Cesta do Itálie/Most nad Murou (Bruck)
| Cesta do Itálie Matěj Milota Zdirad Polák | ||
| Mürzzuschlag | Most nad Murou (Bruck) | Leoben a Kraubath |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Cesta do Itálie |
| Podtitulek: | Most nad Murou (Bruck) |
| Autor: | Matěj Milota Zdirad Polák |
| Zdroj: | citanka.cz Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | 1820–1822 |
| Licence: |  PD old 70 |
Pracovití sice obyvatelé těchto krajů a dobrosrdeční lidé jsou, přívětivost ale a čistotu na vysoký stupeň dosavade ještě nepřivedli; zvlášť v hospodách po silnici špinavost nevidaná se trpí, která, s nesnesitelným hrubstvím spojená, snadno se popsati nedá.
Za tak nepatrnou nepříjemnost oudolí Murcové tím více mně odplácelo, které čím dále, tím spanilejší býti se zdá.
Nedaleko od města Mostu (Brucku) škaredí se starý hrad, v kterémž před lety udatný Wülfing z Stubenberku přebýval. Nablízku odtud strmí Bernek, někdejší obydlí jeho milé Anéžky. Starý sládek, u něhož jsem noclehem byl, o příhodách a rytířích těchto dvou tvrzí mnoho příjemného mi vypravoval. Mezi jiným pravil: „Když léta 1009 rytířstvo štyrské u velikém počtu do Svaté země proti neznabohům táhlo, opustil znamenitý zemanský jinoch Wülfing z Stubenberku svou rozmilou nevěstu a bral se odtud do Palestiny. – V pevném hradě mosteckém přebýval fojt Kunderich, kterýž si již dávno Anéžku zanůloval; ale nevěře Wülfingovu meči, nikdý veřejně jí své nevyjevil žádosti. Po odtahu Stubenberkovu Kunderich bratra Anéžčina, jenž Wülfinga nenáviděl, za přítele si vyvolil a tejnou lásku k sestře jeho mu zjevil. Ti dva spiknutí nejen zchytrale každé psaní a jinák od vojska ze Svaté země od času k času přicházející oustní zprávy zadržeti a zatajiti věděli, ale i vlasopletenec Anéžčin, jejž Stubenberkovi při odchodu darovala, jí tak lstivě znápodobnili, že jej za vlastní uznala a zprávě, že poutníci z Jeruzaléma přicházející u vojska o smrti Wülfingově docela se přesvědčili, uvěřila. Přesto ale přese všecko přece děvče slíbenou pětiletou věrnost i po prošlém již čase rušiti nechtělo, ba i na dvě léta ještě prodloužilo. Po sedmém roce však, od přátelstva přinucené, ruku Kunderichovi dáti musilo. Lstivý fojt zatím o vrácení Wülfingovu zprávu tejnou obdržev, po zasnoubení tím více toužil. Na den však, když Kunderich, před oltářem na boku Anéžky kleče, oddati se mínil, náhle Stubenberk s svými k užasnutí všech přistojících do kaple zámecké přiběhl, Kundericha od nevěsty odstrčiv, rukavici mu předhodil a v souboji přemohl. Půtka těch dvou rytířů na vysokém vrchu Reinfeldu se držela, kdež ještě dosaváde na památku kámen postavený stojí, z kterého však, až na několik písmen, všecko časové hladově vyhryzli.“
Co se města Mostu dotýče, v nepříjemném neleží položení. Nad ním landskronské zříceniny s silnými branami, s zdvihacími mosty a hlubokými příkopy stojí. Vlevo se zelenají stádoplné trávnaté vrchy a pod nohou přes jez hučící pěnivě se valí Mura. Město zdá se lidoprázdné, náleží mezi nejstarší v Štýrsku a staré časy mnohého buřiče zde porodily. Roku 1792 dne 4. září 170 domů, i s nadřečeným starým hradem Landskronem, jenž městskou zdí obehnán jest, vyhořelo.