Božská komedie/Ráj/Zpěv třicátý druhý

Božská komedie – Ráj Dante Alighieri
Zpěv třicátý prvý	Zpěv třicátý druhý	Zpěv třicátý třetí

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv třicátý druhý
Autor:	Dante Alighieri
Původní titulek:	Divina Commedia. Paradiso. Canto trentaduesimo
Zdroj:	ALIGHIERI, Dante. Božská komedie. Ráj. Praha : J. Otto, 1930. s. 165–170.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

V svém plesu stopen patřící kmet na se
vzal dobrovolně úřad učitela,
a toto znělo v svatém jeho hlase:

— „Tu ránu, již nám zahojila zcela
Marie, ta, jež u nohou jí sedí,
nám dala kdysi a ji otevřela.

A v řadě třetích trůnů zrak tvůj hledí
na Rahel, pod Evou jest místo její
u Beatrice (děl v své odpovědi).

Tam Sara, Rebeka, Judita, pějí
i ona, která toho byla matkou,
jenž z hříchu zpíval Miserere mei.

Od stupně k stupni můžeš cestou krátkou
vše zříti dle jmen, jež má ústa sdělí,
list po listu tou růží bloudě sladkou.

Od stupně sedmého až dolů celý
ten pruh a vzhůru zpět Židovky mají,
a všecky lístky květiny té dělí.

Neb podle zraku v zeď se srovnávají,
jímž zřely druhdy ke učení Krista
a svaté stupně ty tak roztínají.

Kde zralá je ta růže plnolistá
ve částech všech, tam zasedli pak sobě,
jichž víra v příští Krista byla jista.

Na druhé části kde se jeví tobě
dost místa prázdného, tam sedí v zoři,
již věřili Naň v jeho příští době.

Jak s této strany v pohled tvůj se noří
ten vznešený trůn, jejž má svatá Panna,
a stupně pod ním rozhraní zde tvoří:

Tak v druhé části trůn svatého Jana,
jenž svatý snášel poušť a umučení,
dvě léta pekel hostila jej brána.

A pod ním zvláště sedí vyvolení:
tož František, Benedikt s Augustinem
a jiní v kruzích nižších rozhostění.

Teď Prozřetelnosti se opoj kynem,
neb jednou oba víry obličeje
spočinou stejně v tomto sadu stinném.

Věz, směrem stupně, který dolů spěje
a v středu dělí tyto obě stěny,
tlum duší cizí zásluhou se kreje,

Ne vlastní; jsou tu všecky podmíněny;
dřív nežli všecky měly volbu pravou,
ty Bohem z těla byly uvolněny.

Ty ujištěn být můžeš mou v tom zprávou;
viz tváře jich, slyš dětské jejich písně,
když popatříš tam na ně s bystrou hlavou.

Teď pochybuješ, mlčky stojíš přísně,
já ale rozvážu ti uzel tuhý
a z myšlének tě vysvobodím tísně.

Kam říše této jen se táhnou luhy,
zde náhoda nemůže místa míti,
hlad, smutek, žízeň nepřijdou v ty kruhy.

Neb věčným zákonem, co můžeš zříti,
je určeno, zde vše se v celek pojí,
tak jako prsten, na prstu když svítí.

A proto sem, k věčného blaha zdroji,
ten nepřišel lid jen tak bez důvodů,
dle větší nebo menší ctnosti svojí.

Král, jímž ta říše trvá v lásky hodu
a v také rozkoši, že vůle jiná
se neodváží přát si větší shodu,

Ten tváří veselou všem v život kyna,
rozlévá milost, jak se líbí jemu,
zde stač ti výsledek. To připomíná

Dost jasně Písmo svaté světu všemu,
když o dvojčatech v klínu matky praví,
že propadla již tenkrát sváru zlému.

Tož slušno, aby, jak se vlasy hlavy
rozličně barví, též i kolem skrání
svit nejvyšší svůj jas vil plápolavý.

Tak k různým stupňům jsou zde povoláni,
bez zásluh zde je milost rozsadila,
jen prvním pudem jsou zde rozeznáni.

Neb v dobách dávných k spáse dostačila
jen víra pouhá otce tak i matky,
když nevinnost se k ní jen připojila.

A splněný když první čas byl krátký,
obřízka hochům potřebou se stala,
by sílu měla křídla jich v let vrátký.

A doba milosti když lidstvu vzplála,
tu beze úplného křestu Krista
i nevinnost již stinná brána jala.

Hleď v obličej, jenž nejvíc tváři Krista
se podobá, neb v jeho pouze lesku
ty posilníš se, bys moh’ spatřit Krista!“ —

Já viděl tolik štěstí, tolik blesků
dštít na ni, andělské již nesly davy,
jichž úděl zářnou tuto projít stezku,

Že všechno, co zřel zrak můj nedočkavý,
mne nezajalo takým mocným žasem,
mi Boha nedalo tak obraz pravý.

A první anděl zapěl sladkým hlasem
řka: Ave Maria gratia plena,
svá křídla rozpjal před ní tkaná jasem.

Té božské písni odvet roztoužená
se ozvala z všech dílů toho Dvora,
čímž každá tvář hned plála rozjasněná.

— „Ó svatý otče, k vůli mně jenž shora
jsi sešel sladké místo zanechaje,
kde trůníš věčným losem, moje chorá

Se duše ptá, kdo je ten anděl ráje,
jenž s takým plesem v zrak zři naší Paní,
jenž, lásky pln, se zdá, že ohněm plaje?“ —

Tak ještě jednou skonejšit svá přání,
jsem toho ptal se, Marií jenž krásný,
jak hvězda jitřní krásní v slunce plání.

On pravil: — „Veselost, ples štěstí jasný,
jenž v Andělu a duši může býti,
v něm plá, jak souhlasíme, v souzvuk šťastný.

On nesl palmu Marii, když vzíti
za naše hříchy křehkou schránku těla
Syn boží na se chtěl a lidské žití.

Leč hleď, by za mnou zornice tvá spěla,
kam půjdu já, a viz tu ve hovoru
ty reky, jimiž skví se říš ta celá.

Dva nejšťastnější, jenž tam sedí v sboru,
by nejblíže vznešené Paní byli,
té růži takřka kořen jsou v tom dvoru,

Jenž ku její se straně levé chýlí,
jest Otec, jehož choutka příliš žhoucí
pro lidstvo v hořké tak vyrostla býlí.

Na pravo svaté Církve Otec skvoucí,
kterému klíče ctného toho květu
kdys odporučil Kristus k péči vroucí.

A ten, jenž dřív než umřel, v strasti hnětu
tu sličnou nevěstu zřel v kruté době,
jež hřeby, kopím vykoupena světu,

Jest vedle něho; u Adama sobě
ten Vůdce, hoví, pod nímž dána mana
pro nevděčný lid, zatvrzelý v zlobě.

A proti Petru sedí tamo Anna,
tak spokojena patřit na svou dceru,
že nehne brvou zpívajíc Hossana;

A proti Adamovi v rovném směru
jest Lucie, již slala paní sladká,
když v pádu oči tvé se zamkly v šeru.

Leč doba tvého snu zde prchá krátká;
tož dosti, jak i moudrý krejčí bývá,
jenž stříhá na šat, pokud stačí látka.

Nuž k první Lásce zřítelnice chtivá
ať obrátí se, patří, tam bys vniknul,
jak bleskná její dovolí zář živá.

Ne pouze snad, (leč jistě by se smyknul
vzmach křídel zpět, kdy myslíš k předu spěti,)
hleď modlitbou milosti abys zvyknul.

Bys milost mohl od té obdržeti,
jež můž’ jí dáti; proto s myslí vzňatou
ať srdce tvé mým slovům v náruč letí. —“

A začal ihned modlitbu tu svatou: