Božská komedie/Ráj/Zpěv dvanáctý

Božská komedie – Ráj Dante Alighieri
Zpěv jedenáctý	Zpěv dvanáctý	Zpěv třináctý

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv dvanáctý
Autor:	Dante Alighieri
Původní titulek:	Divina Commedia. Paradiso. Canto dodicesimo
Zdroj:	ALIGHIERI, Dante. Božská komedie. Ráj. Praha : J. Otto, 1930. s. 64–69.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Jak dopověděl poslední svá slova,
ten plamen požehnaný, v rozhoupání
to mlýnské kolo začlo vír svůj znova.

A celou dráhu neopsalo ani,
juž jiné ve svůj kruh je náhle vpletlo
a obou ruch i zpěvy v proplítání.

A pění sladkých fléten v sluch nám sletlo,
zpěv Mus i Siren našich před ním bledne
jak světlem prvním odražené světlo.

Jak nad průhledný oblak stejně zvedne
se oblouků dvé v stejných barev kráse,
na služebnici svou když Juno vzhledne,

Že vnitřní kruh z vnějšího pozvedá se,
jak hovor krásky té, ve lásky žáru
jež mřela, jako páry v slunka jase,

I říká lid, když zří tu zářnou páru,
tu smlouvu Boha s Noem v mysli maje,
že potopou svět nepropadne zmaru:

Tak rovněž z těchto věčných růží Ráje
dva věnce kolem nás tu v kruhu spěly,
a vnitřní s vnějším v jeden souzvuk hraje.

Jak tento tanec a ples jiný celý,
a sladký zpěv a záře náhlý příval,
rej světel družný, veselý a skvělý

V ráz vůlí volnou stál a odpočíval,
jak oči, které dle libosti svojí
hned otevřem i zavřeme. Hlas zpíval

Ve nových světel čaruplném roji
a rychle v sobě, jako k hvězdě jehla
mne k místu obrátil, kde právě stojí.

Děl: — „Láska krásu ve mně rozežehla,
o jiném hovořit mi rozkaz dává,
když chvála mého vůdce v sluch mi lehla.

Kde o jednom, zni o druhém též zpráva,
neb jako stáli boje ve plameni,
plá obou stejně nebem spolu sláva.

Voj Krista, jehož nové vyzbrojení
tak mnoho stálo, kráčel za praporem
jen v skrovném počtu, líně, v strachu chvění,

Když Král, jenž věčně vládne každým tvorem,
jen z milosti, ne jeho pro zásluhu,
se v tísni té smiloval nad svým sborem.

Své nevěstě, jak známo, přispěl druhů
dvou pomocí, jichž činy na jichž slova
lid zbloudilý se vrátil; v onom luhu,

Kde zefír sladký rodí se vždy znova
a po Evropě listí otevírá,
jímž vzplane jí zas zeleň smaragdová,

Nedaleko, vln příboj břeh kde svírá,
za kterým slunce unavené poutí
se tají každému, že tma je čirá:

Tam blahou Calarogu zříš se pnouti,
jež pod ochranou velkého je štítu,
v němž vítězit lva zříš i podlehnouti.

Zde víry milenec tak jemný v citu,
zde narodil se athleta ten svatý,
k svým dobrotiv, leč k vrahům bez soucitu;

A sotva stvořen, jeho duch byl jatý
a naplněný takou živou ctností,
že v matky klínu byl již věštbou vzňatý.

U zřídla svatého když s pobožností
byl svazek jeho s vírou uzavřený,
jenž oboum stejně velké blaho hostí,

Tu kmotra, již byl v náruč položený,
plod divuhodný ve svém snění zřela,
jím s řádem jeho na svět přinešený.

A jeho cena aby ve všem zněla,
duch s nebe pohnul se, jej kázal zváti
jen toho jmenem, jemuž patřil zcela.

A Dominik jej začli jmenovati:
jak o rolníku mluvím, jehož Kristus
v sad svůj na pomoc ráčil povolati.

Onť pravý posel, soudruh, jejž měl Kristus;
neb láskou první, co v něm zjevně vzplálo,
dal v první radě v oběť, již dal Kristus.

A jeho chůvě to se často stalo,
jej němého na zemi zřela bdíti,
jak: Proto přišel jsem, mu v oku plálo.

Slul Felix právem ten, jenž dal mu žíti,
a matka Johanna též právem slula,
když s překladem lze běžným souhlasiti.

Ne jako nyní mysl jeho snula
se v Taddea a v Ostijského v dráze,
leč láskou k pravé maně zaplanula.

Tak záhy učeností proslul blaze
i obcházeti začal po vinici,
jež hyne, umdlévá-li vinař v snaze.

A potom vymoh’ sobě na stolici,
jež s ctnými dřív si vedla šetrněji,
(ne v křivdě ona — leč ji spravující),

Ne dispens dvou a tří, za šest jenž znějí,
ne první tučné místo uprázněné,
ne decimas, que sunt pauperum Dei,

Leč dovolení dávno vytoužené,
v boj s bludným světem jíti pro to símě,
zkad dvacet čtyry květů kol se klene.

Pak s dovolením, které získal v Římě,
v světě hnul se s učeností svou a vznětem,
jak ručej z hloubky jenž vln čerpá břímě.

A na tom místě utkal svojím letem
houšť keřů kacířských, kde ze vší síly
mu vzdorovaly a dál spěchal světem.

A mnoho potoků se z něho chýlí
jenž zvlažují teď katolické sady,
čím keře jejich teď se osvěžily.

V něm první kolo zříš-li vozu tady,
z kterého církev svatá sebe brání,
zříc vítězně v občanských sporů svády;

Tož výtečnost druhého bez váhání
sám uznat musíš, o němž chvály píseň
zde Tomášovo pělo rozmlouvání.

Leč kolej opuštěna, v prachu tíseň
jež obvodem nejvyšším kola jela,
kde vinný kámen dřív byl, tam je plíseň.

A čeleď jeho, jež chvátala smělá
za stopou mistra, zvrátila se z dráhy
a místo napřed nazpět kroky dělá,

A na žních věru poznáte to záhy,
až bude koukol stýskati si všude,
že před ním stodol zavřeny jsou práhy.

Dím ovšem, listy naší knihy chudé
kdo převrací, přec najde sem tam strany,
kde jsem, jak býval jsem, napsáno bude.

Ne z Casale ni z Aquasparty brány
však budou, neb ti vzdalují se řádu,
řád oněmi jest přísně vykládaný.

Bonaventury z Bagnoregio hradu
jsem žití, který vždycky v duši svoji
klad’ úřad napřed, světské péče vzadu.

Zde Illuminato s Augustinem stojí,
již první s provazem, o noze holé
se Boha stali druhy v jeho voji.

A s nimi Hugo, Mangiador v tom kole,
a Petr španělský, jenž slavně kmitá
svých dvanácti knih součinnosti dole

A Nathan prorok a metropolita
Chrysostomus i Anselm, Donat, který
sved’ v prvním umění, že tolik svítá.

Zde Raban, u mne v oblouku té sféry
zříš Joachima z Calabrie pláti,
jenž věštbou trhal budoucna háv šerý.

A bohatýra toho opěvati
jsem pohnut byl Tomáše láskou vřelou
a skromnou řečí chválu jemu vzdáti,

Jsem puzen byl i s družinou svou celou. —“