Cesta do Itálie/Náboženství
| Cesta do Itálie Matěj Milota Zdirad Polák | ||
| Povaha Neapolitánů | Náboženství | Svatý Január |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Cesta do Itálie |
| Podtitulek: | Náboženství |
| Autor: | Matěj Milota Zdirad Polák |
| Zdroj: | http://texty.citanka.cz/ Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | 1820 - 1822 |
| Licence: |  PD old 70 |
Nejhlavnější předmět vychování jest římská katolická víra. Šťastní by byli Neapolitáni, kdyby jim výborné základy její známy byly; ale o pravém, vzdělaném, čistém, srdečném náboženství zde se neví a v nynějším 19. století takového modlářství se dopouštějí, že každý příchozí z chladnějších krajin uleknouti se musí.
Víra jejich záleží v ceremoniích kostelních a v očistcovém ohni. Plat na mše za mrtvé, přídavek na světla k procesím a na lampy k svatým obrazům jsou následkové všickni, jenž zde z mravného učení vyplévají, které zanedbati žádný se neopováží; a mohl-li by kdo darem lazarona pod nohou hladem se vinoucího od smrti vysvoboditi, hodí do pokladnice peníz, a nebohého umříti nechá; z čehož na výborné vlastnosti učitelů uzavírati můžeme. Množství kněžstva, které až podnes zde spatřujeme, dokazuje; jaký nesčíslný počet jich před vyzdvižením klášterů, co města prostranných, v Neapoli žíti musilo.
Nyní zákoníci až na žebravé řády, kteří žádných pokladů nechovají, ale tím více dovolenou žebrotou lidi trápí a ničím za to užiteční nebývají, vyzdviženi jsou; a tito dílem králi Ferdinandovi, dílem Jozefovi a Muratovi bohatstvím kostelním a vlastní mohovitostí v čas nouze velmi prospěšni byli. Toť samé s jeptiškami, kterých z vyzdvižených klášterů velké množství po ulicích běhá, se stalo.
Žádný téměř dům a větší díl možnějších rodů bez duchovního není, který jsa mnohokráte skrovným platem a chudou stravou podělen, nouzi tře, roztrhaně se odívá a po ulici okolojdoucí o almužnu prosí, a tím zdejší duchovenstvo našemu daleko pozadu stojí. Učeností tím méně se vyznamenávají; mnohý z latiny ani tomu, co se modlí, nerozumí; kteří jsou výbornějšího mozku, historií a starobylostí se zaměstnávají.
Čího ducha jsou, to dokazují kázání jejich, o kterých kdybych vypravovati měl, žádný by mně neuvěřil. Kdo na trhu jezuvity a františkány obecnému lidu kázati slyšel, zajisté do jedenáctého století mezi barbary a nesmyslné nábožníky vmysliti se musí. Na každé naší učitelské stolici několik z nich ku prospěchu nastávajících duchovních s velikým užitkem by pracovalo, poněvadž by učiti mohli, jak se kázati nemá. – Z ohledu mravů, vzdělání srdce, zachování a povýšení ceny nevinnosti zdejší konzistoř od času k času k tomu směřující spasitelná nařízení vydává, která, jako by pečetí královskou stvrzena byla, se ctí a zachovávána bývají.
Procesí často a tak slavně v Neapoli se konají, k nimž obyvatelé velikou náklonnost mají, tak mnoho na ně drží a tak na ně zvyklí jsou, že kdyby se zapovědít měly, nařízení s nejnebezpečnějšími následky by spojeno bylo.
Poutě k zázračným obrazům do okolních krajin (poněvadž Neapolitáné takových sami v městě dosti mají) tak hojně jako u nás se nekonají. Nejslavnější procesí jest dne osmého října, když král v nádherném voze a s celým svým komonstvem do kostela S. Maria di Piedigrotta blíž Posillipské jeskyně jede. Na předměstí Chiaia v pompě celá vojenská osada neapolská se představuje, nesmírný počet venkovského lidu k té slavnosti do města se schází, pavláčky jsou koberci všelikých barev zkrášlené a vyšperkovaným ženstvem poseté. Moře jest přikryté prámky a lodí válečné (kdež se na sta korouhví všech barev chvěje) pěkně vyhlížejí, i děla vypalují, což se ze všech tvrzí městských opakuje.
Může se říci, že tato slavnost podívání zasluhuje. – Pobožnost na Boží tělo s velikou slávou sice, ale s tím menší vážností se koná. Král od Svaté Kláry do metropolského kostela s celým svým dvorem pěšky jde, jsa od duchovních řádů, žáků a dvořenínů provázen.
Čtyří oltářové při procesí se staví na příští čtvrtek, kde osobu královskou maggiordomo představuje. Třetí procesí, kterou dvůr v roce koná, jest na Zelený čtvrtek, kdežto král v blesku čtyry svaté hroby navštěvuje. Při takových veřejných průvodech nesčíslné množství lidu se shromážduje, kdež žádnému modliti, ba ani klobouku smeknouti nepřipadne. Pavláčky při takových příležitostech jsou příležitými místy k schůzkám a společnostem. Zamilované dívky odtud příhodně své hochy spatřiti a s nimi buď očima, buď znamením všeliké rozmlouvání vésti mohou. Zdaleka jest na tyto barevné pavláčky, poseté lidmi, příjemné podívání. – Taknazvaná bratrstva, kteráž slavný náš Jozef II. z ohledu ničemnosti jejich vyzdvihl, zde velmi veliká jsou a dle pravidel svých při shromáždění buď modré, bílé, nebo červené hazuky nosejí. Každoročně jeden den si zasvěcují a procesí vedou, takže téměř každý týhoden jiné v rozličných dílích města spatřiti možné. – Tu se nese Maria Panna v královském šatě, korunu na hlavě a v ruce žezlo zlaté. Ježíšek má vlasy ve tři nebo čtyry rulíky zapletené a na každém konci takového culíku stříbrný zvoneček visí, který jak se socha nesením hýbá, cinká. – Korouhev bratrská v povětří se chvěje a hudba zvučná s tureckým bubnem, s houslemi a klarinety ji provází. Bratří jaké barvy jsou, v takové hazuce, ale ne jako při pohřebu s kápucí přes hlavu, nýbrž otevřené jdou; každý voskovou svíci nese, kterou uličník provází a vosk z ní kapající do papírového kornoutu chytá. Takoví roztrhanci i zlatošaté dvořeníny na Boží tělo, kteří; svíce nesou, provázejí a vosk kapající do papíru chytají. I veselá jest zajisté taková procesí, poněvadž hudba vejskavé všeliké tance a samé kusy pro obveselení mysli hrá.
Jde-li takový průvod okolo kostela, farář před dvéřmi v pěkném plášti s kaplany a ministranty stojí a okolojdoucí Pannu Marii, která se až ku schodům kostelním donáší, podkuřuje, přičemž turecká hudba tuš a marš hrá.
Osmého října bratrstvo svatého Šebestiána procesí slavnou drží. Oudové všickni v bílých hazukách, majíce na rameně tabulku s vymalovaným svatým Šebestiánem a jsouce provazy černými opásáni, průvod vedou. Napřed praporec bílý, zlatými hvězdičkami posetý, na špičce tyčky peřím zkrášlený, se nese. Jeden šňůru od něho visící tahá a jiní dva konce ko.rouhve, jenž nadvé rozdělena jest, v ruce drží. Všickni za nadřečenou korouhví jdoucí oudové nesou pochodně voskové, u kterých mladí lazaronové napřed běží, před ohníkem papír držíce, aby vosk, jenž ze svíce odkapuje, dostali; za tou korouhví turecká hudba, ana kusy veselé a radostné tance hrá, následuje; pak jdou malé děti, tři- neb čtyrleté, jako anjelé přistrojené, v zlatých neb stříbrných šatech, majíce v ruce svíci pentličkami červenými s velikými mašlemi ovázanou, kterouž na rameně nesou.
Je následuje svatý Šebestián, jehož čtyří oudové bratrstva nesou; po něm jest slyšeti jinou tureckou hudbu, za kterouž Matka boží, Ježíška na ruce držící, přichází; jest pak ozdobena sukní zlatem protkanou, bohatou šněrovačkou, korunou na hlavě a parukou pěkně vylíčenou.
Okolo té sochy viděl jsem, an šli čtyří starší, kteří na červeném pásu stříbrný obraz svého patrona nesli. Za sochou Panny Marie duchovní představený tovaryšstva a městští rádní kráčeli. Je následovala jiná korouhev bílá, malá, a posléz asi sto děvčat mladých, kteréž všecky bíle oblečené byly a rouško přes hlavu nesly, mariánské písně zpívajíce. Kudy tato procesí táhla, tu již domácí paní před domem stála a přijdoucí tam s sochou před ní se poklonili a ona kvítí na podstavek sochy zastrčila a zeleninou po ní rozsívala. – Když pak ke kapucínům, kde jsem vedle bytem byl, se přiblížili, tu celý konvent velebných otců před fortnu vyšel a jeden na stupních kostelních stál; když pak socha každá ho došla, tu kadidlo na uhlí hodě, s hlubokou poklonou ji podkouřil a velikou kytku z kvítí zase na podstavec do zhotovené již dírky zastrčil. – Do takových bratrstev mnoho, téměř všecko měšťanstvo i vyššího stavu, zapisovati se dává, a aby při pohřebu neb jiných veřejných průvodech poznáni nebyli, kapuci přes hlavu nosejí, kdež jen pro oči a nos díry se vystříhují.
Když se nemocný zaopatřiti dává, svátost se s procesí a s pompou do domu jeho nese; jestli v noci, ve všech domích, kudy duchovní táhne, pavlače a okna okamžením se osvěcují, a kdo náhodou doma není, přičítati si musí, an vrátě se žádné ceié okno nenalezne. Spolujdoucí buď rozžaté poehodně, aneb suché, dohromady v otepky spletené vinné proutí nesou a z moždířů se střílí. Všickni vozové již zdaleka, a až procesí přejde, čekati, ba sám král, potkaje duchovního s svátostí, i z vozu vystoupiti, a obdrže svíci, s procesí až k domu nemocného jíti musí. Taková, nazvaná královská, svíce vždycky s sebou se nese, za kterou pak král dvě dopie (po desíti zlatých) platiti musí, které peníze buct rodině nemocného, a jestli možná, dílem duchovnímu, jenž procesí vede, dílem průvodčím patřejí. Stalo se v říjnu roku 1816, že král jeda ulicí Toledo duchovního s svátostí potkal; ihned mu koně zastavili, a duchovní ke kočáru přijda, požehnání králi udělil a rozžatou svíci podával; král však, snad již na ten starý způsob zapomenuv, vystoupiti, svíci vzíti, duchovního provázeti nechtěl a místo dvou dopií jednu unci (po 5 zl.) daroval a vozu svému bez rozpaku dále jeti kázal.
Kostely a kaple vědí při slavnostech (kterých do roka veliké množství se koná) zvlášť pěkně vylíčiti: stříbro, kvítí, opony hedbávné všech barev, ze svící, svíček a svíčiček utvořené rozdílné figury a co kde k nalezení dohromady shledávají, aby okrasou tím více se vyvýšila slavnost.
Žádná téměř rodina panská není, kteráž by v domě modlitebnici (kdež se uvečer a u mnohých též v poledne společné modlitby konají) neměla, kdežto ráno domácí kaplan mši pro domácí čte. Když pak zasvěcený vejroční den patrona domovního přijde, tu se mu před domem oltář podle možnosti domácího pána vystrojí, lampami a svícemi ozdobí, lid obecný (ne ale k zpěvu nábožnému, nýbrž aby se na krásné vystrojení podíval) houfně se shromážduje. Zatím přijde turecká hudba, a místo pobožných písní tance a jiné veselé kusy pro obveselení mysli se provozují.
Sem a tam po ulicích potkávají se houfové mladých, zdravých, červeným rouškem zastřených dívek, které vpředu s křížem pod okny státi ostávají, kdež o almužnu zpívají; jsou to dcerky osiřelé ouředníků a z měšťanských domů, které nouze k žebrotě nutí.
Co se pohřebů dotýče, ty na obzvláštní se konají způsob. Často umrlčí tělo otevřené se nese a rakev jest příkrovem, zlatem a stříbrem vyšitým, okrášlena, a nikdy není černé barvy jako u nás, nýbrž vždy z červeného aksamitu pozůstává. Bratrstvo v hazukách buď bílých, buď červených, neb modrých umrlého provází, což v noci (kde se větším dílem průvodové konají) cosi mystického projevuje, a to tím více, čím méně se kdo modlí aneb zpívá, a průvodcové v kapucích přes hlavu, z kterýchž jen díry pro oči a usta vystřihnuté jsou, divně vyhlížejí. Zdlouhavé kráčení a ti zavinutí duchové dosti jsou s to, aby zasmutili.
Kdo však umrlce pochovávati spatřil, ten po druhém divadle stěžka toužiti bude. Měšťanstvo všecko do krypet se pochovává.
Jednou jsa všetečností nadchnut, dotřel jsem se při pohřebu večerním o desáté hodině s umrlcem do krypty. Sklep, asi dvacet kročejů dlouhý a puchém naplněný, se otevřel, a dvanáct kročejů široký byl. Jaké to divadlo! Ty zdlouha kráčející, v kapucích bílých, beznosí, pochodně nesoucí postavy zadem před dvéřmi státi ostaly, ten puch nepříjemně nosu se jímající, svlékání z šatů na marách ležícího umrlce, pustá, svícemi osvětlená hrobka, mlčení hrobníků zvláštní cit působí. Vpravo a vlevo jsou výklenky ve zdi a pod každou vápenná jáma, do které, když tělo se svleče a hrobaři o šaty se rozdělí, větším dílem nahé se hodí a zahrabá. V těch však jmenovaných kapličkách stojí umrlci, zaobalení v bílé hazuky. Když totiž tělo do určité díry pochováno býti má, a předek jeho ještě docela stráven není, tak se vyzdvihne, do planty s kapucí obleče a do té kaplice postaví, kdež státi ostane, až se samo od sebe rozpadne; jeho kosti pak sebrané na hromadu se kladou. Nelze pochopiti, že takové krypty na den Všech svatých, jak jsem kryptu u Svatých apoštolů, Santi Apostoli, roku 1816 viděl, k veřejnému navštěvování se otvírají. Mrtvá těla, jenž docela zpráchnivělá nejsou, z hrobu se vybírají, do bílých hazuk oblékají a sem tam po sklepě rozstavují. Děti, jenž vlasy a kůži na sobě ještě měly, do hedbávných šatů se oblekaly a s věnci zeleničnými (Buchsbaum) na hlavách na oltáři stály. Taková tmavá, umrlými těly vystrojená, lampičkami všemožně osvícená, kvítím umrlčím zkrášlená krypta, puch v ní se točící, mlčení slavné (an do ní vejdeme po hlubokých, vlhkých schodech z hučících, lidmi se chumelících ulic) mráz po těle leje.
Všem těmto zdejším pobožnostem přítomný cizozemec zřídkakdy svatou vážností pojat bývá, poněvadž ustavičná roztržitost se tropí. Citlivého horšejí všelijací ku kostelu patřící hadrníci, jako ministranti, zvoníci, vymetači, lampovníci, svicníci, sakristáni, almužníci, klíčníci, stoličníci, která hlůza neustále sem tam běhá, šeptá, se směje, a aby jí čas ušel, všelijak se vyráží. Pěkně rostlí chlapci takové trestuhodné zahálce na celý života čas se oddávají. K tomu přijde stálé prodávání stolic, kterýžto obchod veřejně s hlasitým mluvením spojen jest, a k tomu kněží (kterých k malé kapli nejméně deset patří) stále z dlouhé chvíle po kostele nahoru a dolů chodí, se známými rozmlouvají a velkou roztržitost působí. K tomu ještě zástup žebráků, na schodech kostelních neustálou jeremiádu zpívajících a vcházející osoby mučících, časté kostelů navštěvování v nechutenství uvádí.