Božská komedie/Peklo/Zpěv osmnáctý

Božská komedie/Peklo Dante Alighieri
Zpěv sedmnáctý	Zpěv osmnáctý	Zpěv devatenáctý

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv osmnáctý
Autor:	Dante Alighieri
Zdroj:	ALIGHIERI, Dante. Božská komedie: Peklo Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha, J. Otto 1897
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Jest místo v pekle, Malebolge sluje,
jest barvy železné, ze skály holé
jak celý ten krub, jenž je ovinuje.

A právě v středu toho zlého pole
tam zívá studna hluboká a šírá,
jak zařízena, popíšu víc dole.

A prostor kruhu, který oko zírá,
tož mezi studnou, břehem tvrdé skály,
dno v deset polí rozdělené svírá.

Jak příkopy, by ochránily valy,
se víc a více množí přede hrady,
tak místo, kde jsou, patrní je z dáli;

Týž obraz tvořila ta pole tady.
A jak u zámků od jich prahů rojí
se k zevnějšímu břehu můstky všady:

Tak od skal paty srázy kolmé stojí
a příkopy a pole protínají
až k studni, která končí je a pojí.

Se hřbetu Geryona na tom kraji
jsme octli se; jde v levo básník, za ním
hned v jeho stopy kroky mé se dají.

Pláč nových muk zněl s nových katů láním,
na pravo mistra krok jak doprovází,
tím první sluj se ozývala lkáním.

Zde na cíně hříšníci kol byli nazí,
s té strany šli k nám proti obličeji,
a s oné s námi rychlej’ pod touž hrází.

Jak Římané to mají v obyčeji
pro velké davy v jubilejním roku
na mostě, by lid přešel, obracejí

Ti čelo k hradu a jdou v plném toku
k svatému Petru, kdežto z druhé strany
jdou druzí směrem k hoře v svorném kroku:

Po obou stranách černé přes balvany
jsem rohaté zřel ďábly, s bičem stáli,
ze zadu na ně kruté dštili rány.

Ach, na ramena jak hned nohy brali
při první ráně, tak že ani věru
na druhou aneb třetí nečekali!

A jak jsem šel, mé oči padly v šeru
na jednoho, a hned jsem pravil k sobě:
„Znám tebe již, a v potaz paměť beru.

I upírám naň svoje oči obě,
muj vudce zastavil se, svoluje mi,
že trochu zpátky jít moh’ jsem v té době.

Ten bičovaný mnil, že skryje se mi,
když sklopí tvář, však pomohlo to málo.
Já děl: „Ó ty, jenž klopíš oči k zemi,

Když tahů tvých mne písmo nesklamalo,
ty’s Caccianimico, leč v tuto nouzi,
v ten ostrý louh, ó pověz, co tě slalo?“

On: „Bych se přiznal, duše má se vzpouzí,
však nutí mne řeč tvoje příliš jasná,
jež vzpomínku na starý svět mi vzbouzí.

Věz, já jsem onen, jímž Ghisola krásná
se podrobila Marchesově vůli,
ať jak chce hnusná zvěst dí mnohohlasná.

Sám z Boloňských jsem nepřišel v ty žuly,
jich mnohem víc zde naříká týmž stenem,
než co si říkat sipa navyknuli,

Tam mezi břehy Saveny a Renem;
a chceš-li svědectví neb doklad míti,
na lakotnou hruď pomni, jež nám věnem.“

A co tak mluvil, bičem jal se bíti
jej ďábel řka: „Ty darebo, zde ženy
si za peníze nelze opatřiti!“

Svůj průvod dostihl jsem zamyšlený,
pak málo kroky v neveliké chvíli
jsme přišli k srázu, jenž čněl nakloněný.

Dost snadně na tento jsme vystoupili,
na sklonu jeho, více k pravé straně,
s tím věčným kruhem jsme se rozloučili.

Když tam jsme došli, kde podoben bráně
se pne, by štvaným průchod skytnul dolů,
děl vůdce můj: „Teď postůj, povztyč skráně,

Bys v tvář moh’ zřít těm narozeným v bolu,
jichž obličej jsi nemoh’ rozeznati,
neb spěli toutéž cestou s námi spolu.“

Od mostu starého jsem zřel se bráti
dav, proti nám jenž s druhé strany pílil,
jej neustali ďábli biči hnáti.

Bez otázky se mistr ke mně schýlil:
„Viz toho velikána, jenž se blíží,
hleď, zdali jednu slzu bolu vylil.

Jak posud zrakem krále na vše shlíží!
To Jason, jenž vzal lstí i statečností
Kolchickým zlaté rouno bez obtíží.

Přes ostrov Lemnos spěchal s horlivostí,
kde ženy zpité vášní zdivočelou
vše povraždily muže v ukrutnosti.

Zde posuňky a krásnou řečí milou
on Hypsipylu sklamal, která dříve
vše druhé oklamala vtipu silou.

Ji těhotnou ve zoufalosti divé
pak zanechal, tak tuto vinu pyká;
za Medeu též pyká sliby lživé.

Kdo jak on svádí, s ním v kruh tento vniká;
to stačí vědět o tom prvním luhu
i o těch, které v sobě rve a smýká.

Zde na úzkém jsme stavili se pruhu,
kde s druhým náspem kříží se a pojí
a z něho tvoří sloup jiného kruhu.

Lid odsud zřeli jsme, jak v těsném roji
lká v druhé sluji, tlamou svou jak funí,
a sám své tělo tluče dlaní svojí.

Kryt hustou plísní byl břeh na té tůni,
ta plíseň sázela se parou z dola,
zlá očím barvou a zlá nosu vůní.

Dno hluboké je tak, že ani zpola
zrak nestihne je, jen když s hřbetu těká.
kde kolmo dolů spadá skála holá.

Tam došli jsme a duše má se leká,
když zřel jsem v bahně toho lidu stáda,
jež, zdá se, z lidských záchodů že stéká.

A co mé oko tímto kruhem bádá,
zřím jednoho s tak těžkou lejnem hlavou,
že těžko se, zda laik či kněz je, hádá.

Ten na mne křik’: „Proč s tváří nedočkavou
zříš na mne víc než na mé druhy v blátě?“
„Mé vzpomínání jde-li cestou pravou,“

Já k němu: „S vlasem suchým zřel jsem já tě,
ty z Lukky jsi Alex Interminei
a proto víc než na jiné zřím na tě.“

V leb on se začal bít a divočeji
řval: „Hnusné pochlebenství mne sem svedlo,
v němž neumdlévat, měl jsem v obyčeji.“

Můj mistr pravil: „Nyní hleď, by zvedlo
se tvoje oko do popředí dále,
by lépe tahy obličeje zhledlo,

Té hnusné děvky vlasaté, jež stále
rve nehty zblácenými špínu těla,
hned vstává, hned se choulí v běsném žale.

To nevěstka Thais bídná jest a smělá;
když milec ptal se: Máš mne ve milosti?
O nad vši míru mám tě ráda! děla.

Však oči naše viděly zde dosti!“