Božská komedie/Ráj/Zpěv třináctý

Božská komedie – Ráj Dante Alighieri
Zpěv dvanáctý	Zpěv třináctý	Zpěv čtrnáctý

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv třináctý
Autor:	Dante Alighieri
Původní titulek:	Divina Commedia. Paradiso. Canto tredicesimo
Zdroj:	ALIGHIERI, Dante. Božská komedie. Ráj. Praha : J. Otto, 1930. s. 69–74.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Teď představ si, kdo toužíš pochopiti,
co viděl jsem tu, a při řečí mojí
jak pevná skála hleď to v mysli míti.

Hvězd patnáct, jež se různě nebem pojí,
mu dodávají takový lesk svěží,
že hustý vzduch proniknou září svojí;

Vůz představ si, jenž v klínu nebes leží,
ať den ať noc tam svoji záři leje,
a nezmizí, voj ať si kam chce běží;

Nechť rohu ústí před tebou se skvěje;
jenž začíná, kde osa končí v kolu,
kol které první sféra v rej svůj spěje;

V dvě koruny si všecky představ spolu
a jaké Minosa dceř učinila,
když smrti dech juž ucítila v bolu;

Zář obou v sobě aby zasvítila
a obě tak se kolem otáčely,
v před jedna, druhá v sled by zabočila,

Pak budeš stín as míti pouze ztmělý,
pravého zhvězdění druhého víru,
jímž kol bodu, kde stál jsem, nyní spěly.

Ta rychlost našich představ předčí míru,
jak nejprudšího nebe otáčení
spád Chiany, která se plíží v míru.

Na místo Baccha neb Paeana pění
tří Osob božská přirozenost zněla,
a v jedné z tří jest s lidskou ve spojení.

Juž míra tance, zpěvu došla zcela
a k nám se svatá obrátila světla,
od péče k péči šťastná pouť jich spěla.

Jich mlčení (je svorná zář v rej pletla)
to světlo přerušilo, jehož zvěstí
řeč o chuďasu božím ke mně sletla:

— „Slyš, jeden snop když vymlácený jesti
a zrní čisté v sýpce, láska svatá
hned jiný mlátit nutí v moje štěstí.

Mníš, v prsa, z kterých kosť ta byla vzata,
jež zázrakem se stala krásnou ženou,
pro jejíž chuť svět stihla taká ztráta,

A rovněž v hruď tak kopím probodenou,
že hříchů všech je miska vyrovnána
před tím i potom vinou usmířenou.

Že světla byla taká spousta hnána,
co lidské přírodě snést dovoleno,
tou Silou, již jim žití schopnost dána:

Tož divíš se, co výš mnou pověděno,
když děl jsem, nového že nemá sobě
to dobro v pátém světle uzavřeno.

Teď oči otevři, co řeknu tobě,
a uzříš, jako kruh se k středu hodí,
má řeč s tvou vírou že jsou v shodě obě,

Co neumře i co se pro smrt rodí,
jak odlesk idey té zříš se chvěti,
již pouze z lásky nebeský Pán plodí.

Neb živé Světlo, ze Světla jež letí,
se od něho, věř, oddělí tak málo,
jak Láska, která v svazku tom je třetí.

Své paprsky svou dobrotou jen spjalo
jak ve zrcadlech v nebi devaterém,
ač věčně v sobě jedno pozůstalo.

A klesá takto zvolna k stupni, v kterém
až ku posledním schopnostem se žene,
a nahodilé tvoří tímto směrem;

Zvu takto všecky věci narozené,
jež nebe kroužíc volá ku životu,
ať semenem již nebo bez semene.

Vosk jich a kdo jej taví na hodnotu
se stejnou neváží, tož pozaskvívá
se víc neb míň duch tvůrčí skrze hmotu,

Na stromu téhož druhu rovněž bývá
žeň různá lepších a hned horších plodů,
z vás různé vlohy proto každý mívá.

By vosk vždy ku pravému dospěl bodu
a nebe působilo v plné síle:
lesk pečetě by vynik’. Na přírodu

Však pohleď, pozadu jest ve svém díle,
jak umělec, jenž umění jest znalý,
však chvěním rukou mařena jest píle.

Jen tam, kde pečetil žár Lásky stálý,
co jasně zřela Síla svrchovaná,
jen tam povstati můž’ tvor dokonalý.

Tak zemi kdysi hodnost byla dána,
všech organismů živých vrchol nésti,
tak těhotnou se rovněž stala Panna.

Že musím přisvědčiti tvojí zvěsti;
že nedospěla, nikdy nedospěje,
jak v těchto dvou příroda v také štěstí.

Což jestli řeč má zastavit se přeje,
Tož kterak onen neměl rovna sobě?
již slyším, otázkou tvůj ret se chvěje.

Co temné abys poznal v této době,
tož pomni, kdo byl, co jej hnalo chtíti,
když řeklo se mu: „Pros a bude tobě!“

Tak nemluvil jsem, že bys nemoh’ zříti,
že králem byl, jenž pouze moudrost žádal,
by lidu mohl dobrým králem býti;

Ne kolik motorů je v nebi, bádal,
ne necesse zda bude, když necesse
se s nahodilým spojí, zvědět hádal.

Non si est dare primum motum esse,
neb, trojúhelník zdali v polokruhu
a bez pravého úhlu opíše se

To uvážíš-li, co mu na zásluhu
já kladu, poznáš, jaká moudrost krále
v něm byla, na tuto já mířím, druhu;

Se nevznes’, uvaž jasným okem dále,
pak pochopíš, že králům to jen platí,
jichž velký počet, ale dobrých v mále.

S tím rozdílem chtěj moje slova bráti,
v tom můžeš potom s celou vírou svojí
o Adamu i Kristu vytrvati.

To olovem ať nohu tíží tvoji,
ať jako unavená zvolna kráčí,
mdlá k ano i k ne, než to jasno stojí.

Neb nejhlouběji blázen ten se vláčí,
jenž ne i ano bez rozdílu říká,
ať spor se o to neb o jiné stáčí.

Neb mínění, jež ukvapeně vzniká,
se velmi často k chybné straně kloní
a vášeň rozvahu pak s sebou smyká.

Hůř nežli s prázdnem, nebo blud jej cloní,
neb jak by vyjel, nevrací se, smělý
kdo bez umění po pravdě se honí.

Svět zřejmý příklad dává tobě skvělý:
tak Parmenides, Brissus, Meliss, mnozí,
již vyšli, kam však, dobře nevěděli.

Tak Sabell, Arius a přeubozí,
již jako meče ostré Písmu byli,
že zkroutili tvář jasnou mu, až hrozí.

Kéž soud svůj lidé vždy by rozmyslili
a nesoudili jak ten, žeň co měří
dřív, nežli klasy k uzrání se chýlí.

Já hloh jsem viděl ve zimních dnů šeři,
stál plný trnů, ztuhlý byl, pln sněhu,
a potom přec měl růži na svém keři;

A koráb zřel jsem lehký v rychlém běhu,
jak mořem letěl směrem svojí dráhy
a zhynul, než vjel v přístav blíže břehu.

Pan Martin s paní Bertou bez rozvahy,
když vidí krást neb na modlení dáti,
ať nemní, že zří v soudů božích váhy;

Ten může padnout, a ten může vstáti. —“