Božena Němcová (Vávra)/III. Návrat k babičce
| Božena Němcová Vincenc Vávra | ||
| II. Ve Chvalkovicích | III. Návrat k babičce | IV. V Červeném Kostelci a v Polné |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | III. Návrat k babičce |
| Autor: | Vincenc Vávra |
| Zdroj: | VÁVRA, Vincenc. Božena Němcová. Praha : J. Otto, 1895. s. 31–34. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Božena Němcová |
Po třech letech, téměř dospělá duchem i tělem, Barunka vracela se do útulného Starého bělidla k babičce a pečlivým rodičům. Bylo to v létě r. 1833. Babička jsouc tehdy ještě starostlivější o Barunku než dříve, upravila jí opět lože ve své starosvětské sedničce. Lépe než dříve Barunka chápe dobrotu srdce babiččina, počíná si jí více ještě vážiti a proto vyptává se jí na všecky podrobnosti života jejího, na kroj, způsob života, zvyky a obyčeje horského lidu. Barunka vniká znenáhla do tajemné dílny ducha národního. Nutí babičku, aby znova a znova vypravovala jí ne však pohádky, nýbrž o celém způsobu života lidu venkovského, jejž tak sobě zamilovala. Jsouc stále po boku babičce, jež byla vzorem dobroty a prostoty našeho lidu, sama vnímala do měkkého srdce svého tu dobrotu a prostotu babiččinu, které se tak v pozdějších spisech jejích podivujeme. Žádná dosud starost, žádná trýzeň duševní nekalila Barunce zlatého mládí.
„Její krása se rozvila. Černé lesklé vlasy s modravým odstínem, čelo vysoké a široké, obočí temně černé, srůstající černavým stínem nad očima kouzelnýma. Byly to oči krásně zelenavé, jako pohorské jezero, s výrazem bolestně démonickým, nos rovný a zcela přiměřený, ústa tak malá, jak oči byly velké, tak usmívavá, vlídná, líbezná, jak byly oči zádumčivé. Do brady byl důlek vtisknut, a pleť aksamítová, zralé broskvi sestersky podobná, tvořila okrouhlé slovanské líce. Němcová byla postavy spíše velké, plné a štíhlé. Krk její a ruce byly labutí. Byla to krása uchvacující, jakou mezi vyhlášenou krásou českých žen přece ještě zřídka potkáváme. Se zalíbením hladívaly staré ruce babiččiny to ruměnné líce, rozvíjející se každým dnem novou krásou.“[1]
Vévodkyně záhy všimla sobě tohoto neobyčejně krásného a duchaplného děvčete. Poznavši touhu Barunčinu po četbě, otevřela jí bohatou svou zámeckou knihovnu. Stávalo se nezřídka, že se babička probouzela již z prvního spánku, když Barunka teprv světlo zhášela. Tato četba však byla vesměs německá. Málo kdy dostala se Barunce nějaká česká kniha do rukou a to náhodou, na př. historie o Jenovefě.[2]
Takto české vychování její domácí a školské přicházelo ve spor a pronikalo se se vzděláním, plynoucím z německé četby její; a dvojí tento směr vzdělání, ryze českého a cizího západního, lze také dobře sledovati v celém životě Němcové i jejích spisech, zvláště ovšem v Pohorské vesnici. Barunka jednou nohou stála v táboře českém, druhou v německém. Šťastnou jen náhodou vykročila na půdu českou, pro niž později tolik dobrého vykonala. Ve svém srdci Barunka byla Češkou, cítící úplně s lidem českým, Češkou však dosud neuvědomělou. Již v Ratibořicích, když roznícena byla buď krásou přírody neb vznešenou básní nějakou ze zámecké knihovny, chopila se péra a nevědouc toho ani příčiny, psala básničky — německé.
Za přítelkyni měla známou z Babičky Mančinku ze mlýna, která jí byla nyní jedinou družkou. Do mlýna scházelo se mnoho lidí z okolí; ty ráda poslouchala Barunka vyprávěti, sama na všecky podrobnosti života venkovského, na způsoby, obyčeje i kroj lidu se vyptávala a čeho třeba, si zapisovala česky. Zápisky dobře jí později posloužily. Tuto velikou lásku k lidu venkovskému vštípila jí babička. Než o duševním životě národa českého, který od let třicátých již značně mohutněl, neměla ještě tušení. Česká kniha z té doby nenašla cesty do koutka ratibořického.
Tak dospívala Barunka v pannu krásnou, svěží, zdravou, s vychováním základu českého, nátěru však německého. Přiblížil se rok 1836. Otec její byl povýšen za osobního štolbu zámeckého, a vykázán mu byt také v domě úřednickém hned vedle zámku samého.
Barunka se odstěhovala ze Starého bělidla, v němž tolik blažených chvil zažila, — na vždy. Věc tato sama o sobě dosti nepatrná, nadělala mnoho starostí rodičům i babičce. Zámek byl v létě plný úřednictva a mladých, cizích šlechticů.[3] Babička strachem o Barunku trnula a mřela; otec pak poznávaje, že v takové nevázané a bezohledné společnosti mohlo by posavadní ušlechtilé a bezúhonné vychování sličné dcerušky jeho vzíti zkázu, chtěl ji oddáliti tím, že by si založila vlastní rodinný krb.
Toho roku přivedl si jednou Pankl hosta v uniformě pohraničných finančních strážníků. Byl to respicient Josef Němec z Červeného Kostelce, vzdáleného od Ratibořic pouze půl druhé hodiny. „Byl vysokého vzrůstu, daleko nad obyčejnou míru, tváři snědé, rysů přísných, černovlasý, černooký, mluvil velmi hlasitě.“[4] Rázem zamiloval si sličnou Barunku; také Barunce líbil se vážný, usedlý a neobyčejně vzdělaný Němec. Babička, dobře jsouc zkušená povah lidských, brzo poznala dobré stránky nápadníka Barunčina a sama jí ho schvalovala.
To rozhodlo — Barunka se zasnoubila.
Němec docházel potom častěji do Ratibořic, a časem babička i Barunka těšily se nejvíce z toho, že je Němec přes své jméno Čechem upřímným a rázným, Čechem, jakých tenkráte málo bylo mezi úřednictvem. Již nevadilo Barunce, že je mu právě jednou tolik let, kolik jí samé. Narodil se totiž Němec v Novém Bydžově roku 1805. V básni Moje vlast, vydané ve Květech r. 1843, s hrdostí vyznává:
„Čechu srdce jsem zadala,
Vlastence za muže mám.“[5]
- ↑ S. Podlipská, str. 13.
- ↑ Oblíbená to četba lidu našeho té doby. Titul její zní: Velmi pěkná a pohnutedlná a čtení hodná historie o nevinně soužené sv. Pfalchraběnce Genovefě. V Příbrami 1757.
- ↑ Hejskové, jací byli hosty v zámku, a pak mladí zhýralí úředníci utkvěli dobře v paměti Němcové, jak se dočísti lze v Babičce na str. 145. a násl.
- ↑ S. Podlipská, str. 15.
- ↑ Božena Němcová, v životě i spisech. Napsal Josef Hanuš. V Praze 1889, str. 27.