Božská komedie/Peklo/Zpěv sedmnáctý

Údaje o textu
Titulek: Zpěv sedmnáctý
Autor: Dante Alighieri
Zdroj: ALIGHIERI, Dante. Božská komedie: Peklo
Online na Internet Archive
Vydáno: Praha, J. Otto 1897
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

Hle, šelma ostrým ohonem jak máchne,
zdí, zbraně láme, přejde každou horu,
to ona, po níž veškerý svět páchne." —

Tak započal můj vůdce v rozhovoru
a kynul jí, by šla blíž ku oblasti
až k sšlapanému blíže ke mramoru.

I přistal s hlavou svou a trupem z části
ten hrozný obraz klamu příšerného,
leč k břehu nevztáb’ ohon ze propasti.

Tvář jeho byla tváří poctivého,
a povrch jeho kůže tak byl hladký,
leč v tělo hada končil se trup jeho.

Dvě pracky chlupaté až po lopatky,
hřbet, hrozná prsa, boků strany obě,
vše kruhů, štítků plné; nikdy látky

Tak pestrých barev Maur a Tatar sobě
na osnově a útku nesestrojí,
v té Arachne šat nesetkala zdobě.

A na hřebu jak často loďky stojí
na suchu dílem, dílem na vod hloubi,
jak bobr sedá hotově se k boji

Tam u hltavých Němců: netvor zhouby,
ta nejhroznější potvora zde stála
na kraji kamenném, jejž písek vroubí.

Kol prázdno ocasem svým bičovala,
výš tyčíc jeho jedovatou vidli,
jež štíra žíhadlem v hrot vybíhala.

Můj vůdce děl: „Kde potvora ta sídlí,
tam třeba trochu zahnout s cesty pravé,
tam bychom přišli, kde již jsme ji zhlídli.“ -

I sestoupili jsme hned k straně pravé
a deset kroků po kraji jsme spěli,
by písek nesželť nás a ohně žhavé.

A u šelmy té když jsme blízko dleli,
tu trochu dále v písku sedět lidi
u místa, kde strž sklání se, jsme zřeli.

„Hleď, zkušenost ať všecku duch tvůj sklidí
ze kruhu toho,“ teď můj mistr vece,
„jdi, pozoruj trest, jejž tvé oko vidí.

Však řeči tvé ať krátké jsou, hleď přece,
chci mluvit s ní, než z toho přijdeš kruhu,
by silné své nám propůjčila plece.“

Tak sám jsem kráčel po sedmého kruhu
nejzazším kraji, bolu pln, kde němý
a smutný ten lid tulil se druh k druhu.

Z jich očí tekla bolest ručejemi:
hle, rukama sem tam si pomáhají,
hned proti ohni a hned proti zemi.

Tak v horkém létě psi též dělávají,
hned nohami a hned se kušnou brání,
když blechy, mouchy, sršně bodávají.

V tvář některých jak oko mé se sklání,
kam bolný oheň srší v stálém toku,
já nepoznal jich, zřel však z nenadání,

Všem s hrdla visí kapsa ku rozkroku,
jež jistou barvu má a jisté znaky,
ta pastvou jich, se zdálo, hyla oku.

A zíraje když blížím se k nim taky,
cos modré se na žlutém měšci třáslo,
to postavu lva mělo a lví zraky.

A moje oko dále když se páslo,
zřím jiný měšec krvorudý v mžiku
a na něm husu bělejší než máslo.

A jiný, který bílém na pytlíku
měl tučné, modré prase malované:
„Co tropíš v této jámě?“ děl mi v křiku.

„Nuž jdi, a jestli žití v tobě plane, věz,
Vitalino, soused můj, jenž žije,
zde v krátce po mém levém boku stane.

Jsem z Padovy u těchto z Florencie;
kéž první z šlechty chtěl by již přijíti —
ten jejich řev mi často v uši bije —

Jenž brašnu s třemi kozly bude míti!“
I křivil ústa, jazyk vyplazoval
jak vůl, jenž líže nos, kdy žízeň cítí.

Já v strachu, že bych mistra popuzoval,
jenž kázal mi, bych zdržel se jen chvíli,
od bídných duší jsem se navracoval.

Hle, na potvory hřbetě vůdce milý
již seděl, na mne z dálky pokřikuje:
„Teď dlužno sebrat odvahu i síly!

Po takých schodech teď se sestupuje,
vstup napřed, já chci v středu pozor dáti,
ať ocas její se ti nesbližuje!“

Jak ten, kterého nehty barvu ztratí,
když před záchvatem zimnice se chvěje,
před pouhým stínem jejž i úzkost schvátí:

Při jeho slovech tak i mně se děje;
však hrozbou jeho stud se ve mne vkrádá,
jenž v sluhy sílu před jich pánem leje.

Na ohromná tu usedl jsem záda;
já říci chtěl, však nepřišel jsem k řeči,
jež „Obejmi mne přece!“ sobě žádá.

Však on, jenž druhdy velkém v nebezpečí
mně pomohl, teď spěchal zachytnouti
mne v mocné paže maje o mne péči.

„Hleď, Geryone,“ vůdce děl, „se hnouti;
na nové břímě pomni, co tě tíží,
leť v šírých kruzích, zvolna ustaň v pouti!“

Jak loď odrazíc od břehu se hříží
zpět zvolna do vln, on se odsud vzdálil;
když volný prostor cítil bez obtíží,

Kde hruď, obrátil ohon, jím se halil,
jak úhoř nataženým hrál a řítil
se v před a prackama vzduch k sobě valil.

Ó jisté větší postrach nepocítil
kdys Faeton, kdy pustil uzdy v skoku.
až nebes pruh, jak posud zříš, se znítil,

Ni bědný Ikal, když zřel, kterak s boku
mu taje vosk a dolů peří padá,
co „Padáš!“ otec křičel ve hluboku:

Než já, když zřel jsem, kterak obepřádá
mne kolem vzduch, kam kol jen jsme se hnuli.
víc nezřel jsem než potvory té záda.

Tak zvolna, zvolna dál a dál jsme pluli
v pád vírem, já to neznamenal ani,
jen chlad, jenž do tváře mi vál i z důli.

Tu z pravé strany vod již bouřné řvaní
jsem uslyšel, jak pod námi to hřmělo,
má hlava proto i můj zrak se sklání.

Před nárazem se víc mé srdce chvělo,
neb oheň zřel jsem, slyšel pláč, jenž kvílil;
až v strachu stah’ jsem nohy své i tělo.

Tu zřel jsem, co dřív ušlo mi, jak pílil
a kroužil let náš tím údolím bolů,
jichž zástup z různých stran k nám nyní cílil.

A znavenému roven ke sokolu,
jenž vnadidla ni ptáka nedohlédne,
že sokolník lká: „Ach, již sletáš dolů!“

Ve sterých kruzích slítne, dál si sedne,
zkad vyletěl, na pána svého z dáli
se dívá mračen: S výše nedohledné

Ku paté ostře otesané skály
nás složil Geryon, ten netvor divý,
a naše osoby když složil, v dáli

Spěl, jako spěje střela od tetivy.