Cesta do Itálie/Hora Vezuv

Cesta do Itálie Matěj Milota Zdirad Polák
Portici, Favorita a Herculanum	Hora Vezuv	Pompeji

Údaje o textu
Titulek:	Cesta do Itálie
Podtitulek:	Hora Vezuv
Autor:	Matěj Milota Zdirad Polák
Zdroj:	http://texty.citanka.cz/ Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1820 - 1822
Licence:	PD old 70
Související na Wikidatech: Vesuv

Hora Vezuv již od nejšedivějších časů všech zpytatelů přirozenosti a všech putujících pozornost na sebe táhne a až podnes jedním z nejhlavnějších předmětů v okolí neápolském ostává. S řetězem Apeninských hor jsouc spojena, na východ osm mil vlaských od Neápole leží a vlny mořské spod její oplachují. Tři hory, Somma, Ottaiano a Vezuv, někdy v jednu spojené býti musily, poněvadž z historiků starých žádný o třech zmínky nečiní.

Když pomyslíme, že divadel pompejánských základové lávou vezuvskou stavené a ulice i náměstí tohoto města ní dlážděné jsou, jestli se přesvědčíme, že při uvodu potůčka chrámem Isidy kopáním na jakési staré dlažby z lávy se přišlo a na ten způsob nynější Pompeja snad již vystavena byla na jiné, stářím rozdrobené, věkem zourodněné lávě, kteráž snad před tisíci lety jiné měsťo zalila: tak se do tmy minulosti tak zapleteme, že duch lehce z ní se nevyvine. Staré jméno této strašné hory bylo Besbius. Latiníci z toho učinili Vesbius; jinde se nalezá Vesvius, Vesuvus a Vesuvius. Nejstarší zpráva o výhozu ohně Vezuvu jest od 24. srpna roku 79 po Kristovu narození, který nevypsanou mocí tři města, totiž Pompeji, Herkulán a Stabii, zasypal. Všickni výpisové této erupcí jsou hrůzyplni. Vulkán si rázy neslýchanými násilně prolomil průchod a vysoký plamenosloup do oblak vyhnal. Tři dni celý obezor šerem neprohlídnutelným obestřen byl; moře se od břehů svých vzdálilo a z tlamy zhoubné Vezuva tolik plamenných proudů vyvrženo bylo, že tři města tím v nic přišla.

Plinius, zpytatel přirozenosti, chtě nevídaný ten předmět lépe vyzkoumati, z Miseny, kdež lodstvo římské spravoval, blízko se jíti osmělil; více však odtud se nevrátil. Plinius Mladší, jeho synovec, nám v 16. a 20. šťastně zachovaném listu své 6. knihy na Tacita pravdivé vypsání této erupcí zanechal. Po tomto záhubném výplivu jiných mnoho, neméně strašných, následovalo, jako roku 203, 472, 512, 685, 1036, 1049, 1138, 1139, 1306, 1500, 1631, 1660, 1682, 1694, 1698, 1701, 1737, 1751, 1754, 1759, 1760, 1765, 1767, 1776, 1778, 1779, 1794.

Ty byly z nejhlavnějších, které vždy s velikou záhubou, méně pro lidi nežli pro okolí, spojeny byly. Jiní, menší a neškodní výhozové každoročně přicházejí, jako onen sedmého září roku 1816 vzácné podívání nám zjednal, ač nikdý k velikým výplivům přirovnán býti nemohl, a od té doby až do roku 1818 hora nepřestavně vyhazovala.

Láva z hory vyvržená jest tekutá a veskrz hořící a daleko větší teplo než oheň našich uhlí v sobě obsahuje. Váhavě z hory dolů se valí a tekouc stydne; kamení pak od ní brunatně černou, přišpíněnou barvu dostává; při větších vejhozích až do moře zdrahavě se plazí, kdež do hromad se choulí, což divý pohled oku působí. Stromové zdaleka, blíží-li se ohnivý tok, blednou, a jak k nim přijde, se nižejí a tvrdí kamenové, přikrytí ohněm jejím, s náramným praskem se pukají. Více dní třeba, aby láva ztuhla; kameníc se však, takové tvrdosti jako mramor dochází a polituru na se bére; zvlášť ale k stavení dobrou látku dává a dlážení neápolské na první stupeň dokonalosti ve světě pozdvihuje.

Popel, jenž časem vyhazován bývá, z té samé látky jako láva pozůstává; jsa vyvržen, dlouhou chvíli v povětří ostává a mnohokráte na velmi vzdálené místo donášín bývá.

Hora ohněm vždy okolo sebe neseje; mnohokrát za několik měsíců nic jiného ze sebe nevyhání nežli dým černý a sírou smrdutý, který dle větru všelikou figuru tvoří: jednou kolmo vysoko do oblak se žene, podruhé lehmo na míli dlouhý oheň v povětří táhne, brzy na tu, brzy na jinou stranu se obrací, přes kuželinu hóry k dolině se přelívá, brzy věnec uprostřed hory tvoří a jen spod a homoli vršiny spatřiti nechá. Roku 1817 téměř od března až do října lávu ze tří kráterů Vezuv vylíval, předtím léta 1816 jen jedinou pec měl, z které 7. září lávu vylíval. V prosinci pak Vezuv druhý kráter vytvořil, který staršímu tolik látky ubíral, že pak jen dýmem se honositi mohl. Zjara však hora svou nerovnou homoli ztratila, poněvadž kráter celý se zbořil a horu tím o sedm sáhů k neápolské straně snížil; z toho dále tři pece se vytvořily, a tak Vezuv za tři léta, vždy pomalu oheň plije, žádným velkým vyvrhováním se nepochlubil.

Od Neápole vede cesta stále po břehu mořském, kde všecka místa lidmi se chumelí, až k nesmírnému špejcharu, odkudž brzy vpravo zelenárny se otvírají, brzy vlevo daleká zahradní rovina mezi jarohrádky se okazuje; odtud samé letohrady až do lidnatého městečka Portici a po chvíli až do Resiny vedou, kde při vyslovení jména Vezuv okamžením dvacet oslů a tolik ciceronů k službě, zvlášť kdo se brániti neumí, mámícím křikem se oddává. Odtud vede stezka kolem se vinoucími vinnými řetězy, které jsou naplněny vyhlášenou šťávou; a jistě by cesta, jenž se nenadále vzhůru kroutí, jedna z nejpříjemnějších byla, kdyby časté dešťů z hor se dolů lití ji nevymlívalo a kamením nezanášelo. Pomyslíme-li si, že ten stínatý výmol více se neskončí, okamžením strašné spuštění oku se čaruje. Tu se na tebe ty okoralé lávné proudy škaredí, v kůře špinavobrunatný obal, nebo v nášedivém černu, neb v zaprášeném šatě, jak buď časy barvu kůry změnily, aneb kovárna Vulkánova rozličné látky přimíchala. Tito smutní tokové táhnou se od pramenu záhuby; ten na Torre del Greco, jiný k Herkulánu, třetí se k moři níží, čtvrtý do Torre dell Annunziata se chýlí, pátý mezi utěšené vinohrady svůj běh bére a každý z nich stopu ukrutenství, jenž cizího děsí, za sebou znamená. Porůznu a v divokých nepravidelných zmatenicích vlny těchto zkamenělých litin oko omračují; bucy rozpukané, anebo v hrozných roztržinách, svalené, hrudnaté, brzy tak, brzy jinák ležejí, jinde již hladovými časy rozkousané se drtí. Žádná bylinka na nich nevzejde; jen kdesi sem tam v zavátém prachu stybýlko se zelená. V této nahé, kolem dokola smutně se šířící poušti vede nerovná, kamenitá stezka až k pousteníku, kdež se před námi překrásný obraz maluje. Vpravo v utěšené rovině před okem se mu rozprostírá nepřehlídnutelný vinohradný les, v kterém se veliké Marsovo pole jako malý čtyrroh zvlášť vyznamenává. V čele se vznešený půlměsíc neápolský, odrážejícími se vlnami postříbřený, do dálky táhne, kdež tvrz S. Elmo hrdě nad ním dlí. Dále k západu předmětové vždy v stínu šedivějším a mdlejším před oči se staví. Tu korunopodobné Capri, přívětivá Nisida, modravá Procida, zemocíp Bajský, předhoří Misenské, až obraz pak jen okruh ostrova Ischie, obvinutý mlhou, s dvojí špičatou homolí obra Ypomea dokonává. – Zde v poustenickém příbytku větším dílem poutníci se zastavují, aby na dálší cestu něčím se občerstvili. Jestli někdo z mých vlastenců svatého Prokopa v sázavských skalách anebo v hluboké jeskyni u Prahy svatého Ivana nahého, kořínky a bylinami se živícího, s dlouhými šedivými, přes pás dolů visícími fousy si za vzor bére, aby si poustevníka zdejšího představil, ten se velice podvádí. Zdejší poustevník sem z Benátska přišel, kdež, jak se povídá, jen několik osob zamordoval. Jest silný, velký muž a jeho podoba jest ona starého loupežníka. Větším dílem jest opilý, což se při příležitosti na oučet cizích, kteří u něho se zastavují, stává, a od té doby, co jsem ho spatřil, samotný bych na Vezuv jíti nechtěl. Jak se v Neápoli vypravuje, již několik cizích zpátkem se nevrátilo. O jednom Britovi praví, že vysoko na kráter lezl, že láva ustydlá s ním se prolomila a že se do tlamy ohnivé propadl. Jiného Brita, an blízko dýmu stál, mrtvice prý udeřila. Jeden Francouz klouznutím nohy při lezení na horu hlavu srazil, a více takových příhod, které sice všecky možné jsou, ale ty oči a ten obličej a ti chlapové, jenž okolo toho bohabojného muže se točejí, žádné příznivé myšlénky cizím nedávají. Zde tedy u toho pousteníka unavený má příležitost na červotočném odpočivadle vydýchnouti, dobrou holí k podpoře se zaopatřiti a drahým i daremným vínem na pernou dálší cestu se připraviti. Kdo si daremných pedálů a slabých prsou povědom jest, na horu nevstupuj, byť by mu i průvodčí k zadržení popruh podával. Od pousteníka půl hodiny cesty ještě na oslích se jede, pak ale kolmo téměř se pnoucí hora jízdě konec činí. Na sáh hluboký popel a černý, kůže se chytající prach činí zprvu cestu velmi nepříležitou, poněvadž noha jeden krok zpředu, a nazpět dva činí; až pak hrudy tvrdé, z popela vyvstávající, příhodnější stezku tvoří, ačkoli příkrost vždy větší nastává; a tak u vzdychání a v potu krok za krokem následuje, oko smutně brzy přešlý, brzy k přecházení nastávající díl měří; nadarmo ho potěšující slovo průvodčího k veselosti nabízí; na té kostrbaté lávě velmi příjemně odpočívá, a zase dále vstupuje, poznovu vydychuje, poznovu odpočívá, až posléz na prostrannou homoli té hory se dostane, kdež pod jedním skalným překlopem k výdechu svobodnému přijde, zatím s potěšením na dokonanou cestu sedě zpátkem se dívá. Již půdu pod nohama za vytopenou pec pokládá. Čich jen síru znamená a užaslé oko Vulkánovu osamělou dílnu v strašném projevu spatřuje. Tmavá skalného kotle propast škaredí, jsouc plná obrazů divých a naplněná ukoranými proudy lávy, kteří buď bezednými strašnými rozpuky a roztrženinami, buď strminami a schouleninami rozsedlými příchozího děsí. Kolem prostranného kotle jsou nepřelezné stěny, z nichž síra kape, a po chvílích rozpuklinami smrdutý dým s rachotem vychází. Tato vyobrazení vyvyšují sem tam u výsosti táhnoucí mračna, jenž se z dýmu vytočeného tvoří a v dalekých nebes prostraninách ty sebraniny roznášejí. Uprostřed tohoto kotle stojí kuželina, z které záhubné tlamy litě do sebe vpletené plameny s přenáramným násilím ven vyrážejí, hory černošedivého dýmu s sebou k výsostem vyvádějí a každé jich se vyvinutí žene v podzemní propasti rázy, které dalekému hromu se rovnají. Jak to syčí a fičí! – Jak se to vaří a s praskotem vynáší! Jak ty do sebe vtáčející se hadivé plameny se bijí a spolu zápasí, že užasnutý a mrazem politý zpytovatel v hluboké zamyšlení vpadá, z něhož ho chvílemi výhoz lávy vytrhuje, jenž přes homoli dolů se vleče aneb s kamením vyletuje. Já jsem s jedním přítelem tak vysoko na homoli vystoupil, že jsme zrovna do chřtánu Vulkánova patřiti mohli, kde však nic viděti nebylo, poněvadž vítr, jenž kouř dolů tlačil, všecko šerem zastíral, když ale dým rázem vyběhl, tak nám do očí, do ust a do nosu tak se vetřel, že ani prohlidnouti, ani ducha popadnouti jsme nemohli, a v tom okamžení hromada kamení a škvar vyhozena byla, což nám však uškoditi nemohlo, protože jsme blízko na peci stáli, a tak přehozeni byli; čehož jsme dříve všeho vyšetřili. Nicméně takové přiblížení přece velmi nebezpečno jest, a kdo se osmělí až tak blízko přistoupiti, nesmí s navrácením se meškati. Někdy jest nemožné tak daleko vystoupit, když totižto samá láva vyhazována bývá a celá homole se ní přelívá; jako při mém třetím navštivení Vezuva se stalo, že jsem pak o osmdesát kroků dále než poprvé zpátky státi, a přece, téměř celý černým popelem zasypaný, po hodině ještě o padesát kroků dále jsem coufati musil.

Způsob hory skoro každý den se mění, a kdo včera Vezuv popsal; přijede-li tam zejtra, jinák ho nalezne.

Do ohnivých lávokusů, které hora v způsobu kovářských škvar vyplívá, vtisknutý peníz v okamžení se měkčí a barvu mění, čehož příchozí sem všickni zkoušejí, a pak ty škváry s sebou na památku berou. Vezuva své první navštívení odpoledne jsem učinil, a v půl čtvrté hodině bylo mi zapotřebí, abych homole dosáhl. K páté hodině plamenové již přes čtyry sáhy zvýší nad vrcholí se pletli, dým kolmo do vejšky se hnal, a tak všecken kouř, který zde z tisíc skulin ven se vytáčí, velmi nás netrápil. Silněji dále kvečeru plamenové do sebe rázně prali, násilně do sebe se vili a s vrchním povětřím litě žápasili; když pak vlny mořské na břehy dorazily, vždy s nevypsaným rachotem z tlamy plamenové vyletěli. – Za dne Vezuv nikdý tak vznešený není jako v noci, kde vždy silněji vyhazuje a kde světlo denní ohni obzvláštnímu krásu neubírá a oko žádné jiné předměty leč strašlivě bouřící plameniny nevidí. Druhý a třetí svůj příchoz na noc jsem určil a se přesvědčil, že divadlo daleko vznešenější jest. Kdo až do svítání zde se zdržel a příchoz od noci ke dnu zde zpytoval, usoudí, že ty barvy, to jejich míchání, které až do vytočení se slunečné koule stále se mění, ten pohled na okolí pod horou ležící, že tyto obrazy nikde jinde ve světě nenalezne.

Hory největší okolí jest třicet vlaských mil; když však od její homole tu spoustu pozorujeme, kterou již dokonala, když proudy zkamenělé ku Torre dell’ Annunziata a Greco, pak osmdesáte střevíců vysokou slitinu, jenž na Herkulánu, a popelnou horu, která na Pompeji leží, si představíme: tak užasnouti musíme, tážíce sebe samých, kde vzala hora všecku tu látku, kterou vylila, a odkud jí přichází dálší materie, kterou až podnes stále vyhazuje. Kolem dokola všude se kouří a můžeme mnoho malých Vezuvků nalézti, z kterých každý svůj průchod si tvoří. Celina jest strašná samotnost; žádný živočich, žádný pták se tomu zhoubci neblíží, aby nablízku jeho obýval, a smrdutá, prsou se uchopující síra všecko, co živého jest, odtud vzdáluje. V takové zapomenlivosti vzteká se litý ten zázrak, bouří v zavřenině svého skalného hlubokého kotle, honí trávící a hubící plameny a proudy; i zdá se, že tyranské své panování na dálší ještě časy prodloužiti míní. Kdo západ slunce miluje, ať jde za dne na horu a čeká, když se hořící kolo z modřenin nekonečných do moře potápí a hladinu, prve jasnomodrou, v plamenné jezero tvoří: hřebení posillipské zlatem se lemuje a západní nebe v růžení roztomilém se rdí.

Než jsme z hory slezli, již tmavá noc nás překvapila, a že jsme žádné pochodně s sebou nevzali, zle by se nám bylo cestou vedlo, kdybychom byli na témž příkrém hřbetě dolů musili jíti, kudy jsme přišli. Cesta však šla z hory jinou stranou, kdež místo zkamenělé lávy samý, více než sáh hluboký, popel leží, do něhož se noha až po koleno boří, a tak se člověk, an se popel sype, dolů více šoupá než kráčí. Kdo tu chůzi z hory za dne vidí, jde mu hlava kolem a na první pohlednutí myslí, že nemožné, aby dolů tou stranou slezl; a přece pak lehce a čerstvě dolů tudy se schází. Kdo se v střevících na cestu vydá, ten arci bídně pouť svou dokoná.

Slezše, svého roztomilého pousteníka jsme opět navštivili a dle jeho prosby jsme do ušišmaných jeho letopisů jména svá napsati musili. Kdo nikdý svazek nejsprostějších škrabanic ve všech řečích nečetl a koho takové nesmyslnosti těší, ať si tyto zápisné knihy od pousteníka vyprosí.

Čím tíže jest popisováním dokonalý obraz jakéhosi položení zhotoviti, tím méně jsme s to, abychom tento přirozený zázrak a jeho vznešenost vypodobnili; toliko vlastní oči zde souditi musejí. Kdo však Stvořitele v přirozenosti hledá, a přijda sem, zde ho nenalezne, více se s ním nesejde.