší díl ostatních chrámů neápolských pobočné kaple a báni nese, která, zvláštní stěnomalbou vyšlechtěná, podivení by tím hodnější byla, kdyby bezzpůsobný zlatopleskot celosti tak neškodil. – Klenutí hlavní lodí jest od Lanfranco a při bližším vyšetření z ohledu nečastých sestavů figur a uhodnutá směs výborných barev vážnost tomu mistru působí. Chrámového kříže velké čtyry obrazy chlubějí se jménem Giordanovým; báně jest práce Benaska Torinese; meziobloučí kaplí slavějí Solimena a na velikém nábranním obraze všickni znatelové vzácný štětec Lanfrankův poznávají. Oltářové jsou celí z mramoru rozličných barev a vykládání v nich rozličných květů a bylin s nevyslovnou pilností a nákladem vypracováno. Velký oltář však docela jest podivení hoden nejen z ohledu své ceny, nobrž vpravdě výtečné práce. Schov svátosti jest z jaspisu, achátu, lapislazuly a jiných pěkných kamenů složen. Nalevo v kapli Zvěstování Marie Panny oltářní obraz, čtyry pobočné obrazy a dvě podoby z mozaiku zajisté roztomilého vytvoření jsou. Z prostranného toho kláštera nyní příhodná kasárna zřízena jest, kdež pluk rakouský hraběte St. Julien celá dvě leta bytem byl.

S. Giovanni a Carbonara obsahuje hrob krále Ladislava a Johany Druhé, jeho dcery. Ještě z toho ohledu ten kostel navštivení jest hoden, protože zde téměř všecka století od starých let církevních až na naše časy divně pomíchaná nalezneme; což tím zvláštnější dotisk působí, když z nákladného, způsobného chrámu svatých apoštolů do tohoto gotického stavení vstoupíme. Ač kostel Gótům velkou chloubu nečiní, tak přece v dílech všelikou znamenitost obsahuje. Nadřečeného Ladislava hrobka stojí za velkým oltářem a jest vážná starobylosti pozůstalost. Na hrobě Ladislavovu čteme následující nápis:

Improba mors nostris heu semper obvia rebus!
Dum rex magnanimus totum spe concipit orbem,
En moritur. Saxo tegitur rex inclytus isto,
Libera sydereum mens ipsa petivit Olympum.

Pod tím od vyhlášeného Sannazara druhý nápis:

Qui populos bello tumidos, qui clade tyrannos
Percutit intrepidos, victor terraque marique,
Lux Italum, regni splendor clarissimus hic est.
Rex Ladislaus, decus altum et gloria regum,
Cui tanto, heu lacrimae, soror illustrissima fratri
Defuncto pulchrum dedit hoc Regina Ioanna.
Utraque sculpta sedens maiestas ultima regum
Francorum soboles, Caroli sub origine primi.

Na levé straně jest kaple rodu Caracciolo di Vico, veskrz bílým mramorem zkrášlená; výtečné sochy od nejprvnějších řezbářů zde stojí a zvlášť oltářní obraz každé pozornosti zasluhuje. Vzadu velkého oltáře v zpuštěné kapličce nalezneme hrobku Sargianni Caracciolo, dvořenína spřízněného na dvoře Ladislavovu zvláště od královny Johany Druhé, jenž po dosažení prvních ouřadů zamordován byl. Lorenzo Valla mu následující nápis zhotovil:

Nil mihi, ni titulus, summo de vertice terrae,
(Regina morbis invalida et senio
Foecunda) populos proceresque in pace tuebar.
Pro Dominiae imperio nullius arma timens.
Sed me idem livor, qui te, fortissime Caesar,
Sopitum extinxit, nocte iuvante, dolo.
Non me, sed totum laceras manus impia regnum,
Parthenopesque secum perdidit alma decus.

Stěnomalba této kaple jest starodávního způsobu, přitom ničemná a veliké nesmyslnosti představuje. Vycházíme-li ze svatyně vpravo, cit, jejž ještě z té nádherné, způsobné mramorové kaple přinášíme, velmi se uráží, an v nepatrné díře Natale spatříme, které nás do časů barbarských žene a veliké nemotornosti zavírá.

Kostel, již roku 1339 založený, od ulice, jenž se Strada Carbonara (Uhelná ulice) nazývá, S. Giovanni a Carbonara jméno své obdržel. V klášteře někdy mnichové eremitáni obyvali.

Před časy v těchto místech půtky gladiátorů se držely. San Domenico zachovává více vzácných obrazů, kterýchžto si mnozí znatelové váží, a nejen hroby rodu královského anžionského a aragonského, nýbrž jiné památné hroby pánů všelikých, které nejen od historika, ale i od umělce zvlášť hledánu býti zasluhují.

Co nám neobyčejné býti musí, jest hrobka královská, kde těla zde odpočívající žádný mramor, žádná socha, žádný nápis nekrášlí. V jednoduché, z prken stlučené rakvi, jakýmsi rozhadřeným hedbavným šatem přetažené, po stěnách visejí (divný způsob!). Králové jsou nad svými dřevěnými rakvemi vyobrazeni, s žezlem a opavučenou korunou. Celá hrobka jest prkenná, kolem zákristie se vztahující pavláčka, jenž nepatrným výhledem se vznešenými osobami, jenž zde odpočívají, se nesrovnává.

Krásný chrám jest S. Severino. V slavných síních jeho nejsou žádné stolice, kazatelna jest k odnášení, zpovědnice jsou skryté; bohaté odění stěn mramorem, vzácné freskomalby, světlost, čisté vývody řezbářské a nepřítomnost žebráků kostel ten do třídy prvních chrámů neápolských kladou. Veliký oltář tvoří způsobně postavené varhany, pěkná myšlenka, jenž oko tím více těší, čím více mu rovnou změnu u všeobecném způsobu oltářů představuje. Hrob Caraffa stavěl Nacarini a nad malými dvírkami odtud zanechal Křest Ježíšův Perugino. Na epištolní straně ležejí od strejce svého z ohledu dědictví otrávení tři bratří z rodu Ascanio Sanseverino a památky jim ruka Nolova vynesla. Vejdouce do zákristie, nalezneme hrobku pacholete Andrea Bonifacio s nápisem Sannazarovým:

Nate patris matrisque amor et suprema voluptas,
En tibi quae nobis te dare sors vetuit.
Busta, eheu, tristesque notas domus invida quando
Mors immaturo funere te rapuit.

V rakvi, jejížto poklop jeden anděl otevřený drží, pachole leží, oplakávané od milčat okolo něho stojících.

V starém kostele naleznem od Zingara obraz Matky boží na zlaté půdě; vpravo jest Maria a několik svatých od Andreáše Sabeno a anjel Rafael v zlatém poli, mimo jiných mnohých obrazů v kaplích chrámových, které při bližším vyšetření, jako i stěnomalba celá, dobrého penzlíka jsou a zastavení zasluhují. Klášter, který nyní k loďstvu určené žáky cvičí a vychovává, jest prostranný, dobře zachovaný a pěkně stavený.

Komu není cesty líto, nedaleko špitála na Kapuánské cestě za branou u svatého Antonína Abate tři obrazy na dřevě od Jana Bruges nalezne.

Čím více nadjmenovaní chrámové ozdobami všelikými se skvějí, tím vážnější jednoduchost krášlí slavnou siň Spirito Santo, která přesto ještě po svatém Januárovi nejprostrannější v Neápoli bude.

Kaple San Severo, jenž rodu San Severo náleží, z ohledu mistrných soch, jež zde nalezáme, přejíti se nemůže: dva svatí, jež tato familie počítá, k této kapli příležitost dali.

Pod každým obloukem kostela jest mauzoleum^[2] s přirozenou postavou zemřelého. – Vejdeme-li do té pěkné kaple, nalevo hned vedle velkého oltáře výtečná socha z bílého mramoru, Stydlivost představující, nás výborností jímá a právě klasickou prací od Corradini Veneziano nazvati se může. Vypodobněna jest postava, rouchem přikrytá od hlavy až k nohoum, pod níž se osoba jeví. Přívětivost pohledu a pravidelnost všech oudů, jenž se pod rouchem tak rozmile vytkávají, vážností nás k mistru plní. Tato socha představuje matku knížete Raimunda. Vpravo jest socha představující člověka zapleteného v síti, z které se vytočiti snaží; jest z jednoho mramoru tak výborně vytvořená, že mistra svého Queirolo mezi první sochovníky staví.

Nad dvéřmi velkými jest Cecco de Sancro, ozbrojený mečem, přílbicí a brněním, an z rakve, kde byl zavřen, utéci míní. Od Neápolitána Sammartino spatříme rouchem zapoceným přikrytého zemřelého Krista. Ač roucho velmi mokré a ve vodě smočené býti se zdá, přece pod ním pravidelní se jevící oudové těla, žíly a nejmenší kloubkové mistru cti dělají. Žel že stavení velmi potrhané a klenutí rozpukané jest, takže silnými sochory a trámy obloukové se podpírati musejí: jaká nevynahražená škoda, jestli stavení bez dálší správy zbořenin ty drahé zbytky pokazí.

San Martino pod tvrzí Elmo každému se za to nepohodlné vstoupení na horu kolikeronásobně odplatí a jest chrám z ohledu svých ozdob první v Neápoli a znamenitý v Itálii. Nejvyhlášenější malířové byli vyzváni, aby zde své schopnosti budoucnosti okázali. Obraz velkooltářní slaví jméno Quida Reni a 2000 piastrů mnichům stál, ač mistrovi prchlá smrt ho dodělati nedovolila. Nanebevstoupení v klenutí velkolodí Lanfrankovi velkou čest působí a dvanácte apoštolů v meziokní za vzory malířské znatelé pokládají. Nadbranní obraz jmenuje Massimo Stanzioni. Mojžíš, Eliáš a prorokové připomínají Neapolitánům schopného vlastence Spagnoletto.

Klášter patří invalidům neboli vojenským vysloužencům, kterýmž se zajisté zdravější, příhodnější a pěknější obydlí v Neápoli dáti nemohlo. Výhled odtud na město jest vpravdě čarodějný. Kdo sem vyšel, ať neopomine dovnitř obydlí těchto starých bojovníků nahlídnouti, kde čistota a mnoho pořádku panuje.

V chrámě předmět jeden druhý stíhá, aby oko na sebe přitáhl; mramor všelikých barev, sochy, okrasy, malby mnoho času potřebují, aby se pohodlně pozorovaly; a vykládání umělé v mramoru nevyslovnou pilnost a trpělivost, spolu schopnou ruku dokazuje. Zákristie a kůr krásnější nalezeny býti nemohou; nač zdejší bohatí mnichové nesmírný náklad vedli, aby to na první stupeň krásy vynesli.

Někdy jezuitům patřící kostel San Ferdinando, vystavený od hraběnky Lemos, místokrálovny neápolské, jest pěkné stavení s freskomalbou báně od Pavla Matteis.

Na konci Chiaii pod Posillipskou jeskyní stojí kostelík jménem Santa Maria di Piedigrotta, od obecného lidu za příčinou v něm na oltáři stojícího obrazu Madony velmi navštěvovaný. Král osmého září s celým dvorem s velkou pompou k navštívení tohoto obrazu jezdí.

---

1. Dozorce chrámu mi dokázal, že každá figura 100, půlosoba 50 a každá hlava za 25 piastrů Domenichinovi se platila.
2. Mauzoleum, scil. sepulcrum, slavná hrobní památka, kterouž králi Mausolovi manželka Artemisia vystavěti dala, pětmecítma loktů zvýší; měla 36 sloupů dokola a 411 střevíců v okclí; pro svou skvostnost počítá se mezi divy světa.